Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 5 > Jindřiška Svobodová, Jiří Svoboda: Dobrou infrastrukturu potřebujeme všichni

Filip Springer

Špatně narozené

Úspěšná kniha mladého polského autora nazvaná Špatně narozené. Reportáže o architektuře PLR, by mohla mít – kdyby byla celá přeložena – velký ohlas také u nás. Všeobecné uznání, jemuž se těší věž na Ještědu, a zároveň likvidace libereckého obchodního domu z téže dílny (SIAL, Hubáček, Masák), diskuse o pražském Máji či hotelu Praha, anebo méně hlasité o přestavbě olomouckého Prioru, to vše způsobuje, že to, co leží na srdci Springerovi, je živé i u nás. Zastavme se s ním tedy aspoň na Sněžce a v Katovicích...

-red-

Úvod

Projekt Špatně narozené, jehož výsledkem je tato kniha, se zrodil ve dvou hlavách. První z nich patří mladému slezskému architektu Marku WoŸniczkovi, ta druhá patří mně. Tyto dvě hlavy se na společných cestách Polskem často otáčely stejným směrem, ke zdánlivě ošklivým stavbám. To jsme vždycky zastavili auto a šli se podívat blíž. Obvykle jsme mlčeli. Něco nás k nim táhlo, ale jen Marek jakožto architekt dokázal poznat, co to bylo. V takových chvílích obvykle říkal:

„Dobrá architektura.“

A pak jsme jeli dál.

Něco mi na tom nehrálo. Pokud to má být dobrá architektura, proč je tak zpustlá? A když je zpustlá, proč se mi líbí? A co to vůbec znamená „dobrá“? Je to jen subjektivní názor, nebo ho lze objektivně verifikovat? Já jsem jen laik, mně se prostě něco líbí, nebo nelíbí. On je odborník, a když říká „dobrá architektura“, musí přesně vědět, co má na mysli. A tak jsme se rozhodli udělat výstavu o tom, jak tuhle architekturu poválečného modernismu vidíme. Výstavu jsme udělali, pár lidí na ni přišlo, a ukázalo se, že to vidí podobně.

Na jedné z těch společných cest padlo heslo „špatně narozené“. Ten pojem dobře vystihuje původ těchto objektů. Narodily se ve špatné době, těžké a bolestné, lecjaké a mizerné. A jako by to nestačilo, když se doba změnila, začali si je lidé s tou socialistickou mizérií spojovat. Občas jim někdo dal nálepku totalitní architektury, a odsoudil je tak k vyloučení ze slušné společnosti. Přitom takové vyloučení zasáhlo nejlepší realizace své doby: zapomněli jsme, že existují, přestali jsme o ně dbát, hleděli jsme raději jinam. Byly tu, ale pro nás byly neviditelné. Zhmotnily se teprve ve chvíli, kdy přišel čas se s nimi vypořádat. Tak to bylo i s nádražím Varšava-Centralna, jehož podzemí bylo ještě donedávna skutečným vestibulem pekla. Nenáviděli jsme je a té nenávisti jsme dávali volný průchod.

Narodil jsem se v roce 1982 a na socialismus v Polsku si nepamatuji. Ani na jeho sklonku mě nic špatného nepotkalo. Proto pro mě zvláštní původ poválečného funkcionalismu nebyl nijak důležitý. Chtěl jsem se o té architektuře dovědět co nejvíc, cítil jsem potřebu ji fotografovat právě v tom stavu, v jakém se v současnosti nachází. Skrze fotografování jsem jí začal lépe rozumět.

*

Tato kniha není dokumentací nejlepších realizací poválečného modernismu v Polsku. Přesto se v ní ocitly objekty, jež vyvolávají otázky rezonující celou architektonickou tvorbou té doby. Když se procházíme po Žoliborských sadech, nelze nepřemýšlet o tom, jak se Halině Skibniewské podařilo navrhnout sídliště tak odlišné od tehdejší panelové výstavby. A opravdu byly paneláky pro Poláky jediným možným řešením? Když se snažíme pochopit koncepce Zofie a Oskara Hansenových, je těžké si nepředstavovat, jak by vypadalo Polsko, kdyby je tehdy, v sedmdesátých letech, někdo opravdu poslechl. A konečně – když stojíme uprostřed katovického náměstí, nelze se neptat, zda je to opravdu vina architektů, že to místo dnes vypadá tak, jak vypadá.

Tato kniha není ani vyprávěním o nejlepších architektech své doby, ačkoli se na jejích stránkách objevuje mnoho velkých osobností. Přesto doufám, že každý z popsaných příběhů odráží trochu jiný střípek skutečnosti, v níž bylo dáno pracovat tvůrcům oné doby.

Není to kniha historická, a tím spíš to není kompendium. Reportáž se řídí vlastními pravidly, jde o žánr subjektivní a autorský. Když jsem hovořil se svými hrdiny a hlouběji zkoumal některá témata, nesnažil jsem se odhalovat jedinou správnou a závaznou verzi minulosti. Tato kniha je pouze záznamem skromné snahy o pochopení architektury a okolností jejího zrodu a pádu. Možná že i jiní, kteří někdy stáli před nádražím v Katovicích, se museli vyrovnávat s podobnými otázkami jako já. A možná že dnes, když už nádraží nestojí, se potýkají s dalšími. Doufám, že tu najdou odpověď na některé z nich.

Tato kniha by nevznikla, kdyby nebylo Marka WoŸniczky, a proto mu ji věnuji.

Filip Springer, Poznaň – Varšava, prosinec 2011

Vztah příčiny a následku

Část první – Následek

Když ukáže stavebním mistrům projekt svého prvního domu, hledí na něj jako na blázna.

