Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 1 > Milan Schulz: Kus práce

Milan Schulz

Kus práce

Čtvrtstoletí časopisu Svědectví

(Z Listů 6/1981)

Někdy před dvěma roky jsem si chtěl znovu něco přečíst ve Svědectví. Nevěděl jsem autora a samozřejmě ani, v kterém čísle by to tak mohlo být. Začal jsem proto pozpátku listovat v jednotlivých výtiscích, a protože pochopitelně nemám všechna čísla (jako nemám všechny koupené knihy – běda všem, kdo mi je nevrátili!), stoupalo ve mě postupně naštvání. Jednak na sebe, že jsem takový hlupák a půjčuju pořád čtení lidem, kteří si je mohou sami stejně dobře opatřit, jen jsou líní, případně škrobi. A pak na redakci časopisu, protože neexistuje žádný jeho dlouhodobější obsah, ani ročníku, ani jiných větších úseků, takže se všechno musí namáhavě hledat. Když se vztek usadil a moje životní průvodkyně odjela do lázní, přepadlo mě hlodání konstruktivní. Řekl jsem si s básníkem, že sny se nejlépe zabíjejí tím, že se uskuteční. Sedl jsem a začal ten obsah dělat sám. Na nespočetné lístečky jsem vypsal všechny články, stati, úryvky, poznámky. Pak jsem je podle rubrik a v nich podle abecedy autorsky – u obecných titulů podle názvu – srovnal. Potom se moje životní průvodkyně vrátila z lázní, mé kartičkové nadšení jaksi opadlo, svázal jsem ty lístečky gumičkami a uložil k jiných archivovaným. Takže mám doma od té doby počátek originálního díla a jen doufám, že mě nepotká osud Jana Amose. Ostatně dnes tak často nehoří, a kdyby vypukla třicetiminutová válka, tak už ten obsah stejně nikdo nebude potřebovat. Navíc – což jsem tehdy netušil – přítel Václav Hora-Kramerius už v té době na témže díle pracoval mnohem profesionálněji, a nejenže je publikuje, ale dokonce jím provází nekonečně záslužný reprint Svědectví, což ve srozumitelném jazyce znamená, že Svědectví je a bude celé znovu k mání.

A tohle „mání“ bych vřele doporučoval každému, kdo má zájem o české politické myšlení vůbec nebo o české (duchovní) dějiny posledního čtvrtstoletí zvláště. Ve Svědectví najde na tohle téma bezpočet podnětů k přemýšlení: politologické a historické studie, sociologická zamyšlení, břitké eseje, beletrii všeho druhu od poezie po satiru, ostré glosy, otevřené čtenářské dopisy, ba i ta bibliografie je dokument sám o sobě a má velkou hodnotu. Navíc se ve Svědectví vždycky – i v památných dnes 60. letech – reagovalo na palčivé problémy se skutečnou vášní, neskrývaně a přímo, daleko příměji, než bylo v „domácím“ tisku zvykem a možné. Navíc otevíralo Svědectví některé otázky, na něž si veřejně netroufli ani v těch nejliberálnějších dobách ani ti nejsvobodomyslnější komunističtí intelektuálové.

V tomto smyslu má Svědectví nezastupitelnou roli v celém pětadvacetiletém vývoji českého politického myšlení od roku 1956, kdy vzniklo, (a dodnes trvá) z iniciativy a v péči Pavla Tigrida. On je také po celou onu dobu neúnavný podněcovatel kontroverzních diskusí, vzrušených debat, zápalných impulsů, a to jak vlastní tvorbou, tak namáhavou, neviditelnou organizační prací v pozadí časopisu. Nevidím v té době žádnou srovnatelnou postavu ani v okolnostech domácích, ani v exilu. V Československu – zdá se mi – ani dost dobře nebyla možnost, aby se někdo v takové míře a v takovém rozsahu rozvinul. Měli jsme skvělé publicisty, kteří v rámci svých (mnohdy i vlastní silou omezených) obzorů a schopností dokázali i navzdory cenzuře povědět leccos nekonformního, průrazného. Měli jsme i šikovné organizátory, kteří připravili pro zveřejnění takových užitečných úvah a názorových výměn půdu, dokonce byli často jejich iniciátory. Ale podmínky totalitní diktatury, založené na prohlubovaném kultu neosobnosti, ani nepřipouštěly, aby se nějaká všestranná osobnost ustavila a uplatnila.

