Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 2 > Jiří Svoboda: Obnovitelné zdroje a ztracené peníze

Anna Militzová

Naděje jako vzduch

Všechny adresy Jany Černé

1.

Když uvažuji o začátku tohoto příběhu, vždycky začíná na tomtéž místě, na náměstí Jiřího z Lobkovic, na tramvajová smyčce. Nyní tam zastavuje jenom několik zkrácených spojů linky č. 11, ale ještě před několika lety za mé první návštěvy v Praze mě tam nějaká tramvaj, tuším pětka, náhodou zavezla. Tehdy jsem ještě o ní nic nevěděla, potkaly jsme se teprve za rok na jiném místě za jiného pražského slunečného odpoledne.

Ten příběh začíná v listopadu, večer, potmě. Na smyčce stojí malá holčička, jedenáct let. Má na sobě bundu a sportovní kalhoty, v ruce drží školní aktovku. Z té aktovky vyhlíží černá kočka, neklidně se rozhlíží. Čekají na tramvaj, kterou pojedou přes celou Prahu k maminčiným známým. Máma s nimi nejede. Mámu Milenu Jesenskou právě odvezlo gestapo. Je neděle 12. listopadu 1939 a Jana Krejcarová, jíž rodina a známí říkají Honza, to možná ještě neví, ale zahajuje svou potulku životem.

2.

Už dřív Jana několikrát měnila bydliště – ale pokaždé s matkou. Poprvé se přestěhovali brzo po jejím narození. Jaromír Krejcar tehdy ukončil na zakázku Jednoty soukromých úředníků dům ve Francouzské ulici 4 – v nejvyšším poschodí vyprojektoval byt pro svou rodinu a vlastní ateliér. Odtamtud má Jana první vzpomínky, ale taky první vzpomínky na stěhování. Ve velkém pokoji uprostřed stála veliká bedna a do ní se házelo všechno, co se mělo později vyhodit. Stála jsem před ní a házela do ní po jedné gramofonové desky. Rozbíjely se s třesknutím o okraj a mně se ten zvuk nesmírně líbil. Milena mě chvíli pozorovala a potom se mě zeptala, proč je nehodím do bedny najednou, ale dovedla jsem jí odpovědět. Prostě se mi líbilo roztloukat to, v čem jsme do té doby žili, a roztloukat to pomalu. Když se manželství jejích rodičů rozpadlo a Jaromír odjel do SSSR, Jana s Milenou se přestěhovaly na Vinohrady kousek od Lobkovicova náměstí. Nejprve bydlely několik let v uličce V Horní Stromce 9 spolu s matčiným novým partnerem Evženem Klingerem. Když Evžen uprchl do Anglie, přestěhovaly se do menšího bytu ve vedlejší uličce – Kouřimská 6. Bydlely v podkroví – podkroví a nejvyšší patra, tento pohled na svět svrchu bude Janu provázet v mnoha bytech.

Oné památné neděle jela nejdřív k Mayerovým, redaktorům Tagblattu. Milena byla přesvědčena, že ji seberou jen na chvíli, takže holčička stráví několik nocí u známých, načež budou zase spolu. V únoru psala z Pankráce: Fredymu řekněte, že je to všechno proto, že se na mne tak mračil. Nechť si pamatuje pro budoucnost, že za mračení dostane jedno nemožné dítě a kočku nádavkem. Věděla, že tak to nemůže být napořád. Jaromír byl bez práce, a tak se rozhodla, že holčička bude bydlet s jejím otcem, profesorem Jesenským. S dědečkem se Jana brzo pohádala a utekla. Neví se, co se přesně stalo, Milena v dopisech marně zjišťovala příčinu hádky. Honza tedy začala bydlet na Národní třídě spolu s Krejcarem a jeho druhou manželkou Rivou. Bydlívala taky v Chuchelné u Semil, u Krejcarových známých. Od školního roku 1943/1944 chodila Jana na Státní grafickou školu. Tam se pravděpodobně seznámila s Gábinou Dvořákovou, se kterou se brzo staly nejlepšími kamarádkami. Zdá se, že patnáctiletá dívka měla v rozhodování o svém životě dosti volnou ruku, všechno totiž nasvědčuje, že se odstěhovala od otce z Národní a začala bydlet u kamarádčiny rodiny v Dejvicích. Konec války strávila s rodinou Medkových. Starší bratr Ivan Medek po letech psal: Konec války jsme prožili fantastickým nebo spíš fanfarónským způsobem. Seděli jsme doma a měli čtyři nebo pět láhví nějakého vzácného vína. Schoval si je u nás pan Dvořák, známý mého bratra, abychom je vypili, až bude konec války. Bez ohledu na to, kde bude on. Byl v Terezíně. (Kromě těch láhví u nás nechal svoji dceru, Mikulášovu spolužačku z grafické školy, i jeho první ženu a její kamarádku Janu, dceru Mileny Jesenské. Bydlely u nás až do roku 1945.)

