Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 5 > Jan Novotný hovoří s Evou Dobšíkovou: Když ztratíš domov, staneš se bezdomovcem

Jan Novotný hovoří s Evou Dobšíkovou

Když ztratíš domov, staneš se bezdomovcem

Může to potkat i mne nebo tebe? Může to potkat člověka vzdělaného, uvážlivého, pracovitého? Za vlády komunistů bylo slovo „bezdomovec“, přinejmenším pokud se jednalo o domácí poměry, skoro neznámé. Nebylo je na ulicích vidět. Oficiálně byla práce i přístřeší pro všechny, pro práceschopné dospělé byla práce dokonce povinností, a kdo neprokázal, že se jí živí, mohl být i trestán. Institut domovské obce, která by byla povinna poskytnout člověku v nouzi přístřeší a nejnutnější potřeby, zanikl sice roku 1948, ale pro lidi s trvalým bydlištěm v obci tato povinnost trvala. (Neptejme se však, v jaké kvalitě ji obce plnily.) Jak je tomu dnes a dá se s tím něco dělat? O tom hovoří vysokoškolský profesor Jan Novotný s učitelkou a společenskou aktivistkou Evou Dobšíkovou.

Jan: Na prahu stáří se často zamýšlím nad tím, v čem se svět okolo mě během mého života výrazně změnil. Některé změny mě těší, na některé můj názor kolísá, jiné mě znepokojují. Mezi ty poslední patří lidé, které vidívám přespávat na ulici či v úkrytech, jež bych rozhodně nenazval domovem a kterých mohou kdykoliv snadno pozbýt. Souhrnně bych je nazval bezdomovci. Zajímá mne, proč jsem takové lidi dříve běžně nepotkával a proč jich zřejmě přibývá. Když mrzne, mohu se uchýlit do svého teplého bytu, ale dokážu tam zapomenout na toho, kdo takovou možnost nemá? A je zcela vyloučeno, že se jednou ocitnu na jeho místě?

Ty se o bezdomovce zajímáš už dávno. Máš představu, kolik jich je v našem městě a v celé republice?

Eva: V Brně proběhlo poslední sčítání bezdomovců v roce 2010. Jeho nedostatkem bylo, že byli sečteni jen ti, o nichž se nějak vědělo, hlavně ti, kteří se někdy obracejí na zařízení Armády spásy, Charity či na jiné příspěvkové organizace nebo na zařízení magistrátu. Většina lidí bez domova však přežívá celá léta někde ve skrytu, třebas mají i fingovanou adresu u známých. Byl-li tehdy zjištěný počet bezdomovců v Brně kolem 1300, bylo právem odhadováno, že jich tu může být 3000–4000. V Praze v té době činil počet „zjištěných“ bezdomovců okolo 4000. Není pochyby, že jejich počet rychle roste. Podle pražského sociologa Libora Prudkého, který se touto problematikou dlouhodobě zabývá, jsou již dnes bezdomovců desetitisíce a hrozí, že tento trend bude pokračovat.

Stojí jistě za pozornost malý podíl (asi 10 %) žen, stejně jako Romů. Těch je na ulicích málo, i když jsou chudí a pozbyli zaměstnání mezi prvními. Důvod je zřejmě v tom, že mají velké soudržné rodiny a dostávají na děti i na bydlení podporu. Ani jejich situace však není ideální. V ubytovnách platí početná rodina s mnoha dětmi 10 i více tisíc za jednopokojový byt. V jiných ubytovnách se platí za holý pokoj bez možnosti si uvařit a bez jakéhokoliv příslušenství (většinou se bydlí po dvou) až 4000 na osobu. Jeden sporák je třeba i pro celou chodbu, tedy pro dvacet pokojů. Majitelé ubytoven jsou většinou soukromníci, ale snaží se zůstávat v anonymitě. Obyvatelé se jich bojí a podřizují se režimu, který plnohodnotný život podstatně omezuje. Vědí, že ubytovna je poslední šance před vyhozením na ulici. I tito lidé jsou v jistém smyslu bez domova, takže hranici příslušnosti k bezdomovcům je obtížné vymezit.

Jan: Jakou má bezdomovec šanci se ze své svízelné situace dostat?

