Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 2 > Dagmar Vaněčková: Na Univerzitu 17. listopadu

Dagmar Vaněčková

Na Univerzitu 17. listopadu

Z mého Deníku občasníku

Rok 1949 nebyl právě příhodný pro volbu dalšího vzdělání. Měšťanská škola i s jednoročním učebním kursem úspěšně ukončena, na gymnázium přestup nebyl možný. Už dříve mne odradila latina, když jsem pro budoucnost uvažovala o medicíně. Pro existenční uplatnění se zdála být vhodná jazyková škola, včetně výuky psaní na stroji a těsnopisu, denně několik hodin angličtiny, něco málo ruštiny. Leč po roce byl konec, jazykovka padla za oběť překotným reformám.

Co teď? Adieu, angličtino, s poznáním mnoha písniček, které nám s chutí předzpěvoval pan profesor Wurm. Zbýval už jen výlet do Prahy. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy bylo možné absolvovat univerzitní zkoušku z jazyka anglického. A to u nefalšovaného Angličana. Dosáhla jsem nejlepšího možného výsledku; svědčí o tom docela parádní vysvědčení.

Značně problematičtější bylo pak uplatnění angličtiny v krajském městě. Navíc nedlouho po únorovém převratu, který převálcoval skoro všechno z nedávné minulosti. Po několika neúspěšných pokusech v různých zaměstnáních a operaci s odnětím mandlí v brutálním řeznickém provedení mi otec našel pracoviště v krajském sekretariátu Národní fronty. Práce mě nebavila, docházela jsem nerada, s ranním zpožděním. Vzala si mne na paškál jakási vyšší instance a varovala: když nebudu dělat dobrotu, tak mne propustí. Scénu jsem obrečela a stala se krotkou sekretářkou. Má přímá nadřízená dojížděla z Týna nad Vltavou a ponechala mi volnou ruku ve vyřizování agendy. Nanicovaté dva roky!

Mnohem raději jsem holdovala večerní docházce do pěveckého souboru, s nímž jsme vyhráli krajské kolo Soutěže tvořivosti mládeže a jeli na ústřední soutěž do Ostravy, města tehdy veskrze nepěkného.

Brzy nato jsem opustila národněfrontovní nudu, protože si mne vytáhli do aparátu ČSM. Byla jsem pověřena připravovat a pořádat STM, regionální soutěže tvořivosti mládeže ve zpěvu, hudbě, recitaci, v literární a výtvarné tvorbě, pokud bylo lze amatérské pokusy takto nazvat.

Coby svazáckou aparátnici si mne sice mnozí kolegové namlouvali a rádi by byli dosáhli intimnějších vztahů. Zároveň jsem však byla neustále terčem neúprosné kritiky. Především vedoucím funkcionářům se vůbec nelíbily mé takzvaně buržoazní přežitky. Kouření, líčení rtů, návštěvy kaváren a barů, výstřední tance, módní účesy a toalety, střídání partnerů, to vše očividně součástí mého životního stylu být nemělo. Čehož jsem se nehodlala vzdát. Jednoho dne bylo zjištěno, že nejsem členkou KSČ, ačkoliv původem z rodiny vyloženě komunistické. Na plenární schůzi KSČ mne čekala ostrá kritika mých hrubých nedostatků – s dvouletou kandidátskou lhůtou. Snad jsem ji brala zbytečně vážně. Má křehká konstituce utrpěla kolaps. Místo plánované svatby se sympatickým kolegou, okresním tajemníkem v Pošumaví, jsem se ocitla v nemocnici. Po potratu následovalo krajně bolestivé ošetření bez narkózy.

Nedlouho nato jsem byla vyexpedována ze svazáckého prostředí do redakce krajského listu, kam jsem občas posílala zprávy. Tím byla má další životní dráha zpečetěna. Komu dávat vinu nebo snad zásluhu? Sobě za nedůslednost a podléhání zážitkům na první pohled příjemným? Rodičům za mezery ve výchově dcery? Sestře, která mne svým sobectvím ovlivňovala? Psychicky narušenému šéfredaktorovi, který unikl vlastní popravě za protinacistický odboj a skončil po letech sebevraždou skokem z okna? Nebo nejspíše člověku, který neváhal za každou cenu se stát mým životním partnerem?

