Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 2 > Zbigniew Rokita: Revoluce důstojnosti

Zbigniew Rokita

Revoluce důstojnosti

Vtip je to trpký a doufám, že se nenaplní: „S kým hraničí Rusko? – Rusko hraničí, s kým chce. – A s kým chce? – S nikým.“

Ta revoluce jim zabrala čtyři dny.

Blížil se čtvrtý měsíc protestů, když v úterý 19. února demonstranty napadly Janukovyčovy síly. Začínají boje. Za dalších více než 100 hodin vzroste počet obětí Majdanu na víc než sto lidí (z toho mezi desíti a dvaceti na straně Janukovyčových sil) a přes tisíc bude raněno.

Středa. Poprvé potyčky pronikají na periferní sídliště hlavního města – objevují se tam bandité najatí úřady. Dosud se revoluce účastnili pouze ti Ukrajinci, kteří sami chtěli, zatímco ostatní se nepřibližovali k centru – nyní pronikla revoluce k jejich domům. Janukovyčovi městští partyzáni napadají chodce, bijí je, a když se místní společenství organizují, aby chuligány rozprášila do všech stran, ti někdy střílejí. Úřady chtějí zastrašit společnost. Napětí roste, protože je stále jasnější, že se systém otřásá v základech, a tím spíše se lidé obávají, že se do toho prezident pustí naplno a zkusí povstání smést z povrchu zemského.

Čtvrtek. Opozice přejímá většinu v parlamentu, strany moci hromadně opouštějí poslanci, ulice si říká, že vládnoucí a oligarchové utíkají ze země. V ukrajinských městech je svrženo téměř sto Leninových pomníků, v centru Kyjeva zato pokračuje válka v plném slova smyslu: je tu frontová linie, jsou zajatci, povstalci a režimní síly zabírají další budovy, neustále propukají další bitvy. Ti, které nezasáhly kulky ani obušky, již nepochybují, že je třeba bojovat do konce – jinak se země nenávratně změní v diktaturu. Odhodlání je posilováno pocitem, že byli Západem opuštěni. Východní a jižní regiony se tehdy zmiňují o odtržení – jedním z těchto regionů je Krym.

Pátek, devadesátý třetí den protestů. V důsledku Janukovyčových rozhovorů s šéfy diplomacie Polska, Německa a Francie a opozicí přistupuje prezident na ústupky – tehdy již vypadá jako chodící smrt, je to lidská troska (teprve později se dozvíme, že se už dva dny připravuje na útěk, ničí dokumenty). Dohoda se však o několik dní zpozdila – ještě v úterý ráno chtěli mnozí Ukrajinci vidět v Janukovyčovi Wojciecha Jaruzelského, v pátek večer už jen Nicolae Ceausesca.

Po vyjednávání se opozice přidává k davu. Lidé shromáždění na Majdanu však vypískají Vitalije Klička, když k nim chce jako každého dne promluvit – odmítají dohodu, protože za prvé není známo, co Janukovyč ještě v zemi kontroluje, a tedy může-li cokoliv zaručit, a za druhé Ukrajinci již nechtějí Janukovyčovy ústupky, ale jeho demisi nebo hlavu. Napětí roste, lidé, kteří se toho večera shromáždili na náměstí, se radikalizují. Majdanem se uprostřed davu nesou otevřené rakve s těly zabitých. Když spatří Ukrajinci tyto rakve, něco se v nich zlomí.

Na pódium vychází řadový aktivista jménem Volodymyr, zuří, říká, že nevěří v politická vyjednávání, sám dává prezidentovi ultimátum – pokud do deseti hodin ráno neodevzdá moc, protestující vezmou zbraně a sami ho půjdou svrhnout.

Dav jásá, lídři předních opozičních stran stojí vedle s pocity ponížení a bezmoci, jaké se rýsují na jejich tvářích. Ztratili kontrolu nad národem. Volodymyrův dvouminutový projev pravděpodobně mění osudy revoluce, které se zde stále častěji říká revoluce důstojnosti.

Republika Naddněpří

Tou dobou necelých dvacet kilometrů daleko v Mežyhirji (Mezihoří) u Kyjeva, kde se nalézá rezidence Viktora Janukovyče, prezident kvapně prchá (podobně jako jiní nejdůležitější politici režimu). Ví, že kdyby Ukrajinci vtrhli do jeho domu a spatřili jeho přepych, mohli by ho na místě roztrhat. Své věci naloží na několik nákladních aut, do dvou vrtulníků a uteče.

