Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 1 > Josef Šmajs: K podstatě evoluční ontologie

Josef Šmajs

K podstatě evoluční ontologie

V průběhu posledních tří desetiletí jsem publikoval několik knih i kratších statí, jejichž teoretickým základem byla procesuální ontologická teorie skutečnosti – evoluční ontologie. O této ontologii, přestože její paradigmatický významu pro společenské vědy se zdá být nesporný – hovořil jsem o něm i na dvou posledních světových filozofických kongresech, i Listy uveřejnily dvě úvahy napsané z pozice této ontologie –, se v českém prostředí téměř neví.

Pro připomenutí tedy: V evoluční ontologii, která respektuje fakt dvou pozemských forem evoluce (přirozené a kulturní), se tvrdí přibližně toto: z hlediska fyziky platí sice pro celý vesmír zákon zachování látky a energie, ale na Zemi, utvářené přirozenou a později i kulturní evolucí, neplatí žádný zákon zachování přirozené ani kulturní uspořádanosti. Uspořádanost, produkt evoluce, je totiž v čase proměnlivá.

Uspořádané pozemské bytí, vznikající v průběhu jedinečné evoluce Země, se však dnes nezachovává hlavně v důsledku živelného kulturního rozmachu. Fyzicky tvořivá kulturní aktivita jeho část transformuje na odlišně uspořádané bytí kulturní. Zvyšování kulturní uspořádanosti Země znamená tedy snižování její uspořádanosti přirozené, vyvolává úbytek přírodního bytí. Materiální kultura včetně techniky vzniká totiž z látky a energie již dříve zformované přirozenou evolucí. Důležitá je však skutečnost, že umělé kulturní bytí není plně svébytné, a proto na Zemi dlouhodobě existovat nemůže. Stojí a padá s přítomností (aktivitou) člověka jako biologického druhu.

Makroskopický problém úbytku přirozeného bytí, který mohou částečně postihnout lidské smysly, není však jediným důsledkem nynější expanze globalizované kultury. Touto expanzí totiž přirozené bytí (anorganické i organické) nejen ubývá, ale také se kazí, znehodnocuje se kontaminací s elementy pro přírodu cizorodého bytí kulturního.

Omezený příkon zářivé sluneční energie, zdá se, oživoval vždy jen tolik abiotické látky na zemském povrchu, aby pro život na bázi uhlíku a dalších několika prvků vznikalo dlouhodobě udržitelné optimum. I když občas docházelo ke katastrofám, dynamická rovnováha mezi živými a neživými strukturami se samovolně reprodukovala téměř do začátku 20. století. Mnozí víme, že chemické prvky, z nichž je složena planeta Země, vznikaly ve hvězdách první generace a při jejich zániku byly rozptýleny do kosmického prostoru. Gravitace z nich kdysi upekla žhavou Zemi. Život, který vznikl brzy po ochlazení zemského povrchu, byl moudře postaven jen z několika těchto prvků (hlavní je uhlík), přičemž ostatní abiotické prvky a struktury (zejména horniny) zůstaly prozíravě neoživené.

Hromadné využívání energie fosilních paliv však umožnilo v širším měřítku uměle technologicky „oživit“ i další abiotické prvky. Ty se dnes nacházejí ve strojové i automatizované technice, jsou součástí elektronických přístrojů, umělých hmot, léků, barev, lepidel, čisticích prostředků atp. Pro život neznámé prvky a sloučeniny se tak objevují v půdě, rozpouštějí se ve vodě, sublimují do vzduchu. Člověka i ostatní živé systémy kontaminují na úrovni somatické, hormonální a snad i genetické. Ale náš biologický aparát (zejména zrak a sluch), který přirozená evoluce vytvářela pro život ve zdravých ekosystémech, už neposkytuje spolehlivou negativní zpětnou vazbu s prostředím „doby jedové“. (Srovnej Strunecká, A., Patočka, J., Doba jedová. Díl 2. Praha: Triton 2012.)

Bez dobrého biologického vzdělání a evolučně ontologické teorie skutečnosti budou mít lidé tendenci pohrdat přírodou a přeceňovat kulturní makroskopické struktury. Nebudou proto plně kompetentní ani při rozhodování o tradičních lidských a sociálních otázkách.

