Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 6 > Jakub Charvát: Bohumínské usnesení – co to je, k čemu bylo a je

Jakub Charvát

Bohumínské usnesení – co to je, k čemu bylo a je

V souvislosti se všemi posledními českými sněmovními volbami se objevovaly spekulace o možnosti či nemožnosti povolební spolupráce ČSSD s KSČM. A v této souvislosti se pravidelně připomíná, že ČSSD je vázána tzv. bohumínským usnesením, kterým si spolupráci s KSČM zakazuje. Bohumínské usnesení se tak stalo mediálně vděčným (a věčným?) tématem. Problémem nicméně je, že obsah bývá často dezinterpretován. Co skutečně obsahuje a jaký byl dobový kontext přijetí, který je pro interpretaci usnesení rovněž podstatný?

Takzvané bohumínské usnesení, které ČSSD přijala na svém XXVII. sjezdu v dubnu roku 1995 v Bohumíně, se intenzivně a často promítá do vývoje ČSSD, a to jak v diskusích na sjezdech o jeho potřebnosti či další nepotřebnosti, tak během diskusí o případné ochotě či neochotě – a vlastně vůbec možnosti či nemožnosti – ČSSD sestavit vládu nějak podporovanou stranou komunistů; nejinak i v souvislosti s posledními sněmovními volbami na sklonku října 2013. Ještě před těmito předčasnými volbami se otázkou možného zrušení bohumínského usnesení zabýval březnový sjezd ČSSD; návrh na zrušení usnesení ovšem podpořilo jen několik delegátů.

Jakkoli výsledek předčasných voleb 2013 fakticky nevytvořil podmínky pro realizaci levicové vládní opce, i v povolebním období dostalo téma určitý mediální prostor – a to zejména v souvislosti s tím, že moravskoslezská organizace ČSSD přišla s požadavkem na zrušení usnesení s tím, že diskuze by se mohla odehrát například na sjezdu, jehož konání se plánuje na počátek roku 2014. I když se někteří čelní představitelé ČSSD vyjádřili v tom smyslu, že v nynější situaci a s ohledem na výsledky voleb je zbytečné se tématem zabývat (Zdeněk Škromach) a ztrácet s ním čas (Jeroným Tejc), případně že to je neaktuální téma, které není v tuto chvíli třeba více diskutovat (Lubomír Zaorálek), protože ČSSD si teď musí především vyřešit své vnitrostranické spory (Bohuslav Sobotka, Milan Štěch) a zaměřit se přednostně na vyjednávání o nové vládě (Bohuslav Sobotka), případnou budoucí diskusi, například právě na zmiňovaném sjezdu, zcela nevyloučili. Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka navíc připustil, že si dovede představit konání vnitrostranického referenda, v němž by se hlasovalo o zachování či zrušení bohumínského usnesení.

Milan Štěch pak připustil, že by se mohl vyslovit pro zrušení bohumínského usnesení, protože komplikuje možná povolební vyjednávání. Lubomír Zaorálek v té souvislosti konstatoval, že téma již patří minulosti. A doplnil, že navíc by nedoporučoval je otvírat, protože by tím mohlo dojít i na diskuzi o řadě dalších usnesení z posledních dvaceti let, což by ale v důsledku mohlo odhalit, že politika ČSSD je s řadou z nich v rozporu. Jeroným Tejc naopak upozorňoval, že bohumínské usnesení má stále ještě přinejmenším symbolickou hodnotu. Předseda Sobotka pak prohlásil, že trvá na svém dřívějším stanovisku, že bohumínské usnesení se rušit nemá.

Při podrobnější analýze politiky ČSSD od poloviny 90. let se zdá, že nejblíže pravdě byl ve svých komentářích Lubomír Zaorálek. Významným faktorem pro pochopení přijetí bohumínského usnesení je dobový kontext, první polovina 90. let. Pozdější (vyjednávací) politika ČSSD mu pak ve skutečnosti opakovaně odporuje, a to nejpozději od přelomu století.