3.

Byla to divná, nepřitažlivá holka, nečistá, nepořádná, bordelářka. A také kradla. Psychopat. Jak se poprvé objevila, už vůbec nevím. Napřed bydlela o dvě patra níž, pak, když se vdala, o dvě patra vejš. Chodila k nám cvičit na klavír. Josef Hiršal rozhodně neměl Honzu rád. Bydleli v jednom činžáku V Horní Stromce 6. Proč se Jana po válce zase vrátila do blízkosti Lobkovicova náměstí, se neví. Jedni říkají, že ten byt dostala jako náhradu za byt v Kouřimské. Jiní, že bydlela s vdovou po jednom architektovi. Žila z peněz zděděných po profesoru Jesenském, který zemřel v roce 1947. Psala také do Peroutkova Dneška. Žila však tak, jak žila Milena, na úvěr. Slávka Peroutková vzpomínala, jak Honza čekávala u Peroutkovy kanceláře a někdy bylo nutno vypomoct jí na činži, jindy přispět na lékaře-specialistu, na potrat, na..., na...., na...(...). Vdala se brzy, v roce 1946 nebo 1947, za Pavla Fischla, tehdy herce Burianova divadla. Manželství netrvalo dlouho – v prosinci 1948, když se seznamuje se Zbyňkem Fišerem, je už s Pavlem v rozvodovém řízení. Později se vdávala ještě čtyřikrát – dost překvapující u někoho, kdo pohrdal konvencemi.

Čím intenzivnější, složitější období jejího života, tím delší, zapeklitější a nepřesnější je seznam Janiných adres. Další roky představují rozvinutí preludia potulky, jakou byla válečná léta. Padesátá léta jsou léta šílená a zoufalá. Její vztah se Zbyňkem Fišerem (neboli Egonem Bondym, ale pro Honzu vždycky Zbyňkem) trval přerušovaně do počátku 60. let. Zanedlouho poté, co poznala Bondyho, se seznamuje také s Milošem Černým, který se stává jejím druhým manželem a oficiálním otcem čtyř jejích dětí. Honza kroužila mezi oběma muži. Poté, co byla zatčena za krádež, už se do Stromky nevrátila. Na podzim roku 1949 bydleli s Bondym v penzionu v Mníšku pod Brdy. Jezdili do Prahy žebrat. Pak bydlela všude možně: v penzionu ve Vyšehradské ulici, po svatbě s Černým v hotelu Luka v Praze-Michli, v Rožanech u Šluknova, Rynarticích u Jetřichovic, na chatě u paní Krtilové, ženy, která byla s Milenou v koncentráku... Když se vrátila do Prahy, bydlela v Pštrossově ulici, v Jirchářích, Ve Smečkách... A mezitím, v tom věčném putování, změnách mužů a zaměstnání porodila čtyři děti. Žila na okraji, bídně a v nepořádku. Je velmi jednoduché vzít z jejího příběhu to povrchní a udělat si obraz bohémky a prokleté básnířky, bordelářky, špatné matky, nymfomanky... Je to snadné, ale je třeba jít dál. Pamatujme na její vliv na literární podzemí padesátých let; i když sama toho tehdy moc nenapsala, velice inspirovala ostatní. Její chování přece nevyplývalo z neschopnosti žít jinak – vyplývalo z vědomého rozhodnutí žít na okraji společnosti, společnosti, kterou pohrdala, které se vysmívala.

4.

Víceméně v polovině padesátých let se přestěhovala do Holešovic, do podkrovního bytu v Jankovcově ulici. S výhledem na holešovický přístav. Vzala k sobě dvojici nejstarších dětí, synů Jana a Martina. Nějakou dobu pracovala jako průvodčí v Elektrických podnicích – navzdory kolující anekdotce vůbec ne jeden den, ale několik let. Začala taky psát krátké povídky, publikovala v Květech nebo ve Světě v obrazech. Nebyla to typická matka – tou ale přece nebyla ani Milena. Synové vzpomínají, jak šla občas k někomu na návštěvu a hoši na ni čekali na schodišti u dveří. Někdy je brala s sebou, usínali pak na nějakých pohovkách, zatímco ona do pozdní noci rozmlouvala. Museli sice občas ukrást nějaké uhlí v přístavu, aby bylo čím topit, někdy Jana zapomněla uvařit oběd. Ale Jan vzpomíná, že se jim tehdy zdávalo, že jsou na tom líp než jiné děti. Nikdy se nevzrušovala špatnými známkami ze školy. Příště bude líp, že? říkávala. Chlapci měli svobodu, jakou jiná děcka neměla. Synové u ní zůstanou několik let, později si je k sobě zase vezme otec. Tehdy, roku 1961 nebo 1962, se Jana a Miloš rozvedli.

