Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 2 > Vlasta Chramostová: Klinika popálenin. A naše dluhy

Vlasta Chramostová

Klinika popálenin. A naše dluhy

Středem města se valí Legerovou ulicí autobusy, náklaďáky, houkají sanitky, policisté, hasiči. Nepatřičná dálnice vede tudy už desetiletí. Sviští těsně kolem dvou oprýskaných řadových domů číslo 61 a 63. Pod prudkými nárazy vzduchu vlají na zaprášených zdech roztrhané plakáty starých dat, pod nimi prosvítají zašlé nápisy sprejařů. Po úzkém nezameteném chodníku poletuje špína. Kdysi tu bývala nemocnice spálenin. Místo bolesti, utrpení, hrůzy. Tady umíral a zemřel Jan Palach.

Dvacet let před ním za noční tmy sem přivezla StB zmučeného kněze Josefa Toufara. Nedávno o něm vyšla kniha; i jeho život vyhasl právě tady.

Legerka je jedno ze smogem nejzamořenějších míst v Praze. Rozhodně ne místo vhodné pro léčení čehokoli. Chodím tudy denně. Bydlím za rohem.

Český pokrok! Na špinavých neobydlených domech číslo 61 a 63 se objevily k Palachovu výročí portréty – jeho i umučeného kněze. Nevím, kdo to udělal. Prosvětlily smutné místo.

*

Dr. Milada Horáková. Dodnes ji připomíná jen několik bust. Jedna je od roku 2000 na Vyšehradě. Na jejím symbolickém hrobě. S pamětní deskou věnovanou všem obětem totalitních režimů.

V roce 2014 píší Lidovky: „Socha Horákové už letos? Město nevěří.“ Ani já ne. Že by, víc než po šedesáti letech? Jsme v Čechách. Už? „Klasické sochařství dnes ovládá málo lidí.“

Podle mého by socha měla být klasická. Vždyť některé velikány minulosti poznáváme jen díky jejich portrétům a sochám. Nefigurální plastiky mají u nás tradici, ale já jen říkám zkušenost z obyčejného občanského pohledu: že parlandovat písničku můžeme jen tehdy, je-li melodie dostatečně známá.

*

Kolem toho jména se po léta přešlapuje. Vzpomenutí při výročích jsou kratičká a zdrženlivá. Chování politiků i celé společnosti mi připomíná vystoupení Václava Klause v katedrále svatého Víta po smrti Václava Havla. V té situaci nemohl než mluvit o velké osobnosti, která nás opustila. Urážky a pomluvy začali on a lidé kolem něho šířit, až opadla první mohutná vlna upřímného smutku.

*

Nevěděla jsem, že pár měsíců poté, co ambiciózní televizní kanál HBO začne natáčet, budeme se Standou (Milotou, manželem a známým kameramenem; poz. red.) vyzváni k záznamu svých zážitků z té doby. Současně s filmem Hořící keř režisérky Hollandové a na jeho podporu totiž vznikl projekt Vernyzustanu.cz. Zachycuje výpovědi pamětníků Palachova činu a vyprávění těch, v nichž doba okupace a normalizace zanechala nesmazatelné stopy.

Na projekci všech tří dílů Hořícího keře pro novináře, raut a tiskovou konferenci jsme byli do Lucerny pozváni. Trvalo to všecko od snídaně až do pozdních odpoledních hodin. Jen promítání filmů – čtyři hodiny. Na konferenci jsem poděkovala režisérce i autorovi scénáře za silný zážitek.

Musela jsem se ptát: jak to, že film o Palachovi, po 44 letech, měla potřebu natočit polská režisérka? Nikdo z tvůrců českých? Veřejnoprávní televize prý scénář odmítla.