Dobový kontext

Po neúspěchu ČSSD v parlamentních volbách 1990, kdy zůstala před branami Federálního shromáždění i České národní rady, přinesly parlamentní volby konané v roce 1992 určitý úspěch: ČSSD se do federálního i českého parlamentu dostala. Přesto byly výsledky v roce 1992 pro ČSSD spíše zklamáním; optimistická očekávání uvnitř strany hovořila o zisku až deseti procent hlasů.

Následující období ovšem znamenalo pro sociální demokracii „léta růstu“: z původně malé a rozhádané strany (ve volbách do ČNR získala 6,53 %, po přepočtu 16 mandátů) se stala jedním ze dvou pólů české politické scény (po sněmovních volbách 1996). Výrazně tomu napomohlo několik skutečností, přičemž za určitý bod obratu lze považovat XXVI. sjezd ČSSD, konaný v Hradci Králové ve dnech 26. až 28. února 1993. Zde změnila strana svůj název z Československé sociální demokracie na Českou stranu sociálně demokratickou, především však delegáti zvolili nové vedení v čele s Milošem Zemanem (od 27. června 1992 působil Zeman jako předseda pražského místního výboru sociální demokracie).

Nové vedení vneslo dovnitř strany několik nových prvků. Především se (úspěšně) snažilo eliminovat vliv těch stranických proudů, které je nepodporovaly, současně se podařilo ukončit rozkol s exilovou částí. Za druhé směřovalo ČSSD do pozice radikálního oponenta vlády a za třetí se pokoušelo prostřednictvím expanzivní politiky (a politiky „pohlcování“) omezit vliv KSČM i malých levicových subjektů při současném posílení vlastních pozic.

Jedním z podstatných výsledků taktiky bylo nejen získání elektorátu ostatních levicových a středolevicových politických subjektů, nýbrž i vstup mnoha politicky významných osobností do ČSSD (mj. Lubomíra Zaorálka, Pavla Rychetského, Michala Krause, Jaroslava Palase), čímž pochopitelně narostla i síla poslaneckého klubu. Radikální rétorika vedení i personální posilování politické elity se brzy odrazily i v růstu volebních preferencí. Nastolený směr politiky a pozici Miloše Zemana v ČSSD pak stvrdil XXVII. sjezd ČSSD v dubnu roku 1995 v Bohumíně: Miloš Zeman obhájil (jako jediný kandidát) s podporou osmdesáti procent pozici předsedy ČSSD.

Následný vývoj pak odráží úspěch zvolené strategie. Po sněmovních volbách v roce 1996 se již ČSSD stala druhou nejsilnější a hlavní levicovou stranou v ČR. Charismatický předseda Miloš Zeman dokázal mnohem lépe zaujmout voliče než jeho předchůdci. Zároveň je ale potřeboval i psychologicky přesvědčit, že může existovat relevantní nekomunistická levice, která může sloužit jako alternativa ke stávající pravicové vládě, aniž by vyvolala hrozbu návratu před rok 1989.

K růstu relevance ČSSD ve stále ještě se utvářející české stranicko-politické soustavě tedy rovněž významně přispěla, jak připomíná například Petr Just ve své kapitole v kolektivní monografii Česká demokracie po roce 1989: Institucionální základy českého politického systému, vhodně a pragmaticky zvolená antikomunistická rétorika a politika ČSSD, která se dvakrát po sobě promítla i do usnesení celostátních sjezdů (v Hradci Králové 1993, v  Bohumíně 1995). ČSSD se musela nutně vyrovnat s tím, jak byla levice v první polovině devadesátých let vnímána: v  nikoli nevýznamné části veřejnosti tehdy převládala zjednodušená představa, že co je levicové, je komunistické, a tedy pro významnou část společnosti špatné. Tento pohled pak byl do jisté míry vztahován i na ČSSD, která se tak nutně potřebovala vůči KSČM vymezit, a demonstrovat tak, že existuje i demokratická varianta levicové politiky.