Leč ani v exilu to nebylo příliš jiné. Jistěže tu nad všemi čněl a ční Ferdinand Peroutka jako tvůrčí osobnost novináře a politického spisovatele prvního řádu, s celým svým kontinuálním, důsledně naplňovaným životopisem zarytého demokrata a tradičního, neoblomného, jistě občas až obtížného obhájce tradičních zásad svobody a humanity. Byli tu i lidé jako Julius Firt, ne méně tradiční v českých kulturních dějinách: organizátor s mimořádně vyvinutým citem pro volbu správných lidí na správná místa, zasvěcený znalec prostředí s nekonečnými vědomostmi z nejrůznějších kulturních oborů, vzdělanec se zralým pohledem politika. Skutečně, když se podíváme zpátky na to, co je v českém prostředí tak důležité a hlavně příznačné – na dějiny kulturního života, nevidíme v dohledné minulosti příliš takových osobností. Velikou takovou postavou byl kdysi Šalda. Pak přišly diktatury a jen v krátkých „milostivých“ mezidobích bylo možno tušit, že by ty možnosti zase byly, ale už nikdy tak příhodné, aby se příslušná postava mohla prosadit, ba vůbec vzniknout. Ti z nejpříslušnějších – snad i v sebeobraně – postavili sami sobě, ještě dávno za svých životů, nedotknutelné pomníky, z nichž nic podnětného nevycházelo. A nevychází. Řeknu tu domněnku: snad nejblíž byl téhle úloze v poslední době Jan Werich, nepochybně velká, mnohostranná osobnost české kultury. I on ovšem nejednou uvízl – jak taky ne, když chtěl zůstat aspoň nějak veřejně lidem dostupný! – v trudných vodách aparátnických kejklů. A všelijaké vynucené pauzy, po nichž bylo třeba se znovu nadechnout a po stopádesátéosmé nabýt síly k nekonečnému boji s blbostí (to bylo jeho krédo!), se potom – žel – příliš brzy prodlužovaly svíravou chorobou, která už neuhnula.

Teprve teď mě napadá, že ty postavy všechny nějak souvisí, že pocházejí věru z jedné atmosféry, i když zdaleka ne z jedné generace. I v tak běžném životě, jako je můj, jsou na to doklady zcela jednoznačné. S Juliem Firtem – vzpomínám si – mě kdysi seznámil Jan Werich, skrze Julia Firta jsem poznal Pavla Tigrida a pak taky, bohužel jen stručně, Ferdinanda Peroutku. Ne že by se ti všichni vzájemně vždycky milovali. Osobní spory dokonce vypuknou spíš mezi osobnostmi než mezi nýmandy. Ale společná atmosféra bytostné tvořivosti tu byla zcela zjevná. Setkání s Pavlem Tigridem, ke kterým pak došlo za mých nepočetných výjezdů z Prahy směrem na západ, pro mě znamenala především impulsy k pružnějšímu, volnějšímu přemýšlení o mnoha věcech, které jsme si (v Praze) zbytečně tabuizovali. Když jsem se pak z jedné západní vyjížďky nevrátil a mohl jsem celé Svědectví poznat blíž – i co do obsahu, i co do osoby jeho tvůrce –, došlo mi, že jde o problém daleko obecnější a závažnější – o problém, který se obvykle nazývá: vztah domova a exilu. To je samozřejmě námět na několikasvazkovou studii s řádnou věcnou dokumentací, na studii historicko-sociologicko-psychologickou. Nejsa odborně školen ani v jednom z těchto oborů, necítím se také povolán tu vynášet nějaké velkolepé soudy. Považoval bych jen ze nespravedlivé, kdyby se neřeklo, že na tomto nepříliš oraném poli se přece jen někdo začal lopotit, a dokončil také už nějakou tu brázdu.