„Milej zlatej, vždyť my sotva zvládnem postavit rovnou zeď, a co teprve tohle,“ říkají a jdou si po svých. Na nákresu je totiž skutečné iglú, jen postavené z cihel. Má stát na vratislavském Zálesí, je začátek šedesátých let. Právě koupil z naškudlených peněz nevelký pozemek v Moniuszkově ulici. Stavbu normálního domu si nemůže dovolit, v okolí ovšem stále ještě probíhá poválečný úklid, všude se rekonstruují a bourají domy po Němcích. A tak postupně sváží ukořistěné cihly a potom sám buduje ideálně okrouhlou kopuli. Úplně nahoře umístí světlík. Zevnitř zateplí konstrukci speciálně vytvořenou izolací, zvenku pokryje kopuli lepenkou a hliníkovým plechem. Zatímco zvenčí dům působí zajímavě, uvnitř je zkrátka fascinující. Je v něm víc místa, než by kdo čekal. Uprostřed prostorného salónu s velkými okny stojí krb. Po obvodu kopule se našlo místo pro dva pokoje, malou koupelnu a kuchyni. Další užitný prostor se nachází na galerii. Tady by si Witold Lipiński rád zařídil pracovnu. Schody vedoucí na galerii jsou vyrobeny z dubu poraženého v nedalekém Szczytnickém parku.

„My jsme se na iglú ze začátku dívali jako na takovou svobodárnu, místo, které má imponovat. Na ženské musel takový dům dělat ohromný dojem a jistě taky dělal. Jenomže než byla stavba dokončena, Witold byl už šťastně zasnoubený, a bylo jasné, že dům vzniká pro jeho budoucí rodinu,“ vzpomíná profesor Waldemar Wawrzyniak, Lipińského žák a později spolupracovník, „a já jsem to místo zřejmě teprve tehdy začal chápat jako úkryt, a ne jako manifestaci čehokoliv. A trochu lépe jsem začal chápat i Witolda samého.“

„Byla to pro něj velká idea,“ dodává Božena Lipińská, vdova po profesorovi. „Po mnoho let v tomto domě prováděl různá měření teploty a vlhkosti, která se pak stala základem jeho habilitační práce. Postupně dům rozšiřoval, vylepšoval, přistavěl oranžerii. Dům byl experimentem, který se podařil.“

Ten experiment dodnes zůstává jedním z nejoriginálnějších rodinných domů postavených v poválečném Polsku.

*

Ve Vratislavi vznikají ještě dvě iglú podle jeho návrhu. Žádné z nich však není tak zdařilé jako jeho vlastní. Kopulky pokryté hliníkem měly stát také v jednom z rekreačních středisek nedaleko Vratislavi. Tyhle domy jsou však teprve začátek. Lipiński, působící na Vratislavské polytechnice, se začíná zajímat o bioklimatickou architekturu, je jedním z průkopníků ekologického myšlení v polském stavitelství. Ve svých dalších pracích a projektech zkouší vytvořit domy, jejichž ohřátí a osvětlení stojí co nejméně. To on koncem šedesátých let a začátkem let sedmdesátých, v době triumfu betonových panelů a rodinných domů přezdívaných „polská kostka“, pokládá základy něčeho, co bychom dnes nazvali pasivní architekturou. Lipińského koncepce jsou průkopnické. U téměř každého jím navrženého domu se nachází malá oranžerie, v níž se dá také pěstovat zelenina. Některé domy mají být alespoň částečně energeticky soběstačné, takže jsou vybaveny slunečními nebo větrnými generátory proudu.

„Jako by se pořád bál, že to všechno jednou dojde, že?“ upozorňuje Jacek Fršckiewicz, rodinný přítel.

Je rok 1960, když se na stůl Witolda Lipińského dostane úkol navrhnout meteorologickou observatoř na Sněžce. Od první poloviny 19. století se na jejím vrcholu provádějí měření. Kamenná horská chata, která tam dosud stojí, však přestává plnit svou funkci a vlivem drsného prostředí se rozpadá před očima. Poněvadž na Sněžce je drsné všechno. Tři sta padesát osm dní v roce tam fouká vítr, dvě stě devadesát šest dní je tam mlha, dvě stě čtyřicet dní něco padá z nebe, sto sedmdesát pět dní v roce klesá teplota pod bod mrazu. Když fouká, fouká tak, že se nedá dýchat. Když je mlha, tak je taková, že před auty musejí jít dělníci a zjišťovat, kde ještě vede cesta, a kde začíná propast. Když zaprší, vylévá si člověk vodu z bot. Sníh tu není jenom v červenci. Když je zima, tak i mínus třicet. Sněžka, nejvyšší hora Krkonoš, to jsou tisíc šest set dva metry problémů.

Nová observatoř má být levná, pohodlná a má vyrůst tak rychle, jak jen to půjde. Lipiński přizve ke spolupráci mladšího kolegu, Waldemara Wawrzyniaka:

„Koncepci vymyslel Witold, já jsem byl jeho asistentem, vytvářel jsem potřebnou dokumentaci a nákresy. Když mi navrhl, abychom se pod tím projektem podepsali společně, byla to pro mě čest. Takovou poctu jsem nečekal,“ vypráví dnes profesor Wawrzyniak.

Vstupní projekt je hotov v listopadu 1960. Podle něj mají na vrcholu Sněžky vzniknout tři talíře spojené věžovitou páteří o celkové užitné ploše patnáct set metrů. Má se v nich nacházet restaurace, zázemí pro personál a vědecké pracovny s veškerým potřebným vybavením. Celek má být vhodně začleněn na vrchol Sněžky a blýskat se na slunci díky hliníkové krytině fasády. Tvar stavby vyplývá z podmínek v místě, do něhož je zasazena. Sněžku ze všech stran ošlehávají vichry, jejich směr se nedá odhadnout. Zároveň jsou předmětem zde prováděných měření. Stavba je nesmí ovlivnit.

