Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 2 > Ladislav Nykl: O ukrajinských Češích

Ladislav Nykl

O ukrajinských Češích

Ještě si vás pamatuji z roku 1968, kdy jste byli snad jediná tiskovina, co mluvila ke všemu a dokázala to! Snad jste to nezapomněli a pokračujete ve stejném a čestném duchu. Přestože se neustále mluví o Ukrajině, trochu se zapomíná na to, že se tam v 18. a 19. století přistěhovalo hodně Čechů a Moravanů. Dodnes tam žijí a mají své spolky a dodržují staré české zvyky. V 19. století vydal ruský car výnos, ve kterém sliboval přistěhovalcům od nás dobré pozemky a krásné prostředí i život. Ten, kdo se nechal nalákat, byli i moji předkové; později jsem od svého dědy a mé matky slýchával o jejich hrůzném životě. Nakonec museli utéci. Tady jsou útržky vzpomínek těch, co to přežili.

Carský podvod

Z vyprávění mé matky Antonie Nyklové.

„Náš rod Nyklů pochází z obce Levousy u Libochovic. Můj praděd Jan (v každé rodině tehdy musel mít prvorozený syn jméno Jan) Nickel byl přejmenován roku 1840 levouským farářem, dobrým Čechem, na Nykla s ypsilonem. Praděd měl u obce kousek políčka, dva krámy, ševcovský verpánek a spoustu dětí. Poněvadž se jim zdálo, že mají málo polí, a dostalo se k nim prohlášení ruského cara, že dá každému tolik země, kolik dokáže obdělat, rozhodli se, že pojedou na Ukrajinu jako hromada Čechů před nimi. Tři jejich synové už byli na vojně na 7 roků, a tak vzali s sebou další tři dospívající děti a nejmladšího, 1 1 roku starého mého pozdějšího dědu. Zapřáhli do vozu dvě kravky, naložili, co se dalo, a jeli do neznámého Ruska. (V té době přibližně v roce 1870 žilo v ukrajinské Haliči, ve Lvově a okolí už přes 1000 Čechů.)

Musela to být strastiplná a dlouhá cesta, ale všichni to přežili ve zdraví. Horší bylo, když se dostali na místo, kde byly jen lány divokých křovisek, břízy, kus neobdělané půdy a bažinatý porost. To znamenalo mnoho práce: všechno odvodnit, vysekávat křoví a vykácet stromy. Široko daleko kolem nebylo žádné obydlí. Nejblíže (několik kilometrů) to měli k pozemkům místního velkostatkáře. Když měli první rok špatnou úrodu, museli jít prosit statkáře o osev. Za to tam však museli nechat nejstarší dítě sloužit. Za pár roků tam sloužily všechny děti a nejmenší pásl dobytek. Později po létech mi můj děda vyprávěl, co zkusil. Byli celkem tři pasáčci a pásli velké stádo krav a býků. Na noc rozdělali velký oheň, ale to nevadilo vlkům, ti se stejně připlížili a odnesli nejlepší jalovici. Za to pak byli všichni statkářem zbiti až do bezvědomí.

Krajem se také toulaly tlupy loupeživých kozáků, kteří kradli a přepadávali usedlosti, hlavně ty české. O těch věděli, že tam vždycky něco najdou, buď plné sýpky, nebo stáda prasat i jalovic. V těch ruských nebylo nic, mužici byli věčně opilí a neschopní pracovat. Praděd také vyprávěl, jak byli mužici náchylní ke krádežím, a  protože měl na nohou velké nehty u palců, udělal si do jednoho dírku, kterou protáhl řemínek, a ten navázal na rukojeť nože za pasem. Kdyby mu ho někdo ve spaní chtěl ukrást, ucítil by to a mohl se bránit. Nůž a sekera byly velice žádané; mužici je kradli, aby měli na vodku.

Byli tam asi tak pět let, když jejich otec začal postonávat a chtěl nazpět domů. Tak se sebrali, zapřáhli poslední nemocnou kravku a vraceli se zpátky domů. Ve Lvově jim otec zemřel. Pohřbili jej na hřbitově do společného hrobu a pokračovali pěšky. Zbyla už jen matka s nejmladším, mým budoucím dědem. Jak to dopadlo s ostatními jeho sourozenci, už se nikdy nedozvěděl. Asi tam zůstali nebo zemřeli hlady. Nikdy potom se už nesešli. Jan se pak vrátil do Libochovic, kde se vyučil ševcem. Po vyučení se oženil v Libochovicích s Františkou Panešovou, která byla jednou z dcer zdejšího šlechtického hraběcího rodu. Moje prababička Františka Nyklová, rozená Paneschová (Panešová), byla totiž vnučkou Barbary Panešové, rozené hraběnky Barbary von Czernin (Černínové) z Roudnice. První syn libochovické rodiny Nyklů byl Karel, pak František a další syn, který se jim v roce 1886 narodil, byl můj otec Antonín.“

Zde končí část pamětí mého dědy podle vyprávění mé matky Antonie Nyklové.

*

Tehdy v polovině 19. století byla v Čechách veliká bída, a tak tisíce lidí emigrovalo jak do Ruska, tak do Ameriky. (Škoda, že mí předci nešli přes Hamburk a přes moře.) Rusko se ale mnohým zdálo blíž a také díky našim národním buditelům, kteří byli z bratrů Slovanů nadšeni, se jich tam vydalo víc. Jaké muselo být jejich rozčarování, když uviděli jen divočinu a bažinatá pole. Žádné cesty a vesnice, ze kterých se dalo přejít pěšky do další, nebyly. Ani se zdejšími lidmi to nebylo lepší, byli pro ně buržousti, které rádi přepadali a okrádali. Nikdo Čechům neřekl, že Rusové mají blíž k despotismu než k osvícené Evropě. Národní buditelé, jako byli Palacký, Rieger a hlavně Jan Kollár, byli naivní snílci, a ti emigranti na to tvrdě doplatili. Dodnes však mají na Ukrajině české vesnice s českými školami a většinou se hrdě hlásí k tomu, že jsou Češi. Velká část jich žije v dřívější ukrajinské Volyňské gubernii. Při posledním sčítání lidu roku 1989 se jen tam hlásilo k české národnosti na 10 000 občanů. To nemluvím o dalších tisících na Krymu, v Chersonu, Kyjevě, Podolí, jinde v Haliči a v Černobylu. Na Volyni jsou dodnes větší města s Čechy, jako je Rovno, Dubno a Luck. O vesnicích ani nemluvím. Nejznámější jsou Malinovka a Zubovščina.

Ladislav Nykl, Chodov u Karlových Varů

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.