Především a zásadně spočívá zásluha Svědectví v tom, že vzniklo a trvá jako samostatný, svéprávný jev, paralelní zároveň k domácím pokusům o proražení ideologické blokády, nastolené v Československu (zjednodušme to!) únorem 1948. Společně s prvními kroky československé myšlenkové obrody jako následku počátečního antistalinského pohybu v moskevském bloku začal i tento časopis prozkoumávat terén pro další výpady za zastřenou pravdou a za ztracenou svobodou. To se dálo jednak obranou osvědčených demokratických principů, tedy základu jakéhokoli myslitelného moderního společenského uspořádání, jednak aplikací nových společenskovědních poznatků z hlediska potřeby československé politické reality. Podoba této obrany i aplikace byla mnohotvárná, dálo se tak v nejrůznějších už připomenutých žánrech. Velmi závažné tu vždycky byly čerstvé informace o tom, co se děje v hlavách svobodného světa, kde a jak probíhá onen nezbytný myšlenkový pohyb, bez něhož není pokroku. A přece je asi nutno pokládat za nejdůležitější onu aktuální část listu, která byla a zčásti ještě je dílem jednoho autora, jenž se pod těmi poznámkami podepisoval (-uje) P. T. nebo tgd. Tam se totiž – dlouhodobě – dá vystopovat jako nikde jinde v české žurnalistice probíraného období ohlas světových (i československých) událostí v myslích jejich pozorovatelů. Jistěže především v mysli pisatelově, ale jejím prostřednictvím – neboť živě reaguje – i v mnoha myslích jiných. Samozřejmě, že to není v tomto smyslu „svědectví“ kompletní. Situace exilového komentátora nedovolovala vždycky reagovat naprosto spontánně hlavně v poznámkách, týkajících se Československa. Jejich autor zcela zjevně nechtěl nikoho a nic – třeba bezděčně – poškodit.

Přesto – řekl bych – jde o spolehlivou komentovanou kroniku nejnovější historie, o autentický záznam vývoje politických teorií i praktik, o provokativní poznámky nanejvýš zainteresovaného účastníka světového dění. Když řeknu – je to vlastně Tigridův Zápisník, ohradí se nejdřív (skromný) autor. A pak mi vynadá tucet nejrůznějších rozumbradů v tu- i v cizozemsku. Protože k té osobnosti a k tomu časopisu patří i fakt, že Tigrid má stejně tolik dobrých a upřímných přátel jako zaťatých a pilných nepřátel – od pražského ministerstva vnitra přes vystrašené měšťáčky všeho druhu až po zpěněné (a kupodivu ani ne tak věkově sešlé) fašisty v různých koutech světa. I to ukazuje, že hlavní opora časopisu Svědectví zasahuje velmi plodně do české společnosti na obou stranách státních: bez ohledu na to, v jakých systémech žijí, srocují se odpůrci do velmi podobných myšlenkových i výrazových seskupení a dotvrzují sestavami přímo spartakiádními* – sletovými* (*nehodící se škrtni!), že ti doma a ti venku jedno jsou, a pokud se nějak škorpí, tak jen v těch prazákladních, prapudových projevech, které menší inteligenční kvocient prostě nestačí okřiknout: ti doma závidí těm venku, že se maj; a ti venku se těm doma pošklebují, že jsou blbí a zavinili si všechno sami, poněvadž mohli taky zdrhnout.

Abych jen pro efekt nepřeháněl: ten jev má i stejně důležitou kladnou stránku. Docela nepochybně jsou – tam i onde – také lidé snášenliví, poctiví a moudří, demokraté nejrůznějších odstínů a detailních ideových vyznání. Mezi emigrací je ten protiklad jen víc, zřetelněji vidět; v podmínkách diktatury se ty postojové, skutečně světonázorové rozdíly spíš stírají, protože jejich nositelé nemají možnost je artikulovat. Je proto nadmíru potřebné, aby existoval životný průsečík těchto názorů, fórum, které sice může vypadat jako náhradní, ale jsouc jediným, stává se hlavním. A nedělejme si velké iluze o relativní svobodě slova v komunistickém režimu. Dnes samozřejmě není na československém území žádné svobodné (ani svobodnější) tribuny, kde by se mohlo politicky diskutovat. Ale ani dřív to nebylo o moc lepší. Mezi lety 1948–1981, tedy za 33 let komunistického režimu, lze napočítat asi tak šest let – tj. něco mezi pětinou a šestinou onoho údobí –, kdy existovala jistá publikační možnost pro některé uvolněnější náhledy, pro širší paletu zahraniční literatury a kultury, pro trochu závažnější diskuse. Záměrně to všechno (např. zmenšujícím stupňováním přídavných jmen) zpochybňuju, protože právě srovnání se skutečně svobodnou výměnou názorů, polemikou a možností nově formulovat ukáže pravdivě (nevelký) rozměr, v němž se odehrávala – s určitou výjimkou oněch dětsky šťastných měsíců roku 1968 – poslední československá obroda.