„Napověděly mi erozní skalní útvary, které jsou pro Krkonoše typické. Z navršených eliptických balvanů jsem si vypůjčil tvar budoucího objektu. Ve hře byl i aspekt aerodynamiky, jenž je zásadní třeba při konstrukci letadel,“ vysvětluje v jednom z rozhovorů.

Charakteristický tvar observatoře nemusí být spojován jen s krkonošskými balvany. Stále častěji se říká, že na Sněžce má přistát UFO. Článek o stavbě observatoře v časopisu Rocznik Jeleniogórski má titulek Marťanské talíře. Ve svobodném Polsku se pro stavbu vžije ještě jedno označení: „tři hamburgery“.

Lipińského projekt vzbuzuje kromě zájmu i mnoho kontroverzí, nikdo z těch, kteří o něm rozhodují, nejspíš nečekal až tak futuristickou formu. Profesor Hryniewiecki však ve svém posudku na projekt pěje ódy, provede jen několik drobných úprav a přesvědčuje investora, že objekt stojí za realizaci. A tak je rozhodnuto: stavět se bude.

Práce se však rozjedou teprve o tři roky později, v červnu 1964. Než se dělníci dostanou na vrchol, musí si k němu nejprve vybudovat cestu. Po roce jsou práce zastaveny, neboť Nejvyšší kontrolní úřad nachází nesrovnalosti v dokumentaci. V lednu 1966 by se práce mohly konečně zase rozjet, ale nějak se nerozjíždějí, protože chybí auta i lidé. Hlavní dodavatel má k dispozici všehovšudy dva vysloužilé a dva vypůjčené sovětské zily, které na krkonošských převýšeních ryčí, jako by měly vypustit duši. Nakonec bude zpevňování cesty trvat až do roku 1971.

*

Stavba samotné observatoře je zahájena teprve v roce 1967. Všechno je problém: nábor lidí, kteří nechtějí pracovat v těžkých podmínkách (ti, co chtějí, se na to moc nehodí, protože moc neumějí, a ti, co něco umějí, ze stavby po pár dnech prchají); místo, kde by mohli spát; počasí, které na Sněžce každému komplikuje život.

Dva roky trvá stavba dělnické ubytovny na Równi pod Sněžkou a vodní přečerpávací stanice přímo na vrcholu. Na úbočí hory je položen vodovod, původní chata je rozebrána. V létě 1971 jsou vybetonovány základy observatoře. Brzy nato se objeví konstrukce prvního talíře. Práce musí být každou chvíli přerušována, protože ve větru vanoucím rychlostí sto kilometrů za hodinu se nedá dýchat. Když se konečně podaří uzavřít první talíř a vztyčit další, kmitání konstrukce, jehož příčinou jsou nápory větru, způsobuje samovolné otvírání oken. Vítr dokáže zatlačit dovnitř celou okenní tabuli a přitom ještě navát hromadu sněhu. V lednu 1974 stovky žáků, studentů, příslušníků horské služby a vojáků v rámci dobrovolnické akce odhrnují sníh z cesty na vrchol, aby tam bylo možné převézt šedesát tři sudů s palivem potřebným ke zprovoznění topení. Jejich námaha je však zbytečná, protože rozvody topení stejně nefungují, spuštěny jsou teprve v dubnu. Ani tehdy však nelze pokračovat v dokončovacích pracích, neboť vytrvale fouká a padá sníh. Nakonec je observatoř předána ke konci roku 1974, jedenáct let po plánovaném dokončení stavby. Místo devíti milionů zlotých přijde investice na dvojnásobek.

„Na kontrolní dny jsme jezdili na střídačku, dlouhodobě by to bylo příliš vyčerpávající. Přírodní podmínky, to byl ten nejmenší problém, nejhorší byly neustálé dohady s investory a neschopní odborníci. Ty, kteří se ve své práci vyznali, se dalo spočíst na prstech jedné ruky,“ vzpomíná Waldemar Wawrzyniak. „Nikdo z nás nečekal, že to potrvá tak dlouho.“

„Witold sám ukazoval některým řemeslníkům, jak mají pokládat podlahu. Waldek byl na vrcholu týden v kuse a stál jim za zadkem, aby opěrnou zeď stavěli rovně. Tam se finesy architektů střetly s realitou života v socialismu,“ dodává Božena Lipińská. „Když to skončilo, všichni si oddechli.“

Na konci sedmdesátých let se s podnikovým zájezdem vydává do Krkonoš Witoldův bratr Zdzisław Lipiński. Na vrchol Sněžky stoupá vzrušenější než jiní, na konci přidává do kroku, chce tam být první. Když konečně dorazí i zadýchaní účastníci zájezdu, Zdzisław Lipiński už na ně čeká, pyšný jako páv, a chystá se pronést řeč.

„Tuhle observatoř navrhl můj bratr,“ začíná.

Ale výletníky mnohem více zajímá teplý čaj a fazolový guláš, který se prodává v největším disku, a tak jen ze slušnosti uznale pokývnou hlavou a jdou dovnitř.

Šestnáctého března 2009 se terasa nejmenšího talíře observatoře na Sněžce propadá pod tíhou sněhu a ledu. Zaměstnanci stanice jsou okamžitě evakuováni, na místě se objevují stavební inspektoři. Média vykřikují o stavební katastrofě, jež může „marťanským talířům“ přinést smutný osud. Objevují se také hlasy, které navrhují při této příležitosti observatoř rozebrat. Škody jsou sice závažné, avšak menší, než se zdálo. Je zahájena rekonstrukce.

„Jeden ze spřízněných stavebních znalců mi tehdy řekl, že je to stejně zázrak, že ten barák vydržel tolik let. Parametry oceli, z níž jsme ho stavěli, se obvykle uváděly od oka. Mohla mít třikrát větší odolnost, než bylo uvedeno v dokumentaci, ale taky dvakrát menší. A nikdo netušil, jak je tomu doopravdy,“ vysvětluje Waldemar Wawrzyniak.