Byl to právě královéhradecký sjezd z roku 1993, který se první vymezil vůči extremistickým stranám, přičemž do jejich taxativního výčtu byla zahrnuta i KSČM; právě zde tedy došlo i k vymezení vztahu ČSSD vůči KSČM. Dnes je ovšem mnohem známější rezoluce v podobném duchu přijatá na sjezdu o dva roky později; vstoupila v širší povědomí jako bohumínské usnesení. V rezoluci (jež je podle řady představitelů ČSSD platná dodnes) se – v bodě 14 – uvádí, že „sjezd potvrzuje platnost závěrů hradeckého sjezdu ČSSD o nepřípustnosti spolupráce sociální demokracie s extremistickými politickými stranami. Vylučuje politickou spolupráci se SPR-RSČ, SČK, MNS, KSČM, LB a SDL“.

Z textu z roku 1995 je tedy zřejmé, že sjezd potvrzuje usnesení přijaté již na předchozím sjezdu v Hradci Králové. Jedinou důležitější změnou oproti hradecké deklaraci je v podstatě „pouze“ vypuštění klauzule o zapovězení spolupráce s jakoukoli nástupnickou organizací vyjmenovaných extremistických stran, a tedy i KSČM, již hradecké usnesení explicitně obsahovalo.

Obsah a dnešní interpretace

Zde je nicméně zajímavé srovnání obsahu obou rezolucí (1993 a v podobném znění v Bohumíně 1995), a dnešní obvyklé interpretace tzv. bohumínského usnesení. Bývá totiž často (a většinou) interpretováno „jen“ jako zákaz spolupráce ČSSD a KSČM na centrální úrovni. Takové omezení ovšem z textu bohumínského usnesení nevyplývá. To totiž explicitně hovoří o politické spolupráci obecně, nikoli o vládní nebo koaliční spolupráci, neomezuje platnost „pouze“ na centrální úroveň. Jak připomíná ve výše zmiňovaném textu Petr Just, samotný výraz „politická spolupráce“ je natolik neurčitý a široký, že se pod něj dá zahrnout v podstatě cokoliv. Z dikce usnesení tak vyplývá, že ČSSD si zakazuje nejen vládní, ale fakticky jakoukoli spolupráci se stranami, jež jsou v textu taxativně vyjmenovány a označeny jako „extremistické“, tedy včetně KSČM.

Platí dnes?

Ovšem navzdory dikci bohumínského usnesení přistoupila ČSSD již několikrát ke spolupráci s KSČM, a to na všech úrovních vládnutí. Po komunálních volbách v listopadu roku 2002 získala KSČM poprvé v polistopadovém vývoji posty starostů v několika větších městech (Karviná, Havířov), a to zejména díky radniční koaliční spolupráci s ČSSD. Po krajských volbách v polovině října 2008 se navázala spolupráce mezi ČSSD a KSČM i na krajské úrovni, a to jak v podobě podpory menšinových „krajských vlád“ ČSSD ze strany komunistických zastupitelů, tak v podobě krajské koaliční spolupráce. Díky tomu se stali krajští politici KSČM v roce 2008 poprvé po Listopadu členy krajských rad – v Moravskoslezském kraji se KSČM stala součástí krajské radní koalice s ČSSD, v Karlovarském kraji pak součástí koalice s ČSSD a sdružením Doktoři (za uzdravení společnosti), ve Středočeském a Plzeňském kraji a kraji Vysočina vznikla menšinová krajská rada ČSSD podporovaná zastupiteli KSČM, v Libereckém kraji poskytli zastupitelé zvolení na kandidátní listině KSČM podporu menšinové radní koalici ČSSD a Strany pro otevřenou společnost. Podobná situace se opakovala i po krajských volbách v roce 2012.