Jana se vdávala z různých důvodů. Někdy z čistě materiálních. Jejím třetím manželem byl pan Krátký, o kterém se toho moc neví. Ani spolu nebydleli. Když jsem mluvila s Janem, vybavil si, že ho máma někdy posílala za panem Krátkým pro drobné půjčky. Ale že byli manželé – o tom neměl ponětí!

5.

Zlatá šedesátá! Všechno se odehrává tak rychle! Jana pracuje v poetické kavárně Viola, oficiálně jenom jako kulisačka. Neoficiálně pomáhá s přípravami večerních představení, spolupracuje s  Jiřím Ostermannem. Seznamuje se tam také s Ladislavem Lipanským. Berou se na začátku roku 1964. Toho roku vychází také oficiálně Janina první kniha Hrdinství je povinné. V prosinci porodí syna – Štěpána. A za dva měsíce syna odebírají sociální pracovníci a Janu s Ladislavem odvážejí na odvykací kúru. Viola měla totiž ještě jednu tvář – fenmetrazinovou. A Jana podle slov svého tehdejšího manžela fenmetrazin žrala jako chleba. Za zanedbání péče o syna, navzdory boji, přes pomoc Mileniných známých (mimo jiné Gertrudy Sekaninové-Čakrtové) dostal Ladislav 10 měsíců podmíněně, Jana – dva roky nepodmíněně. Jejím bydlištěm se na dlouhé měsíce stalo pardubické vězení. Kdoví zda jí to nezachránilo život, zda by se jinak návyku zbavila.

6.

Naději potřebuje člověk k životu jako vzduch. Dokud dýchá, nevzdává se jí. Nebo dokud se jí nevzdá, dýchá. To nevím. Jedině v pekle prý žijí duše věčně bez naděje, ale od toho je to peklo a existuje jedině po smrti. Na této zemi je nejde, vzdor všem lidským snahám, udělat, tak jako asi nejde udělat ráj na zemi, psala po návratu na svobodu v reportáži Otisky duší, kterou zveřejnilo Divoké víno. Naděje. Pokud je něco, co Janě nikdy v životě nechybělo, je to naděje. Bondymu před několika lety napsala: ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse (...). Ale musí mít naději, opravdovou naději bez zištnosti v jakékoli podobě, naději, která ho nechrání před zoufalstvím, která ho nechrání před obludnou ztrátou všech lidských hodnot, nadějí, která ho nechrání před ničím, dokonce ani před zatracením ne, ale kterou jednou donese někam nahoru nebo dolů nebo kam jako jedinou skutečnou hodnotu, kterou nese. Naději, která bude zvážená a nebude shledaná lehkou, protože její váha je větší, než si snad při své slepotě dovedeme představit.

Naděje Janu neuchránila před ničím, ničeho nebyla ušetřena. Lze se divit, že na Ludvíka Hesse působila koncem šedesátých let jako stará žena? Snad to bylo pouze perspektivou dvacetiletého, ale možná byla na Janině tváři už vidět únava. Po propuštění z vězení se jí podařilo dokončit vzpomínkovou knížku o matce – Adresát Milena Jesenská. Knížka vyšla poprvé roku 1969 v edici Klub mladé poesie Divokého vína. Nedostala se do knihkupectví, jen několik výtisků bylo rozesláno předplatitelům. To první vydání se občas objevuje v antikvariátech. Jeho cena nejde pod tisíc korun.

Ještě před výkonem trestu se Jana s Ladislavem přestěhovala na Letnou do Korunovační ulice 32. Je to rohový dům, z oken je vidět Stromovka a ruské – tehdy sovětské – velvyslanectví. Přistěhoval se tam také mladší syn Martin. Mezi Janou a Ladislavem to příliš neklapalo. Snažili se stále, aby jim bylo vráceno právo péče o Štěpána – ale bezvýsledně. Chlapec zůstal v dědečkově péči. Pouta k rodičům ostatně byla slabá, vídal je jen během nepříliš častých návštěv. Jednou Ladislav Janu obvinil, že má milostný poměr – a skončilo to rozvodem.