*

Přenesení slavnostního udělování Českých lvů do Rudolfina je jistě dobrý krok. Že ve většině kategorií vyhrál Hořící keř, svědčí o vyspělosti porotců České filmové a televizní akademie. Že ocenění – naštěstí nepřítomné – režisérce předával filmový režisér, který byl ještě dlouho po roce 1969 straník a Lidový milicionář, bylo trapné nejen starším, jako jsme my.

Přebírat cenu režisérka, trapas by byl nepopsatelný. Její zástupce, rovněž oceněný skvělý mladý scenárista nevěděl ovšem o českém paradoxu dneška.

*

Země oněměla.

Život se zastavil.

Lidé ohromeni ustrnuli. Přemohla je záplava emocí. Janova Pochodeň osvítila, pojmenovala znovu velikost národní tragédie roku 1968. Jeho Čin lidem na chvíli zvedl hlavy. Jako by se nadechli hrdosti a důstojnosti. Jejich mlčky kráčející pomalý a nekonečný průvod se sune prázdným, vylidněným městem. Ticho, slyšet šelest kroků. Vzedmutí národní hrdosti. Na kratičkou chvíli narovnali páteř, lámající se už po pár měsících do slouhovské poslušnosti. Za rakví jde Janova matka. Podpírá ji Janův bratr Jiří. Dívka. Pražané i občané z celé země jdou ukázněně. Směřují ke Karlově univerzitě. Zde Jan studoval. Dějiny.

Jeho rakev na katafalku. Stovky věnců a kytic pokrývají celé nádvoří. Čestnou stráž drží profesoři Karlova učení v talárech. Přijeli i horníci s kapelou. Kolem procházejí spolužáci, přátelé, umělci, vrstevníci. Stařec o berlích, invalida na vozíku, venkovani. Slzy, kapesníky, osamělý vzlyk.

Mnozí z mnohých. Někteří.

Pak dvacetileté utonutí v letargii.

*

Pohřbívání v Čechách! Kolik jich bylo!

Jan Masaryk. Seifert. Patočka. Olga Havlová. Velkolepé rozloučení s Václavem Havlem. Takový je spontánní projev veřejnosti. Když to jinak nejde. Nebo když končí jedna kapitola dějin.

Promiňte roztěkané mysli tak dlouhé skoky zpět i dopředu.

*

Ze samizdatového vydání Obsahu 1988 báseň Kazimierze Wierzyńského Na smrt Jana Palacha: „V Saigonu se upalovali buddhisti/ a nikdo jim nebránil hořet až do konce./ (...) Mysleli jsme si, že je to tím náboženstvím,/ Vyvolává v nich necitlivost na smrt,/ Že se dá umírat, když sis to vybral,/ Z vlastní vůle vstoupit do plamenů,/ Abys o čtvrt hodiny dřív/ Došel nejsoucna/ věčného.// Mysleli jsme si, že oni jsou jiní,/ (...)// A najednou víme všecko./ Ten plamen je teď náš. – 25. 1. 1969, v den pohřbu Jana Palacha v Praze.“ (Přeložil Otakar Č. Mokrý; byl to pseudonym Miroslava Červenky.)

*

Toho dne jsem vysílala s Václavem Voskou z Československého rozhlasu na Vinohradech. Jsme rozčilení z toho, co se děje, i ze zodpovědnosti, která na nás byla vložena. Tehdy se live běžně nevysílalo, a teď jsme měli ve vypjatých emocích živě říkat, aby už žádný mladý člověk nezvětšoval národní smutek. Kolik mladých je připraveno Palachův čin následovat? Nikdo neví.

Podél zamyšlených truchlivých řad smutečního průvodu je několik rozhlasových stanovišť. Z nich zpravodajci informují o atmosféře a průběhu procesí. Prostříhávají nás do živého vysílání. Čteme výzvy a prosby významných osobností i řadových občanů, kteří chtějí zabránit dalším zoufalým činům. Posílají je do novin i do rozhlasu. Jedna pochodeň stačí.

