Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 1 > Magdalena M. Baranová: Mezi obry – několik slov o Střední Evropě

Magdalena M. Baranová

Mezi obry – několik slov o Střední Evropě

V posledních padesáti letech hledá visegrádský prostor vlastní identitu, rozuzlení stále se zjevujících dilemat, odpovědi na otázky, které měly formovat další generace. Země – po léta vytlačované na okraj Evropy – v té době hledaly vlastní místo. Uprostřed vnucené všednosti působila snaha zachovat totožnost. Co je snad zásadnější, největší role v těchto aktivitách nepřipadla profesionálním politikům, ale intelektuálům, kteří nejen národům dovolili pamatovat si vlastní evropský rodokmen, ale nedovolovali ani Evropě, aby zapomněla na spoluobčany zavřené za železnou oponou. Krok za krokem navraceli Střední Evropu Evropě. Bez jejich spisů bychom si dnes stěží představili moderní, do evropské politiky a evropského intelektuálního života zapojený Visegrád.

Střední Evropa je netypické, neřekneme-li přímo podivné místo. Místo jaksi rozpolcené mezi další a další vlivové sféry, které se dnes snaží desítkami různých způsobů definovat, definicí Visegrádu jako útvaru zakořeněného v odkazu Rakousko-uherského císařství počínaje až po centrum „Nové Evropy“, která sama sebe vidí právě jako onen střed, a nikoliv jako chudé sousedy nebo periferii. Právě zde, v souladu s rozličnými definicemi, najdeme několikerý lid, kulturu, národy, které užívají různých jazyků, které jsou však vzájemně nějak spjaty. A tak může být Visegrád chápán jako svého druhu porozumění, jakým – třebaže snad poněkud odlišně – po staletí své bydliště obdařovali Češi, Poláci, Slováci a Maďaři při současné snaze najít v něm své místo a vyprávět přitom svůj vlastní středoevropský příběh. Právě zde se chápe, že ona historie – ať už o ní budeme uvažovat jakkoliv – není divadlo, které se před našima očima odehrává, ale racionální implementace vztahu, jakým je člověk, dějiny, připomíná slova Jana Patočky Krzysztof Michalski (Zrozumieć przemijanie, Biblioteka kwartalnika KRONOS, Fundacja Augusta hr. Cieszkowskiego, Varšava 2011); není to hledisko, ale odpovědnost. Není to tedy nic jiného než právě vyprávění plné velkých a malých dilemat, za něž jsme odpovědni.

Jednou z nejranějších knih, v nichž se objevuje motiv středoevropské identity, je Rodná Evropa Czesława Miłosze. Pozdější laureát Nobelovy ceny postavil most mezi Evropou Východu a Západu. Autor ukázal specifičnost, kulturu a historii té Evropy, v níž přišel na svět. Evropu popsanou v autobiografických esejích nelze určit jako Východ či Západ, jeví se jako útvar ani ne tak národní, jako spíše kulturní. Představuje skupinový portrét, za nímž jako by autor mizel, neboť se svým osobním příběhem zachází do značné míry jako se záminkou k vytvoření většího příběhu. Miłosz hledí na Evropu z perspektivy svého pokolení, generace, jíž bylo dáno žít na rozcestí světů. V paměti měla ještě průmyslovou revoluci, sociální změny konce 19. století na jedné straně, zkušenost války a nutnost rekonstrukce Evropy na druhé. Budoucí laureát Nobelovy ceny tehdy viděl generaci Evropanů, kteří v jistém smyslu stvořili Evropu a zároveň byli těmi, kteří pocítili největší změny na vlastní kůži. Autor Rodné Evropy zaznamenává tu úžasnou mozaiku jazyků, patriotismů, ale i konfliktů. Ovšem nad nimi všemi nalézá Miłosz společné charakteristické rysy, které umožňují vytvořit jeden region. To je kniha, řekne po mnoha letech Czesław Miłosz, „zoufalé touhy sdělit západnímu čtenáři nějaké údaje, vysvětlit, v čem spočívá fenomén původu z této jiné, horší části Evropy“. Ovšemže se lze s Miłoszem přít, zda „chudší” musí nutně znamenat „horší”, ale to už je jiný příběh. Zde je totiž nejzajímavější identita historického úkazu zvaného Mitteleuropa, jenž sestává z něčeho víc než z jednotlivých zemí, který však v padesátých letech, kdy vznikala ona kniha, západní svět neznal a nevnímal. Zde má váhu společenství osudů, kultury, příběhů tvořících celistvý obraz. „Rozhodl jsem se napsat knihu o Evropanovi východním, narozeném víceméně tehdy, kdy zástupy Paříže a Londýna jásaly na počest prvních letců; o člověku, který se méně než kdokoliv jiný vejde do pojetí německého pořádku i ruské ăme slave,“ psal Czesław Miłosz. První vydání z roku 1958 se brzy dostalo do rukou Evropanů západních a na dlouhá léta se stalo jedním z nejdůležitějších záznamů evropské identity. Z této perspektivy je třeba hledět na to, jak se v politickém, sociálním, kulturním a intelektuálním ohledu utvářely dějiny Evropy v následujících padesáti letech. „Tato kniha,“ napíše po letech Csaba Kiss, „nás uvádí do houštiny středoevropských dilemat, tam, kde se kříží hranice jazyků, konfesí a kultur.“