Není známo, proč zmizel zrovna tehdy. Snad se vyděsil, že už nikdo nekontroluje dav na Majdanu, který může přijít do Mežyhirje a provést lynč? Nebo ztratil podporu příliš velké části elit a uvědomoval si, že zůstal sám? Jisté však je, že přesně ve 22.40 odlétá do Charkova, ležícího na jihu země. Když zanedlouho protestující vstoupí do opuštěné Janukovyčovy rezidence, najdou v panice opuštěnou večeři.

Již nazítří začínají do janukovyčovského paláce táhnout davy obyčejných Ukrajinců – jsou tu matky s kočárky, starší lidé, nechyběli ani asijští turisté. Další dva týdny bude Mežyhirja otevřená pro lid. U paláce v ulici Ivana Franka 19 se v okamžení objevují obchůdky s nápoji, jídlem, je tu dokonce půjčovna kol. Ukrajinci si je rádi půjčují, protože prohlídka prezidentovy usedlosti zabere mnoho hodin – plot, který ji obklopuje, má 54 kilometrů a svým povrchem by mohla být dalším evropským ministátečkem (je trochu menší než Monako). Všechno hlídá Sebeobrana Majdanu, muži s obušky, kteří všude krouží, křičí i na ty, kdo vstupují na trávník – všude vládne klid, nikdo nic nekrade, neničí. Sebeobrana taky sbírá dokumenty, které se Janukovyčovi nepodařilo vzít s sebou – zanedlouho vytvoří Yanukovychleaks, odkud se dozvíme o plánu na definitivní zničení Majdanu, o soše divočáka za víc než 100 tisíc dolarů nebo o výši úplatků, které byly taky pečlivě zaúčtovány. Ukrajinci táhnoucí jeho usedlostí jsou na jedné straně vzrušeni zkoumáním diktátorova čerstvě opuštěného domu a na druhé straně v nich, když vidí obrovský přepych, narůstá frustrace. Rezidence byla po léta opředena legendami, mluvilo se o velkém bohatství, ale před národem bylo ukrýváno. Teď vidí všichni dvě letiště, soukromou loď kotvící na umělém jezeře, zoo s exotickými zvířaty, garáž plnou desítek exkluzivních vozidel nebo láhve vodky s prezidentovou fotografií na etiketě. Pocit absurdity umocňuje mnoho detailů, jako je dopravní značka „Pozor na krávy”.

Ani v Mežyhirji, ani v hlavním městě však skoro nikdo neoslavuje – chybí jásot, výkřiky, euforie. V centru Kyjeva lidé spíše sedí ve stanech v několikačlenných skupinkách, zástupy přicházejí zapálit svíčky a položit květiny na památku zabitých, na náměstí se každou chvíli objevují další otevřené rakve.

Ukrajincům se už dostalo poučení, že v jisté chvíli by měl romantismus ustoupit pozitivismu. Po promarnění plodů Oranžové revoluce si dnes uvědomují, že nestačí změnit politiky, je třeba ještě změnit systém, a aby se to uskutečnilo – je třeba politiky, kteří ten systém mění, kontrolovat. A třebaže Ukrajinci ukázali, že se dokážou organizovat, nemají prostředky, pomocí nichž by mohli účinně hledět na prsty novým úřadům. Dnes soudí soudcové, kteří ještě nedávno odsuzovali protestující, svobodná média se teprve tvoří a nevládní organizace dospívají. Ukrajině kromě toho chybějí politické elity, které v roce 1989 mělo Československo nebo Polsko. V této situaci je možné, že na Ukrajině vznikne hybridní zřízení „demokracie Majdanu“. Ukrajincům se totiž podařilo za deset let dvakrát svrhnout prezidenta (ostatně – téhož), což způsobuje, že mohou dnes pokaždé, když jim nebude jednání předáků vyhovovat, cítit pokušení vyjít do ulic a bojovat za své. A to může být nebezpečné.