Musela jsem myslet na Palachovu matku. Před šesti lety jsem přišla o jediného syna. Dosud mi každá situace připadala laciná, než abych se veřejně dotkla svého krvavě bolavého místa. Dnes ale byla chvíle vrcholného rozjitření. Najednou jsem ve vlastním vstupu měla pocit, že svěřit se s nejintimnější nesdělitelnou ranou není svatokrádež. Posluchači pochopí, jak těžce se mi o tom mluví. Snad pocítí upřímnost zpovědi, zatížené bolestí vlastního srdce.

Když přenos skončil, vypili jsme s Václavem láhev vodky, kterou přinesl. Naše nervy jako by ji vsákly bez následků. Václav ještě stačil dojít na závěr pohřebního obřadu, jak jsem zjistila na Standových záběrech z univerzity. Já musela domů, byla jsem naprosto vyčerpaná.

Po Listopadu jsem se pídila po nahrávce. I po dvaceti letech předčasně. Stav myslí rozhlasových pamětníků ani většiny spoluobčanů nedozrál. Nebyla ochota staré nahrávky vydat. Prý je tam snad někde záznam komentářů Václava Vosky s kolegyní Hegerlíkovou. Ale možná to uchovali s označením přijatelnějším jménem? Nevím. Vždyť po jakém čase se našel Milotův film?

*

Po 33 letech! Z filmového archivu sháněli Standu. Našli nějaké neznámé materiály. „Přijď se podívat. Máme za to, že jsou tvoje.“ V krabici pod nápisem Hospodářské stroje byly ukryty Standovy zapomenuté materiály ze srpna 1968 a film z pohřbu Jana Palacha.

Tehdy už fungoval v laboratořích a všude na Barrandově dozor StB. Dnes se ví, že už zesnulý šéf archivu Myrtil Frýda materiály ze srpnové okupace „zašantročil“, a zachránil tak před StB. Pro budoucnost. Teď se předpokládalo, že i tento materiál uchoval on. Standu pozvali k identifikaci. Uviděl to, o čem si tři desítky let myslel, že je navždy ztraceno.

*

S barrandovským ředitelem Harnachem měli k sobě důvěru od spolupráce za srpnové okupace. Zeptal se Standy, jestli by nenatočil Palachův pohřeb. Dal mu materiál. A ten šel točit. Oba byli ještě zaměstnanci Barrandova.

V srpnu ještě točila řada kameramanů. Jenže silnější a silnější politický tlak vyvolal strach. Všichni věděli, o co půjde. V Čechách to známe. Právě. Když Jan Palach viděl ústupky a první ohýbání páteří, rozhodl se.

Básnický obrazový osmiminutový esej beze slov JAN 1969 je záznam nekonečných zástupů ukázněně kráčejících Prahou. V pozadí jednoho záběru jsou od válečného bombardování dosud neopravené trosky Staroměstské radnice. Jedna rána se nezacelí, a je tu série dalších. K silné působivosti přispívá i hudební koláž z Dvořákovy Stabat Mater, která provází kroky Palachovy matky, bratra, přítelkyně.

O vznik snímku se zasloužili i další: především režisér Vladimír Sís, střihač Míla Hájek. O vyvolání dvou kopií v už hlídané laboratoři J. Anděl. Jednu ještě odvezl Standa do Izraele, kde točil poslední ze svých zahraničních filmů. Tři podepsaní pod dokumentem byli vyhozeni z Barrandova. Proto Standa po konečném tvarování záznamu pod něj napsal právě tato tři jména. Byl posledním hřebíčkem do rakve jejich barrandovské existence. Harnach, Kalista, Milota.

