Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 6 > Jiří Holý: Pozoruhodná kniha Lukáše Přibyla a Michala Plzáka

Jiří Holý

Pozoruhodná kniha Lukáše Přibyla a Michala Plzáka

Před několika měsíci mě zaujal protest Federace židovských obcí adresovaný Centru pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT). Týkal se zařazení básně ze sbírky Vraní zpěvy od Radka Malého do maturitního didaktického testu z české literatury. Báseň, v níž se objevuje verš „je v tobě Žida půl a půlka esesáka“, považují představitelé židovských obcí i ředitel Židovského muzea v Praze za urážející památku obětí hromadného vraždění. Tento text podle nich relativizuje utrpení Židů za druhé světové války a je v příkrém rozporu s demokratickými hodnotami. Škoda, která tím vznikla, se nedá napravit. Dopis žádá CERMAT, aby se k tomuvážnému pochybení vyjádřilo. Viz bulletin FŽO www.fzo.cz/2058/protest-cermat/.

Vyvracet toto stanovisko je zbytečné, protože to učinil jak ředitel CERMAT, tak periodikum Židovské listy v červnu 2013. Básník Radek Malý představuje jednu z nejvýraznějších osobností současné poezie a motivy holokaustu v jeho díle patří k těm nejvíce působivým. Autor hledá nové možnosti, jak zobrazit toto téma, a je záměrně provokativní. V tom je v současné české literatuře srovnatelný s Jáchymem Topolem a Arnoštem Goldflamem.

„Proti srsti“ jdou i čtyři dokumentární filmy Lukáše Přibyla Zapomenuté transporty (2010) o osudech českých Židů ve východním Polsku, Bělorusku a Pobaltí. Nestává se často, aby se o českém umění psalo pochvalně na první straně kulturní rubriky New York Times. Lukáši Přibylovi se to podařilo a je třeba dodat, že velký zahraniční ohlas jeho filmů je zcela na místě. Paradoxní na tom je, že on sám není filmař. Vystudoval historii, politologii a židovská studia na prestižních amerických univerzitách. A natáčet se rozhodl podle svých slov proto, že filmovými rozhovory s přeživšími a dokumenty dokáže oslovit nesrovnatelně víc lidí než odbornou studií na totéž téma.

Nyní vycházejí scé­náře filmů v knižní podobě, doprovázeny knižním rozhovorem Lukáše Přibyla s Michalem Plzákem. Osobností k tomu povolanou více než kdo jiný. Na Plzákovy předchozí knihy rozhovorů (se Sváťou Karáskem, Milošem Rejchrtem, Jiřinou Šiklovou) se totiž nedá zapomenout. Michal Plzák umí navázat kontakt, umí se ptát a je perfektně profesionálně připravený (holokaustem se odborně zabýval). Pro mě osobně je tato kniha knihou roku 2013. Zasloužila by si podrobný rozbor, ale uvedu alespoň několik postřehů.

V Přibylových filmech se jen málokdy objevuje slovo Žid. Lukáš Přibyl má k šoa osobní vztah (někteří jeho příbuzní zahynuli, dědeček přežil), o pronásledování a vyhlazování Židů ví téměř všechno, dlouhá léta se tématu věnoval. Ale přesto v rozhovoru třikrát v různé podobě opakuje, že jeho dokumenty nejsou tak úplně o holokaustu, ale o tom, jak lidé prožívají mezní situace a reagují na ně. Jsou to „příběhy obecné, archetypální“ (s. 47). Můžeme to vnímat i jako příspěvek ke sporu o singularitu holokaustu (viz např. Zygmunt Bauman).