Zaslouží si víc než jen zmínku v Deníku. Vyžaduje portrét s mozaikou vzpomínek na jím převyprávěné dětství, mou snahu o pravdivý popis našeho soužití během více než čtyř desetiletí.

1956

Rok vpravdě dramatický, zejména pro střední Evropu a některé státy v mocenské sféře Kremlu, jejichž obyvatelé usilovali o občanská práva. Vařilo se to v Polsku a vyvrcholilo v říjnu revolucí v Maďarsku. Zlikvidovaly ji sovětské tanky. Bylo nemálo obětí na životech, maďarský reformní politik Imré Nagy byl po útěku do Rumunska vrácen zpět a popraven. Tisíce Maďarů odešly z vlasti a Rakousko zažilo první velkou vlnu uprchlíků.

Pro mne datum 1. září mělo tenkrát znamenat novou životní etapu. Těšila jsem se na práci deníkářky. Netušila jsem, že bude mít hodně krátké trvání a zažiji první vyhazov ze zaměstnání. Svěřena zkušenějšímu, o deset let staršímu kolegovi – měla jsem se zároveň stát jeho milenkou? Mé odmítnutí ho neodradilo, neb ke mně pocítil příliš hlubokou náklonnost. A já časem podlehla. V tribunálu pro řešení zapeklitého intimního případu zasedl i tehdejší krajský tajemník KSČ Lubomír Štrougal. Znala jsem od kamarádky jeho četné eskapády a hlasitě s nimi vyrukovala. Byl natolik v rozpacích, že už nepromluvil. Avšak padlo rozhodnutí, že vinu nesu já, a nikoliv kolega. Byl přece ženatý, spoluživitel rodiny s malými dětmi. Asi k nim a manželce neměl citové vazby... V redakci byl nicméně ponechán, zatímco já vegetovala pár týdnů sice s platem, ale bez práce.

Když jsem rodičům oznámila, že s novým rokem od nich odcházím, s kým a kam, pobouřeni se snažili ze všech sil mé rozhodnutí změnit. Příliš pozdě. Hluboce jsem zasáhla jejich naděje na budoucí kariéru dcery. Brzy jsem seznala, že jsem se k nim ve stáří zachovala sobecky, nešetrně. Také jsem neodhadla všechna rizika, která mne zejména pro první čas nové životní éry čekala.

1957

Jednoho mrazivého dne se zavazadly a v doprovodu partnera jsem opouštěla rodné město. Na něho čekal v novém působišti příslib práce v jiné redakci. Nemusím zdůrazňovat, že zásluhou členství ve straně. Pročež jsem i já zanedlouho našla poměrně zajímavé místo v mírovém hnutí. Na činnosti se podílely místní osobnosti z umění, lázeňství, medicíny, lékárenství a dalších oborů.

V Karlových Varech panovala jiná atmosféra než v jihočeské metropoli. Mírně kosmopolitní ve stopách minulosti. Pohled pro bohy skýtali početní nomenklaturní pacienti ze Sovětského svazu v tmavomodrých uniformních pláštích až skoro na paty a v širácích.

Nedaleko procházela železná opona a ležel Jáchymov s uranovými doly. Horníci těžili za nadprůměrně vysoké platy, jež pak utráceli v karlovarských barech. Zároveň místo tragické, s koncentrákem pro odpůrce režimu, o němž jsem se podrobnosti dozvídala po mnoha letech. Můj druh asi věděl víc, měl přece přátele i mezi prokurátory, ale téma nezmiňoval.

Zpočátku jsme nocovali u přátel, v levném hotelu, v tiskárně na matraci na zemi. Konečně jsme dostali maličkou garsonku v pátém patře bez výtahu, v penzionu Marius pro podobné bezdomovce, jakými jsme byli my. Časem se uvolnil větší pokoj a kuchyňka, o sprchu a klozet jsme se dělili se sestrou z lázní. Idylu přerušila nutnost okamžitého operativního zásahu kvůli mému mimoděložnímu těhotenství. Odměnou za prožití krutých pooperačních bolestí mi měl být gramofon a nahrávka Dvořákovy Rusalky na dlouhohrajících deskách. Z obojího se mohu dodnes těšit. Důkaz kvality tehdejších přístrojů a nahrávek.