*

Po Listopadu se našly i snímky několika filmových zpravodajců ze srpna 1968. Sestříhal je režisér Evald Schorm. Vznikl dokument Zmatek. Standových záběrů je tam plno, ale už jen zbytky. Všecko nejlepší jsme tehdy hned posílali přes ředitele Harnacha do zahraničí. Aby svět byl informován, co se v ČSSR opravdu děje. Ve Zmatku je také jediný existující záznam XIV. (vysočanského) sjezdu KSČ. Skutečné příčiny, proč vtrhlo do naší země pět cizích armád. Pro nás jediné, co jsme po Listopadu zpeněžili. Japonci ho koupili, když točili Začátek a konec komunismu v Čechách. Optimisté.

*

Ta smrt nezabránila normalizaci. Byla tedy zbytečná, usoudili rádi mnozí. „Takový nesmysl, tolik nevkusu jsem ještě nezaznamenal. A to jsem zde již celých 75 let,“ psal čtenář ze Šumperka ve fóru čtenářů MF Dnes. Reagoval na tento hlas z ledna 2006: „Jan Palach se upálil, neboť neměl tolik morální síly jako...“

*

Jeho přání se splnilo. Národ se napřímil. S dvacetiletým zpožděním.

V lednu 1989 přišly desetitisíce lidí na pietní akt. Byl rozehnán policií. Ale nepokoje neutuchaly. Začal „Palachův týden“.

Toho dne ráno jsme si dali sraz u našeho domu. Na Václavské jdeme jako skupina: Jiřina Šiklová, Václav Havel, Standa, já... Kdo jde Čelakovskými sady, je zachyceno myslím Videojournalem. Máme v úmyslu se „u koně“ setkat s ostatními a zahájit pietní akt za Jana Palacha – po dvaceti letech. Na Václavák se hrnou tisíce lidí. Vytlačili nás s houfem lidí k parlamentu. Tam jsme se setkali v zástupu spoluobčanů s dr. Šilhánovou a Jiřím Dienstbierem. Libuše přijela z Vinohrad s velkou kytkou. Když jsme viděly, co se děje, položily jsme kytku na travnatý kousek za zábradlím. Pak, kam dosáhl můj hlas, jsem řekla pár slov, že akt se pořádat, jak sami všichni vidí, nebude. Vzpomeneme a už jsme vzpomněli na Jana Palacha tím, že jsme přišli v tak hojném počtu. Vtom přijel velký autobus, uniformovaní příslušníci přeskakovali zábradlí, mlátili kolem sebe, rozháněli náš houf dost brutálně. Jako ve všech bočních ulicích Václaváku. Standa chytil Václava, Jirku a nás s Libuší a podloubím nás protlačil na cestu k nám domů. Tam to uvidíme jako z balkonu Národního divadla, zvala jsem kamarády. A dočkali jsme se. Za chvíli hnali policajti další Pražany přes park, tři na jednoho, bili je pendreky.

Druhý den přinesla Libuše Prohlášení k 15. lednu 1989. Já to, jak předpokládala, podepsala. Roznesli jsme to do redakcí novin, na ÚV, do televize, rozhlasu. „Lžete,“ to začínalo. „Kdybyste byly napsaly aspoň nemluvíte pravdu,“ radil později dr. Motejl, můj obhájce. V dubnu jsme měly s Libuší soud. Dva paragrafy... jménem republiky... při odvolání v květnu jeden škrtli. Odsoudili nás – dvě staré báby – na rok podmíněně. Václava a Jirku stačili druhý den ještě zavřít. Ale blížil se Listopad a mezi soudruhy vládla nejistota.

*

Svou řeč jsem končila texty dvou svých rolí. První Marie Stuartovny: prudkým gestem ruky jsem ukazováčkem zamířila na státního žalobce a silným hlasem ho obvinila „Milorde Burleighu (ovšemže nevěděl, která bije, koukal vyjeveně), ten zákon jste si na mne vymyslel, abyste mě jím soudil!“ A končím s jistotou Antigony: „Můj čin by jistě schválili všichni, kdyby jim hrdlo nesvíral strach.“

Slávu mezi disidenty jste získaly lacino, hodnotil Milan Šimečka. Měl pravdu. Dostaly jsme tři měsíce nepodmíněně. Na rok. Při odvolacím soudu nám škrtli ten Burleighův zákon, rozsudek potvrdili. Před půl rokem ještě v Ostravě chartistovi Hradílkovi nedovolili říct obhajovací řeč. Nám ano. Za pár měsíců byl Sametový listopad.