Kromě domů ve Vratislavi a stěžejní Sněžky Witold Lipiński na svém kontě už moc realizací nemá. Nejvíc prý litoval asi toho, že nikdy nenavrhl kostel. Často o tom mluvil. Jezdili po Polsku, a on čas od času ukázal na nějaký současný kostel a s lehkým zklamáním říkal:

„A takovýhle staví!“

„Byl věřící, ale nijak manifestačně. Architektura pro něj byla především řešením problémů. A na kostele jsou přece problémy k vyřešení naprosto jedinečné, ne?“ vypráví Božena Lipińská.

„Táta byl nezvykle kreativní, dětství s ním nemohlo být nudné: neustále vymýšlel nové hry, učil mě pracovat s nářadím, vyprávěl o letectví, které bylo jeho vášní. Jediné, co neměl rád, byla hra na válku,“ vzpomíná Miłosz Lipiński. „Dlouho jsem přemýšlel, proč stavěl zrovna takhle, proč kladl takový důraz na soběstačnost staveb a jejich odolnost v různých podmínkách. A proč byly takové kosmické. Jednou mě napadlo, že by s tím mohly souviset jeho válečné zkušenosti. Možná to bylo i podvědomé, možná u něj šlo o jistý vnitřní imperativ, nutnost poradit si v každé situaci. A dům měl být nástrojem, jak přežít. Proto budoval ty skořápky, skoro až bunkry.“

„Mohl to být útěk do budoucnosti, snaha odpoutat se od minulosti. Jeho nápady byly krajně futuristické, jako by se chtěl dívat jen dopředu a za sebe se neohlížet,“ dodává Waldemar Wawrzyniak. „My jsme o té jeho válce nikdy nemluvili. Já jsem se dozvěděl až mnohem později, co tehdy dělal.“

„Witold se k minulosti nerad vracel. Nevím, jestli měla vliv na jeho projekty. Pokud ano, nikdy to na rovinu neřekl,“ vzpomíná Božena Lipińská.

Profesor Witold Lipiński zemřel v roce 2005.

Část druhá – Příčina

Poměrně často jezdil ke své rodině do vesnice Kosaki v severovýchodním Polsku. Někdy zastavil auto uprostřed polí, vystoupil z něj. Díval se kolem.

„My byli tady, tady a tady. Oni tam a tam. Tehdy jsme to zvládli.“

A jel zase dál.

Dokázal o tom mluvit jen se svým bratrem nebo přítelem Edmundem Fršckiewiczem. Nejspíš si myslel, že jen oni dva jsou schopni cokoliv pochopit.

Nejspíš měl pravdu.

Po mnoho let jen jeho nejbližší rodina věděla o tom, že za války Witold Lipiński, krycím jménem Szczedroń, byl spojkou inspektora III. Lomžského inspektorátu a šéfem ochranky štábu Białystockého obvodu Zemské armády. Sloužil pod vedením proslaveného majora Bruzdy, jenž bojoval stejně zarputile s Němci i s Rudou armádou a jí nakloněnými polskými komunisty. Za takovou minulost mnozí v poválečném Polsku zaplatili životem.

Witold Lipiński proto nikdy nemluvil třeba o tom, jak u Boguszek leželi v obilí, zatímco kolem nich svištěly kulky, neboť si chlapci nevšimli, že za oním vyhlídnutým vozem se čtyřmi důstojníky jel ještě jeden s deseti Ukrajinci. Kulky mu potrhaly uniformu. Bruzda byl tehdy raněn na prsou, Huzarovi kulka sklouzla po kosti a rozdrtila zápěstí a celé předloktí až po loket, Kmicic to dostal do čelisti, ale přežil, Znicz to dostal do spánku a nepřežil.

Utíkali odtamtud tak rychle, že ani nestihli pobrat poztrácené zbraně.

Nemluvil o tom, že po každé takové akci Němci vtrhli do některé z okolních vesnic a v odvetě postříleli její obyvatele. Nemluvil o tom, co tehdy cítil. Nebo co cítil, když věděl, že se to stane znovu.

Nemluvil ani o tom, jak v lednu 1945 jeho dobrou kamarádku Iskru zatklo NKVD a tak ji při výslechu zrasovalo, že už dál nechtěla žít. Měla však tu smůlu, že se jí skokem z okna nepodařilo zabít, ale jenom zlomit páteř. Dostala se do białystocké nemocnice. To Bruzda vymyslel, jak ji odtamtud dostat. A tak vyšli z lesa na silnici Grajewo – Białystok, unesli vojenský náklaďák a v sedmi se vydali do města. Bez jediného výstřelu vynesli Iskru na slamníku a odvezli ji do předem připraveného bytu.

Nemluvil ani o tom, jak v den, kdy skončila válka, v síle více než dvou set mužů pod vedením Bruzdy vkročili do Grajewa. Během pár hodin obsadili celé město, z vězení tajné služby a komunistické milice osvobodili několik desítek vězňů. Ovládli také finanční správu a obecní úřad. Když se stahovali, vyvedli s sebou do lesa na dvacet příslušníků milice a funkcionářů bezpečnostní služby. Dalšího dne za svítání nad nimi proběhl soud, pět či šest z nich zastřelili. Ostatní zbili a pustili na svobodu.

Neříkal, kolik jeho kamarádů zůstalo v lese navždy, neříkal, jestli v to všechno věřil, neříkal, jestli měl strach. Neříkal ani, jaké to bylo bydlet několik let v salaši se střechou z trávy, a jak ta střecha při každém větším dešti protékala a oni všichni mokli. Nebo jak se v zimě budil každých pár minut, aby zjistil, jestli má ještě cit v prstech. Nebo jak si holili hlavy až na kůži, aby se aspoň tam nedržely vši.