Mezi novými přáteli byl i známý fotograf Vladimír Radechovský a ředitel Galerie umění Jan Šafránek, někdejší vězeň nacistického koncentráku. S ním a jeho ženou, ředitelkou galerie U zlaté lilie na Malém rynečku, jsme se pak vídali v Praze; navštívili nás i ve Vídni. Poznali jsme výtvarníka Jana Samce, kdysi manžela slavné Jiřiny Štěpničkové. Jeho syn byl v roce 2013 zastoupen na výstavě se skupinou Salve na českém velvyslanectví ve Vídni. Na karlovarských třídách, zvláště pak v kavárně U krásné královny býval k zastižení s kytarou přes rameno Waldemar Matuška, původně sklář. Stylové restaurace a kavárny se snažily udržovat svou pověst dobrými jídly a nápoji. Lanovkou bylo možné vyjet na Dianu a pěšky lesními cestami dojít k Linhartovi, kde bývala vyhlášená kuchyně. Z nápojů převládaly kromě českých piv maďarské víno, gruzínský a arménský koňak, samozřejmě vodka. Zajít si na oběd nebo na večeři do slavného Grandhotelu Pupp bývalo cenově dostupné, rovněž strávit večer tancem v Malé dvoraně nebo v baru Florentina.

1958

Ve slavnostním sále Puppu, dodnes hlavním dějišti Mezinárodních filmových festivalů, jsme se v čase masopustu účastnili plesu. Mohla jsem alespoň ještě jednou a naposled obléci svou toaletu z růžového tylu v téměř rokokovém stylu. Po letech ji zdědila dcera Lenka. Na bál se dostavila hlavně místní honorace. Ráda jsem tančila, můj druh naopak šel se mnou na poloprázdný parket nerad. „Tancuješ jak pošťácká kobylka,“ ohodnotila jsem jeho taneční výkon.

Zjara pod palmami na kolonádě jsme si vyměnili prstýnky, a tak se jakoby zasnoubili. Událostí roku byl pro mou nepřekonatelnou touhu po poznání moře vlakový zájezd do Bulharska. (O tom víc v mé knize Od Islandu po Madeiru.)

Po roce znovu těhotná. Bez předchozí domluvy, zato s nepříjemnými průvodními jevy v zažívání a posléze se srdeční nedostatečností. Konec se zaměstnáním. V karlovarské nemocnici následoval pobyt pod dohledem dvou přátel, odborníků v gynekologii, po převozu v lednu 1959 jsem doslova přežila čtyři měsíce na pražské klinice. Kromě dietně připravených kousků kuřecího masa jsem se živila dvěma naměkko uvařenými vejci denně, pomeranči, obtížně sehnanými a přinesenými každým z návštěvníků. Vypukla chřipková epidemie a návštěvy byly řadu týdnů zakázány. Dietní sestra mi obstarávala zvláště výživné a chutné nápoje. Půl litru piva na den bylo lékaři schváleno.

1961

Plat mého muže, z něhož nemalá část směřovala na alimenty, zaručoval jen skromné živobytí. Prostřednictvím jeho kontaktů a s mou znalostí angličtiny jsem navzdory neukončenému vzdělání našla zaměstnání na Univerzitě 17. listopadu. Byla pojmenována na paměť studentských protestů proti nacistické okupaci na podzim 1939.

Na nově založené univerzitě existoval takzvaný Kabinet mimoškolní výchovy. Vedl jej Milan Hošek, příjemný člověk se smyslem pro humor, předtím diplomat, o něco později disident. Dostala jsem na starost studentské svazy z arabského světa včetně Maghrebu, aniž bych občas nefušovala do teritorií dvou kolegyň v Černé Africe a Latinské Americe. Do mé sféry patřili i Kurdové, jimž byl úřady povolen vlastní svaz. Tak se stalo, že jsem v obraznosti poznávala notný kus světa; to vyhovovalo mé dobrodružné povaze a touze po cestách, i když jsem nikdy a nikam služebně vyslána nebyla. Naše země byla tehdy obehnána ostnatým drátem a cestování bylo výsadou nemnohých, všestranně spolehlivých a prověřených.

Brzy se mi naskytla vítaná možnost psát. Seznámila jsem se s redaktorkou Lídou Seifertovou. Nabídla mi pravidelnou spolupráci pro anglickou a francouzskou verzi časopisu Solidarita, určeného především pro Afriku. Postupně jsem v češtině napsala pěknou řádku portrétů zahraničních studentů a postgraduantů z různých zemí. Ozvaly se i redakce zahraničního vysílání Československého rozhlasu. Pamatuji z té doby na Annu Marvanovou, o něco později přední činovnici a mluvčí Charty 77.