Eva: Jen málo lidí se dokáže, je-li jednou na ulici, znovu vrátit do normálního života. Po několika týdnech až měsících se mění osobnost člověka, naděje skoro mizí, nepodaří-li se mu získat nějaký příjem a nějaké ubytování brzy. Zdraví se velmi zhoršuje, nastupuje pocit vyloučenosti, beznaděje. Otupující úlevu poskytuje alkohol, případně drogy. Podvýživa a špína, urážení a naprosté nepochopení těch, kdo na dně nežijí a velmi často si myslí, že si za svůj úpadek na dno tihle lidé, kterých se čistý, nasycený člověk štítí, mohou sami, jsou skutečností, která bezdomovce obklopuje ve dne v noci. Bezdomovectví mění osobnost člověka na ulici tak, že naděje na návrat časem mizí úplně. Spolu se zhoršujícím se zdravím a měnící se psychikou. Sociální pracovníci věnující se lidem ztrativším domov vědí, že začlenění do pravidelné práce na běžný pracovní úvazek, třebas na úklidové práce, by většinou nebylo možné, že se musí počítat s tím, že každý je jiný, ale každý už pozměněný, žije-li delší dobu na ulici. Že je potřeba postupovat krok za krokem, třebas dávkovat práci na několik hodin denně, s volnějším režimem, a samozřejmě pomáhat s ubytováním, možnostmi hygieny, možnostmi něco si uvařit, dosažitelností lékařské péče a také poradenské péče psychologa. Mnozí z těchto lidí nemají žádný důchod ani doklady, protože je opakovaně ztratili nebo jim byly ukradeny. Nemohou platit za nocleh v azylových zařízeních ani za jiné služby a jídlo, ba ani za léky.

Jan: Máš patrně pocit, že problém přerůstá naší společnosti přes hlavu. V čem vidíš příčiny?

Eva: Rozhodně si nemyslím, že by za vlády komunistů bylo všechno v pořádku. Už tehdy jsem se setkávala se skrytým bezdomovectvím u lidí, kteří propadali alkoholu a rodina se jich zbavovala, u lidí, kteří byli postiženi psychickou náchylností nebo špatnou výchovou ke kriminálnímu chování a stali se z nich recidivisté, kteří neměli, když nebyli právě ve vězení, kde bydlet. Když jsem jim ubytovnu opatřila, nevydrželi tam a nevydrželi ani v žádném zaměstnání, které od úřadu dostali. Na rozdíl od dnešní situace však v Brně pro takové lidi bylo dostatek ubytoven i práce. Alkohol, drogy, násilnosti, krádeže patřily ovšem k jejich životu. Byli to lidé, kteří neměli dostatek vůle a síly trvale vést běžný občanský život.

Dnes je spektrum bezdomovců daleko širší a troufám si říci, že je mezi nimi jen malý podíl těch, o nichž by se mohlo říci, že si svou svízelnou situaci sami zavinili nebo si dokonce svůj bezdomovecký úděl zvolili. Jestliže odmítají podávanou ruku, má to důvody, kterým bychom se měli snažit porozumět.

Abych se však vrátila k otázce po příčinách. Po politickém a současně hospodářském převratu na začátku devadesátých let se likvidovaly průmyslové podniky, které zaměstnávaly lidi s úzce vyhraněnou kvalifikací a nekvalifikované. Jednalo se o doly, hutě a mnohé další podniky. Skoro rázem se ocitaly desetitisíce lidí bez práce a naděje ji brzy zase nalézt. Myslím, že z těch pocházely první mohutné vlny bezdomovců, mnozí se stahovali v naději na nalezení práce do Prahy, Brna a jiných měst méně postižených „restrukturalizací“ průmyslu než Ostravsko, Mostecko aj. Ale ani jinde to pro ty, které nepodržela rodina nebo neměli majetkové rezervy a dostatečnou flexibilitu v dovednostech, nebylo vždy úspěšné. Pokud vím, z těch neúspěšných mnozí už nežijí. Bezdomovci umírají brzo.

Práce ubývá dál, podniky se zavírají. Návraty z vězení skoro předurčují k nezaměstnanosti už záznamem v trestním rejstříku. O pracovníka se záznamem není zájem. Prezidentská amnestie letos vrhla v lednu na ulice kolem 6000 lidí, z nichž jistě většinu nečekala otevřená náruč domova. Nemožnost získat pracovní místo a s tím spojená zadluženost, exekuce, následná ztráta bydlení... To jsou ty hlavní příčiny, které vyhánějí lidi na ulici.

Jan: Krušný život bezdomovců si uvědomuji hlavně za studeného počasí. V jakou pomoc bych mohl jako bezdomovec doufat?

Eva: V Brně je mnohem méně možností přečkat noci na lůžku, dodržovat základní hygienu, opatřit si aspoň nějaké teplé jídlo, něco si vyprat, než je lidí na ulici. Ve všech lůžkových zařízeních je snad 900 míst a musí se za ně platit průměrně 50, ale i 70 Kč denně. Nesmí tam vstoupit člověk, který požil alkohol. V zimních měsících jsou zřizována od večera do rána krizová centra. Lidé, opět za podmínky, že nepožili alkohol, v nich mohou přes noc sedět na židli a ráno je musí zase opustit. Během dne fungují denní centra, kde je teplo a snad tam dostanou i čaj a polévku. Brněnský magistrát zařídil svoz zbylých obědů z restaurací a jídelen, je toho však pro všechny zájemce málo a před výdejnou se už po poledni tvoří fronty. Jídlo se vydává přibližně kolem 16. hodiny.