Občas jen konstatoval, že jiní na tom byli za oné války hůř, tak o čem by měl mluvit.

„Dokážu si představit, proč asi mlčel,“ vysvětluje jeho syn Miłosz. „Tam se přece děly strašné věci. A nejde jen o to, že tam umírali lidé, že zabíjeli a byli zabíjeni. Dívám se na to spíš jako na předem prohraný boj. Vždyť táta byl v konspiraci až do dubna 1946, a když z ní odešel, v oddílu zůstalo ještě mnoho jeho kamarádů i bratr!“

„Několikrát jsem se chystala pány posadit u kávy a ty válečné příběhy z nich vytáhnout. Ale to se nikdy nepodařilo, vždycky se tomu tématu vyhnuli. A Witold žádné vzpomínky nesepsal,“ dodává Božena Lipińská.

„Víc jsem se o tátových činech dozvěděl od jeho rodiny a potom z knih, než od něj samého,“ říká Miłosz.

„Co vám mám povídat,“ usmívá se Zdzisław Lipiński. „Bylo, jak bylo. Následovali jsme Bruzdu.“

Bruzda, neboli Jan Tabortowski, byl vojákem odjakživa. Už po napadení Polska v září 1939 velí pancéřovému vlaku Danuta. Než se vzdá, vyhodí celou soupravu do vzduchu a ještě dva dny ostřeluje Němce děly, která předtím z vlaku vymontoval. Se třemi zraněními se dostává do zajetí a do nemocnice ve Varšavě. Odtamtud utíká a přechází do odboje. Působí v severovýchodním Polsku, v okolí Lomže, Grajewa, Kolna, potom také chvíli v Białystoku a Suwałkách. V lednu 1943 jej chytí Němci, ale po pár týdnech jim znovu utíká díky pomoci polských vězeňských dozorců. Začátkem roku 1944 se vrací do okolí Lomže. V bojích nad řekou Narew je dvakrát raněn. Ze zranění se sotva vylíže, a v srpnu 1944 je opět zajat, tentokrát však Rusy. Znovu utíká, když se mu podaří zneškodnit sovětského dozorce.

Následují akce v Grajewě, Wyrzykách, Białystoku. Každá z nich je důkazem, že v okolí Lomže sovětizace není samozřejmá věc a že jsou i tací, kteří s ní nesouhlasí. Ti, kteří po jeho boku bojovali s Němci, jsou s ním i nyní. Má kolem sebe více než dvě stě lidí, soustředěných na několika lesních základnách. Nikoho nového už ale nepřijímá. Když se k jeho oddílu chtějí v době osvobození Iskry přidat dva odzbrojení vojáci Polské lidové armády, odpovídá jim: „Chlapci, nekomplikujte si život.“

Pro Witolda Lipińského to všechno končí v dubnu 1946, rok po oficiálním konci války. Přesvědčil ho k tomu Bruzda, vysvětlil mu, že pro takové, jako je on, ještě není pozdě. Spolu s Witoldem opustí les i jeho dobrý přítel Edmund Fršckiewicz. Společně se vydají do Vratislavi, kde partyzánská minulost nemá tak velký význam. Chtějí studovat architekturu.

Zdzisław Lipiński zůstává v lese ještě rok. Odejde teprve tehdy, kdy se pro to rozhodne i sám Bruzda.

„Bylo jaro sedmačtyřicátého. Všechno bylo domluvené. Šli jsme ke služebně Bezpečnostní služby. Postupně jsme se Bruzdovi hlásili, naposledy mu zasalutovali a na zem složili zbraň. Tajní tomu přihlíželi stranou. Když bylo po všem, rozešli jsme se. Nikdo nás nedržel. Bruzda tam zůstal s nimi, ale potom pustili i jeho. A bylo po všem,“ vzpomíná Zdzisław Lipiński a láme se mu hlas. On sám se rozhodne připojit k bratrovi ve Vratislavi. V té době jich několik bydlí v malém bytě na Grunwaldské ulici. Spí na střídačku, není dost postelí. Hladovějí, protože veškerý čas tráví ve škole, nemají kdy pracovat a za co jíst. Zdzisława jim seslalo nebe, pomáhá, jak může, vede domácnost, vaří a chodí do práce. Díky němu už kluci nemají hlad.

„V té Vratislavi jsme si tehdy rozdělili úkoly jako v lese. Nijak zvlášť jsme o tom nediskutovali,“ vzpomíná po letech.

A Bruzda? Odjíždí na nově připojené území, do Štětína. Snaží se přivyknout nové realitě. Předválečný důstojník, který nedokáže vysvětlit, co dělal za války, to však nemá lehké. Nikdo ho nechce zaměstnat. Milice i tajná služba ho neustále zvou na kobereček.

Pracuje nárazově, nemá kde spát a co jíst, občas bivakuje u někoho v předsíni, občas zůstává déle v práci a spí pod psacím stolem. Po pár měsících odjíždí hledat štěstí do Varšavy. Neúspěšně. V roce 1949 dostává informaci, že při příštím výslechu na BS bude zadržen a převezen do vyšetřovací věznice na Rakowiecké ulici. Rozhodne se vrátit do lesa. Dostane se do okolí Lomže a dává dohromady pár kumpánů. Budou teď v šesti bojovat s komunismem. Mezitím se z Vratislavi vrací Zdzisław, chce se připojit k Bruzdovi. Ten nesouhlasí, ale žádá jej o pravidelnou pomoc. Několik dalších let je Zdzisław s Bruzdou tajně v kontaktu, dodává mu potraviny, obvazy, léky a informace o tom, co se děje v okolí.

