Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 5 > Magdalena Schluckhuberová: Čtyři týdny Olomouce – můj facit

Náš host – po ceně Pelikán

Magdalena Schluckhuberová

Čtyři týdny Olomouce – můj facit

Olomouc je jednou z nejpodceňovanějších českých destinací s vynikajícím nočním životem, vlastní „minipražskou“ atmosférou a jedním z největších pivních festivalů této země. Tak město popisuje průvodce Lonely Planet, kromě jiného jako důvod, proč toto malé moravské město patří k deseti „tajným pokladům“ Evropy a k deseti nejlepším evropským cílům 2013. To je asi tak všechno, co o tomto šestém největším českém městě vím, když nastupuji do vlaku směr Olomouc.

Město mne vítá se zpožděním a počasí se neukazuje zrovna z té lepší stránky. První prohlídka města tedy padá doslova do vody. Ale místo toho poznávám hned první večer to „pravé“ Česko. Přitom jím řízek s bramborovou kaší a tatarkou a piju pivo v asi nejpravější a zároveň alternativně nejumělečtější hospodě města. Sice se jmenuje Hospoda U musea, ale nikdo jí neřekne jinak než Ponorka.

Nutno přiznat, že jsem Českou republiku navštívila již mnohokrát a často jsem se zdržela i déle. Přesto mne překvapuje, že se musím znovu a znovu rozhodovat mezi druhy piva – tedy mezi desítkou, jedenáctkou a dvanáctkou. Dodnes nevím, které z nich odpovídá rakouským nejvíc. Stejně tak mi připadá zajímavé, jaké jsou rozdíly mezi rakouskou a českou kuchyní, přestože si jsou z velké části podobné. A že se v Čechách dá uvařit polévka v zásadě z čehokoliv, mne už dávno nepřekvapí. Ani tady v Olomouci ne.

Mezitím se mi podařilo zjistit, že Olomouc byla dříve německé, respektive německy mluvící město; mnoho starých nápisů, příjmení nebo náhrobků na hřbitově to potvrzuje. Překvapuje mne však, kolik se v dnešní mluvě z té doby zachovalo: lidé jdou do špitálu místo do nemocnice, jedna zastávka tramvaje se nazývá U Dómu. Celkově lze říci, že nemám větší problémy zdejším lidem rozumět. Mám pocit, že se zde hovoří velmi spisovnou češtinou, což všechny, kteří se učí česky, potěší.

A tak jsem strávila čtyři týdny v tomto malém moravském městě. A přestože má Olomouc jen asi 100 000 obyvatel a velká část studentů je na prázdninách mimo město, nabízí se zde cizince každý den nový objev. Jezdím trochu po okolí a poznávám tak Česko i mimo známá města. Dostávám se do odlehlých vesnic, které mají také své pozoruhodnosti, jedu do míst, které v žádném průvodci nenajdete.

Díky „tandemovým“ spolužákům poznávám i méně známé kouty města (tandem: metoda výuky jazyka, při které se dvě osoby s různým mateřským jazykem učí jazyk vzájemně). Navštěvuji různé instituce a mohu se účastnit v místní žixdovské obci slavnosti Svátku stánků (Sukkotu). Všude jsem mile přijata, mé nepatrné znalosti češtiny nikomu nebrání v tom, aby mi vykládal všelijaké historky. Rozhovory se většinou dějí následovně: „Ty ale mluvíš špatně česky. Nejsi odsud?“ Ne, jasně že nejsem. „To nevadí, ale už vidíš, že...“ – a už mi vypráví všechno možné. Takto jsem si popovídala s jedním bezdomovcem, který léta „žil“ ve Vídni, kde muzicíroval, a dokonce byl i v některých mých knajpách „jako doma“. Dozvídám se také o starém, již skoro zapomenutém muslimském vojenském hřbitově a spoustu jiných zajímavostí o tomto městě. Setkávám se s lidmi, kteří milují vídeňské nářečí, znají mé rodné město v Hornorakousku, a potkávám také jednu studentku, která studuje na mé fakultě, o čemž jsme doposud ani jedna nevěděly. Také svou tandemovou spolužačku z Vídně potkávám čirou náhodou na ulici.

Svět, a především Olomouc, je jedna vesnice. Jak jsem poznala, jsou Olomoučané velmi pohostinní. A tak jsem se tu v těch čtyřech týdnech cítila velmi dobře, skoro jako doma. Je trochu škoda, že tady nemohu zůstat déle, nebo třeba i tady studovat. Ale jak jedno české rčení praví: V nejlepším přestat. A proto jsem se dala po nedlouhé, ale krásné době zase na cestu, sice ne domů, ale přeci do světa – do Prahy. Jedno je ale jisté: já se tam vrátím. Určitě.

Magdalena Schluckhuberová (1990) žije u Štýru v Rakousku; studuje bohemistiku ve Vídni a nyní v Praze. V srpnu a září byla hostem redakce Listů – k nám ji vyslala Barbara Coudenhove-Kaliergiová, nositelka ceny Pelikán 2012. Pobyt laureátem určeného mladého člověka v České republice je součástí udělované ceny.

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.