Zrál ve mně nápad vydávat časopis univerzity. Nejprve to byl malý formát Mladé fronty pro zahraniční studenty, ve spolupráci s deníkem. Následoval měsíčník Forum v běžném novinovém formátu na čtyřech až osmi stranách. O autory neměl mezi studenty i pedagogy nouzi. Časem byly některé texty publikovány v originálně dodaných jazykových verzích, v angličtině, francouzštině a španělštině. Nechyběla poezie, v próze reportáže, komentáře, glosy, dopisy čtenářů. Obsahem čísel, o němž byl předběžně informován rektor, se zabývala redakční rada v čele s doktorkou Marií Drbalovou; zahraniční studenti pilně spolupůsobili.

Pamatuji na posluchače Fakulty žurnalistiky UK, původem z Kypru, další z jiných fakult a škol pocházeli z Brazílie, Kostariky, Angoly, Mali, Tunisu, z Polska budoucí ekonom, typicky dvorný, za československé studenty mi zvláště uvízl v paměti Oldřich Vít, bohoslovec z fakulty Československé církve husitské. Po smrti Jana Palacha se účastnil hladovky na rampě Národního muzea a poznal tam Jana Zajíce, který v zoufalém činu Palacha následoval. Po letech jsme se před emigrací jeli s panem farářem Vítem rozloučit na jeho faru v Říčanech. Na památku mi daroval knihu Jak panoval Pilát v Judsku.

Duch Pražského jara 1968 ovlivňoval i obsah našeho skromného časopisu; podotýkám, že v souhlase s vedením univerzity a studentské reprezentace. V tomto období byla jinak nadobyčej vlivná vedoucí kádrového oddělení, místa, podřízeného především zájmům Státní bezpečnosti, zdánlivě pasivní. Spolehlivou sekretářkou oddělení byla bývalá manželka prvního tajemníka městského výboru KSČ Kapka. Opustil ji kvůli nové partnerce, ona však zůstala oddanou komunistkou.

V říjnu 1969 jsem obdržela od tehdejšího ministra školství Bezdíčka přípis, jímž bylo další vydávání časopisu Forum zastaveno. Kam se po mnoha změnách a stěhování poděly uchovávané výtisky, věru nevím.

Nastalo období čistek a vyhazovů se zákazem další činnosti v žurnalistice; dálo se to formou prověrek na půdě „rodné strany“ i mimo ni. V první skupině deseti zaměstnanců jsme si to odnesli spolu s mou přítelkyní Janou Seifertovou, dcerou národního básníka Jaroslava Seiferta, dvěma kolegyněmi i vedoucím. Nejeden z pedagogů odešel do exilu, jiní vytrvali doma, někteří vědomě pokračovali v cizích službách.

Před časem mi dr. Petr Zídek, historik a redaktor Lidových novin, asi pod vlivem mého textu Dvě žluté knihy v Listech, v němž se o svém působení na Univerzitě 17. listopadu zmiňuji, poslal obsáhlou analýzu skutečného poslání a činnosti této instituce. Jak mi na můj dotaz sdělil, rešerše byla součástí jeho doktorské práce, knižně vydané v roce 2006.

My, kteří jsme v šedesátých letech na Univerzitě 17. listopadu pracovali, jsme věděli, že byla vytvořena k obrazu moskevské univerzity pojmenované po zavražděném africkém revolucionáři Patrice Lumumbovi. Také že do Prahy směřovali především levicově orientovaní posluchači a z jakých kruhů ve svých zemích pocházeli. Správně Petr Zídek konstatuje, že střetnutí s realitou komunistické země s diktátorsky omezenými osobními svobodami z mnohých studentů a absolventů učinilo odpůrce „reálného socialismu“. Mohli osobně konfrontovat své zkušenosti s životním stylem a studiem na Západě a u nás. Osobně vím, že nejeden z Afričanů i dalších cizinců dával přednost marxismu praktikovanému v Číně, zatímco Sovětský svaz považovali za novou imperialistickou velmoc.

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka; žije ve Vídni a v Třeboni.

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.