Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 2 > Vladimír Claude Fišera: Rozhořčení přechází na východ

Vladimír Claude Fišera

Rozhořčení přechází na východ

Pohled z Francie

Už od konce loňského roku zažívá Ukrajina, po Rusku největší země Evropy s téměř 50 miliony obyvatel, dosud nepoznanou krizi. Zatímco její obyvatelstvo je téměř z osmdesáti procent ukrajinské a i přes čtyři a půl století trvající ruskou nadvládu je ukrajinština téměř pro polovinu populace prvním jazykem, její politická elita stále pochází převážně z rusofonních kruhů, v zásadě původem z východní části země. Tyto rusofonní kruhy jsou z poloviny poruštění Ukrajinci, zatímco druhá polovina zahrnuje potomky osadníků umístěných v průběhu času ruskou mocí zejména ve velkých městech východní a střední Ukrajiny (západní Ukrajina byla nezávislá i pod polskou a rakouskou nadvládou), na Krymu a na pobřeží Černého moře, odkud Rusové vyhnali Tatary, a konečně v důlních oblastech a bohatých zemědělských a vinařských krajích na východě a jihovýchodě.

Tito potomci dobrovolně nebo nuceně usazených osadníků nemluví ukrajinsky, což je přitom jazyk ruštině tak blízký, jako je okcitánština (skupina galorománských dialektů, užívaných v jižní Francii; pozn. překl.) blízká francouzštině. Nechtějí se jej však naučit ani v Kyjevě, kde přitom představují polovinu obyvatelstva, zatímco ukrajinsky hovořící obyvatelé jsou bilingvní, stejně jako všichni, kdo byli v minulosti pod cizí nadvládou. Tato situace nám neodolatelně připomíná Alžírsko v časech francouzské kolonizace či Irsko z počátku 17. století. Například redaktor ruskojazyčného týdeníku Kijevskij Telegraf, založeného v roce 1859, útočí na „pány Ukrajince“ (slovo „pánové“ je z pera tohoto ruso-sovětofila hanlivé) a obrací se na „ukrajinské občany“ (staví se tím z hlediska občanství do role Neukrajince, což je od nezávislosti země v roce 1991 právně absurdní), předpovídaje jim v drahé Evropě, o níž sní, osud „instalatéra nebo prostitutky“ (Courrier International, 30-I/5-II 2014). Mimochodem, rusofonní obyvatelstvo tvoří většinu na východní a jihovýchodní Ukrajině, kde je soustředěno hospodářské bohatství země, od uhlí a železné rudy v Donské pánvi po úrodnou černozem.

Západ potřeboval Moskvu

Od roku 1918 byla Ukrajina navíc kvůli své geostrategické pozici a ekonomickému a demografickému významu vydána na pospas drtivé nadvládě velkoruské stalinské moci (která způsobila holodomor čili genocidu hladem v letech 1934–1935) a ještě zátěži predátorů z polského státu, posléze německých nacistů („šoa kulkami“); v druhé řadě Rumunům. Od roku 1936 do dneška se její politická a ekonomická elita (v diktatuře jdou obě ruku v ruce až ke splynutí) skládá v zásadě z Rusů a poruštěných Ukrajinců (viz všechny sovětské vedoucí představitele se jmény končícími na -ko, často na -in, nemluvě o těch jako Brežn-ěv, pocházejících z východu země hraničícího s Ruskem. Tato elita si do roku 1956 přivlastnila Krymský poloostrov, odkud v roce 1944 Stalin odsunul celou původní tatarskou populaci, aby ji nahradil ne Ukrajinci, ale Rusy, kteří pak svou nadvládu upevňovali pomocí velmi výhodné smlouvy, která zde dislokuje ruskou válečnou flotilu.

Nedávno jsem si mohl na místě ověřit (před třemi lety jsem to vylíčil v reportáži otištěné v Rouge et Vert) podobnou situaci v kraji kolem Oděsy, zejména v pobřežní oblasti a obecněji po celé délce hranice s Moldávií – nebo spíš s loutkovým státem Podněstří, který je už 13 let nelegálně v držení ruské armády. Mimochodem, stejně jako na Kavkaze (včetně putino-olympijské oblasti Soči, odkud bylo v polovině 19. století vyhnáno původní čerkeské obyvatelstvo) a ve Střední Asii nekolonizuje velkoruská moc pouze příhraniční oblasti, ale také důležitá města, sídla politické a policejní moci. A taky oblasti hospodářsky prosperující, zejména průmyslové (ale také geostrategicky významné či turistické), byť se nacházejí daleko od „matky vlasti“. Případná postkoloniální správa by prostou úpravou hranic situaci nevyřešila; i kdyby se neuchylovala k žádným barbarským etnickým čistkám, byli bychom svědky strukturálních konfliktů, při nichž jsou společensko-ekonomické protiklady násobeny rozpory etnicko-jazykovými.