Podobný popis Evropy – třebaže viděné z hlediska zkoumavého historika, který se noří do věků evropské kultury, politiky a tradice – nalézáme v knize Tři Evropy Jenőho Szűcse. Na začátku osmdesátých let zveřejnil maďarský historik (tehdy bez povolení a ve strojopisné podobě) své vyprávění o třech Evropách, charakterizovaných jejich rozdílným vývojem i sociálně-ekonomickou situací. Když se spolu s autorem prodíráme staletími společné historie našeho světadílu, místy spletité, jindy zase do sebe přesně zapadající, zaznamenáváme místa a okamžiky zásadních dělení. Maďarský historik uvažuje, kudy a jak probíhají jejich linky, ale také odlišnosti, vyznačující vývojové cesty jednotlivých regionů. Ony tři Evropy, jejichž analýze se Szűcs věnuje, se skutečně vyznačují odlišnými vývojovými fázemi, vzešlými z půdy různých sociálních, politických a ekonomických struktur a vznikajícími také v důsledku odlišných kulturních zkušeností. Západní Evropu mu představuje Byzance, z jejíhož odkazu má vyrůstat idea občanské společnosti. Píše-li historik o Východě, odkazuje na Rusko, kde se kulturní odkaz Byzantského impéria smísil s vlivy barbarského světa. Místo, které mne zajímá nejvíce – a tedy Střední Evropa chápaná mnohem šířeji než jen země visegrádské skupiny – popisuje Szűcs jako prostor rozkládající se od hranic císařství Karla Velikého až po východní hranice Polského království (z období panování dynastie Jagellonců, je tedy řeč o 16. století) a hranice Maďarského království (z podobného období). Podotýká přitom, že samotné poevropštění slovanské „země nikoho“ začalo kolem roku 1000 př. n. l. A dalších 600 let se ubíralo cestou vytyčenou kulturou Západu. Obrat k Východu, tvrdí Szűcs, začal teprve ve století šestnáctém. Právě od tohoto okamžiku leží Střední Evropa mezi obry, často strašlivě trpící v jejich střetech. Sevřená v jejich čelistech začala balancovat mezi dvěma směry vlivů, čímž ztrácí poněkud možnost individuálního rozvoje, ale také územní expanze. Střídavé přijímání řešení pocházejících z obou stran v této situaci způsobilo nemožnost udržet rovnováhu a budovat vlastní vyprávění, a to pak nikdy nepřináší nejlepší výsledky. Když shrnuje své úvahy, píše Szűcs o Západní, Střední a Východní Evropě – útvaru nestejnorodém, a přece nerozlučitelně spjatém. Čerpajícím z týchž zdrojů, ale s různě rozloženými kulturními a politickými důrazy, v každém z regionů rozvíjejícím vlastní nepopiratelnou identitu.

