Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 1 > Antonín Rašek: Tři neuralgické body

Antonín Rašek

Tři neuralgické body

Těch neuralgických bodů je ve světě jistě víc – Sýrie, Mali, Egypt, Libye, Súdán, Somálsko a bylo by možné pokračovat. Ale Afghánistán, Írán a Severní Korea viditelně přečnívají.

Po tuctu let Bushovo afghánské dobrodružství skončí, letos se odtud spojenecká vojska stáhnou. Zůstane tu jen deseti- až patnáctitisícový kontingent americké armády a vojáků z muslimských zemí. Afghánské soudy je nebudou moci soudit, ale domovní prohlídky u afghánského obyvatelstva budou moci provádět jen výjimečně.

S takovým návrhem dohody mezi Afghánistánem a USA předstoupil prezident Hamíd Karzáí před Velkou džirgu, shromáždění 2500 kmenových vůdců a politických, náboženských a společenských představitelů. Ta má větší moc než parlament. Taliban některé osobnosti před účastí na shromáždění varoval, a proto schůzka probíhala za mimořádných bezpečnostních opatření. Bez souhlasu rady by prezident smlouvu nepodepsal. Ale i v případě souhlasu ji chtěl podepsat až po dubnových prezidentských volbách v letošním roce.

Komplikace by byla v tom, že Karzáí už potřetí zvolen být nemůže. To by hatilo plánování dalšího pobytu vojsk v zemi. Američané trvali proto na tom, aby smlouva byla podepsána do konce roku 2013, což se nepodařilo. I když k jistému překvapení džirga rozhodla, aby tak Karzáí opravdu učinil. Mělo to být i poselství Talibánu.

Už předtím Karzáího chování generálního tajemníka NATO Rasmussena pobouřilo. Nevděčně totiž řekl, že alianční síly přinesly jeho zemi jen utrpení a porušily její svrchovanost, aniž by dosáhly stability a rozvoje země. Karzáí ale nemohl čekat, že se NATO pustí do likvidace základen Tálibánu v Pákistánu. Jeho reakce nepřekvapují. Co ho může čekat, až spojenci zemi opustí, když tu od začátku minulého století jedenáct vládců ztratilo moc nedemokratickým způsobem a někteří byli zabiti? Připomíná-li to někomu starověký Řím, Přemyslovce nebo novodobé palestinské dějiny, je na správné stopě.

Po desetileté sovětské okupaci 1979–1989 byl popraven i Muhammad Nadžíbulláh. Další z vládců Babrak Karmal raději emigroval do SSSR. Karzáímu nezbude pravděpodobně nic jiného než si počínat jako on. Ostatně jsou-li pravdivé informace o utajených finančních transferech, strádat nebude.

Dohoda Západu s Íránem v Ženevě se po několikaletém utajeném vyjednávání považuje za průlom, i když jde o dokument s půlroční platností a jednání se spolu s Německem účastnili představitelé pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Rozhodující je výsledek: Írán ukončí obohacování uranu na úroveň 20 %, zničí jeho zásoby a spokojí se s obohacováním na 3,5 % pro lékařské a jiné vědecké účely, čímž došlo k legalizaci jeho výzkumu. Za to bude moci disponovat svými zablokovanými 4,2 miliardami dolarů a budou zrušeny další sankce, čímž může získat až 6 mld. dolarů.

Je to úspěch zahraniční a bezpečnostní politiky Baracka Obamy, který v nyní často připomínaném telefonátu s Hasanem Róháním dosáhl přelomu. Nový íránský prezident je nakloněnější dohodám, než byl jeho předchůdce Ahmanidežád. Jenže jak už to v zahraniční politice bývá, úspěch může na druhé straně způsobit problémy – v tomto případě zhoršení vztahů s Izraelem a Saúdskou Arábií, které jakoukoli smlouvu s Íránem považují za nepřátelský akt a nepředpokládají, že by dohoda byla dodržována. Položíme-li si ale tyto reakce na pomyslnou váhu, kladný efekt dohody převažuje. Dohoda Západu s Íránem i podle Obamy představuje jen první krok. Rozhodující bude její plnění a zejména uzavření dohody trvalé. Ale i tak se v této oblasti alespoň trochu zablýskalo na lepší časy.