Bruzdův oddíl, ač nevelký, se znovu stává postrachem. Jeho členové staví do latě příliš agilní obecní funkcionáře, likvidují také nejsurovější příslušníky BS. Oficiální propaganda o nich mluví jako o „banditech“. Unikají z několika obklíčení, bažiny kolem řeky Narew znají jako vlastní boty. Můžou takhle bojovat donekonečna. Po mnoha letech o nich jeden z historiků napíše: „Není žádná odpověď na otázky: na co čekali, čeho chtěli dosáhnout, co si mysleli?“

V roce 1954 Witold Lipiński dokončuje studium na Fakultě architektury Vratislavské polytechniky a začíná pracovat ve zdejším Miastoprojektu. Spolu s Edmundem Fršckiewiczem se připojují k práci na projektu Kościuszkovské obytné čtvrti. Práci vede význačný architekt Roman Tunikowski. Čtvrť je jedním z nejzdařilejších příkladů socialistického realismu v Polsku. Dodnes bývá chváleno její měřítko, kompozice i detail.

„Witold se nikdy poté nezeptal, co je s Bruzdou. Přesto si přesně vybavuji rok 1954, když jsem mu řekl o tom, co se stalo v Przytułech. Bylo to v bytě na Grunwaldské. Když jsem domluvil, nastalo ticho. Seděli jsme mlčky dobrých pár minut,“ vzpomíná Zdzisław. „Pro mě válka skončila asi teprve tehdy.“

Dvacátého třetího srpna 1954 Bruzdův oddíl útočí na služebnu milice a Okresní družstevní záložnu v obci Przytuły, v Lomžském okrese. Když už je skoro po všem, Bruzda vychází ze služebny a v tu chvíli se ozve výstřel. Tadeusz Wysocki, krycím jm. Skowrona, jeden z partyzánů, kteří zůstali venku, totiž nepoznává svého velitele a vidí v něm příslušníka milice. Poslední Bruzdova slova zní: „Stašku, dodělej mě.“ Jsou určena jednomu z jeho nejvěrnějších druhů, Stanisławu Marchewkovi, kr. jm. Ryba. Přítel mu přiloží pistoli k hlavě a splní jeho poslední přání.

Brutal

Slunečný květnový den roku 2011, okolí katovického Szewczykova náměstí, nebo spíš velké oplocené díry v zemi, která jím kdysi byla. Přímo u plotu stojí stan, a ve stanu stolky s počítači a speciálními skenery. Hezké hostesky se mísí s kolemjdoucími a lákají je k účasti na akci „Přilož ruku ke stavbě nádraží“. Zájemci sem mohou přijít, přiložit dlaň ke skleněné ploše skeneru a zanechat tak svou digitální stopu. Na památku dostanou propagační předměty. Disk se všemi stopami hodlá firma Neinver zazdít do základů nového nádraží v Katovicích, které právě roste za plotem. PR-pracovníci z Neinveru dokonce vymysleli, že se nádraží odteď bude říkat Nové centrum Katovic. Vcelku se trefili, vždyť Katovice své centrum stále ještě hledají.

Načasování této akce není úplně náhodné. Ještě to není ani týden, co Generální památkový konzervátor Piotr Żuchowski uznal, že rozhodnutí o demolici modernistického nádraží v Katovicích bylo vydáno příliš zbrkle, a zrušil je. Požádal také o vysvětlení Barbaru Klajmonovou, Vojvodskou památkovou konzervátorku, proč vydala souhlas se zbouráním objektu, a uvedl, že v případě katovického nádraží došlo k „očividnému překročení zákona“. Kdyby Piotr Żuchowski k tomuto závěru došel o pár měsíců dříve, možná by z povrchu zemského nezmizel jeden z nejzajímavějších příkladů brutalistní architektury v této části Evropy.

Mohla za to špína. Tohle nádraží totiž bylo špinavé odjakživa, a snad i špinavější než mnohá jiná polská nádraží. A není pochyb, že mezi cestujícími to bylo jedno z nejvíce nenáviděných míst v Polsku. Jeho lepkavého a smrdutého půvabu velmi rádi využívali filmaři: snímků, v nichž nádraží vystupovalo jako skutečná brána do pekel, vznikl nespočet. Naposledy si zahrálo v Ospalosti Magdaleny Piekorzové (2008). Ztvárnilo tu roli semeniště kapsářů a brutálních synů ulice. Bylo jím i ve skutečnosti. V žebříčku nádraží Gazety Wyborczy Katovice obsadily jednadvacáté místo – horší už to bylo jen v Gorzowě Wielkopolském a na nádraží Varšava-Východ.

„Ano, tu stavbu zbourali kvůli špíně,“ přiznává Tomasz Malkowski, katovický architekt a novinář, jenž vystupuje pod jménem Brutal z Katovic. To on založil na Facebooku profil s tímto názvem a pod stejnou hlavičkou skoro dva roky bojoval za záchranu nádraží. Dobře si totiž pamatoval okolnosti demolice slavné katovické sportovní haly Baildon, kterou o pár let dříve bránila leda skupinka nadšenců. Hala zmizela, neboť si na atraktivní pozemek pod dní brousil zuby investor. Dodnes tam však roste jenom tráva.

Wacław Kłyszewski, Jerzy Mokrzyński a Eugeniusz Wierzbicki. V architektonických kruzích se jim říkalo tři varšavští tygři, protože vyhrávali všechny prestižní soutěže. To oni v letech 1947–1952 postavili varšavské sídlo vládnoucí partaje PZPR, jemuž se přezdívalo dům „U beranů“.

V případě nádraží v Katovicích se inspirovali dílem španělského architekta Félixe Candely, který jako jeden z prvních podepřel střechy svých staveb betonovými kalichy. Využil přitom vlastností tzv. skořepiny, betonové konstrukce s tenkými stěnami, která díky zakřivení povrchu unese několikanásobně větší zátěž, než je její objem. Kalichy a skořepiny se začaly objevovat po celém světě: to na nich spočívá střecha letiště Newark v New Jersey. Celkem však těchto staveb na světě vzniklo všehovšudy několik desítek, jednodušší a levnější bylo stavění z oceli. Nikoli rafinovaná řemeslná práce, ale ocel ovládla svět.

