Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 1 > Veronika Opletalová: Optický a akustický smog

Veronika Opletalová

Optický a akustický smog

(Znaky)

V Desavě najdeme vedle proslulých budov Bauhausu taky zajímavě architektonicky řešený Úřad pro životní prostředí a v něm největší knihovnu s ekologickou tematikou v Evropě. Zaujal mě v ní deset metrů dlouhý regál s nápisem „Akustischer Smog“. Snad pro ten nádech synestezie. Místo abych do některé z knížek nahlédla, ptám se knihovníka, co si mám pod tou nálepkou představit. On na to, že je to „mittlerweile etablierter Terminus“ – pochopím, že jde o hluk všeho druhu. A co optický, vizuální smog? „Noch nicht definiert.“

Dnes, po patnácti letech, by možná mluvil jinak. Začíná se objevovat výraz světelný smog jako jakýsi pendant k akustickému. Není to přesný protějšek, ale je velmi dobře uchopitelný: neúměrné osvětlení je stejně dotěrné jako hluk, světla atakují naši pozornost, oslňují, jsou do nebe volající – a z družice zaznamenatelná. Světelný v kombinaci s klasickým smogem zastírá pohled na hvězdné nebe, znemožňuje orientaci ptákům a pozorování hvězd astronomům. Light + fog jako pendant ke dvojici smoke + fog, z nichž byl výraz smog složen.

Pokud se nám metaforické užití slova smog nelíbí, můžeme hovořit o světelném znečištění (které zase vyžaduje přehodnocení slova znečištění) nebo přesněji o kontaminaci vizuálního kanálu světelnými zdroji. Koncept tedy může být užitečný nejen v ekologii, ale i teorii komunikace.

Z hlediska komunikační teorie je přitom třeba si uvědomit, že nejen umělé osvětlení narušuje vizuální kanál. Proto má smysl hovořit obecně o optickém znečištění nebo o „sémiotickém znečištění“ v oblasti vizuálních znaků.

Sémiotik Roland Posner srovnává materiální znečištění přírodních zdrojů se znečištěním sémiotickým, jehož základním projevem je rušení kanálu. Jestliže materiální znečištění ničí zdroje a v konečném efektu ohrožuje základní životní procesy lidí a zvířat, ohrožuje sémiotické znečištění elementární komunikační procesy. Posner upozorňuje na další analogii: jak klasické znečištění prostředí, tak sémiotické znečištění postupuje plíživě a uvědomíme si ho, až je neúnosné. A ještě jeden analogický paradox: výdobytky technické éry měly ulehčit život, ale v konečném efektu ho následkem znečištění prostředí narušují (ba znemožňují). Podobně v případě světelného znečištění – co fungovalo k vylepšení vizuálního kanálu (možnost vidět v noci), do značné míry týž kanál ruší.

Sémiotické znečištění můžeme sledovat přirozeně i v akustické, respektive auditivní sféře – nejde přitom jen o průmyslový hluk (běžný akustický smog), ale i o překrývající se sdělení. V některých velkoměstech nabývá množství varovných signálů takového rozměru/kraválu, že v posledku ztrácejí svou varovnou funkci.

Posner jde ještě dál a ukazuje, že za sémiotické znečištění má cenu považovat nejen rušení kanálu, ale i přesycení kontextu ostatními znaky. Jestliže pro překrývající se zvuk klaksonů (rušení kanálu) neslyšíme jednotlivá varování, nastává obdobná situace i tehdy, když se zvuky nepřekrývají. Vzhledem k hustotě signálů jsme vůči nim otupělí a občas je ignorujeme, i když jsou určené nám. Nebo jsme naopak permanentně ve stresu: jak moc jsme obklopeni melodiemi, mnozí pochopili až ve chvíli, když si pořídili mobilní telefon.

Přesycení je ještě výraznější ve vizuální sféře: reklamy, byrokratizace a obecná grafomanie. Pro pochopení příčiny kumulace těchto znaků ale musíme jít ještě dál.

Pro začátek vycházejme z toho, že artefakty jsou všechno, co vytvořil člověk. Nástroje v širším slova smyslu jsou ty artefakty, které mají určitou funkci. Funkce určuje formu, je nějak do formy zakódovaná. Roland Posner poukazuje na to, že právě díky tomu můžeme nazvat gumovou hračku příslušného tvaru kladivem, i když vlastní funkční aspekt úplně vymizel. Problém nastává, když u předmětů praktického užití forma ani zdálky neodkazuje na funkci, a tady jsme u moderního designu. Box-culture. Velkoměsto jako soubor krychloidních (nebo válcoidních) útvarů. Ve velkém (banka se podobá radnici, která se podobá nádraží) i malém. A tady nastává prostor pro nápisy a piktogramy a můžeme začít přeznačkovávat. Na bílé krychli na (lepších) veřejných toaletách poznám pomocí piktogramu, že je to sušák. Snad ještě důležitější pro rozpoznání funkce je umístění – v blízkosti ostatních objektů, třeba umyvadel, která zatím jsou „vnitřně kódovaná“. Nestačí-li to, můžu začít s krabicí interagovat, abych zjistila, jestli z ní něco fouká nebo teče nebo padají papírové utěrky.