Předmět evoluční ontologie

V tradičním pojetí ontologie jako teorie bytí bylo skrytě obsaženo dobově podmíněné přesvědčení, že v ontologicky orientované filozofii musí jít buď o mimolidské bytí přírodní, nebo o prožitkově pojaté bytí lidské (M. Heidegger). Všechny tradiční ontologie však přehlížely fakt, že po vzniku člověka se na planetě Zemi formuje ještě další, onticky odlišná podoba skutečnosti – z přírody vytvářené bytí kulturní.

Pojmem kulturní bytí tu rozumím proces i výsledek lidské společenské činnosti (souhrn lidských aktivit i všeho toho, co tyto aktivity vytvářejí), tj. evoluci kulturního systému produkující nejen kulturu duchovní, nýbrž právě tak nutně i kulturu materiální, techniku, instituce, organizace, regulativy atp. V tomto pojetí je pak pojem kultura opoziční k pojmu příroda, který označuje výsledek i proces přirozené kosmické a pozemské aktivity.

Také proto je nezbytné předmět ontologie jinak vymezit a strukturovat. Můžeme sice i nadále využívat antický pojem bytí, ale s jeho obsahem už nemůžeme spojovat pouze bytí přírodní. Bytí je totiž vznešené jméno pro skutečnost, a ta dnes zahrnuje i lidskou kulturu. Bytí tedy zahrnuje přirozenou i kulturní uspořádanost, přirozenou i kulturní informaci. Přitom je již dostatečně prokázané, že v živých systémech je biotická informace nejen konstrukčně vestavěna, ale také zapsána (uložena) v jejich přirozené biotické paměti.

Vznikem kultury, jakkoli to ani filozofie zatím plně nepřijala, se změnil předmět ontologie jak z hlediska rozštěpení přírodního bytí na kulturu a přírodu, tak také z hlediska významu ontologie pro člověka. Nyní již nejde jen o tradiční otázku, co je bytí, nýbrž o mnohem komplikovanější problém, jaké bytí vzniká a zaniká kulturním evolučním procesem. Ontologie, která zahrne člověka i kulturu do svého předmětu, musí řešit problém, kdo je člověk, k jakému bytí patří, jaké bytí vytváří a na jaké bytí (jako bytost sourodá s původní přírodou) se může biologicky adaptovat. Musí si položit otázku, v jakém bytí může člověk zdravě a šťastně žít v souladu s vlastní konzervativní biologickou přirozeností.

Ontologie již nemůže obcházet problém, v jakém vztahu je přírodní a kulturní bytí a co je podstatou nynější ekologické krize. V souladu se skutečností musí uznat, že tato krize je sice vyvolána člověkem jako jediným uměle onticky aktivním druhem, ale že její podstatou není rozpor člověka a přírody. Podstatou krize je ontická odlišnost (nekompatibilita) kulturního a přírodního bytí, pustošení Země jinak uspořádanou a expandující kulturou. Umělý kulturní systém má totiž své vlastní fyzické tělo, svou vlastní ontickou aktivitu a konstitutivní informaci (duchovní kulturu), a proto i svou vlastní protipřírodní intencionalitu.

Je třeba řešit otázku, jaké přírodní podmínky umožňují kulturu a zda je kultura nynějšího predátorského typu ve zhoršených přírodních podmínkách dlouhodobě možná. Kulturní bytí není totiž pouze onticky odlišné od bytí přírodního. Vzniká přestavbou přírody, a proto svou existencí, reprodukcí a evolucí vytváří nejen nepřírodní struktury, ale současně způsobuje jak ubývání, tak kontaminaci a destabilizaci staršího bytí přírodního. Víme již, že ubývání vzácného přírodního bytí neznamená ubývání látky a energie, ale mizení nenahraditelné přirozené uspořádanosti, k níž sami patříme, tj. mizení evolučně vytvořených struktur, paměti, informace.

Přirozená i kulturní evoluce, byť každá jiným způsobem, směrem i tempem, jsou v plném slova smyslu onticky konstitutivními procesy. Probíhají nejen na téže Zemi, ale také – obrazně řečeno – pečou z téže mouky, z prachu dávných hvězd. Z toho totiž kdysi vznikla naše planeta. Problém však nespočívá jen v tom, že veškerá tato pomyslná mouka, která je tvořena chemickými prvky periodické soustavy, byla už před vznikem kultury „vpečená“ ve vysoce uspořádaných neživých a živých strukturách Země. Důležitou okolností je také fakt, že evoluce života nekonstruovala živé systémy „libovolně a neuváženě“. Nevytvářela je ze všech prvků periodické soustavy, které jsou zastoupeny na Zemi. Velmi komplexní živé systémy budovala jen z několika chemických prvků tak, aby se mohly vzájemnou potravní závislostí reprodukovat a rozvíjet v dynamické rovnováze s méně aktivním abiotickým prostředím.

