Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 1 > Pavel Kopecký: Chilské poučení pro krizový vývoj

Pavel Kopecký

Chilské poučení pro krizový vývoj

Pinocheta do čela státu. Pinochet do každé rodiny. Pinocheta berte každé dvě hodiny. Pinochet vám pustí žilou. Tak tuhle temnou perlu ze svých útrob nedávno vypudil známý „fotbalový boss“ Jaroslav Starka. Muž mnohokrát podezřívaný ze zločinného spolčení doslova podotkl: „Já vždycky říkám, že jediný demokratický prezident pro Čechy je generál Pinochet, který už bohužel nežije. Národ by měl někdo postavit do latě, to potřebujeme.“

Ejhle, další moderní občan, který sní o pořádném kroku zpět: vládě pevné ruky a krvavém výmazu občanských práv. Právě tohle všechno se totiž pojí se zmíněnou postavou soudobých chilských dějin. Což ale jeho středoevropskému obdivovateli nijak nepřekáží, aby své tvrzení vzápětí neopentlil důrazem na to, že „zákon by měl platit pro každého“. Žvanivý rozpor nicméně získává na děsivé vážnosti, když jej pojmeme jako aluzi na skandální prezidentskou amnestii Václava Klause, jenž mimo jiné zastavil Starkovo trestní stíhání kvůli údajnému únosu...

Nehodlám ztrácet čas dalším rozborem, ale jedno se zdá zjevné. Zmíněný příznivec „léčby Klausem“ – a též vražednou diktaturou zbožňující ekonomický ultraliberalismus – vskutku pravdu nemá. Generál Augusto Pinochet stále žije. Žije, ač zemřel již L. P. 2006, přičemž památku na jeho státní převrat z 11. září 1973 bezmála překryla jiná, propagandisticky rovněž zneužitá tragédie roku 2001. Motiv Pinocheta, ať už má jakoukoliv masku, vždy přežije zapouzdřený proti vnějším vlivům. Najmě v té části lidové tradice, jež zřejmě nebyla políbena vzděláním, inteligencí či aspoň špetkou demokratických hodnot...

Augusto José Ramón Pinochet Ugarte (1915–2006) byl opravdu proslulý muž. Po krvavém převratu proti řádně zvolené chilské levicové vládě prezidenta Allendeho se mu hlavně na socialistickém Východě dostávalo hodnocení krajně příkrých. Včetně nálepky „fašista“. Vskutku to také žádný lidumil nebyl. Zůstaly po něm tisíce mrtvých, „zmizelých“ a desetitisíce mučených krajanů i cizinců.

Jenže časy se mění a my se měníme s nimi. Poněkud jiného vnímání se tak pučistickému armádnímu hodnostáři dostalo po Listopadu '89. A nemuselo jít nutně o lidi blízké podsvětí. Pučista, diktátor a chladnokrevný vrah Pinochet měl pojednou zastání třebas u katolického chartisty a následně ředitele Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu (později i senátora) Václava Bendy.

O Allendeho a Pinocheta se dodnes přou či perou hlavně jejich krajané. V symbolické rovině to je patrné i na tamějším podzimním prezidentském klání. Jeho dvě hlavní protagonistky (!) pocházejí z důstojnických rodin a jsou dědičkami obou rozhodujících politických směrů, jež se zkraje sedmdesátých let utkaly také v ozbrojených složkách.

Oč vlastně tehdy běželo? Z francouzských kořenů pocházející Salvador Allende Gossens (1908–1973) měl v sobě mnohé z atmosféry éry, která viděla světlou budoucnost lidstva v levicovém radikalismu. V něm spatřoval, stejně jako jiný latinskoamerický lékař a intelektuál, Ernesto „Che“ Guevara, východisko. Upřímný lék k ozdravení společnosti, co se potýkala s mnoha problémy. Včetně nesvornosti. A ta byla v tehdejším Chile věru mimořádná. V jednom se ale spoluzakladatel Socialistické strany (radikálnější místních komunistů) a Castrův obdivovatel od jeho nejproslulejšího soudruha podstatně lišil. Nikdy se nezhlédl v diktatuře a ani není známo, že by hodlal například zrušením svobodných voleb k takovému nástroji přistoupit. Nicméně jeho slib zásadních změn společnosti skrze dodržování stávajících ústavních zvyklostí byl přiznanou taktikou. Jinak tomu ani nemohlo být. V opačném případě by se totiž jednalo o tvrzení dokonale naivní. S ohledem na předkládaný cíl – socialistický stát – značící kvadraturu kruhu. Krajně nepravděpodobnou u někoho, kdo se reálné politice věnoval od třicátých let, načež postupně zastával pozice poslance, senátora i ministra...