Třetí dějství příběhu o identitě představuje esej Milana Kundery Únos Západu aneb tragédie Střední Evropy, zveřejněný v dubnu 1984 v The New York Review of Books. Když se táže „Co vlastně znamená Evropa pro Maďary, pro Čechy, pro Poláky?“, poukazuje Kundera na kořeny těchto národů, jež umísťuje do velké Evropy, vycházející ze světa antického Říma a křesťanství. Ony národy vidí jako neustálé účastníky evropské historie, přičemž zdůrazňuje, že právě „Slovo „Evropa“ není pro ně zeměpisný pojem, duchovní kategorie totožná se slovem „Západ“.“ Když ovšem definuje Evropu – kvůli ní samotné –, připomíná spisovatel, že její rozdělení je v jistém smyslu dáno. Mluvíme-li totiž o Evropě jako útvaru politickém, kulturním nebo náboženském, stěží lze zapomenout, že světadíl ležící mezi Atlantikem a Uralem je od pradávna rozdělen na dvě sféry vlivu. Evropa se odevždy rozkládala mezi dvěma konci, dvěma příběhy, které Kundera vidí poněkud odlišně, než to viděl Szűcs. Na jedné straně ji ovládalo dědictví antického Říma, ale ze druhé přišly vlivy Byzantského impéria. Hranice sfér vlivu a dvojakost, jež je jejich plodem, je patrná jako na dlani – a tak se Západ a Východ liší náboženstvím (zpočátku římskokatolickým, později rovněž protestanským na jedné, pravoslavným pak na druhé straně), užívanou abecedou (latinkou a cyrilicí), různými styly výkonu moci, ale také kulturou jako takovou. Není pochyb, že všechny tyto činitele zformovaly totožnost celých generací žijících na Starém kontinentu. Je však otázka, co se stalo na hranici vlivů oněch mocností, a tedy v místě, kterému říkáme Střední Evropa. V bodu rozdělení oněch světů, který začal být víc než zřetelný po roce 1945, kdy se už nezformovaly dvě, ale tři Evropy. V jednom okamžiku se „hranice mezi obojí Evropou posunula o několik set kilometrů na západ a mnohé národy, jež se odjakživa považovaly za západní, se probudily, jen aby zjistily, že se octly na Východě,“ píše Kundera. Jejich situace začala být nezáviděníhodná – zeměpisně byly totiž v samotném středu, kulturně tkvěly spíše v západním myšlení, ale politicky se staly Evropou východní.

Když Milan Kundera takto stanoví diagnózu rozdělení, táže se po totožnosti oné „nové“ Evropy. Jeví se mu jako zdatná, stojící na obraně hodnotových principů v ní zakořeněných. V této souvislosti uvádí maďarskou vzpouru roku 1956, Pražské jaro, řadu vzepětí, k jakým až po vznik Solidarity docházelo v Polsku. Tím se Střední Evropě podařilo vlastní totožnost díky pěstění identity, mimořádné tvořivosti občanů, ale také díky zvláštní citlivosti vůči hrozbám vyplývajícím z politické dominance Sovětského svaz uchránit. Střední Evropa se uhájila díky své různorodosti, která mnohokrát stanula v cestě sovětskému sklonu k egalitarizaci národů, a tak ještě jedenkrát dík pěstění identity a paměti zvítězila.

Setrvávaje v modelu evropského trojího dělení vypráví tedy Kundera o Evropě jako o hodnotě, za kterou „stojí za to zemřít“. „Zemřít pro svou zemi a pro Evropu“ – to je věta, která nemohla být myšlena v Moskvě nebo v Leningradě,“ psal, ale právě „v Budapešti nebo ve Varšavě.“ Právě zde, v různorodé Střední Evropě, spoluvytvářené v očích spisovatele nejen obyvateli dnešní visegrádské skupiny, ale rovněž Slovinci, Chorvaty, Rumuny a Rakušany, klade otázku po totožnosti celé Evropy. Evropy kořenící v tradici antiky, Evropy, v níž je hájeno západnictví, nový obraz politiky a kultury staví na síle intelektu. Podobný popis najdeme v eseji Ubi leones – úvahy o střední Evropě Csaby Kisse. Táže se po nejednoznačném a nestejnorodém pojetí naší části Evropy, zvláštní krajiny dilemat, utkvělé mezi Východem a Západem, vybírající nezřídka z propozic často krajních.