V roce 1973 si Jana vzala Daniela Ladmana, o 18 mladšího výtvarníka. Seznámili se už před mnoha lety, když Daniel chodil do Violy, aby vyslechl vystoupení Václava Hraběte. Jednoho dubnového dne se rozhodli, že se vezmou. Sestoupili Veletržní ulicí do hasičárny, jak se říkalo dřevěné boudě, ve které sídlil Obvodní národní výbor. Cestou zazvonili na Johanu Kohnovou, přítelkyni a Janinu spolupracovnici z Divokého vína. Druhým svědkem se stal úřední fotograf. Toho dne Jana zavrhla jméno Černá, jež dosud užívala, a od té doby používala výhradně jméno Ladmanová. Toužila po útěku z Prahy. V rodinném archivu se zachovaly dopisy svědčící o několika pokusech koupit chatu někde na venkově. Stále víc času trávila v Raspenavě, v domě propůjčeném paní Krtilovou. Když byla v Praze, se známými se scházela vždy v sobotu ve dvě odpoledne v dnes neexistující kavárně Letná na Letenském náměstí. V té době už nepsala, „všecko se odehrávalo v rozmluvách“, jak vzpomíná Ladman. Lidé, fascinovaní její osobností, přicházeli na Letnou naslouchat magii jejího vyprávění, přicházeli se svými problémy nebo poslouchat, jak analyzuje problémy druhých. Ivo Vodseďálek o ní tvrdil, že byla „vidoucí“. Asi ano. Začala se věnovat malbě, keramice, kterou pak prodávala podomním způsobem. Snad jisté ukojení našla i ve víře, kterou hledala už dřív.

7.

V nepublikované povídce Jak jsem jednou byla krásná napsala: někdo se narodí krásný, až se dech tají. Jako třeba Sofie Lorenová. (...) A někomu se to zase nepodaří. Jako třeba mně. Já zase mám šťastné manželství, ten můj je malíř a patří k těm několika vyvoleným, kolem kterých celý svět dostává smysl a život krásu. Tak co bych si naříkala.

Zemřela 5. ledna 1981 při autonehodě. Měla 52 let. Poslední bydliště – Olšanské hřbitovy.

8.

Celý tento příběh v mé hlavě začíná, krouží a nakonec se vrací na tutéž smyčku, do toho miniprostoru, kde člověk může na jedné straně Vinohradské ulice položit květiny u Milenina stolpersteinu a na druhé zapálit svíčku Janě. A půjdeme-li kousek dál na židovskou část hřbitova, můžeme se stavit i u Franze Kafky – ale jeho snad tentokrát do tohohle příběhu netahejme.

Zdroje citátů: Jana Černá: Adresát Milena Jesenská; Dopisy Mileny Jesenské; Ivan Medek: Děkuji, mám se výborně; Josef Hiršal: Let let I; Slávka Peroutková: Třetí ženou svého muže; Lipanského vyjádření dle: Lucie Horáčková: Jana Černá jako představitelka poválečné bohémy a mediální reflexe její osobnosti (bakalářská práce); Jana Černá: Otisky duši, www.divokevino.cz; Jana Černá: Dopis Egonovi Bondymu, v: Clarissa a jiné texty; Jana Ladmanová: Jak jsem jednou byla krásná.

P. S. od redakce: Používáme úředního názvu ulice V Horní Stromce, třebaže – jak upozorňuje autorka – i například v archivech StB jsou uváděny v našich souvislostech „Horní Stromky“, taktéž ve fotografické příloze knihy Prvních deset let Egona Bondyho. I Jana vždy říkávala „Stromky“; v dopise Bondymu píše, že v jejich vztahu už „není nic ze Stromek“; když kdokoliv cokoliv o Janě psal či říkal, pak užíval snad vždycky podoby „Stromky“. Dnes patrně pro většinu ne zcela jasný název ulice vysvětluje zčásti Odbor památkové péče pražského magistrátu: uvádí, že Horní Stromka je zaniklá usedlost, která stávala přibližně proti Olšanským hřbitovům; její objekty byly zbořeny po druhé světové válce.

Anna Militz (1990) se narodila ve Varšavě, nyní studuje bohemistiku v Praze. Před rokem jsme zveřejnili dosud neznámé dopisy Mileny Jesenské z vězení a koncentračního tábora, které objevila.

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.