Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 6 > Václav Jamek: Politický Acheron aneb Náhrobní kýče

Václav Jamek

Politický Acheron aneb Náhrobní kýče

V neděli 27. října jsem si říkal: Češi mají zřejmě času nazbyt, když se jím rozhodli tak plýtvat a promarnili další volby i další čtyři roky; ale já už let na rozhazování nemám! Výsledek podle očekávání ještě horší než posledně. Byl krásný, slunečný a větrný den, chodil jsem po Veselí nad Lužnicí a fotoaparátem z něho vykrajoval co nejlepší podzimní obdélníky. Je to vlastně ten nejjednodušší způsob, jak udělat z obyčejného shluku věcí něco neobyčejného; ruští formalisté tomu říkali ozvláštnění, ale jde spíš o postřehnutí a vyčlenění, hledání, čeho nicotného nebo i význačného stojí za to si všimnout, a jak si toho všimnout. Lidem je obtížné tohle vysvětlovat, třikrát jsem už dostal vynadáno, berou to jako útok; netuší, nenapadne je, že je to tichá obhajoba jejich života, i toho mého. Na hřbitově za kostelem už měli dušičky, zřejmě lidé z větší dálky; a mají tu rádi pořádek, než položí na kamennou náhrobní desku věnec, roztáhnou pod ním igelitovou plachtu. Znovu jsem fotografoval dětské hroby: srdce mi přitom trne, a rád bych věděl, jestli to do těch snímků může nějak přejít. Ironii už umím dobře; myslím takovou, která není posměchem (tu, která posměchem je, umím samozřejmě také, ale tohle je větší umění). Tentokrát jsem věnoval pozornost náhrobním kýčům, výzdoba k tomu tak trochu vedla. Překvapila mě její okázalost, tady na malém městě. Bolest se jistě neměří vkusem, ale jaký cit vlastně vede lidi, aby kladli na hroby takové krásné, veliké a úhledné kopce chryzantém podložené igelitem? Není to spíš potřeba uchlácholit rozkymácené bytí zpět k dobrému zdání jistého řádu, uchránit všední běh života, přebít nicotu krásou?

V pondělí se ukázalo, že tyto volby patrně nešlo nepromarnit. Říká se, že opakovaný vtip přestává být vtipem, ale sociální demokracie nevzala tuto lidovou moudrost na vědomí. S tím, zda ji znovu volit, jsem tentokrát váhal do poslední chvíle. Sobotkova programovost mi nakonec přišla věrohodná, sociálním demokratům jsem hlas odevzdal. Teď jen doufám, myslel jsem si při odchodu z volební místnosti, že je nenapadne provést to, co už provedli při posledních obecních volbách v Praze: tam si jak známo postavili do čela neposkvrněného a solidního Dienstbiera, a sotva volby skončily, zbavili se ho a udělali přesně to, co Dienstbier slíbil, že sociální demokracie dělat nebude; dávajíce tak plně zapravdu Leninově kritice sociáldemokratismu. Já tudíž sociální demokraty v pražských obecních volbách už nikdy nebudu volit. A co byste řekli? Oni si dovolili udělat totéž na celostátní úrovni, a to hned druhý den po volbách! Je taková politická hloupost vůbec možná, Miloši Zemane?! Na to, že česká sprostota volá do nebe, jsme už celkem zvyklí, ale kdyby byl uspěl tento podraz, mohli jsme se s veškerou nadějí na obrodu české demokracie nadobro rozloučit. Zoufalství našeho politického života by překročilo nikoli už jen Rubikon, ale rovnou Acheron: jak si tihle lidé (v čele s prezidentem republiky!) vůbec mohli vzít úplné zničení české politiky na svědomí? Bohuslav Sobotka naštěstí ukázal, že není takové neviňátko, na jaké vypadá (na to spiklenci patrně naletěli), takže to nejhorší nenastalo, proradnost sociální demokracii zatím neovládla a nakonec máme jen to menší zlo, totiž neřešitelnou aritmetiku vzešlou z vytrvalého zatmění občanské mysli; ale škoda byla napáchána a je i tak úděsná.

