Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 1 > Jaroslav Bican: Demokratizace jiná než Okamurova

Jaroslav Bican

Demokratizace jiná než Okamurova

V Lidových novinách 31. prosince vyšel text právníka Jiřího Přibáně Nenávist k politice. Přibáň v něm zmiňuje hlavního autora výmarské ústavy Huga Preussa, který hned po konci první světové války pochopil, že ve středoevropském prostoru mají nové režimy pouze dvě alternativy – Wilsonovu cestu budování parlamentních demokracií, či Leninovo budování vůdcovsky despotického státu. Podle J. Přibáně je Preussova alternativa parlamentní demokracie a vůdcovského státu platná i dnes. V ČR stále můžeme vidět posedlost hledáním čisté politické nebo národní vůle, dodnes se zde plete politika s náboženstvím a hlásá se potřeba radikální očisty nebo změny režimu.

Jiří Přibáň situaci popisuje takto: „Důvěra v parlamentní demokracii, její schopnost reprezentovat politickou vůli voličstva a řešit společenské a hospodářské problémy i krize se snížila všude na světě. Parlamenty jako kdyby pro mnoho občanů demokratických zemí byly stále více místem, ve kterém se nedělá nic pořádného a potřebného ,pro lidi'... Zákony přijaté parlamentem i justice, která je aplikuje, jako kdyby už předem byly zkorumpované. A když se policie a státní zástupci rozhodnou trestně stíhat poslance nebo premiéry a jejich ministry, okamžitě se zvedne vlna odporu, že takový boj proti korupci je ještě horší než sama korupce. Zato vůdce, který má legitimitu přímo od lidu, si může dovolit vše, protože přece jedná vždy jménem tohoto lidu, a tedy údajně v jeho zájmu.“

Na text Jiřího Přibáně reagoval 3. 1. rovněž v Lidových novinách Josef Brož (Politika není spiknutí andělů), zaměřil se především na kritiku parlamentu: „Parlament jako prostor, kde se odehrává ona ,konstruktivní diskuse', už ale dávno přerostl v místo, kde se především domlouvají kšefty a trafiky... V tomto ohledu je průnik dvou uskupení do parlamentu – hnutí ANO a Úsvitu přímé demokracie návratem ke kořenům demokracie. Protože tolik vykazovaný populismus, prosím, co je to jiného než srozumitelná řeč, jež se pokouší o diskusi politickou? Pokud je demokracie odvozena od lidu, promiňte, bude ji snad někdo jmenovat?“

Tyto články jsou podle mne charakteristické pro debatu, které jsme v současné době svědky. Na jedná straně se nacházejí zastánci nových politických hnutí, příznivci přímé demokracie a radikální změny našeho politického systému a na druhé obhájci parlamentní demokracie jako Jiří Přibáň a další. Hlavní problém tohoto sporu je zjevný už po letmém přečtení výše uvedených citací. Prvně jmenovaní velmi snadno sklouzávají k tomu, že své naděje upínají k uskupením se silnými politickými vůdci či k výrazným osobnostem jako takovým. V našem prostředí se jedná o Babišovo ANO, Okamurův Úsvit či prezidenta Miloše Zemana.

Tím nakonec příznivci alternativ k současné parlamentní demokracii dávají za pravdu Jiřímu Přibáňovi, protože jejich řešení, přestože se zaštiťuje „skutečnou demokracií“, „návratem ke kořenům demokracie“ či jednoduše „přímou demokracií“, nevede k ničemu jinému než k vůdcovskému státu. V kultivované podobě je to vidět dokonce i u filozofa Václava Bělohradského, který prosazuje poloprezidentský systém a posílení většinových prvků ve volebním systému, kdy by prezident hrál roli jakéhosi supervizora a využíval možností, které mu rozhádaný parlament nabízí, aby zajistil stabilní většinu.

Pozoruhodné je, jakými argumenty Bělohradský tuto myšlenku obhajuje: „V našem systému nedisciplinovaných stran to chce nějakého supervizora, kterým je především svobodné veřejné mínění. Ale to u nás není příliš spolehlivé – stačí si projít seznam nejoblíbenějších politiků za posledních dvacet let.“ Implicitně řečeno Václav Bělohradský by rád, aby prezident suploval roli veřejného mínění – respektive byl jeho spolehlivější verzí. Bělohradský sám dává jako příklad prezidentovo upozornění, že Milan Chovanec vystudoval plzeňská práva za devět měsíců – zde podle Bělohradského prezident zastoupil veřejné mínění.

Dalo by se říct, že se nejedná o nic jiného než o jakousi obdobu prezidenta jako svědomí národa a že takové pojetí prezidenta u nás není nic nového. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, jaké jsou možnosti tohoto svědomí zajistit si svoji vlastní parlamentní většinu. S parlamentní většinou totiž prezident přestává být svědomím, ale stává se politickou vůlí – namísto aby apeloval, prosazuje.