„Kde je Střední Evropa?“ ptá se ve svých esejích Kiss. Brzy však poznamenává, že odpověď na tuto otázku není jednoznačná. Podobně jako Miłosz a Kundera ji také Kiss chápe jako rozpjatou mezi vlivy Říma a Byzance. V důsledku toho představuje Střední Evropa stejně tak periferii jedněch idejí jako předpolí jiných. Často, píše Csaba Kiss, „je to pouze Mitteleuropa“, chápaná jako „duchovní rozkvět Vídně přelomu 19. a 20. století“, což znamená secesi, filozofii jazyka, psychoanalýzu, talent Rilkův, Kafkův nebo Musilův. Mitteleuropa ovšem znamená také mnohojazyčnost a neustálé prostupování kultur, jaké pozorujeme také dnes a které lidem z této části Evropy dovoluje, aby si tak dobře rozuměli. I těžké zkušenosti (v jistém smyslu nevyjádřitelné nebo aspoň nesdělitelné západnímu myšlení), které spoluutvářely historii tohoto regionu, kde „svět Franze Kafky nebyl v žádném případě fikcí, a tím méně absurditou, ale reálným světem z masa a kostí“, zde sbližovaly lidi žijící v tomto konkrétním, po léta nesnadném regionu. V této souvislosti stojí za to povšimnout si také spisů slovenského filozofa Svätopluka Štúra, který (když ve své historiosofii odlišoval světlý čas zlatého věku, v němž vládl humanismus a ideje lidství, a dobu temnou, prostoupenou násilím) psal, že nadchází čas „zúčtování s politikou násilí a institucionalizované nelidskosti“. Právě taková Střední Evropa – místo, kde vzpouru nevypracovala média, ale „romány, poezie, divadlo, historiografie, literární časopisy, malá divadla i kabarety, filozofické diskuse“ – Evropa Miłoszova a Kunderova vstoupila do proudu myšlení Západní Evropy.

Po vyprávění o identitě přišly roky změn. Dva snad nejdůležitější texty onoho období začínají podobně. „Evropou obchází strašidlo...,“ říkají téměř jedním hlasem Havel a Michnik. A třebaže texty těchto autorů dělí jedenáct let, jejich vyznění je trochu podobné. Když Václav Havel v roce 1978 napsal svou Moc bezmocných, strašidlo obcházející Východní Evropou pojmenoval disidentství. Havel psal o moci a opozici, o těch, kteří zatuhli ve své zabetonované bezmoci, a o „bezmocných“, kteří znamenají mnohem víc, kteří mají pocit vnitřní svobody a stávají se hnací silou změny. Píše o lidech manipulovaných a zotročených i o tom, jak se budí jejich svědomí. Budoucí prezident svobodné České republiky demaskoval tehdejší politický systém, mechanismy působící nejen v jeho vlasti, ale v celé Střední Evropě. Západu takto poskytl představu o formování naší identity, jež vbrzku otiskne svůj cejch taky na něm. Když hovoří o tehdy existující diktatuře, píše zároveň o vizi dobrého státu, jaký může vytvořit právě moc bezmocných, v jejichž srdcích a mozcích již nabyl příslušnou podobu.

Po letech začal Václav Havel – již jako prezident České republiky – velmi pozorně sledovat své spoluobčany, kteří se vysvobodili z totalitního režimu. V červenci 1990, když byl požádán o proslov zahajující sedmdesátý ročník Solnohradských hudebních slavností, připravil, na chvíli odtržen od svého prezidentského psacího stolu, krátký text, který vyšel v Polsku pod titulem Naše středoevropské strachy. Havel v něm pozoruje stejně tak sebe jako svou vlast s očima doširoka otevřenýma. Zároveň pohlíží na národy, které postavily dějiny do podobné situace. Ejhle, „vězni, kteří uvykli vězení“ jsou náhle svobodní. V témže okamžiku se však zrodila obava, strach z právě získané svobody. „Tedy zážitek Sisyfa nepřipraveného mentálně na to, že se mu jeho dílo může zdařit,“ říkal Havel. Vztahoval se tehdy nejen k situaci Čechů, ale i k postavení, v jakém se ocitli všichni ve Visegrádu (ač možná je lépe říci: ve Střední Evropě). Těžko si nevšimnout, že lidé, kteří se utkali v dlouhé a těžké bitvě, vyhráli svou svobodu. Ale svoboda byla tak neočekávaná, že je na počátku překvapila svou mohutností, vším, co s sebou nesla. Zvykli si přece na to, že jsou pronásledovaní, odposlouchávaní, zastrašovaní, že jsou mnohostranně omezovaní. A vtom, nečekaně – přišla svoboda. Samozřejmě, že byla chtěná, očekávaná, vytoužená, ale – co si s ní počít? Svoboda s sebou přinesla strach, který Havel definoval jako „strach z dějin“. Jeho odstranění nebylo nutné jen kvůli budování společné budoucnosti Střední Evropy, ale také pro utváření vize Evropy jako celku. Jinak by to měla Střední Evropa do Evropy (chápané jako stará Evropa nebo jednodušeji jako Západ) stále „příliš daleko“. Východisko je třeba hledat v lidském potenciálu – i pokud působili sami lidé příliš vyděšeně. Český prezident urputně zdůrazňoval, že život v pravdě (chápaný jako služba prazvláštním záměrům života) je jediná cesta pro člověka i pro společnost. Ten „život v pravdě“ dovoluje lidem znova získat životní prostor, přijmout znovunabytou svobodu. Právě on dává lidem schopnost objevit to, co znamená být svobodný občan.