Budeme-li se držet Zemanovy oblíbené poučky, kvůli níž tolik obdivuje vzor politického intrikánství knížete Talleyranda (který za život nejmíň třikrát změnil politický tábor), Hašek a jeho spojenci by se měli do nejrychleji klidit z politiky ne proto, že se dopustili podlosti (překonávající i nejúžasnější výkony Karoliny řečené Pík nebo ošemetných českých církví pokoutně podepisujících smlouvy, jež nelze vypovědět), ale protože udělali chybu, blbost dokonce i na české poměry mimořádnou – což je v perspektivě politického cynismu přece horší. Značný podíl na té chybě ovšem padá přímo na Zemana a na jeho egocentrickou zaslepenost: jaké důsledky z toho míní vyvodit? Své mouřeníny sice obratem ruky hodil přes palubu (což jejich blbosti ještě přitěžuje: diplomacii svého protivníka posoudili jako slabost a spoléhali na věrnost intrikána!) a Sobotkovo pochlapení vztahy mezi oběma politiky jistě změnilo, ale to není dost na to, aby Zemanovy rozházené karty začaly zas dávat nějaký smysl. Zalézt a lízat si rány mu tedy zřejmě přišlo celkem vhod. Když nad tím přemýšlím, vychází mi, že chyba Haškovy skupiny by nebyla zároveň osudovou chybou Zemanovou pouze a jedině v tom případě, že by měl Zeman v záloze Babiše. A má Zeman Babiše v záloze? Pokud ne, očekávejme brzké námluvy.

Nebylo by na tom nic divného: Babiš se nemůže vybarvit jinak než pravicově a je otázka, jak dlouho může vystačit se svou primitivně mazanou strategií předstírající, že lze dělat politiku, a přitom nebýt politikem; jen odděluje jev od základu a dostává se tak do stejné situace jako onen nesympatický mladý muž, který v jednom románu Borise Viana znechuceně křičí: „To nemůžu milovat chlapy, a přitom nebýt buzerant?“ Výhledově tedy jen další politický šarlatán, který nakonec všechny zklame. A Zeman je levicový také jen proto, že má s touto nálepkou u voličů úspěch; ve skutečnosti jsou však letošní volby už třetí příležitost, kdy svým manévrováním levici poškodil, a už podruhé jí přímo zabránil vládnout. Nerad bych urážel jeho talleyrandovské sebevědomí nedůstojnou domněnkou, že to byla jen hloupost (čili chyba), a nikoli záměr. Kormutlivé to seznání, že ze tří popřevratových politických vůdců jeden nikdy nevyrostl z iluze, že lze politickou prostoduchost překonat složitou sebereflexí, a druzí dva jsou především ničitelé!

V té hlučné grotesce se Nejvyššímu soudu podařilo bez většího rozruchu zopakovat skandální rozhodnutí, v jehož důsledku u nás demokracie od července beztak už ztratila smysl: shnilá moc soudní rozhodla a potvrdila, že Sněmovna je u nás především místo, kde si shnilá moc zákonodárná smí beztrestně dojednávat své nekalé kšefty. Dá-li soud štempl na to, že parlament smí být legálně rejdištěm organizovaného zločinu, řekněte sami: k čemu je takový parlament dobrý? Proč bychom měli ctít zákony, které poslanci v přestávkách mezi čachry zplodí za účelem snazšího čachrování? Taková demokracie stojí jen na jediném principu: Spas se, kdo můžeš a jak umíš! Žádný zákon ti nepomůže, právě naopak: vyhýbej se mu jako čert kříži!