Díky třem tygrům teď mohly kalichy vyrůst také v Katovicích. Protože si architekti uvědomovali, jak velkou výzvou pro ně taková konstrukce bude, přizvali ke spolupráci nejlepšího z nejlepších – Wacława Zalewského, člověka, který z hlavy provádí výpočty, za které by se nestyděl ani počítač. Zalewski má v té době na kontě řešení střešní konstrukce varšavského Supersamu i katovického Spodku. Nádraží je další zastávkou na jeho cestě k závratné kariéře na nejprestižnější technické vysoké škole světa, Massachusetts Institute of Technology.

*

Tahle čtyřka nemá konkurenci. Odpor však klade materiál. V zemi chybějí tesaři schopní vyrobit přesné šalování a chybějí i mistři betonáři, kteří by dokázali odlít tak tenké betonové skořepiny. V roce 1972 je však nádraží přece jen dokončeno. Stěny šestnácti kalichů nesoucích jeho střechu jsou sotva patnáct centimetrů široké. Povrch z šedého betonu jim dává syrový, brutální charakter, snad proto architektonický styl, jenž využívá estetických vlastností tohoto materiálu, nese název brutalismus.

Samotné uspořádání nádraží navazuje na provozní strukturu letiště: nahoře je umístěna odjezdová hala, do níž vede betonová lávka procházející celým Szewczykovým náměstím. Právě tady se nacházejí pokladny a jízdní řády. Pod ní je příjezdová hala, která cestující vyvede přímo ke stanovištím taxíků a k autobusové zastávce. Díky tomuto řešení má provoz na nádraží probíhat bez kolizí. Budova má také dvě kryté pasáže, jež cestující odvádějí k bočním východům.

Po roce 1989 začíná nádraží upadat – pasáže jsou zastavěny stánky, různé boudy a budky se objevují i v obou halách. Kvete tu obchod se vším možným, čekárnu a bar ovládají bezdomovci. Obě nádražní haly se záhy stávají jedním z nejnebezpečnějších míst v Katovicích, ti, kdo jimi musí projít, aby se dostali na nástupiště nebo na druhou stranu města, si raději zacpou nos a přidají do kroku. Snad by i zavřeli oči, ale to by riskovali, že zakopnou o některého z řady polehávajících bezdomovců a narkomanů.

*

Zpočátku nic nenapovídalo tomu, že k tragédii dojde. Samozřejmě se tu a tam ozývaly hlasy, jež vyzývaly ke zbourání nádraží, ale dokud neexistovala alternativa, nikdo je nebral vážně. Nakonec se však i v Katovicích objevil investor, španělské konsorcium Neinver, rozhodnutý spojit funkce nádraží s moderní nákupní galerií. Takové řešení už bylo uplatněno v Krakově i Varšavě (na Vilenském nádraží), proč by tedy nemohlo fungovat zde? Znepokojené milovníky architektury investor chlácholil, že cenné kalichy budou zachovány a vkomponovány do hmoty nové, krásné, moderní a voňavé galerie. Prohlášení, které společně vydaly polské dráhy PKP a Neinver Polska, vzletně informovalo:

„Hala nového vlakového nádraží bude využívat stávající rekonstruovanou a modernizovanou kalichovou konstrukci. Jedná se o v celosvětovém měřítku unikátní příklad brutalismu – architektonického proudu pozdního modernismu, jenž klade důraz na prostor, strohé materiály a konstrukci stavby. Železobetonové kalichy budou poprvé v historii exponovány ve své plné výšce. Stanou se efektním zakončením pěší zóny na ose Stawové ulice a Szewczykova náměstí. Mezi dvěma kalichy se bude nacházet skutečná ‚brána do města' - monumentální vchod do nádražní haly. (...)

V místě dnešní terasy vedoucí na lávku nad Szewczykovým náměstím vznikne Módní promenáda – spektakulární prostor, který spojí nové nádraží s obchodně-administrativní budovou. Prosklená konstrukce propojující obě budovy bude zdrojem přirozeného osvětlení rozložitých kalichů, jež dají tvar unikátním devítimetrovým výlohám jednotlivých obchodů.“

Vše nasvědčuje tomu, že se Katovice zbaví problémů s nádražím, aniž by se zbavily nádraží.

Krátce po slavnostním podpisu smluv a získání stavebního povolení Neinver odkazuje na expertní posudek stavu kalichů, který zpracovali odborníci ze Slezské polytechniky. Zástupci investora informují, že kalichy jsou ve velmi špatném technickém stavu, jejich železné výztuže jsou prožrané korozí a zachování konstrukce jako celku by mohlo ohrozit investici.

Profesor Włodzimierz Starosolski z Katedry stavebních konstrukcí Stavební fakulty Slezské polytechniky (spoluautor posudku na technický stav nádraží): „Jen některé prvky jsou lehce zkorodované a je třeba se jim věnovat“.

Profesor Adam Zybura, vedoucí Katedry stavebních konstrukcí Stavební fakulty Slezské polytechniky: „Je potřeba zdůraznit, že na povrchu betonu stopy po korozi výztuží nejsou vidět. (...) Na kališích jsme nezaznamenali ani jednu prasklinu, která by byla důsledkem koroze výztuží.“

Oba vědci upozorňují, že investor jejich posudek interpretuje selektivně a že přehání každý, kdo na základě posudku byť jen naznačuje, že bude kalichy nutné zbourat. To však nebrání Vojvodské památkové konzervátorce tento posudek využít k tomu, aby nádraží nemusela hájit: „Z dosti rozsáhlé výzkumné práce vyplývá, že konstrukce ze sedmdesátých let je ve špatném stavu. Problémem je především vnitřní koroze a mizení výztuží, pravděpodobně způsobené chemickými příčinami, přesněji dosud neurčenými. Tento proces stále pokračuje. (...) Pokud by měl být objekt prohlášen kulturní památkou, pravděpodobně by bylo nutné se zamyslet nad změnou jeho funkce, například na muzeální. Jeho využití jakožto nádraží by nemuselo být zcela bezpečné. Alespoň to vyplývá z hodnocení, které spolu s investorem zveřejnil kolektiv expertů,“ informovala v rozhovoru s novináři Barbara Klajmonová.