A protože materiální kulturu a techniku kulturní evoluce formuje téměř ze všech prvků periodické soustavy, umělé struktury nemohou vznikat jinak než částečným rozbitím, úpravou či novou konstrukcí ze starších struktur přirozených. Také proto produkuje kulturní evoluce jinou ontickou uspořádanost, tj. vytváří jiný ontický řád uvnitř původního řádu přirozeného.

A protože žádná teoretická disciplína příčiny ani důsledky této dramatické proměny Země v jejím celku reflektovat nemůže, přicházím s myšlenkou, že ve fázi globální kultury se předmětem filozofické ontologie musí stát kulturou přetvářená planeta. Šířím přesvědčení, že ontologie bude ztrácet svůj původní smysl individuálně kultivační a útěšný, protože bude nucena řešit složité úkoly kulturně existenciální a obecně světonázorové.

Geneze evoluční ontologie

Již jsem naznačil, že vyjasnění dynamiky a struktury pozemského bytí předpokládá takový přístup, který by z bytí nevyřazoval ani živé systémy (biosféru), ani člověka s jeho poznávací a praktickou aktivitou (kulturu). Kritická ontologie N. Hartmanna, na kterou evoluční ontologie nejvíce navazuje, však do své vrstevnaté struktury bytí (vrstvy anorganické, organické, duševní a duchovní) evoluci ani kulturu nezahrnovala. Otázka organizační jednoty světa byla pro Hartmanna pouze problémem začlenění ducha do světa, protože duchu podle jeho názoru náležela stejná realita jako světu. (Srovnej Hartmann. N., Neue Wege der Ontologie. Stuttgart: W. Kohlhammer, 1964, S. 21.)

Ve snaze korigovat iluze novověké vědy i tradiční ontologie evoluční přístup odmítá eleatské dědictví stálého a neměnného bytí včetně myšlenky o sourodosti bytí s lidským poznáním (myšlením). Obrazné a přibližné lidské myšlení, odvozené z makroskopické úrovně poznávání přírodní reality, nemůže být adekvátní její neviditelné procesualitě, kreativitě a sofistikované struktuře. Tato ontologie proto rozvíjí filozofickou tradici dění, zahájenou kdysi Hérakleitem, která však pro nízký stupeň rozvoje teoretického poznání nemohla být nikdy náležitě filozoficky domyšlena a objasněna.

Tradiční stacionární ontologie přírodního bytí byla sice nucena přihlížet k dynamice a proměnlivosti některých oblastí skutečnosti, ale nakonec vždy preferovala to, pro co byla biologicky predeterminována smyslově neuronální složka lidské psychiky: stálost, invariantnost, jednoúrovňový způsob uspořádání skutečnosti. Ve shodě s antickým předpokladem, že svět má stálou podstatu a že proměnlivé jsoucno zakrývá toto stálé a neměnné bytí, snažila se tradiční ontologie od proměnlivostí a změny odhlížet.

Je proto třeba konstatovat, že evoluční hledisko v ontologii nikdy důsledně uplatněno nebylo. Na jedné straně tu jistě působil historicky podmíněný předsudek, že struktura (bytí) je fundamentálnější než dění (proces) a že ontologie musí zkoumat jen stálé a neproměnné bytí. Na druhé straně však uznání dění či přirozené ontické kreativity v jedné části skutečnosti, např. v oblasti pozemského života, bylo pro tradiční ontologické myšlení přijatelné. Úzce biologicky pojímaná evoluce – jen jako obtížně testovatelná hypotéza vývoje organismů – neohrožovala vládnoucí stacionární paradigma: koncept stálého bytí, který se opíral nejen o filozofickou tradici a zdravý rozum, ale i o autoritu newtonovské fyziky. Dokonce ani společenský vývoj, již dříve uznávaný a tematizovaný četnými filozofy, nemohl být v rámci antropocentrické stacionární ontologie interpretován adekvátně: jako nepřírodní proces vzniku odlišné ontické formy kultury uvnitř širšího přírodního procesu.