Na Ukrajině nicméně už 25 let, stejně jako všude v „blízkém zahraničí“ (v Putinově slovníku to znamená oblast, kam se ruská nadvláda prioritně zaměřuje), původní obyvatelstvo postupně prosakuje do oblastí při ruských hranicích a také a fortiori do důležitých měst, do bývalých rusofonních enkláv. Po volbách v roce 2010, v nichž byla poražena protimoskevská antiautoritářská hnutí, která před šesti lety svrhla moc dlužníků Ruska, noví vítězové pochopili, že klíč k situaci spočívá v odstranění jakékoli opozice. Rok 2010 nebyl tedy v podstatě vítězstvím jednoho muže, bývalého recidivisty, odsouzeného za podvod a sexuálně motivovaný útok, Janukovyče, ale odstraněním veškeré zákonodárné a soudní moci, veškeré regionální autonomie, jakkoli se prezidentova strana odvažuje v newspeaku nazývat Stranou regionů. Vedle trhu slíbil Janukovyč – přebíral v tom program opozice, bohužel rozdělené a stejně prospěchářské – podepsat asociační dohodu s EU. Ovšem poté, co uvěznil představitele opozice, zacházeje s nimi po vzoru Brežněvových časů jako se zločinci podle obecného práva a podvodníky, se prokázalo, že rodina – tedy jeho rodina – se zločinně obohatila na úkor hospodářství země.

Evropská unie a NATO však po konferenci v Bukurešti v roce 2010 odmítly Ukrajině stejně jako Gruzii poskytnout finanční a vojenskou podporu. Západ totiž nutně potřeboval pomoc Moskvy na poli energetiky, ale také tváří v tvář postupu sunnitských států a jejich salafistických spojenců Al-Káidy a Muslimského bratrstva proti vojensko-laickým diktaturám, spojencům Západu a skrytě Izraele. Moskva měla jako jediná, zejména skrze dodávky zbraní a veto v OSN, prostředky k ovlivnění – tedy k uklidnění – Íránu a jeho syrského spojence.

Pozdě na ruskou pomoc?

Loni 21. listopadu Kyjev náhle pozastavil proces vedoucí k dohodě s EU. Tentokrát to byla opozice, kdo využil příležitosti; zahájila okupaci Náměstí nezávislosti v Kyjevě. Za měsíc Moskva nabídla Janukovyčovi 15 miliard dolarů, zajišťujíc Ukrajině dodávky ropy, zemního plynu, a tedy tepla a teplé vody ve chvíli, kdy začínala tuhá zima. K překvapení vládnoucích se demonstrace přeměnily v opevněný tábor a hnutí si našlo jiné předáky, mladší než ty, kteří se zdiskreditovali po roce 2004. Dne 16. ledna představitelé moci, zasaženi do živého, přijali zákony rušící prakticky veškerou svobodu shromáždění a slova. Hnutí vedené studentskou mládeží a národoveckými proudy, jež se stavějí proti ruské nadvládě, se přelilo ven z uzavřeného pole na Majdanu a ze samotného Kyjeva. Mluvilo ukrajinsky, ale připojila se k němu rusofonní mládež z hlavního města, zejména proto, že za 24 hodin barbarství zvláštních sil (složených – podobně jako v Moskvě nebo v Bělehradu za Miloševiče nebo v Egyptě za vojenské vlády – z jednotek ministerstva vnitra, naverbovaných na východě země, a z fotbalových fanoušků, jejichž kluby patří zločineckým organizacím blízkým představitelům moci) způsobilo šest obětí mezi protestujícími. Mimochodem, pohřeb jednoho mladého Bělorusa v chrámu ukrajinské pravoslavné církve, oddělené od moskevského patriarchátu, se stal příležitostí k největší demonstraci. Co je ještě zajímavější, hesla protestujících již nepřipomínala EU, ale požadovala odvolání zločinných zákonů a parlamentní a prezidentské volby bez čekání na řádný termín v roce 2015. Dne 25. ledna hlavní magnát v oblasti energetiky, médií a fotbalu (společně s dalším „cizincem“, „plynařem“ Dmitrijem Firtachem), vlastník dolů v Donské pánvi Rinat Achmetov, turkofonní a islámského původu, opustil Janukovyče a vyslovil se pro řešení čistě politické a mírové. To nemohlo než znepokojit představitele moci, neboť průmyslové oblasti východní Ukrajiny, držené pevně v rukou těchto oligarchů, nebyly do té chvíle prakticky zasaženy šířícím se hnutím, nyní daleko přesahujícím hranice Kyjeva a podobu prostých demonstrací.