U Tomia Okamury můžeme vidět něco obdobného, ale v mnohem vyhrocenější a vulgárnější podobě. Okamura navrhuje možnost pomocí referend kdykoli odvolávat jakékoli politické činitele a nahrazovat je jinými. To, jakým způsobem systém referend zdůvodňuje, mluví za vše: „Zavedení závazného referenda je samo o sobě změnou ústavního systému – a to směrem k demokracii. Teď tu vládnou bez odpovědnosti a jakékoli pojistky vybrané stranické elity – toho se nebojíte? Nemyslíte, že zneužití hrozí spíše od elitních skupin než od celého národa? Mimochodem – jak je možné zneužít vůli občanů? I kdyby si odhlasovali sebevětší blbost, bude to jejich demokratická vůle, kterou je třeba respektovat.“ (Lidové noviny, 25. 1. 2014)

Riziko referenda, kterým je možné nahradit jakéhokoli politika, ve svém důsledku spočívá v tom, že jeho výsledkem namísto posílení demokracie budou vůdci, kteří si šikovným manévrováním a manipulací s lidem získají veřejné mínění, vliv občanů na veřejné záležitosti se však nakonec nemusí moc změnit. Odvolávání politiků, zvlášť v kombinaci se zavedením většinového systému, či prezidentský systém, které Okamura navrhuje, sice povedou k tomu, že političtí činitelé budou pod neustálým karabáčem veřejného mínění, nic to ale nevypovídá o kvalitě tohoto karabáče.

Pokud občané dostanou možnost zbavovat se svých reprezentantů, ale jinak se budou starat výhradně o své soukromé záležitosti a jejich přítomnost ve veřejném prostoru a zájem o něj se nezmění, demokracie se zase tolik neprohloubí. Nakonec tak může převážit negativní efekt, kdy politici si nikdy netroufnou činit taková rozhodnutí, která lid v prvním okamžiku přijímá nelibě, ale časem je ocení a plně se s nimi ztotožní. V systému, kdy může být politik kdykoli odvolán, si na ně troufne málokdo.

Když se ale vrátíme k Jiřímu Přibáňovi, je třeba dodat, že i jeho postoj má své limity. Přibáňův text působí až příliš jako obhajoba statu quo. Jediná změna, kterou připouští, je stíhání korupce. Jinak se zastává současné parlamentní demokracie a varuje před vůdcovským státem. Hlavním nedostatkem Přibáňova postoje je tak to, že sugeruje, že existují pouze dvě možné cesty – přímá demokracie, která se dříve či později zvrhne ve vůdcovský stát, či současná podoba parlamentní demokracie, maximálně s větší vymahatelností práva.

To, o co je třeba usilovat, je jiná vize radikálního prohloubení demokracie, než jakou nabízí Tomio Okamura a další. Jedná se o mnohem složitější proces než zavedení jednotlivých prvků přímé demokracie, které u nás navíc probíhá takovým způsobem, že ústí do svého pravého opaku – viz přímá volba prezidenta či návrh odvolávat politiky.

Prohloubení demokracie je uskutečnitelné pouze v případě, kdy občané začnou v mnohem větší míře vstupovat do veřejného prostoru a přejímat za veřejné záležitosti více odpovědnosti. Lze jim k tomu zlepšovat podmínky tak, aby na to měli čas, aby chápali, jak velký význam to má, aby cítili dopad takové angažovanosti. V tomto ohledu může být prospěšný například i zákon o obecném referendu, ale nesmí být nesený ideou, že lid se nikdy nemýlí.

Rozhodně je třeba polemizovat s příznivci politiky nesené silnými vůdci a se zastánci poloprezidentského či prezidentského systému, ve kterých se bude stále více prosazovat pojetí hlavy státu jako ztělesnění vůle lidu. Cesta tímto směrem ale nevede k větší demokratizaci či prosazení vůle občanů – na jedné straně se sice může podařit zlomit moc elitních skupin, s vysokou pravděpodobností však pouze jedna elita vystřídá druhou.

Přesto má smysl usilovat o demokratizaci naší parlamentní demokracie. Například i tím, že se vedle rovného a všeobecného aktivního volebního práva bude prosazovat rovné, všeobecné i to pasivní. Mají například žena bez domova či dlouhodobě nezaměstnaný stejnou šanci být zvoleni jako Andrej Babiš? Proč by to v demokracii mělo být jinak? Proč by někdo s vysokými finančními prostředky měl mít větší možnost ovlivňovat veřejné záležitosti než někdo, kdo je nemá? A nezáleží už na tom, zda se tak děje skrz to, že si dotyčný najme zručné lobbisty, anebo si založí vlastní stranu. Proč jedno volební právo je rovné a všeobecné a druhé ne? A pokud by mělo jít o to, že množství prostředků vypovídá něco o schopnostech dotyčného (což je velmi problematické tvrzení), nebylo by lepší rovnou namísto pasivního volebního práva zavést výběrová řízení?

Je zřejmé, že absolutní rovnosti a všeobecnosti u pasivního volebního práva dosáhnout nelze, ale je možné nastavovat takové podmínky, které by vedly k větší rovnosti a všeobecnosti, než je tomu dnes. Je možné omezovat politickou reklamu, zakázat billboardy, dát stropy na volební kampaně a vést tak politické strany k tomu, aby voliče získávaly především pomocí průběžné činnosti svých členů v rámci občanské společnosti.

Dnes podle mne existují dvě varianty budoucího vývoje – buď se prosadí „demokratizace“ ve stylu Tomia Okamury či nějaká její kultivovanější verze, vždy ale půjde spíše o vůdce, který se bude lidovou vůlí zaštiťovat, než o skutečné prohloubení demokracie. Druhou možností je najít nějakou jinou podobu pokračování demokratizace. Hájení statu quo a argumentace postavená na varování před vůdcovským státem nebude úspěšná. Většině lidí nakonec bude bližší vůdce ztělesňující vůli lidu než parlamentarismus, který se občanům vysmívá. Nelze jim to vyčítat. Je třeba nabídnout novou vizi demokratizace. Pouhá obecná obhajoba parlamentní demokracie nestačí.

Jaroslav Bican (1987) je politolog. Působí jako redaktor rubriky Názory Deníku Referendum.

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.