Ve filmech nejsou záběry nacistických vůdců, sjezdů, esesmanů ani často opakované záběry pořízené po osvobození Bergen-Belsenu, Osvětimi a dalších táborů (viz Resnaisův film Noc a mlha, jehož sekvence se tak často přejímaly). Lukáš Přibyl říká, že opakováním tyto drastické záběry ztrácejí svou výpovědní hodnotu. „Tou repeticí nakonec vlastně tuhle historii zplošťují, zobecňují a někdy až znevěrohodňují.“ To je ostatně příčina pokusů o nekonvenční zobrazení holokaustu u Topola, Goldflama a Malého, nemluvě například o autorech, jako jsou Edgar Hilsenrath, Elfriede Jelinek nebo George Tabori. Byť jsou použité umělecké postupy rozdílné. Cílem Lukáše Přibyla bylo zachytit osobní perspektivu lidí, se kterými mluvil, lidí, kteří se nesetkali s Himmlerem nebo Heydrichem, ale s neznámým vojákem nebo kápem, který je přetáhl holí. Proto odmítl doplňovat natáčené příběhy jinými dokumenty než těmi, které pocházely ze stejného místa, stejné doby, stejného tábora apod. Tím si situaci nesmírně zkomplikoval. Říká, že někdy měl skvělé obrazové materiály, ale scházel mu k nim člověk s příběhem. Nebo naopak měl silný příběh, který natočil, ale nepodařilo se mu sehnat fotografie nebo jiné dokumenty. (Popisuje několikaleté shánění fotografie krásné Inge Syltenové, do níž se zamiloval nacistický velitel tábora, viz reprodukce na s. 103.) V mnoha případech raději rezignoval. Točil ve dvaceti zemích na pěti kontinentech a použil jen zlomek natočených rozhovorů. Odmítal tradiční hudební doprovod, například smuteční písně v jidiš nebo „vrzající housličky“. Hudba neměla diváky naladit sentimentálně nebo dramaticky. Začínal třicet let po Lanzmannově proslulém dokumentu Šoa a na rozdíl od něho zvolil přístup, který nazývá filmový minimalismus. „Lanzmann nepoužil žádné archivní záběry, já jsem si zase předsevzal, že každé slovo, které ti pamětníci řeknou, zdokumentuju autentickým záběrem nebo fotkou z té doby, z toho místa, a nebudou tam žádné rušivé současné záběry nebo nedejbože nějaké dohrávané pasáže.“

Odlišnost od Lanzmannova přístupu se projevila také v tom, že nechtěl s lidmi ani v nejmenším manipulovat. Tato manipulativnost nebo tendenčnost je ve filmu Šoa patrná v některých rozhovorech s pachateli nebo polskými „bystandery“, z nichž opakovaně vysvítá polský antisemitismus. Lukáš Přibyl připomíná, že v Polsku se udály drastické scény pronásledování Židů (masakr v Jedwabném, poválečné pogromy v Kielcích, Krakově a jinde), ale také příběhy neskutečné odvahy lidí, kteří Židům s nasazením života pomáhali. Mezi těmi, kdo získali izraelské vyznamenání Spravedlivý mezi národy, je nejvíc Poláků. Přitom v případě prozrazení hrozila poprava celé rodiny, případně vypálení vesnice. Situace v Polsku byla nesrovnatelná s podmínkami v západní Evropě, například v často připomínaném Dánsku, kde Němci patrně věděli o připravované přepravě dánských Židů do Švédska, ale nezasáhli proti tomu. Podobně nečernobílé byly však i vlastní příběhy Židů, které nelze posuzovat dnešními měřítky. V Přibylových filmech se popisují „situace, kdy se zachovali asi správně, ale z dnešního pohledu člověka, kterému nejde o život, třeba ne úplně morálně, ale právě ta morální nejednoznačnost mě zajímala...“

Podle Lukáše Přibyla náš obraz minulosti bývá často nevědomky zformován tím, co se dozvídáme později a co si do minulosti zpětně promítáme. To odpovídá myšlenkám Aleidy Assmannové a jiných teoretiků paměti. „Já obdivuju lidi, kteří přežili a třeba vyprávějí svůj příběh pořád dokola na školách. (... ) ale do filmu bych je nechtěl, protože jako svědci už pro mě nejsou úplně přesní. Když tak tyhle lidi pozoruješ na besedách, tak slyšíš, jak svůj příběh vyprávějí pokaždé líp, z posluchačova hlediska, ale v něčem se ten příběh mění.“ (49) Tento „Lustigův syndrom“ se projevuje například v tom, že mnoho přeživších je přesvědčeno, že když přijeli do Osvětimi, vystoupili na rampě a setkali se tam s Mengelem. Je to nepravděpodobné, protože rampa byla zřízena až v roce 1944 a selekci provádělo několik desítek důstojníků. Tito lidé integrovali pozdější obecně známé informace do vlastních vzpomínek a jejich paměť pozbývá autenticity.

Filmy Lukáše Přibyla tak stojí na zcela opačném pólu než kýčovitý americký seriál Holocaust, ale třeba i profesionálně dobře natočený Schindlerův seznam. Odmítají pojetí šoa jako martyrologii a heroismus. Přibylovi pamětníci jsou, stejně jako židovští povstalci ve Varšavě podle Marka Edelmana, lidé jako my. Chovají se někdy pragmaticky a opatrně a jindy ušlechtile a hrdinsky, mezi obojím je jenom tenká hranice. V mezních situacích se ocitli nedobrovolně a nečekaně. Jejich zkušenost přesahuje jednu historickou epochu.

Lukáš Přibyl – Michal Plzák: Zapomenuté transporty, Kalich, Praha 2013, 278 s.

Jiří Holý (1953) je literární historik a teoretik, profesor UK v Praze.

Obsah Listů 6/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.