Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 6 > Ladislav Šenkyřík: Milujte se a buřte se

Ladislav Šenkyřík

Milujte se a buřte se

„Šenkyřík! Šenkyřík!! Šenkyřík!!!“ Zvučný hlas stodvacetikilového brunátného ředitele, přičinlivého pacholka kolaborantského režimu, budiž mu země lehká, se ozvěnou zoufale rozléhal schodištní šachtou starobylé budovy Slovanského gymnázia, když jsme stoupali husím pochodem – dvaadvacet osmnáctiletých mužů v tmavých oblecích, naleštěných lakýrkách a s vyholenými lebkami (abych to nepřeháněl: někteří se myslím spokojili s krátkým ježkem) – středem širokého schodiště ze suterénních šaten do třídy ve čtvrtém patře. Nebylo to všechno. Za námi se ve stejném útvaru neslo vzhůru čtrnáct sličných dam ve svých nejlepších šatech z tanečních a v lodičkách. Ředitel byl blb, ale neskromně přiznávám, že mé jméno nevzýval nadarmo. Dobře věděl, koho za tou revoltou naruby hledat. Jenže to právě nebylo v záplavě čerstvě se lesknoucích lebek a večerních stejnokrojů vůbec jednoduché. Procházel jsem kolem něho – nepovšimnut – s chutí a s pocitem triumfálního vítězství, byť mi bylo jasné, že další burácení v ředitelně a exemplární pomsta už jistě nejsou daleko.

Revolta to byla nebezpečná a na hraně, což jsme si tenkrát vůbec neuvědomovali. Naše vědomí sahalo tak maximálně ke kázeňské odplatě, věřili jsme, že na vyhazov to nebude, naivně jsme si říkali, že pro něco takového by přece „museli mít konkrétní důvod“. Takže jsme se u piva s kamarády zvesela smáli, že ředitel „vypadal úplně na mrtvici“. Až když po pár letech na tu mrtvici opravdu zemřel, napadlo mě, jak by mi asi bylo, kdyby ho s ní odvezli ten den, kdy jsme si to na schodech gymnázia tak báječně užívali.

To je vlastnost stáří, že člověk dokáže možná lépe promýšlet důsledky svých činů, méně provokuje, nechce druhé – byť třeba protivníky – tolik rozčilovat a raději občas něco spolkne a snaží se pochopit svět i očima jiných lidí. Alibismus? Kompromisy? Možná. No ale řekněte: nestojí to třeba za šťastné manželství?

Nestačím žasnout nad zapálenými články, které se vyrojily kolem „šátkové aféry“ na pražské (!) zdravotnické škole, a to radši nečtu internetové diskuse. Dvě dívky tam chtěly chodit do školy v šátku a byly odhaleny jako pátá kolona Al-Káidy, zvláště když se šátku byly ochotny proradně vzdát například při službě v nemocnici (to teda navíc nerozumím proč, když třeba řeholní sestry ve svých úborech v nemocnicích běžně slouží). Dívenky, sotva šťastně uprchlé ze spárů brutálních režimů, které jistě předepisují i jiné řády než jen školní, dostaly záhy pocítit i netoleranci zdivočelého evropského sekularismu, s nímž jde ruku v ruce nesebevědomý strach.

Ptám se ale, kde jsou ti studenti a studentky, spolužáci dotyčných? Jaktože nepřišla celá škola do vyučování v šátcích? Nelamentuji nad mladou generací, která se jindy často tak sympaticky bouří. Mládí je citlivé a zároveň kruté. Dovedu si představit, že ty dívky nebyly mezi vrstevníky moc oblíbené. Upřímně řečeno, mě by asi na gymplu holka v šátku taky moc nepřitahovala. A navíc to podivné náboženství, vždyť podle televizních zpráv je každý jeden a půltý příslušník toho vyznání věčně opásaný bombami. Zkrátka nebyly dost in.

Ale možná za to může i ta Praha. Tenkrát v pětasedmdesátém jsme pražským kamarádům nezáviděli jen nepřítomnost ruských vojsk, ale i ty jejich řepy a odrbané džíny, to u nás na moravském (malo)městě, byť stotisícovém, vládl úplně jiný „dress code“, kterému se podle většinového názoru měly dívky z Afghánistánu a Somálska přizpůsobit. Naše spolužačky nesměly nosit šortky, my dlouhé vlasy, a džíny jakožto propagace kapitalismu nebyly přípustné vůbec. Jistě to tak stálo i v nějakém tom školním řádu. Bouřili jsme se, nerespektovali to, nepřizpůsobovali jsme se.

Chápu, že „revolta“ těch dívek je trochu jiného druhu. Nezasloužily si ale pocítit kus obyčejné lidské sounáležitosti?

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.