Když si nejmladší Kim neví rady s další jím vyvolanou krizí nebo podle něho splnila svůj cíl, sáhne jako k zastíracímu manévru k personálním čistkám. V posledním případě odvolal ministra obrany Kim Kjok-sika a nahradil ho málo známým o generaci mladším generálem Čang Čong-namem. Hrozba vyhlášení válečného stavu a odpálení raket středního doletu Musudan se změnila v kocovinu. Rakety dopadly do moře, když už o nic nešlo.

Je to rozhodně lepší, než když nechá popravit své bližní včetně milenky a dlouho všemocného strýce. Osmdesát poprav v jednom dni nesvědčí o 21. století. Jak dosvědčí všichni, kdo v té zemi byli, žijí tam pracovití a obětaví lidé. Bohužel v podmínkách kasárenského komunismu.

Základní problém je, zda Severokorejci vůbec mají z amerického pravidelného varování a světového společenství strach. Co asi Kim Čong-un při poslední krizi nečekal, byl negativní postoj Číny a Ruska, jež dříve představitele Severní Koreje podporovaly. Je zřejmé, že Čína si udržuje Severní Koreu jako svým způsobem nárazníkový stát. Největší obavy mají Číňané, aby po pádu režimu nemuseli čelit migraci milionů utečenců. Toho se po zkušenostech Německa velice bojí Jihokorejská republika. Z jednání s čínskými důstojníky, kteří nedávno navštívili Prahu, se dá usoudit, že podpora KLDR přes kritický odstup nadále trvá. Těžko ovšem předpokládat, že by se Severokorejci pustili do vojenského dobrodružství. Dobře vědí, že na ně nemají. Ale kdo může vyloučit, že neustálé vytváření napětí povede k nenapravitelnému činu? Těžko identifikovat psychický stav lidí, kteří již po tři generace žijí v podmínkách totalitního státu.

Severokorejskou strategií je neustále vyvolávat mezi obyvatelstvem válečnou hysterii a zároveň vytvořit iluzi, že jedině odchod americké armády z východoasijského prostoru přinese mír a prosperitu, povede k usmíření a sjednocení obou částí poloostrova. S blížícím se kulminačním bodem – Kimův režim se natolik vyzbrojí jadernými zbraněmi a raketami dlouhého doletu – se bezpečnostní hrozba ze Severní Koreje může stát vážnou.

*

Devátá Pražská bezpečnostní konference, konaná v Radě EU Střediskem bezpečnostní politiky UK, měla téma EU – Čína – Rusko: Hledání společných zájmů. Zúčastnili se jí hosté ze sedmi zemí, nejpočetněji delegace čínská a ruská. Společné zájmy hledali diskutující v ekonomice, dopravní infrastruktuře a v obraně proti hrozbám. Kdybychom chtěli obsah zobecnit geopoliticky, ekonomická spolupráce a soutěžení probíhá po rovnoběžkách, bezpečnostní problémy po polednících. Dříve jsme po rovnoběžkách byli svědky studené války, za poslední čtvrtstoletí se situace změnila. Napětí mezi Severem a Jihem, bohatými státy a chudými, postihuje Evropu, ale i Rusko a Čínu a do jisté míry i USA. Projevuje se jako hrozba migrací i radikálních složek islámu.

Konference potvrdila poznání, že v reflexi soudobých problémů a v jejich řešení podnikatelé a akademici intelektuálně převyšují politickou sféru limitovanou programy stran. To vyúsťuje v neschopnost vládnout se strategickým dosahem.

Antonín Rašek (1935) je sociolog.

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.