Ba co víc, mezi přírodou a kulturou se v novověké filozofii vytvořila interpretační césura, která ovšem nevyplývala z toho, že by kultura – na rozdíl od přírody – byla pojata jako struktura umělá. Césura vyplývala z toho, že člověk byl z přírody vyřazen a že byl nesprávně pochopen jako její protiklad, jako bytost náležející k hodnotově vyššímu světu kultury. A axiologicky vyšší svět kultury – v Kantově terminologii svět noumenonů, svobody a mravního jednání – nemohl být pochopitelně interpretován v rámci stejné ontologické teorie, tj. axiologicky a teoreticky neutrálně. Předem byl totiž povýšen na přírodě nadřazený svět lidského myšlení, mravnosti a smyslu.

V této souvislosti rád připomínám dva názory klasických filozofů. Za prvé odvahu N. Hartmanna vřadit člověka do bytí. „Stará ontologie postupovala opačně, celý svět chtěla vidět ve vztahu k člověku... Zde se ukazuje opak: nikoli svět se opírá o člověka, ale člověk o svět; všechno v něm se vztahuje na svět.“ (Hartmann, N., Neue Wege der Ontologie. Stuttgart: W. Kohlhammer 1964, S. 29–30.) Za druhé příklad neadekvátního pojetí přírody v Hegelově evoluční koncepci dějin. Duch je podle Hegela aktivní a tvořivý, ale příroda je jen věčný koloběh, v němž nic onticky nového nevzniká: „Již výše jsme řekli o podstatě ducha, že jeho bytí je jeho čin. Příroda je taková, jaká je, proto jsou proměny v přírodě jen opakování a pohyb v přírodě jenom koloběh.“ (Hegel, G. W. F., Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie. Erster Band. Leipzig: Philipp Reclam 1982, S. 37.)

Evoluční ontologie, která nadřazenost člověka a kultury nad přírodou odmítá, proto podkopává řešení mnoha tradičních filozofických problémů. Pokouší se vytvořit nový obraz světa i člověka, novou neantropocentrickou kosmologii. Ale není to ani kosmologie fyzikální, ani kosmologie biologická. Je to kosmologie svým novým obsahem i zaměřením „kulturologická“, tj. důsledně filozofická, která respektuje skutečnost v její reálné struktuře. Respektuje ji jako konflikt dvou onticky tvořivých evolučních procesů: mladé kulturní evoluce se starší evolucí přirozenou. Hledá cestu ke zmírnění a překonání tohoto konfliktu, který je podstatou nynější globální ekologické krize.

Podstatu evoluční ontologie, kterou nejlépe vyjadřuje celý její teoretický koncept, tu uvedu jen v pěti stručných charakteristikách.

Podstata a vybrané kategorie evoluční ontologie

1. Evoluční ontologie buduje kosmologii v souladu s procesuálním ontologickým paradigmatem, tj. považuje proces za onticky fundamentálnější než strukturu. Rozlišuje proto dva základní způsoby, jimiž jsou utvářeny všechny explikátní formy pozemské skutečnosti: původní a starší proces evoluce přirozené a relativně mladý proces evoluce kulturní. Vedle spontánně vytvořené abiotické a biotické vrstvy pozemské uspořádanosti tematizuje proto strukturně i funkčně odlišnou ontickou vrstvu kultury. Na rozdíl od tradiční ontologie, která považovala bytí pouze za bytí přírodní a která v jeho pojetí preferovala stálost, pasivitu a vratnost, evoluční ontologie i v pojetí přírodního bytí akcentuje procesualitu, aktivitu a nevratnost. Tím ovšem nemůže přímo navázat na žádnou stacionární ontologii, která svět považuje jen za přírodně předmětný a jednou provždy daný.

2. Evoluční ontologie se pokouší definovat člověka věcně, systémově, bez zbytečného hodnotového zabarvení. Přestože odhaluje jeho kulturní ontickou kreativitu, snaží se být neantropocentrická. Předpokládá, že platí evoluční hypotéza, podle níž člověk pochází z miocenních lidoopů a podle níž se i to, čemu říkáme lidská přirozenost, zformovalo už kdysi dávno, před vznikem kultury. Člověk i jako nepřírodně onticky kreativní druh, jako jediný tvůrce kultury, do přírody patří, je jí evolučně přizpůsoben a není pro ni vetřelcem. Podobně jako každý jiný druh, také on vzniká až v určité fázi evolučního procesu biosféry a po jisté době – nezávisle na tom, že se mu podařilo vytvořit kulturu – z evoluční scény zmizí.