Než se roku 1970 podařilo světáckému Allendemu projít do prezidentského paláce hlavním vchodem, třikrát zakusil volební nezdar. Je zajímavé, že následnému triumfu v dynamicky se vyvíjející zemi – značný společenský pohyb, ba neklid vyvolaly už odvážné reformy předchozího prezidenta Freie – nepředcházely Allendeho nejlepší volební výsledky. Závažnější však bylo čertovo kopýtko skryté ve volebním systému. Hlava státu byla vybírána jednokolově, a pokud vítěz neobdržel nadpoloviční majoritu hlasů, rozhodnutí leželo na bedrech společného zasedání dvoukomorového parlamentu. To byl i případ vítězného koaličně levicového kandidáta, jemuž k triumfu dopomohl právě až oficiální příslib dodržování stávajících demokratických principů. Jimi si naklonil váhající křesťanské demokraty, a tak nakonec vytrvalost slavila úspěch: radikálně naladěný snílek usedl na post nejvyšší.

Sedět, natož nečinně, však nemínil. Měl dalekosáhlé plány na transformaci společnosti. Byl prvním marxisticky orientovaným „prvním občanem“ v západním civilizačním okruhu, jenž vzešel ze svobodných voleb. Nicméně jeho úspěch jej od začátku limitoval. Uskutečnil se v podmínkách stupňované rétoriky kampaně a ultrapravičácké vraždy vrchního velitele pozemní armády Schneidera, které jako by předjímaly pozdější tragédii. Způsobenou pak také houževnatostí a neústupností prezidenta Salvadora Allendeho. Postrádajícího sice všelidovou podporu, leč odmítajícího uhnout z vyhraněných ideálů. A ty nebyly malé. Mělo jít o specifickou „chilskou cestu k socialismu“. Nezatíženou přitom třeštěním jako na Kubě, jejíhož vousatého předáka však nepokrytě obdivoval. Což je konstelace československé zkušenosti až nápadně povědomá...

Jako politik formovaný světonázorem Karla Marxe si zřejmě prezident Allende obzvlášť dobře uvědomoval, že základem je materiálno. Speciálně v případě politické podpory občanstva, pro něž bývá obvykle rozhodující pověstný Gellnerův „argument ledničky“. O jeho sílu se také nová vládní garnitura starala především. Přeneseně, když systematicky zvyšovala plat pracujícím, a doslova, když každé dítě dostávalo denně půl litru mléka coby dar. Záhy byl uskutečněn rovněž všeobecně populární nápad na postátnění významného ekonomického zdroje státu, měděných dolů. Jejich vyvlastnění vítala i opozice. Nemálo Chilanů mluvilo lichotivě o „druhé nezávislosti“.

S daleko méně vřelou reakcí se ovšem setkal vývoj, jenž následoval takříkajíc den poté. Allendeho kabinet nedokázal získané doly spravovat tak, aby z nich učinil důležitý zdroj financování nákladných idejí. Ve zlé se mu nakonec obracela i spousta jiných, v podstatě bohulibých opatření (například rozsáhlé investice do školství nebo úsilí o pozvednutí bezprávných námezdních dělníků). Počáteční úspěchy s tváří hospodářského růstu nebo poklesu „zděděné“ nezaměstnanosti se záhy změnily v odpudivou grimasu úpadku ekonomiky a nedostatku základních potravin.

Stát se postupně stále masivněji prosazoval v důlní sféře, bankovnictví, radiokomunikacích, velkých průmyslových podnicích, leč i zemědělství, kde byly střelhbitým tempem zabírány miliony hektarů půdy. Leckdy rovnou bez oficiálního posvěcení. Skrze československé samopaly v rukách maoisticky zaměřených extrémistů. A Allende učinil zásadní chybu, když proti jejich heslu „Puška místo volební urny“ protestoval pouze slabě.