V Kyjevě se k hnutí připojili Nerusové a dospělí (veteráni z Afgánistánu, zahořklí a zvyklí na válku, i dělníci). Vzpomínám, že při mém prvním pobytu na Ukrajině před třiceti lety se Ukrajinci sotva odvážili šeptat ve svém jazyce, a to i na univerzitě, na tržišti či v kostele, a o jejich vztazích s rusofonním obyvatelstvem, v hlavním městě tehdy zjevně většinovým, nebylo možné hovořit; pokud ano, byly to rozhovory velmi složité. Hnutí se nyní navíc přeměnilo na blokující, ne-li přímo okupační a obsadilo strategicky významné budovy v oblastech mimo metropoli včetně těch na východ od Kyjeva, například v Poltavě. V západních oblastech hraničících s Polskem, kde je tradiční separatismus a převažuje uniatská (řeckokatolická) církev, křesťanství východního ritu uznávající svrchovanost Říma, vyvrcholilo okupační hnutí vytvářením „lidových shromáždění“, ať už ve Lvově ve východní Haliči, v Lucku či v Tarnopolu. Zde měla opozice vždy převahu, je zde více drobných rolníků stejně jako řemeslníků, drobných obchodníků a malých a středních podniků, neboť k zestátnění půdy (a hospodářství jako celku) zde došlo o dvacet let později než ve zbytku země, po divoké válce proti rusko-sovětským okupantům trvající deset let (1939–1949). Ukrajinština je zde dominantní a vliv blízkých západních zemí prostřednictvím Polska, České republiky, Slovenska (tři země, kde imigrantští ukrajinští dělníci představují nejvýznamnější cizineckou komunitu) a SRN je výrazný.

Pod tímto tlakem, podporovaným nyní méně zdrženlivou západní diplomacií, představitelé moci koncem ledna částečně ustoupili, zrušili represivní zákony a přistoupili k demisi vlády, ovšem ne prezidenta, který nicméně nakonec připustil možnost konání předčasných voleb, včetně prezidentských. Tyto kroky byly následkem obavy z mezioborové stávky a z dvojvládí zahájeného činností lidových shromáždění, blokování kasáren a činu matek vojáků, které se postavily mezi zvláštní síly a demonstranty. K tomu připočtěme přítomnost zahraničních médií a nevládních organizací, podporu svobodných médií (zejména na internetu) a ruské opozice a v neposlední řadě tři následující faktory: skutečnost, že zde nevypukla občanská válka mezi Rusy a Ukrajinci navzdory provokacím agentů v civilu a ukrajinské i ruské extrémní pravice, ohlas mučení a vražd novinářů a pořádání olympijských her v Soči – nějakých 150 kilometrů od ukrajinských hranic. To všechno vedlo k tomu, že se Janukovyč snažil získat čas slíbením všeobecné amnestie s podmínkou, že veřejná prostranství budou „uvolněna“ k 20. únoru, právě po skončení olympijských her u ruského souseda a ochránce, který se nabídl, že mu poskytne policejní síly.

Podobně nabídla před třemi lety pomoc represivních složek bývalá francouzská ministryně zahraničí Michele Alliot-Marie tuniskému prezidentovi Bin Alímu během tamní revoluce. Tehdy už bylo pozdě. O tom, jak to bude na Ukrajině, rozhoduje charakter opozice, která je masová a jednotná, a spojení s dalšími silami mimo Ukrajinu, v Moskvě, na Kavkaze a obránci svobody v západních zemích. Jurij Andruchovyč, v současnosti nejvýznamnější ukrajinský spisovatel, autor vynikajícího humorného díla Moskoviada (a také knihy Moje Evropa, napsané společně, což je velmi symbolické, s proslulým polským nekonformním spisovatelem Andrzejem Stasiukem; č. v překladu T. Vašuta, Periplum, 2009) si říkal před patnácti lety: „tato země existuje (...). Důležité je přežít do zítřka.“ Ve dnech majdanovské revoluce potvrzoval s klidem: „Nyní jsem ,extrémistou', jako i moje žena, moje dcera, mí přátelé. Nemáme na výběr: bráníme svůj život a život svých blízkých.“