3. Evoluční ontologie buduje nový ontologický statut přírody. Jedinečnou pozemskou přírodu, novověkým subjektově-objektovým přístupem znehodnocenou na pouhou objektivní skutečnost, na neuspořádanou a hodnotově neutrální hmotu, ontologicky a axiologicky rehabilituje. Představuje ji jako samoorganizující se systém s přirozenou vnitřní informací, jako ontotvorný evoluční proces, který vytváří veškerou přirozenou uspořádanost a kterým samovolně vznikly i všechny nezbytné přírodní předpoklady kultury: vysoce diverzifikovaná biosféra i jí dokonale přizpůsobený biologický předek dnešního člověka.

4. Evoluční ontologie se pokouší vytvořit ontologický statut kultury. Duchovní a materiální kulturu sjednocuje v jediný funkční systém s vlastní vnitřní informací – duchovní kulturou. V rozporu s tradicí, která kulturu nepovažovala za relativně samostatnou časoprostorovou skutečnost (za bytí), nýbrž jen za doplnění a zlepšení (humanizaci) přírody, odhaluje zvláštní ontickou povahu kultury: její strukturní a funkční nekompatibilitu s přírodou. V důsledku pohotového využívání účelově zaměřené konstitutivní informace i dodatkové energetické výživy je totiž kultura protipřírodním subsystémem biosféry. Je subsystémem, který lokálně přírodu jakoby zlepšuje, ale fakticky, jak se to plně ukázalo až dnes, rychlou expanzí opoziční kulturní uspořádanosti nevratně poškozuje a zatlačuje.

5. Zjištění principiální závislosti kultury na přírodě přivádí evoluční ontologii k přijetí přiměřené filozofické odpovědnosti za osud člověka. Ve snaze odvrátit ekologickou katastrofu už neusiluje pouze o to, strukturu světa správně vyložit: usiluje o nové všeobecně srozumitelné ontologické minimum, které by pomohlo iniciovat změnu kulturní strategie a které by podpořilo novou axiologii, etiku i politiku. Antropocentrické zdůvodnění hodnot, významu a smyslu evoluční ontologie odmítá. Hodnotu, význam a smysl nedává totiž přírodě člověk, ale přirozený tvořivý proces života, který vytvořil také člověka jako svůj dočasný funkční prvek, má hodnotu, význam a smysl o sobě. Život a přirozené struktury musí být dnes žákům, studentům i veřejnosti ukazovány tak, aby mohly mít hodnotu, význam a smysl i pro kulturu. Přestože teprve širší koncept evoluční ontologie nepřímo ukazuje na způsob chápání obsahu pojmů a kategorií, vyhovím nárokům filozofické tradice a na několik hlavních kategorií upozorním explicitně. K základním kategoriím této ontologie patří: aktivita, evoluce, řád, uspořádanost, paměť, systém, informace.

Aktivitu chápeme jako atribut veškeré skutečnosti (bytí vůbec). Pojmem skutečnost rozumíme především spontánní ontickou aktivitu. Důsledně ovšem rozlišujeme spontánní ontickou aktivitu přirozenou, která konstituovala přírodu včetně člověka, a ontickou aktivitu lidskou, která je parciální, účelová, odvozená a dočasná a která konstituuje kulturu. Respektujeme přitom fakt, že v onticky opoziční aktivitě člověka (kultury) je přítomen biologicky podmíněný moment lidského druhového sobectví.

Kategorií evoluce rozumíme: 1. vesmírný onticky tvořivý proces spontánní aktivity velkého třesku, který konstituoval neživou i živou přírodu; 2. parciální pozemský proces spontánní sociokulturní aktivity lidí, který vytváří kulturu. Protože respektujeme fyzikální zákony zachování látky a energie, zdůrazňujeme, že tvořivý proces evoluce – přirozené i kulturní – může produkovat jen tvary, formy, struktury, uspořádanost, paměť, tj. informaci. Ontická opozice přirozené a kulturní evoluce souvisí proto s tím, že obě tyto evoluce produkují svůj vlastní typ informace (své vlastní „genotypy“) i své vlastní ontické struktury („fenotypy“). Dnešní planetární systémy biosféry a kultury jsou proto integrovány odlišnou vnitřní informací. Sociokulturní evoluce probíhá ovšem na úkor evoluce přirozené, rozšiřuje kulturní uspořádanost, ale snižuje uspořádanost přirozenou (zvyšuje entropii Země).