Zmatené či nedomyšlené vládní projekty postupně uvedly do chaosu řadu sfér. Zemí zmítala nesmiřitelnost, nevídaná od bojů za nezávislost na Španělsku. Protesty, demonstrace, stávky, sabotáže, různé ozbrojené střety a pravicový nebo levicový terorismus byly na denním pořádku. Potíže Chilské republiky stupňovaly též tisíce levicových radikálů, kteří se plni nadějí sjížděli z celého subkontinentu. Poleno do ohně přihodily Spojené státy, jež vyděsila Allendeho afinita k Fidelu Castrovi; z likvidace režimu se stala jedna ze zahraničněpolitických priorit Nixonova Bílého domu.

Na uspěchanou sociálně-inženýrskou koncepci budování nového řádu byly tlaky zleva i zprava, zevnitř i zvenčí. Přes pokusy volených elit o řešení situace upadala země do stále hlubších potíží. Dobové dokumentární filmy jasně dokládají, že mezi krajany vznikaly opravdu hluboké příkopy, vlčí jámy. Pospolitost se nesmiřitelně štěpila, ve vzduchu bylo cítit napětí a nenávist. „Proletářské zřízení“ postupně ztrácelo podporu dokonce mezi proletáři. Mnozí cítili, že se něco „musí stát“.

Již v červnu 1973 obklíčila vzbouřenecká tanková kolona prezidentský palác, nicméně pokus o puč byl s oběťmi odražen. Allende v reakci přizval do vlády vojáky, ale to bylo jeho zkázou. A netoliko jeho. Vrchní velení branných sil totiž svěřil – generálu Augustu Pinochetovi. Svému tichému, ale metodickému nepříteli. Dle osobních vzpomínek jistého československého iberoamerikanisty, jenž byl počátkem 70. let v Chile, se přitom hodnostář těšil pověsti levicového důstojníka...

Klamal tělem – 11. září proběhl dlouho a dobře organizovaný státní převrat, za nímž se daly rozpoznat nemilosrdné supervelmocenské zájmy. Zákonný prezident Allende se jim odmítl podřídit, takže za dodnes diskutovaných okolností zemřel při bitvě o prezidentský palác. Za výjimečně dlouhého výjimečného stavu potom probíhaly systematické perzekuce všech skutečných nebo domnělých stoupenců „komunistického nebezpečí“, čímž se mysleli třeba odboráři. Tisíce lidí byly zavražděny, další tisíce beze stop zmizely, nespočet lidí vystavila soldateska tortuře. Azyl cizích zastupitelských úřadů moc neznamenal, slavný Národní stadion v Santiagu se proměnil v ohromný koncentrační tábor. Ještě po mnoho dalších let byli násilně odstraňováni odpůrci diktatury na území Chile i v zahraničí...

Sám Pinochet „překvapil“, jelikož striktně odmítl přechod k civilní vládě. Nechal se prohlásit prezidentem a místo zákonodárných sborů vydávala zákony jím šéfovaná junta. Získal sarkastickou přezdívku Augusto I.

O postupné normalizaci poměrů lze mluvit až na přelomu 80. a 90. let, čili teprve s vyhasínáním studené války. Bezohledný oficír si ještě dlouho udržoval vliv v armádě a doživotní senátorství mu dlouho zajišťovalo imunitu. Krátký na něj byl též známý španělský „zuřivý soudce“ Baltazar Garzón, jenž dal podnět k zadržení během Pinochetova léčebného pobytu v Londýně roku 1998. O pár let později ho pak chilská justice prohlásila nesvéprávným. Pozemské spravedlnosti unikl.

Jím řízená vláda tvrdé ruky prokazatelně zabíjela, bezdůvodně věznila, na ulicích pálila knihy a „usměrňovala“ univerzitní obory typu historie, sociologie nebo žurnalistika. Leč některým se dosud jeví pěkně. Krom likvidace „bolševiků“ zemi nadekretovala hospodářská opatření z friedmanovské tvůrčí dílny. Začala na zeleném drnu, když měnila jméno měny, stopla pozemkovou reformu, rušila cla, (re)privatizovala. Na nespokojenou veřejnost se užívaly „osvědčené metody“ a rozvrácené hospodářství se postupně zotavilo.

*

Čtyřicet let staré události v Chilské republice zůstávají podnes otevřenou kapitolou. Z jejích stránek však můžeme vyčíst hodně o mnohém. Včetně mocenské demagogie dneška. K její výzbroji patří kupříkladu tvrzení, že hospodářský liberalismus se neobejde bez respektu k lidským právům. V Chile o tom asi vědí své.

Pavel Kopecký (1979) je politolog a publicista.

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.