Profesor Zybura: „Nechápu, proč paní konzervátorka soudí, že je koroze tak rozsáhlá, že mizejí výztuže. Z technického hlediska to je kuriózní tvrzení, v železobetonu přece mizet výztuže nemohou!“

Profesor Starosolski: „Z těch slov vyplývá, že v kanceláři konzervátorky naši práci nikdo nečetl. Nechceme po paní konzervátorce, aby měla odborné znalosti v oblasti koroze kovů, naše závěry by však měly být srozumitelné širokému okruhu adresátů. Mám podezření, že ten posudek nečetla, proto ty chybné závěry. A konstrukce haly je v tak dobrém stavu, že přežije nejenom mě, ale i naše vnoučata.

*

Sedmadvacátého srpna 2010 katovická pobočka Sdružení polských architektů SARP a polská pobočka Mezinárodní rady pro památkovou ochranu ICOMOS podávají u Vojvodské památkové konzervátorky žádost o prohlášení nádraží kulturní památkou. Podle zákona má být žádost posouzena během dvou měsíců. Už šestnáctého září však zástupce slezského vojvody Adam Matusiewicz pronáší slova, nad kterými obránci stavby užasnou: „Vojvoda už v této lokalitě vydal povolení ke stavbě nákupní galerie. V důsledku tohoto rozhodnutí musela být žádost o prohlášení nádraží kulturní památkou zamítnuta. Někdo by nám mohl vytýkat neobjektivnost.“

Je stále jasnější, že rozhodnutí o osudu nádraží už padlo. Představitelé města zarytě mlčí, Barbara Klajmonová novinářům nezvedá telefon. Na výzvu slezského vojvody pouze podává vyjádření, v němž souhlasí s demolicí kalichů.

Brutal z Katovic se pouští do akce. S podporou slezských architektů Malkowski s profesorkou Irmou Kozinovou z Ústavu dějin umění Slezské univerzity rozesílají dopisy hvězdám světové architektury s žádostí o podporu jejich snažení. Dostanou odpovědi od Wacława Zalewského (autora konstrukce nádraží), od vědecké rady Fakulty architektury Massachusetts Institute of Technology, od Charlese Jenckse (jednoho z nejvýznamnějších znalců a kritiků modernistické architektury), od Bernarda Tschumiho (autora muzea athénské Akropole). Podporu vyjadřují také experti z newyorského studia Daniela Libeskinda a z kanceláře Pritzkerovy ceny. Protestují také slezští architekti.

„Chtělo se mi brečet, nejvíc proto, že v té diskusi nezbylo místo na žádné věcné argumenty. Rozhodovalo se o nás bez nás, ba co hůř, oni se ani nesnažili maskovat, že na naše názory kašlou. Argumenty, které uváděli investor a památková konzervátorka, byly naprosto stupidní, a oni si to museli dobře uvědomovat,“ vzpomíná Tomasz Malkowski.

K profilu na Facebooku, který Malkowski založil, se během krátké doby připojí více než sedm tisíc osob. Jejich pobouření je obrovské a z internetu přechází do reálného světa. V září se několik set zastánců Brutala poprvé sejde před nádražím, aby společně manifestovali svůj nesouhlas s chystaným bouráním. Zpočátku ještě pevně věří, že se jim podaří slavné kalichy ochránit, postupně se však pod kalichy objevují svíčky. Od protestu k protestu je jich stále více. Lidé si začínají uvědomovat, že boj je marný.

Nakonec je dvaadvacátého prosince 2010 zahájeno bourání katovického nádraží. O den později padá k zemi první kalich, do konce roku ještě čtyři další. Pátého ledna jsou zbourány šestý, sedmý a osmý kalich, o pět dní později už na staveništi trčí mezi sutí poslední tři kalichy. Jedenáctého ledna je hotovo, poslední podpěra nádražní haly se mění v rozvaliny. Toho dne Tomasz Malkowski píše na profil Brutala jedinou větu: „Padly poslední kalichy.“

O pár dní později investor informuje, že beton z katovických kalichů bude rozdrcen a použit na zpevnění cesty na staveniště nové nákupní galerie na Szewczykově náměstí.

Epilog

Když po bourání nádraží opadl prach a Generální památkový konzervátor zrušil platnost povolení k jeho demolici, rozhodl jsem se zeptat Barbary Klajmonové, jak se cítí s vědomím rozhodnutí, která učinila.

„Cítím se skvěle. Laskavě už mi v té věci nevolejte.“

Zástupci firmy Neinver Polska nechtějí rozhodnutí Piotra Żuchowského komentovat. Celou záležitostí se zabývá soud.

Z knihy Filipa Springera le urodzone. Reportaże o architekturze PRL-u, Karakter, Krakov 2011, vybral a přeložil Jan Jeništa.

Filip Springer (1982) je fotoreportér. Absolvoval studium archeologie na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani. Pravidelně spolupracuje s nejvlivnějším polským týdeníkem Polityka. Žije ve Varšavě. Letos vyvolaly velkou pozornost jeho další knihy Zaczyn. O Zofii i Oskarze Hansenach, životopisná reportáž o manželském páru mimořádných architektů působících v komunistickém Polsku, a Wanna z kolumnadš o současné polské architektuře a jí ovlivněné městské i venkovské krajině.

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.