Za jedenáct let, kdy již Havlovy vize obsažené v eseji Moc bezmocných došly naplnění, psal ve druhém čísle deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik: „Strašidlo obchází Evropou a také jinými světadíly: strašidlo konce totalitního systému, strašidlo konce kasárenského komunismu.“ Vedle radosti vyplývající z prvních svobodných polských voleb a úspěchu „kulatého stolu“ Michnik nesložil chvalozpěv na aktivisty opozice. Psal rovněž o nejistotě, nedůvěře, v jistém smyslu předvídal to, co Józef Tischner později nazve „nešťastným darem svobody“. Onen dar – popsaný polským filozofem, autorem Etiky solidarity i diagnózy člověka žijícího v totalitním režimu, zvaného homo sovieticus – byl téměř identický s diagnózou Havlovou. Ovšem v nové skutečnosti otázka po svobodě s sebou nesla řadu dalších otázek k řešení (normalizací situace v regionu počínaje přes demokratizaci jednotlivých států, přiblížení „nové“ Evropy vlastním kořenům až po stále probíhající proměnu mentality). Klíčem k přemýšlení o sobě jako o Evropanech byla právě svoboda.

„Být svobodný,“ psal Tischner, „znamená být odpovědný za sebe v perspektivě dobra a zla. Díky svobodě člověk ze sebe dělá pravdomluvného nebo lháře, spravedlivého nebo nespravedlivého, odpouštějícího nebo mstivého. Nelze být sebou, pokud není člověk svobodný.“ Když svým spoluobčanům vyprávěl o tom neobyčejném úkazu, diagnostikoval Tischner mnohem hlubší jev, který se vyskytoval v mnoha zemích Evropy. Když ukazoval, jak náročná je taková znovunabytá svoboda, psal (užívaje Dostojevského slov), že „nejtrýznivější starostí člověka je: najít někoho, komu by bylo možné odevzdat dar svobody“. Učil Poláky, že hojnost svobody může vést k úzkosti. Zdá se, že existují dvě řešení tohoto problému – první Tischner označil jako útěk do skrýše, o druhém psal Václav Havel, a pojmenoval jej občanská svoboda. Jak se později ukázalo, dokázala Střední Evropa s různými výsledky kráčet zároveň oběma cestami. Ovšem po roce 1989 byla nejdůležitější naděje na změnu, jaká se brzy prohnala celou Střední Evropou a kterou korunoval pád berlínské zdi. Hned po něm přišla další vlna reflexí a na Slovensku již Vladimír Mináč psal esej Odkiaľ a kam, Slováci?, dodávaje jedním dechem: „Všechno musí být zachováno v národní paměti: to, co je dobré i co je zlé, co je základní a co ušlechtilé. Jen tehdy mohou být dějiny skutečnými dějinami, a ne ornamentem nebo mytologií; jen potom mohou žít v nás a mezi námi.“ Dnes jsme zůstali se svou historií, intelektuálním stavem, politickými kiksy, lekcemi, jaké nám osud uštědřil. Zůstali jsme s identitou, která se stala, třebaže často skrytým, leitmotivem dalšího budování vize Střední Evropy. S identitou, bez níž bychom nerozmlouvali o našich politických sporech ani o místech, kde se dokážeme shodnout. Dnes jde visegrádské psaní o Evropě dál, táže se již nejen z vlastní perspektivy, nejen v obraně své identity, přistupuje k Evropě jako k celku. (Právě o ní – euroskeptické i euronadšenecké, stojící na globálním trhu i ve střetech s realitou – píše ve své vynikající knize Attila Marján. Snad jeho kniha Europe's Destiny – The Old Lady And the Bull představuje visegrádskou četbu pro nejbližší budoucnost.)

Magdalena M. Baranová (1979) je historička, publicistka, redaktorka, absolventka Papežské teologické akademie v Krakově, stipendistka Politische Akademie der ÖVP a Vídeňské univerzity. Členka redakce týdeníku Kultura Liberalna. V Ústavu filozofie a sociologie Polské akademie věd připravuje doktorát na téma ideje spravedlivé války.

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.