Při posuzování váhy, kterou sehrálo Svědectví v tomto konkrétním problému – ale i z podstaty své existence vůbec – mezi domácím československým publikem, se samozřejmě nabízí otázka jeho publicity. Tedy: kolik lidí mohlo kdy ten časopis v Československu číst. Na tu otázku je jednoduchá odpověď: málo. Propašovaných výtisků nemohlo být nikdy moc a lidé, k nimž se dostaly, je nechávali kolovat jen v úzkém kruhu přátel. Oficiálně zasílaných výtisků se z největší části zmocnila režimní cenzura. Některé se dostaly z policejních rukou do zásuvek vysokých funkcionářů, některé i věrným a oddaným publicistům a odtud případně i dál. I to byla ovšem náhoda, a to nepříliš častá. Mohu sám dosvědčit, že se mi Svědectví (o kterém jsem před tím něco věděl z doslechu, velmi obecně a povrchně) dostalo poprvé do ruky někdy počátkem 60. let – tuším – z povolaných rukou tehdejšího šéfredaktora Literárních novin Josefa Rybáka (dnes nár. um., laur. st. c. KG, před. Sv. čes. spis., nos. Ř. pr., Ř. Vít. ún. a pl. pr. dalš.). Měl jsem si tam – už nevím co – přečíst, neb to mělo být pro mladšího soudruha poučné. Nepamatuji si, jestli jsem se poučil v té konkrétní věci, ale časopis mě (jako každého, kdo spatřil cosi jiného) zaujal, ale taky zaskočil: nevěděl jsem honem, co si počít s tím otevřeným útočným tónem, dokonce se mi to někde zdálo přehnané, byliť jsme tehdy přesvědčeni („prohnilí reformisté“), že spíš pomalou, nepříliš nápadnou proměnou lze postupně formu, osudem danou, naplnit schůdnějším, tvořivějším obsahem. Ale musel jsem tu výbušninu ještě téhož dne vrátit. Zmizela jistě v nějakém trezoru. Opium přece nelze před mladistvými jen tak nechat ležet v regále.

Jak už řečeno, dostali se k němu tehdy jen nemnozí. A přece – zdá se mi – byla suma informací a soudů obsažených v tomto časopise neustále neviditelnou součástí vnitřního československého sváru mezi zatvrdlou partajní byrokracií a její rozrůzněnou a odlišně vyjadřovanou opozicí. To, co jinak smýšlející hlavy nesměly nebo nedokázaly otevřeně zformulovat, tušila vládnoucí garnitura v úvahách, které přicházely zvenčí vytištěny. Proto také vždycky spojovala domácí „revizionistické“ tendence zcela přímo se „západními diverzními centry“, k nimž patřilo odevždycky a na předním místě Svědectví. Proto se také vždycky snažila a stále snaží policejními i soudními zásahy zastrašit množící se spolupracovníky Svědectví v Československu. Tento postup znamenal už v 60. letech značnou popularizaci časopisu, jehož znalost se hlavně mezi inteligencí – začala šířit taky opisováním jednotlivých statí nebo kopírováním určitých výňatků z časopisu. Byly to (a jsou) samozřejmě malé kapky v moři bezostyšné hlouposti dlouhotrvající a zdaleka ne tak bezmocné režimní propagandy. Ale jsou to kapky podstatného významu, protože – to lze snadno rozeznat – zrcadlí většinové smýšlení, formulují opět to, co dnes veřejně formulovat nelze, shrnují a rozvíjejí historickou zkušenost, kterou lidé, ať chtějí nebo ne, denně žijí. V tom vždycky byla a i nadále je síla časopisu, který vydržel už po čtvrt století držet krok s proudem dějin, s duchem doby. Je to (radostný) paradox: Svědectví – přestože či právě proto, že v zahraničí – je v kontextu československých historických dokumentů jediným nepřetržitým, souvislým a důsledným svědectvím o souvislostech, protikladech, ziscích i prohrách československého společenství. Je to kus práce. A tak tomu bude i napříště.

Vybral a ke své vzpomínce na Milana Schulze (s. 22) připojil Dušan Havlíček.

Milan Schulz

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.