Na celostátní úrovni došlo k faktickému „prolomení“ bohumínského usnesení o zákazu spolupráce nejprve v souvislosti s prezidentskými volbami v roce 2003, kdy byli všichni prezidentští kandidáti s výjimkou Jaroslavy Moserové nejen ochotni přijmout podporu zákonodárců z řad KSČM, nýbrž o ni sami aktivně usilovali. Podobně při další prezidentské volbě (2008) opakovaně vyjednával tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek o podpoře pro Jana Švejnara, kandidáta nominovaného ČSSD. Sám Švejnar navíc připustil, že se má s KSČM jednat, ačkoli současně dodal, že vládní odpovědnost může KSČM připadnout teprve tehdy, až se transformuje.

Pro korektnost připomeňme, že to současně byla právě prezidentská volba v roce 2008, která vedla ke konfliktu mezi ČSSD, zejména jejím předsedou Jiřím Paroubkem, a KSČM a jejím předsedou Vojtěchem Filipem. Během druhé prezidentské volby se Paroubek nechal slyšet, že s KSČM se nedá vyjednávat, respektive že si nedokáže představit spolupráci těchto dvou stran v situaci, kdy je předsedou KSČM Filip. Paroubek pak obvinil Filipa a KSČM, že jejich přístup znemožnil zvolení Jana Švejnara a naopak vedl ke zvolení Václava Klause prezidentem.

Dalším významným okamžikem otevírajícím prostor pro spolupráci ČSSD a KSČM na celostátní úrovni byla vládní krize v dubnu 2005, kdy bylo případné setrvání rozklížené Grossovy koaliční vlády (sestavené na základě spolupráce ČSSD s KDU-ČSL a US-DEU) závislé na hlasech poslanců KSČM. Ještě před hlasováním o nedůvěře vládě vystoupil sociálnědemokratický premiér Stanislav Gross a veřejně vyhlásil, že se komunistických hlasů „neštítí“. Poslanci KSČM se pak s odkazem na snahu zabránit nástupu ODS k moci rozhodli v hlasování zdržet, čímž trvání Grossova kabinetu dočasně prodloužili.

Vyvrcholením vývoje se stalo vytvoření legislativní koalice ČSSD a KSČM v době, kdy v premiérském úřadu zasedal Jiří Paroubek. ČSSD tak fakticky poskytla KSČM významný spolupodíl na vládní politice (ačkoli jen částečný), když zejména od konce roku 2005 začala KSČM stále častěji s ČSSD schvalovat předkládané návrhy zákonů. Před sněmovními volbami v roce 2006 pak nebyla vedení ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem zcela proti mysli ani případná povolební spolupráce, alespoň formou podpory komunistických poslanců menšinové vládě ČSSD.

S ohledem na to, co jsme řekli, se nabízí otázka, nakolik ospravedlnitelné je se dosud odvolávat na platnost bohumínského usnesení; vždyť nejpozději od roku 2002 je opakovaně sociálnědemokratickými představiteli porušováno. Navíc je patrně dnes již v mnoha ohledech skutečně překonané. Svou logiku mělo a svůj význam naplňovalo zejména v polovině devadesátých let. Později se ale opakované odkazování na jeho platnost stále výrazněji stávalo pro ČSSD překážkou – jednak v povolebních vládních vyjednáváních, když tak měla jen velmi omezený vyjednávací prostor (směrem doprava), jakožto pro realizaci levicové vládní opce, která by byla pro levicovou politiku jistě přínosnější než různé jiné formy spolupráce jako ta opozičně-smluvní spolupráce s ODS v letech 1998 až 2002 nebo následné nepříliš stabilní koaliční vládnutí s menšími středopravými stranami (2002–2006). Nemluvě o vnitrostranických konfliktech v ČSSD, ke kterým otázka další platnosti bohumínského usnesení přispěla.

Jakub Charvát (1985) je politolog, působí na Metropolitní univerzitě Praha.

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.