Při skládání nové vládní koalice by snad vůle vyrvat politickou moc z této nicoty mohla některé politiky z protilehlých táborů stmelovat. Ale dá se tomu věřit? Sociální demokracie svým současným vyjednáváním strká hlavu do oprátky. Svou věrohodnost nejprve sama podvrátila, teď by měla jakoby vést vládu, kterou by fakticky nevedla, protože by byla v menšině a v sevření dvou stran pravicových. Jistěže by se tak vládnout dalo, kdyby se dalo spolehnout na dobrou vůli všech aktérů a jejich společné odhodlání uvést náš politický život jakž takž do pořádku. Ale dá se? Další zvraty v sociální demokracii nelze vyloučit. Lidovecký oportunismus je notorický problém této strany. A co se ještě vyklube z Babišova hnutí, tím si nemůže být jist nikdo, i když programová priorita začíná být patrná: nesahat na majetek pana Babiše; daňové moratorium za pár rozdaných koblih určitě stojí. Že by sázka na důvěru? Ale kdo by byl v naší zemi po čtvrtstoletí demokratických hanebností takovou sázku vůbec ochoten uzavřít? Jenže potom je tu velké riziko, že pravicové sevření sociální demokracii udusí – protože tak to v podobných politických konstelacích většinou bývá; a jako jediná levice schopná vyrazit do parlamentních voleb příštích by mohla zůstat komunistická strana.

Stojí sociální demokracii podíl na takové vládě dobré, leč nepříliš pevné vůle za to, aby obětovala osmdesát procent svého programu? Někteří sociální demokraté toto obětování obhajují tím, že jim na víc voliči „nedali mandát“. Ale o tom právě mluvím: voliči ve své většině nehlasovali pro sociálnědemokratický program; což ale neznamená, že se má sociální demokracie tohoto programu vzdát, ani že dostala mandát jen na dvacet procent z něho, ale že zkrátka nedostala mandát k vládnutí! Přijmout na něm podíl a přitom nemít dostatečný vliv je politická past, ne-li sebevražda. Obávám se, že dobré východisko pro sociální demokracii z této situace není žádné, a nejsem si jist, zda vstoupit do vlády je moudřejší než do ní nevstupovat. Talleyrand mi našeptává, že nejlepší by bylo umožnit, aby protistrana dovedla jednání o nové vládě do bezvýchodné slepé uličky, a potom vyzvat pravici, jíž přece dali voliči ve Sněmovně opět většinu, ať převezme odpovědnost – neboli ať jsou před vlastní odpovědnost a před důsledky vlastní volby konečně postaveni voliči. Jak vždycky nějaký mudrlant připomene, národ nelze vyměnit, když nehlasuje tak, jak bych si přál; ale žádat, aby národ za svá rozhodnutí ručil, nejen lze, ale je to nutné – i kdyby jen proto, že má přece volební právo, a není tudíž nesvéprávný.

Lze se jistě obávat, jaké rozhodnutí učiní toto svéprávné těleso příště, a pomyšlení, že potopa mě možná ještě zastihne, je dost nesnesitelné, ale co s tím chcete dělat? Vycházet vstříc názoru těch, kdo názor nemají, a v osudových chvílích jen vybíjejí vlastní emoce? Lid je lid, vyměnit ho nelze; ani mu však nelze upřít osud, který si zvolil. Přijdou jiné národy, možná i jiné živočišné druhy.

P. S. Pokud jde o údajnou nemožnost revidovat zákony týkající se nucených odvodů církvím, budu se už zase opakovat, ale nedalo by se náhodou právně konstatovat, že uzavře-li představitel státní moci v zastoupení lidu smlouvu, kterou nelze za žádných podmínek vypovědět, aniž se zastupovaného zeptal, zda takovou smlouvu uzavřít smí, dopouští se zneužití své pravomoci, neboli trestného činu, a smlouva, uzavřená vlastně způsobem zločinným, nemůže platit?

Václav Jamek

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.