Jan: Jistě to nejhorší, co by mě mohlo jako bezdomovce postihnout, by byla nemoc. A ta je při podmínkách, v nichž bezdomovec žije, vysoce pravděpodobná. Patrně bych neměl peníze na lékaře ani na léky a třeba ani kartu zdravotní pojišťovny a doklady, na jejichž základě bych ji získal.

Eva: V současné době, a to už dlouho, tedy měsíce, ba léta, není těm, kdo jsou na ulici, řádná lékařská služba dostupná. Dle mých zkušeností se bezdomovci dostávali k lékaři na intervenci nějakého sociálního pracovníka Charity, Armády spásy, magistrátu apod. Pokud se obrátili sami na nemocnici nebo na lékaře, to jim už muselo být moc zle. Několik jsem jich doprovázela, poněvadž měli oteklé nemocné nohy. Vykázali nás bez ošetření, i když jsem třebas v brněnské Úrazovce nabídla, že léky zaplatím včetně dalších výloh. Nedivím se po takových zkušenostech, že bezdomovci málokdy sami vyhledávají lékaře, když vědí, s jakou se potáží. Ostatně k domácímu léčení, které by jim mohlo být doporučeno, nemají podmínky včetně peněz. Pokud jsem zavolala rychlou pomoc a sledovala, co se pak v nemocnici s nepohyblivým těžce nemocným dělo, buď za pár dnů umřel, nebo byl velmi brzy vrácen na ulici. Nejsou to vítaní pacienti a pro nemohoucí, staré, málo pohyblivé není vlastně žádné východisko. Setkala jsem se s člověkem středního věku, který žil šestým rokem na ulici; byl to někdejší havíř z Ostravska. Vroucně si přál umřít a asi za měsíc se mu to podařilo.

V Brně byly činěny pokusy opatřit pro bezdomovce lékaře a magistrát měl v plánu zařídit ve svém nově vybudovaném krizovém středisku pro osoby v sociální tísni v Brně v Masné ulici ordinaci, kde by byl stálý lékař pro bezdomovce. Toto středisko funguje od listopadu 2012, avšak bez ordinace. Teprve letos v květnu se jedná o zřízení lékařské služby. Psychologická služba, kterou by lidé v těžkých sociálních nesnázích tolik potřebovali, je stále v nedohlednu.

Jan: Co by podle tebe lidé na dně nejvíce potřebovali a co by se mělo změnit?

Eva: Ti, kdo s nimi a pro ně pracují a znají je – hlavně v případě, že s nimi cítí a upřímně jim chtějí pomoci – a já se k nim přidávám –, myslí, že nejvíc je potřeba změny veřejného mínění. Je nejjednodušší odbýt problém tím, že si bezdomovec za svou situaci může sám, že je nepříjemný, špinavý, někdy je cítit alkoholem, některý požívá drogy. Že jediné řešení je odklidit ho někam, kde by nebyl vidět. Proč se o to máme starat? Vždyť mnozí odmítají pomoc azylových domů, center a jinou dostupnou pomoc a jsou vlastně se svým životem pod širákem spokojeni.

Ve skutečnosti jsou cesty, které vedly na dno a do bezdomovectví, velmi rozličné. Kromě ztráty zaměstnání třeba nefunkční a neúplné rodiny, dětská zařízení, jež v 18 letech vyvrhnou mladistvého do světa, aniž jej zakotví ve společnosti. A jiné a jiné.

Kromě pochopení a pomoci pro ty, kteří se už na dno dostali, je důležitá prevence – zákony i společenská atmosféra by měly zaručit, aby lidé pro běžné chyby neupadali do dluhů a nepozbývali střechu nad hlavou, aby se neztrácely pracovní příležitosti tam, kde je jich nejvíce potřeba, aby bylo dostupné levné a přitom důstojné bydlení.

Jan: To by pomohlo nejen bezdomovcům, ale celé společnosti. Jako pilný čtenář časopisů nacházím náznaky, že se toto vědomí začíná probouzet. Třeba k tomu svou kapkou přispěje i tento náš rozhovor.

Jan Novotný (1944) je fyzik, filozof, spisovatel, publicista; stálý fejetonista Listů.
Eva Dobšíková (1932) je zemědělská inženýrka, pedagožka, překladatelka a publicistka; autorka oceňovaných vzpomínek Naše doba a my v ní.

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.