Majdan a Machno

Antitotalitní hnutí proti korupci a ruské nadvládě, které se zformovalo na náměstí Svobody (Majdanu) v Kyjevě, triumfovalo 21. února 2014, 24 hodin po masakru stovky svých stoupenců, lidí, které zabily v srdci Evropy kulky vypálené zvláštními silami diktátora. K protiúderu došlo o deset dní později, když 15 tisíc těžce ozbrojených ruských vojáků, kteří na svých uniformách neměli žádné symboly, avšak byli převáženi vojenskými kamiony Kamaz s ruským označením, zahájilo okupaci Krymu; od 5. března byl poloostrov se dvěma miliony obyvatel uzamčen novou „mezinárodní hranicí“ v Armjansku na pevninské šíji, zúžené na severním konci. Došlo de facto k anexi a daleko spíš než o zajištění předmostí se jedná o Moskvou organizovaný Fort Chabrol (období nepokojů vyvolaných v Paříži monarchisty a nacionalisty v reakci na revizi soudního procesu s Alfrédem Dreyfusem r. 1899; pozn. překl.).

Stejně jako v Kyjevě se lidé nyní znají, vědí, jak se zorganizovat v případě nutnosti, v utajení a pomocí internetu, což je zkušenost z tříměsíčního boje. Ukrajinské občanské hnutí, zahrnující důležitou část rodilého rusofonního obyvatelstva, se od roku 1991 stále posiluje a směřuje k národní nezávislosti, stejně jako k politickému pluralismu. To je potvrzením hodnoty sebevyjádření oproti poslušnosti vůči imperiálnímu státu, která vede k omezení politické kultury ve prospěch přežití jako hodnoty. K tomu přispívá pluralitní podstata prozatímní vlády a souběžně udržování majdanského hnutí, organizovaného autonomně na půdě parlamentu a odvolatelných výborů, z něhož vzešli tři ministři. Jeho různé složky – sociální, jazyková, náboženské, laické – jsou stmeleny zkušeností oněch třech měsíců. K tomu se přidává koordinace lidových shromáždění na venkově, mobilizace dobrovolnické armády a nenásilný, avšak pevný postoj vůči okupaci Krymu. Aby bylo možné vyhnout se nacionálním konfliktům, bude nutno co nejdříve soudit osoby zodpovědné za násilí, vyvlastnit kleptokraty a oligarchy a federalizovat zemi.

Tradice Nestora Machna a jeho ukrajinské revoluční armády povstalců, která v letech 1918–1921 bojovala proti tzv. bílým a zabránila zahraniční intervenci i expanzi ruských bolševiků, se oživuje. Tento spojenec ruské Rudé armády a v roce 1920 osvoboditel Krymu byl ovšem o pár týdnů později svědkem krvavého rozdrcení své ukrajinské rolnicko-anarchistické komuny ruským bolševickým státem.

Nicméně dnes má Machno, pohřbený v roce 1934 na hřbitově Pere Lachaise v Paříži, na Ukrajině své sochy a pamětní desky, své stoupence mezi rolníky a studenty; jeho díla napsaná v ruštině jsou konečně vydávána v ukrajinském překladu. Jeho osud hezky popisuje ruský historik Vasilij Golobanov v první knize, jež byla v Moskvě o Machnovi napsána (2013): „nechtěl být poslušným výkonným nástrojem cizí vůle... Trval na principu spontánní samoorganizace společnosti.“

*

Po letošním masakru civilistů na Majdanu bylo hodné zaznamenání, že ve Lvově, kde se hlasovalo vždy proti Janukovyčovi, zapálili budovu „gubernátora“ (jako za Gogola!) nikoli zvoleného, ale jmenovaného rusofily. Zapálili též budovu rusofilské Strany regionů. Nebo to, že ani jeden lékař, ani jedna ošetřovatelka v improvizovaných nemocnicích v Kyjevě se nevyjadřovali rusky, mluvili ukrajinsky.

Z toho můžeme vyvodit, že problém je postkoloniálního typu: Ukrajina se postupně ukrajinizuje, ale ruské impérium se brání. Jako Čína v Tibetu (viz reakce Pekingu na setkání Obamy s dalajlámou), ale i Anglie v Severním Irsku nebo Francie v Alžírsku. Nejbolestivější pro staré říše je vzdát se svých nejstarších kolonií.

Rozšířená a aktualizované verze textu, který vyšel v časopise Rouge et Vert; mezititulky Listy.

Přeložil Aleš Zapletal.

Vladimír Claude Fišera (1948) je politolog, historik a překladatel. Spolupracovník Listů. Byl profesorem na univerzitách v Paříži, v  Portsmouthu (Velké Británie) a Štrasburku. Žije ve Francii, kde se narodil.

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.