Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 5 > Jiří Pehe: Pravice v krizi

Jiří Pehe

Pravice v krizi

Pravicovým stranám hrozí, že situace po volbách bude podobná té na Slovensku, kde byla v roce 2012 pravicová část spektra amputována a SMER Roberta Fica vládne sám s většinou ve Slovenské národní radě. K oslabování přispívá bezpochyby rostoucí odstup od roku 1989. Éra komunismu způsobila, že levicové ideje byly vnímány jako pokračování komunismu jinými prostředky. Začala vyrůstat generace mladších, kteří byli k novým poměrům přirozeně kritičtí, ale k levici byli i kvůli dědictví komunismu ostražití. Od většího příklonu k levici, zejména sociální demokracii, je odradila také skutečnost, že demokratická levice byla ve svých projevech dlouhou dobu ještě více „postkomunistická“ než pravice. Ačkoliv byli mladí postupně kritičtější, pravice ve srovnání s nemoderní postkomunistickou levicí lépe reprezentovala modernizaci. Tento efekt ale postupně mizí s tím, jak se mladším nabízejí „modernizující“ projekty občanské společnosti nebo levicových stran.

V oslabování ODS sehrál roli zejména pokles mobilizačního účinku antikomunismu. Zatímco v prvních dvou desetiletích mohla za krize využít antikomunistické rétoriky, v posledních letech se tento mobilizační potenciál prudce snížil. Nové generace nemají s komunismem zkušenost, ale bohužel také katastrofální vládnutí pravicových vlád odstrašující účinek návratu komunistů zrelativizovalo.

Převažující orientace byla po roce 1989 ve srovnání se západními zeměmi nepřirozeně vychýlena ve směru pravice. Šlo o reakci na 41 let komunistické diktatury, zjednodušující, ale pochopitelnou. Větší část společnosti měla tendenci házet levicové strany a postoje do jednoho pytle a v zájmu tržního hospodářství a demokracie je odmítat. Jenže příklon k pravici byl povrchní, nebyl nesen hlubším porozuměním konzervativním nebo pravicově liberálním filozofiím. Ztotožnění s pravicí mělo dvě podoby: často nekritické přijetí všeho, co komunistický režim odmítal (zejména trhu), bez hlubšího pochopení hodnot, které utvářely v minulosti demokracii a tržní hospodářství; za druhé rádobymorální postoj, který často ospravedlňoval nedostatek odvahy se bývalému režimu vzepřít.

Potíž spočívala také v tom, že ani pravicoví politici nenašli odvahu uskutečňovat opravdu radikální reformy. Jejich vzývání nových „guru“, jako byli Friedrich von Hayek nebo Milton Friedman, bylo často stejně licoměrné jako používání marxismu-leninismu v bývalém režimu. Ideologie byly využívány jen instrumentálně, jako štít bez reálného obsahu. Zatímco jak konzervatismus, tak liberalismus kladou značný důraz na roli práva a morálky ve společnosti, čeští politici kladli důraz převážně na ekonomickou stránku reforem.

Když se reformní projekt v roce 1997 v podobě recese a pádu Klausovy vlády i rozštěpení ODS poprvé hroutil, zůstalo jen málo, na čem mohla pravice ideově stavět. Klaus provedl pragmatický obrat k nacionalistickému populismu. Ten ovšem ještě dál pravici rozštěpil na liberály, ryzí konzervativce a nacionalistické populisty. Velmi rychle se v podobě úpadku Unie svobody a Občanské demokratické aliance ukázalo, že zakotvení voličů v klasických pravicových ideologiích je velmi mělké. Obě strany vycházely v programu i argumentaci mnohem více z konzervatismu (ODA) a liberalismu (US), než toho kdy byla schopná ODS. Neúspěch ukázal, že většině tzv. pravicových voličů stačí rituální pojetí pravice, v němž hrál roli odznaku „příslušnosti“ antikomunismus a trh bez přívlastků. Souviselo to i s kultem osobností. Klaus vybudoval hlavní proud české pravice kolem sebe, Miloš Zeman hrál podobnou roli ve vzestupu levice. Když lídři ustoupili, ukázalo se, že strany, které pomohli stvořit, nedokáží autonomně fungovat, protože se skupiny politiků neustále dovolávají „klausismu“ nebo „zemanovství“. Krize v ODS i ČSSD mají hodně společného s nevypořádaným dědictvím kultu otců zakladatelů. Už samotná existence kultu vypovídá o slabosti; jisté je, že zůstává překážkou modernizace.