*

Na pietním aktu u sochy sv. Václava jsem chtěla přednést báseň Oni smeknou, Jane. Svobodná Evropa ji vysílala ještě tehdy v rozjitřené atmosféře. Jak jsme se později dozvěděli, v redakci marně tipovali, kdo verše napsal. „... básničku jsem napsal, když mi bylo bez několika měsíců patnáct. Vyšla v červnu 1969 v katalogu výtvarné výstavy Mladí vystavují 69... a pak už je to historie, kterou znáte lépe než já...,“ psal mi autor.

Velkolepou vizitkou kameramana Josefa Střechy je snímek Daleká cesta Alfréda Radoka. Po válce si Střecha vzal mladou herečku Jiřinu Bílou, s kterou jsme v brněnském Národním divadle začínaly psát svoje osudy. Po narození syna už nehrála. A o toho jde: o Jiřího Střechu, talentovaného po otci. Dnes jde v jeho šlépějích.

„I bez Tebe/ bude to město vítat/ každý nový den/ I bez Tebe/ vychrlí denně šedý kouř/ nemocné plíce továren// (...) A jenom na orloji/ kdesi mezi nebem a zemí/ pohlédnou na sebe svatí s Kristem/ a Jidáš sklopí hlavu/ a každý z těch svatých/ na hlavu Ti vloží/ svou vlastní svatozář// A milión lidí/ žijících ve zdech tohoto města/ A několik miliónů lidí/ této malé země /smeknou/ Co mohou víc?“

*

Mnozí nesmekli dodnes.

*

Dnes večer 1. března 2014 mi Standa na internetu našel text: „Palach a Toufar mají ilegální památník. (...) Na fasádu bývalého Borůvkova sanatoria v Legerově ulici v Praze, kde oba muži zemřeli, ho nainstaloval designér Otakar Dušek. Vadilo mu, že se na zchátralé budově za celé roky žádný památník neobjevil. „Myslím že jim to tato společnost dluží,“ řekl v rozhovoru pro Lidovky.cz a dále říkal: „Původně to mělo být graffiti, ale to dost ohrožovalo samotnou realizaci. Jenže street art se nepohybuje jen v rovině práce se sprejem, ale dají se třeba montovat různě desky. Já jsem se uchýlil k tomu, že jsou to plastové desky s polepem, které jsou přitlučené na fasádě. (...) Snažil jsem se, aby to přišlo přesně na 45. výročí úmrtí Jana Palacha, což se povedlo. Zadařilo se to téměř na minutu přesně. Do Borůvkova sanatoria, kde potom později byla v 60. a 70. letech klinika popálenin, přivezli estébáci také zmláceného Josefa Toufara (v roce 1950). (...) Drtivá většina lidí totiž ani netušila, že v této budově tito dva chlapi zemřeli. A to mně přišlo líto. Myslím, že jim to tato společnost dluží. (...) Hned v neděli tam lidé zapalovali svíčky a pak mi volali kamarádi, že i příští den tam přibyly svíčky i nějaké květiny. Já jsem rád, že si to teď bude žít svým životem. A pokud to pietní místo zůstane nějak zachované – i kdyby tu moji věc někdo strhl a nahradil něčím jiným – tak budu rád.“

(Z převážně dosud nezveřejněných vzpomínek a úvah)

Vlasta Chramostová (1926) je herečka, publicistka, autorka knihy vzpomínek (Vlasta Chramostová, Doplněk, Burian a Tichák, Brno-Olomouc 1999 a další vydání); autorka exilových i nynějších Listů.

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.