Předměty, jejichž funkci neodhadneme z formy, potřebují vnější kódování. A tam, kde to nutné není, se to dělá pro pořádek. Byrokratizace: etikety lepíme plošně.

Reklama jakožto další činitel znakového přesycení je kapitola sama pro sebe. Víc než urputnost a banalita některých poselství (trendem jsou LED billboardy, které atakují světelně) mě přitom děsí rozparcelování urbánního prostoru, násilné vytyčování reklamních ploch. Tradiční plakátovací plochy ztrácejí váhu: jsou hůř kontrolovatelné – nedají se zamknout jako výloha a kdekdo sem lepí černou reklamu, jednotlivá poselství ve změti zanikají. Mnohem úspěšnější je atakovat adresáta v jiných funkčních kontextech, a ty tím pádem znakově kontaminovat. Proto vznikají nové nosiče: plastové pseudovýlohy, jež se vkrádají všude a občas propagují samy sebe („prázdná reklamní plocha“ je oxymóron). Často se montují na pouliční lampy, a ty se tak stávají symboly optického smogu.

Etnolog Mnislav Zelený často vyzdvihuje mentalitu a způsob života pralesních Indiánů. Do paměti se mi vrylo jeho televizní vyprávění o venezuelském chlapci, který odešel z vesnice a několik let strávil ve velkém městě. Když se pak vrátil k rodnému kmeni, zjistil, že v noci v pralese nic nevidí. Přátelé mu vysvětlili, že byl v metropoli oslepen, ohlušen a omámen pachy. Šel za šamanem, ten ho omyl, položil mu ruku na víčka a on prohlédl. Pak mohl jít zase v noci do pralesa lovit černého ptáka hoko.

Ať už příběhu věříme či nikoli, asi nebudeme pochybovat o tom, že šance na „prozření“ je větší tam, kde je možný návrat k výchozímu bodu vytříbených smyslů. Zažila jsem ten stav někdy? Spíš ne. Vždyť vlastně nevím, jak vypadá úplná tma a naprosté ticho, abych mohla rozeznat ty nejjemnější odstíny černé a subtilní zvukové vlny. Co se tmy týče, doma v koupelně i ve sklepě proniká světlo škvírami a v přilehlém exteriéru na úplnou tmu ani za bezměsíčné noci nenarazím. A zvukové vakuum je konstrukt, který se ani v přírodě nedotčené akustickým smogem nevyskytuje.

Ale i naprostou tmu a ticho lze objednat na míru. Módou začíná být terapie tmou, inspirovaná východními duchovními technikami. Pobyt v dobře izolované místnosti, kam se necháte za lázeňský poplatek zavřít na zvolenou dobu a zvykáte si na dosud nezažitý „výchozí bod“. Úplná senzorická deprivace jako základ pro nabytí smyslové ostrosti. Samozřejmě nejde jen o tříbení smyslů, pobyt v tichu, tmě a izolaci může přinést hlubší ponor do sebe sama, utřídění myšlenek a celkovou regeneraci organismu.

Když jsem pobyt v jedné takové vile zvažovala, překvapil mě nabízený komfort: hotelové příslušenství a pravidelný přísun stravy skrze světelně nekontaminovaný otvor. A taky zvonek k přivolání psychologa. Poslední mě nakonec od pobytu odradilo, zatím. Obavy z týdenního pobytu potmě sama se sebou. A taky strach, jak budu vnímat realitu, až z vily po týdnu vyjdu: dovedu si totiž představit, že budu považovat běžnou procházku v přírodě za ohňostroj světla a zvuků – jenže pak přijde první noc v centru města. Kolik času bude člověk potřebovat, než se dostaví tolik potřebné otupení smyslů?

Člověk je tvor, který se odnaučil instinktivně selektovat znaky v přirozeném prostředí. Selektuje až sekundárně, z obrovské změti poselství si vykrajuje určitý díl „na míru“ – každý z nás trošku jiný –, a většinou zabere kus vedle, takže musí zpracovat podstatně víc informací, než potřebuje. Někdy je naopak natolik otupělý, že ignoruje i to podstatné. Předimenzování a poddimenzování příjmu informací může nastat i zároveň: člověk si vykrojí špatný díl z koláče a pro balast nevidí to hlavní.

Orientace v sémiosféře je čím dál obtížnější, stresující. Sémiotické znečištění, pokud si ho jsme vůbec vědomi, přitom vnímáme jako nutný přívažek dnešní information society. Výjimkou je hrstka opatření v silničním provozu, která jsou nedůsledná či efemérní (viz zákaz billboardů) a sotva se odváží do prostoru města.

Přesto úplná rezignace není na místě. Možná by pro začátek stačilo trošku přehodnotit urbánní prostor a citlivě budovat/zachovávat „nekontaminované zóny“, ve kterých se člověk podobně jako v parcích bude moci nerušeně procházet, aniž by byl atakován stovkami znaků a rušivých elementů. Nejjednodušší by bylo rozmístit všude možně cedule s nápisem: Zóna bez znaků.

Veronika Opletalová (1981) je germanistka, italianistka a výtvarnice; žije v Olomouci, Brně a Berlíně.

Obsah Listů 1/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.