Kategorií řádu chápeme dvěma způsoby, které lze rozpoznat z kontextu. Jednak touto kategorií (v souladu s fyzikem D. Bohmem) označujeme vzájemně komplementární řády (uspořádanosti v rámci přirozené či kulturní vrstvy jsoucna) implikátní a explikátní, a jednak jí označujeme opoziční ontické řády: řád přirozený a kulturní. Ontickou variantou řádu, kterou nadřazujeme komplementární variantě řádu, rozumíme nejen vnitřní konstitutivní procesy a skrytá pravidla přírodní či kulturní konstruologie (přirozený či kulturní řád implikátní), nýbrž také výsledek tohoto procesu s jeho fenotypovými formami (přirozený či kulturní řád explikátní). Kategorie ontického řádu zahrnuje podle nás i proces evoluce, a proto s rozlišením dvou onticky opozičních řádů spojujeme i uznání dvou různých typů pozemské evoluce. Tato kategorie tedy poukazuje na skrytou jednotu tvarově rozmanité přírodní či kulturní skutečnosti, na to, co způsobuje její ontickou příslušnost, člověkem pochopitelný původ, hodnotu a smysl.

Kategorie uspořádanosti je příbuzná s kategorií řádu, informace a paměti. Rozumíme jí především zjevnou rozmanitost skutečnosti, tj. to, co její skrytá rámcová jednota (pravidla, řád) umožnila vytvořit, v čem její aktivita zkrystalizovala, co nad jejím jednotným rámcem dominuje. Máme jí ovšem na mysli jak vnější architekturu abiotických, biotických a kulturních struktur, tak skryté procesy udržující identitu těchto struktur v určitém rozmezí vnějších a vnitřních podmínek.

Kategorii paměť, která je příbuzná s kategorií řádu, uspořádanosti a informace, chápeme v širším i v užším smyslu. V širším smyslu rozumíme pamětí veškerou evolučně vytvořenou ontickou uspořádanost. V užším smyslu, jemuž dáváme v našich úvahách přednost, rozumíme pamětí vnitřní paměť, tj. obsah informace uložené v nosiči informace otevřeného nelineárního systému – přirozeného nebo kulturního.

Kategorií systému rozumíme funkčně integrovaný ontický celek, v jehož rámci můžeme rozlišit nejen prvky, vnitřní strukturu a vnitřní funkce, ale také chování celku vůči okolí, tj. jeho vnější funkce. Rozlišujeme systémy otevřené pro informaci, ale uzavřené pro látku a energii (kybernetické) a systémy otevřené pro přísun výživy (tj. látky a energie) z vnějšího prostředí. Důsledně rozlišujeme systémy přirozené a systémy umělé (neživé a živé, sociokulturní), neživé nelineární systémy bez vnitřní informace (chemické roztoky) a složité nelineární systémy integrované vnitřní informací (např. systémy živé, umělé systémy sociokulturní).

Kategorií informace, která je centrální kategorií evoluční ontologie, rozumíme uspořádanost skutečnosti, nebo také obsah paměti otevřeného nelineárního systému, nebo obsah a smysl zprávy. Informaci, podobně jako uspořádanost jsoucna či jeho paměť v širším i užším smyslu, považujeme za hlavní produkt (smysl) evoluce. Důsledně přitom rozlišujeme informaci přirozenou, vytvářenou přirozenou evolucí, a informaci sociokulturní, vytvářenou lidskou poznávací aktivitou v průběhu evoluce kulturní. Důvodem rozlišení je jiný obsah, jiné kódování a jiná ontická role přirozené a sociokulturní informace. Přirozená informace – strukturní (genetická) i sémantická (epigenetická, neuronální) – umožňuje vytvářet a reprodukovat živé systémy, biosféru. Strukturní a sémantická informace sociokulturní (duchovní kultura) napomáhá rozvoji a evoluci kulturního systému, který je vůči přírodě onticky opoziční. Tato informace je tedy svým obsahem, zápisem i rolí od přirozené informace natolik odlišná (druhově omezená), že by ji po případném zániku člověka jako druhu přirozená evoluce nemohla převzít a pozitivně rozvíjet ani ve formě zapsané, ani ve formě zpředmětněné v kulturních strukturách.

Domnívám se, že podstatu evoluční ontologie může vhodně dokreslit i apelativní text Deklarace závislosti, který již publikovaly některé domácí i zahraniční časopisy.