Jedním z nejtíživějších dědictví pravice je způsob, jakým vedla privatizaci. Nové strany byly tvořeny v podstatě shora, jakkoliv se mohlo zdát, že zejména ODS vznikla „zdola“, z pravicové části Občanského fóra. Jenže i ODS byla v podstatě jen elitní projekt Klause a lidí okolo něj. Nové pravicové strany, ODS a ODA, ačkoliv početně malé, řídily obrovské přesuny majetku. Zejména ODS, která nebyla kvůli Klausově kultu vnitřně ani příliš demokratická, tak byla za privatizace sama zprivatizována do rukou nových hráčů. Mocné skupiny a šíbři, kterým ODS dopomohla k obrovským majetkům, zůstali v těsné symbióze s politiky. Když už nebylo co privatizovat, využili „podnikatelé“ přisátí k ODS kontakty k systémové manipulaci státních zakázek. Tento druh korupce je také dnes jedním z důvodů úpadku. Právě proto, že ho ODS pomohla stvořit, je s ní neodmyslitelně spjat. Když pak vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase místo omezování korupčních vazeb jen přispěly k prohloubení systémové korupce, bylo zaděláno na problémy.

Spjatost ODS a dalších pravicových uskupení se zákulisními ekonomickými hráči také přispěla k nestabilitě vlád. Nebylo vždy jasné, zda politiku určují politici, nebo zákulisní hráči, které Topolánek identifikoval jako „kmotry“. Za druhé: neprůhledné zájmy vedly k třenicím v koalicích tak, jak spolu strany bojovaly o ekonomické „území“, z něhož by mohly profitovat.

Nepočítáme-li turbulentní období hroutící se federace v letech 1990–1992, ze všech pravicových vlád pouze úplně první, Klausova, dokončila v letech 1992–1996 mandát. Voliči si tudíž těžko mohou spojovat pravicové vládnutí se stabilitou, spíše se skandály a krizemi. Obraz nevylepšila ani Nečasova vláda, která jako první česká vláda začínala mandát s velmi pohodlnou většinou. Rychle se ukázalo, že pravicové subjekty mají vlastní zájmy a že zejména „podnikatelské“ Věci veřejné jsou ještě méně stabilní než zavedené strany.

TOP 09, která na rozdíl od „pragmatické“ ODS vystupuje mnohem více jako strana ideově zakotvená v konzervativní ideologii, ukazuje jisté zrání. Voliči TOP 09 nejsou spojováni jen povrchním antikomunismem a pragmatickými zájmy, v jejich myšlení hrají roli konzervativní hodnoty a evropanství. V tom TOP 09 byla a je pravicovým zrcadlem modernizačních proudů v ČSSD, ODS je spíše zrcadlovým odrazem „pragmatiků“ v ČSSD, kteří se přiklánějí k postkomunistickým „zemanovcům“.

V podstatě neúspěšné vládnutí v posledních sedmi letech bohužel způsobilo jev, který jsme viděli i na Slovensku – další štěpení beztak nejednotné pravice. Na pravici vznikají mnohem více než na levici různé menší subjekty, jako jsou nové „podnikatelské“ strany typu Babišova ANO nebo nacionalistické a populistické subjekty jako Hlavu vzhůru!, Svobodní, Úsvit.

Někteří pravicoví komentátoři tvrdí, že pravicoví voliči jsou obecně liberálnější než voliči levice. I proto mohl dlouholetý novinářský „mluvčí“ ODS Bohumil Pečinka ještě nedávno tvrdit, že je naivní si myslet, že by hnutí typu ANO mohlo odlákat voliče občanské pravici. Průzkumy však ukazují, že ze zhruba jednoho milionu voličů, které v poslední době ztratily ODS a TOP 09, se možná až 700 tisíc přiklonilo právě k novým populistickým subjektům, které o sobě tvrdí, že jsou též pravicové. Jenom to potvrzuje tezi, že zakotvení mnoha voličů na pravici je mělké. Nová hnutí se úspěšně rojí ne proto, že by nabízela konzervativní nebo liberální alternativu, ale právě proto, že mnoho voličů nemá o ideovém podloží tradiční západní pravice ponětí.

Drobení jen přispěje k předpokládanému neúspěchu, řada subjektů zůstane pod pětiprocentní hranicí, přičemž odčerpají hlasy stranám větším. Česká pravice si bude muset v opozičních lavicích projít katarzí, pokud se chce vrátit k vládnutí. To bude mimo jiné vyžadovat spíše integraci než další štěpení. A toho bude schopna spíše až nová generace lídrů.

(Deník Referendum)

Jiří Pehe

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.