Sotva prach Majdanu opadl, svět poznal základní fakta (řečeno jedním dechem: ukrajinské hospodářství je v katastrofálním stavu, v čele vlády stanul Arsenij Jaceňuk, spolupracovník Julie Tymošenkové, která byla propuštěna z vězení, ale Majdan ji přijal s odstupem, prezidentské volby jsou naplánovány na 25. května, ale parlamentní na podzim), načež se ukázalo, že přece jen to nejsou vnitřní záležitosti, co představuje největší výzvu pro Ukrajinu, ale otázky mezinárodní. Internet reagoval jako vždy okamžitě: na jednom z obrázků říká Putinova partnerka: „Řekla jsem Voloďovi, že chci na narozeniny krém, a ne Krym.“

Mohykáni ve Varšavské smlouvě

Třicetiletá gymnastka Alina Kabajeva však dostala krymský poloostrov – území odpovídající povrchu třetiny Maďarska, které je jediným regionem Ukrajiny obývaným většinově Rusy. Ruská SSR předala Ukrajinské SSR Krym roku 1954, ovšem toto gesto nemělo tehdy žádný praktický význam – všechno se odehrávalo v rámci jedné země. Teprve když v roce 1991 Ukrajina vyhlásila nezávislost, náhle si mnoho obyvatel Krymu uvědomilo: „Ocitli jsme se v zahraničí.“

Putin tedy vyhlásil, že je třeba napravit „historický omyl“, a věc vyřídil raz dva, když poprvé v dějinách Ruské federace k ní připojil nová území. Informoval, že Krym využil precedentu, který ustavil Západ, když uznal nezávislost Kosova (ačkoliv je zajímavé, že se Putin odvolává na precedens, který sám nepřijímá – nezávislost Kosova neuznal). Problémem však není fakt, že se Krym odpojil, ale jakým způsobem se to odehrálo: za prvé bylo referendum uspořádáno nelegálně, poněvadž je může vyhlásit jen Kyjev; za druhé se konalo za přítomnosti více než 20 tisíc ruských vojáků; za třetí bylo zfalšováno (podle průzkumů podporovala ve skutečnosti připojení k Rusku méně než polovina obyvatel Krymu); za čtvrté konečně – bylo vyhlášeno náhle, takže lidé neměli čas, aby se seznámili s argumenty „pro“ a „proti“, což by však bylo při jednostrannosti proruské propagandy i tak těžké.

Putinovo jednání bylo určeno k použití vnějšímu, tedy ukazování svalů světu, ale také vnitřnímu. Průzkumy ukazují, že celých 91 procent Rusů chtělo připojení Krymu k Rusku, a samotného prezidenta dnes podporuje 71 procent voličů – to je nejlepší výsledek za několik let.

Titíž Rusové se však panicky bojí války. Anexi Krymu nepovažují za agresi Moskvy, ale pohlížejí na ni spíše v kategoriích „nápravy historického omylu“ a podpory práva národů na sebeurčení. Rusové si neobyčejně váží stability, jejímž zosobněním je po chaotických jelcinovských dobách devadesátých let právě Putin. Pokud by tedy prezident rozpoutal válku v širším měřítku, podpora by pravděpodobně drasticky klesla. Mezi ruskými vládci po staletí působí mýtus „malé vítězné války“ – krátké účinné agrese, která posílí vladaře ve vnitřní aréně a soupeřům ve světě ukáže, kdo tady vládne. Nepodařilo se v Čečensku, nepodařilo se v Jižní Osetii a Abcházii, podařilo se zato na Krymu.

Podpora Putinových aktivit vyplývá u Rusů také ze skutečnosti, že vyhrál informační válku – za poslední dobu zlikvidoval přední nezávislá ruská média, čímž v ještě větší míře občany odsoudil ke sledování médií státních. Když člověk sleduje polskou a ruskou televizi, může se cítit rozpolceně, poněvadž Poláci o ruských vojácích, kteří byli vysazeni na Krymu, říkali přesně totéž, co říkali Rusové o protestujících na Majdanu: že jsou to maskovaní ozbrojení lidé, kteří – ve službách větší mocnosti – chtějí ilegálně převzít moc, čímž destabilizují situaci.

Všechno je však relativní – zkusme krátkou hádanku (i kdyby byla trochu přitažená za vlasy), abychom pochopili Rusy, kteří se diví například směřování Kyjeva do NATO. Představme si, že roku 1991 vyhrává studenou válku Sovětský svaz a Spojené státy se rozpadají na řadu nezávislých zemí. Jedna z nich, indiánský stát, by projevila touhu po vstupu do Varšavské smlouvy. Měli by obyvatelé Washingtonu, Paříže nebo Londýna právo se divit?