Deklarace závislosti

Vedeni obavou o zachování perspektivy lidstva vyjadřujeme znepokojení nad tím, jak současná globalizující se kultura (civilizace) svou expanzí destruuje Zemi a ničí předpoklady pro život budoucích generací. Země člověku nepatří a člověk není přírodě nadřazen. Přesto dnes naše kultura nevratně pustoší velkolepé, miliardy let se formující dílo přirozené pozemské evoluce. Vyčerpává neobnovitelný přírodní kapitál Země, hubí miliony let staré organismy, rozsáhlé ekosystémy a rozvrací globální systém života. Likviduje přírodní podmínky, jež stály u zrodu člověka a s nimiž jsme dosud biologicky sourodí. Je načase přestat se samolibým obdivem ke všemu lidskému a kulturnímu, a naopak šířit obdiv a pokoru před fascinující evoluční uspořádaností Země, která je jediným možným hostitelským systémem kultury. Kořistnický přístup k přírodě, který byl kdysi užitečný pro rychlou expanzi lokálních kultur ve zdravé biosféře, musíme v éře globalizované kultury opustit. Žádný biologický druh včetně člověka, který vytvořil kulturu, není s to si podrobit přírodu. Genomy biologických druhů jsou nepatrným zlomkem evoluční moudrosti života a ani naše teoretické vědění nemůže pochopit jeho komplexitu. Kolébkou, domovem i hrobem člověka je biosféra, jíž se i lidská kultura musí podřídit.

Pokud nezmírníme konflikt protipřírodní kultury se Zemí, bude se obyvatelnost naší planety zhoršovat a celý lidský druh může vlastní vinou předčasně vyhynout. Ústředním motivem obecných intelektuálních úvah, jímž byl v antice údiv, ve středověku pokora a v novověku pochybnost, se nyní stává obava. Nové evolučně ontologické pochopení světa nás proto vyzývá, abychom uznali nepodmíněnou hodnotu přírody a na přírodě závislou, pouze instrumentální hodnotu kultury.

V souladu s výše řečeným zdůrazňujeme, že:

1. Pouze biosféra jako celek je nejmenším relativně autonomním systémem schopným dlouhodobého vývoje v čase. Všechny její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i kultura jsou dočasné a nesamostatné, existenčně závislé na tvořivosti a prosperitě biotického celku. Dokonce i harmonická výchova našich dětí předpokládá – vedle biologické matky – přítomnost neosobní matky přírody.

2. Příroda je obsažena nejen v našem vnějším prostředí, ale i v každém z nás. Jsme jedním z mnoha evolučně vzniklých a s biosférou dokonale sladěných druhů planety Země. Víme však i to, že jsme druhem výjimečným, jediným, který vytvořil kulturu, neboť v souladu se svým genomem zapálil ještě jednu evoluci, opoziční evoluci kulturní.

3. Kdysi nenápadná kulturní evoluce svou kořistnickou orientací, maskovanou blahobytem a šířením spotřební techniky, ohrožuje lidskou budoucnost. Kultura totiž není ani kultivace přírody, ani pokračování její evoluce jinými prostředky. Je umělým fyzickým systémem s vlastní vnitřní informací, jíž ale není informace genetická, nýbrž lidská kultura duchovní.

4. Duchovní kultura, pomyslný genom kulturního systému, není ovšem tak úchvatná a vznešená, jak se nám zdálo. Protože koření v lidském genomu a její dílčí složky dosud podléhají kořistnickému duchovnímu základu starých kultur, je druhově sobecká, omezená, krátkozraká. Pomáhá rozšiřovat kulturní systém, který planetu nenapravitelně pustoší.

5. Zejména v posledních třech stoletích jsme podlehli pokušení přednostně rozvíjet takové lidské schopnosti a síly, které produkují růst materiálního bohatství a světské moci nad lidmi i přírodou: chladnou symbolickou komunikaci, dílčí vědeckou racionalitu, ekonomickou kalkulaci. Výsledkem je globální, reprodukci přírody nepřizpůsobená technosféra.

6. V relativně krátké době jsme vyplenili snadno dostupné přírodní bohatství, zejména lesy, rudy a tekutá fosilní paliva. Planetárního rozšíření technicky rozvinuté kultury jsme ovšem dosáhli jen za cenu obsazení Země pro sebe; za cenu jejího poškození pro jiné živé systémy. Prostřednictvím nynější kultury jsme jedinou příčinou hromadného vymírání biologických druhů. Dokonce i my jsme druhem ohroženým vlastní kulturou.