Aspektů připojení Krymu k Rusku je mnoho a jedním z nich jsou peníze (třebaže se Moskva ve své zahraniční politice neřídí především ekonomickou rozvahou). Odhaduje se, že anexe Krymu bude stát Kreml 82 miliardy dolarů – dosud se rozpočet Krymu zakládal ze dvou třetin na transferech z Kyjeva, poloostrov je navíc téměř naprosto závislý mj. na dodávkách elektrické energie z Ukrajiny, je třeba také vybudovat most mezi Krymem a Ruskem, poněvadž nyní mezi nimi cesta po souši neexistuje. Anexi pocítí také obyvatelé Krymu – není známo, zda se splní jejich naděje, že budou dostávat výplaty a důchody podle ruských sazeb (jsou v průměru 2,5 x vyšší), ví se však, že poloostrov žije do značné míry z turistů, z nichž představovali dosud významnou většinu Ukrajinci. Rusko si přitom nemůže dovolit na Krymu šetřit, poněvadž se z poloostrova stala výkladní skříň ruského imperialismu.

Malé, ale naše

Konečným Putinovým cílem však není připojení Krymu, ale kontrola nad celou Ukrajinou. Krym představoval výjimku a na Ukrajině není další takový region, který by se Moskvě podařilo tak snadno dobýt. Příčin je hodně: od demografických (60 procent obyvatel poloostrova jsou Rusové) přes historické a související s identitou (region nebyl historicky spjat s Ukrajinou a setrvával na okraji národotvorných procesů po roce 1991) až po vojenské (byly tam umístěny tisíce vojáků ruské Černomořské flotily). Ukrajinci měli od začátku nezávislosti potíže se svým teritoriem. Je to jediný národ v Evropě, který uskutečnil svůj „sen o velikosti“ (Maďaři nadále sní o Velkém Uhersku, Srbové o Velkém Srbsku, Albánci o Velké Albánii atd.), jeho tragédie spočívá v tom, že dostal dokonce příliš mnoho – Krym se zbytkem Ukrajiny spojovalo velice málo.

Ruská intervence v jiných regionech by už narazila na rozhodný odpor Ukrajinců. Není totiž docela pravdivá představa o dvou různých Ukrajinách – proevropském Západu a proruském Východě. Třebaže obyvatele Lvova a Doněcka nadále dělí mnohé, přece jen se cítí především jako Ukrajinci, a tak by se připojit k Rusku chtěla hrstka lidí. Rusové se budou tedy orientovat na změnu ukrajinského zřízení z unitárního na federální, což by oslabilo kontrolu Kyjeva nad regiony a dovolilo Moskvě účinněji ovlivňovat regiony východoukrajinské.

Pro Kyjev může být také nebezpečné rozeštvávání národnostních menšin ve Východní Evropě Moskvou – Kreml hledá slabá místa zemí regionu, a tam zasahuje. Z trojice zemí, které mají v úmyslu podepsat vbrzku asociační dohodu s Bruselem, to mohou být v případě Moldávie Gagauzsko a Bělce, v případě Gruzie Džavachetia, případně zvyšování napětí v Abcházii a Jižní Osetii, na Ukrajině pak Podkarpatská Rus a pořádání proruských demonstrací na východě země.

Snad jsem však příliš pesimistický a Rusové se možná nechají nakonec přesvědčit, že život na skromných 17 milionech kilometrů čtverečných je možný.

P. S. Koncem března byla dokončena registrace kandidátů do prezidentských voleb, které se budou konat 25. května (symbolicky v den, kdy se budou konat také volby do Evropského parlamentu ve většině zemí EU). Favoritem je Petro Porošenko, ukrajinský podnikatel spojený s Majdanem, v minulosti mj. ministr zahraničních věcí a ministr hospodářského rozvoje a obchodu. Průzkumy mu přisuzují aspoň 25 procent hlasů, ovšem jeho podpora poroste – z voleb se totiž stáhl Vitalij Kličko. Boxer podpořil Porošenka, zvaného čokoládový král. Jeho nejnebezpečnějším kandidátem bude Julia Tymošenková, kterou podporuje necelých 10 procent voličů. Ostatní kandidáti nesehrají větší roli, třebaže zajímavá je kandidatura Olgy Bogomolcové, velice populární hlavní lékařky Majdanu. Do soutěže se přihlásil rovněž šedesátiletý muž jménem Darth Vader.

Zbigniew Rokita (1989) je redaktorem časopisu Nowa Europa Wschodnia, publikuje v Tygodniku Powszechném; věnuje se problematice postsovětského prostoru.

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.