7. Protože v celém kosmu platí zákon zachování látky a energie, kulturní bytí může vznikat jen rozbíjením struktury staršího bytí přirozeného. Rozšiřováním umělého kulturního bytí nebezpečně ubývá bytí přirozené, zaniká původní přirozená uspořádanost Země, s níž evoluce sladila i lidský organismus. Kulturní bytí, které nevzniká přirozenou pozitivní destrukcí přírody, nýbrž technickou destrukcí negativní, je nesvébytné a pomíjivé, s člověkem evolučně sladěné není. Příroda je nemůže ani začlenit, ani jeho evoluci bez člověka podporovat.

8. Kořistnický duchovní základ kultury (predátorské paradigma) šířený dnešní vědou, vzděláním a politikou je třeba nahradit vztahem respektu a úcty k přírodě, biofilním duchovním paradigmatem. Nekončící politické spory o správnost pravicové či levicové orientace politiky zastírají vážnost konfliktu kultury se Zemí, lidskou biologickou stálost a závislost na přírodě. Brání prosazení obratu kultury k její spolupráci s přírodou.

9. Zdá se, že přirozená evoluce také u člověka testuje zdařilost jeho biologické evoluční konstrukce. Testuje ji ovšem nepřímo, prostřednictvím lidského díla, tj. slučitelnosti funkcí i těla kultury s biosférou. Kulturní systém, který překročí pomyslnou mez přípustné zátěže Země, který bude příliš rozsáhlý a protipřírodní, nezávisle na své technické a informační úrovni spolu s člověkem nevyhnutelně zanikne.

10. Hostitelský systém Země může cizorodý kulturní systém tolerovat a dlouhodobě živit pouze za předpokladu, že také neživý systém kultury včas dosáhne zralosti, že bude, tak jako biosféra, růst jen kvalitativně. A to znamená záměrně přiblížit výměnu látek nynější kultury, nepřizpůsobenou přírodě, látkové výměně živých systémů. Jinak zbytečně brzy vyčerpáme přírodní suroviny a paliva, zamoříme planetu přírodě cizorodými odpady a produkty kultury.

11. V situaci, kdy nelze prokázat ani somatické, ani psychické zdokonalování člověka kulturou, nemůže být smyslem kultury pouhý růst výroby a spotřeby, pomyslný užitek, který neumíme definovat. Nemůže jím být problematický zisk, který neumíme spravedlivě rozdělit. Musí jím být zdraví a blaho lidí uvnitř zdravé biosféry. I když máme přirozené právo žít a přiměřeně se realizovat, tj. vytvářet a rozvíjet kulturu, její nynější útočnou strategii musíme korigovat. Pro blízkou i vzdálenou budoucnost potřebujeme zdravou a obyvatelnou Zemi.

Vyzýváme veřejnost k novému pochopení vztahu přírody a kultury, k opatrnosti před širšími a vzdálenějšími důsledky expanze lidského díla. Protipřírodní kultura sice pro technicky vyspělou část lidstva přináší dříve neznámý blahobyt, ale neodstraňuje chudobu, války, násilí a nerovnost. Ve svém celku působí jako nejmohutnější destruktivní síla Země. Čím více dnes globálně spolupracujeme, tím více přírodě ubližujeme. Protože kultura ničí to, co jsme nevytvořili, může zničit i všechno to, co vytváříme. Dnešní kulturu můžeme Zemi a lidské biologické podstatě přizpůsobit pouze tak, že k ní přistoupíme jako k umělé nebiologické struktuře s neadekvátní vnitřní informací. Biofilní přestavba kultury, která nás očekává, je proto výzvou pro všechny odpovědné lidí planety: pro vědce, politiky i řadové občany. Myslete, jednejte a rozhodujte s vědomím, že Země je jedinou obydlenou planetou v dosud poznaném vesmíru, že je vzácným vesmírným originálem, který nás i kulturu přesahuje a který nemáme právo zpustošit. Vraťme Zemi její posvátnost, její přehlíženou evoluční a informační hodnotu, její člověku nadřazenou subjektivitu. Vytvořili jsme sice mohutné technické prostředky a rozvinuté informační sítě, ale ztracenou přirozenou uspořádanost neživých i živých forem už ani přirozená evoluce znovu nevytvoří. Chceme-li na Zemi přežít, musíme přírodě včas moudře ustoupit. Epocha symbiózy kultury s přírodou leží dosud před námi.

Každým nadechnutím, každým douškem vody, každým soustem závisíme na zdravé, nezamořené Zemi.

Josef Šmajs (1938) je profesorem filozofie na Masarykově univerzitě v Brně.

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.