Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 2 > A. J. Liehm: Milan Kundera, český spisovatel

A. J. Liehm

Milan Kundera, český spisovatel

Závěrem obsáhlého eseje zveřejněného v exilových Listech roku 1977 připomínáme 85. narozeniny velkého českého spisovatele. Celý text čtenář najde v právě vydaném souboru Liehmovy publicistiky Názory tak řečeného Dalimila (Dokořán, Praha 2014).

Jiní napsali a napíší o Kunderově stylu, o muzikálnosti jeho prózy, o struktuře a stavbě, jež jsou stejně přísné, stejně rigorózní jako struktura a stavba hudebních forem a frází. A napíší možná i o tom, že jakkoli lze tyto vnitřní zákonitosti a pevnou disciplínu kunderovských forem přesně analyzovat, dešifrovat a popsat, čtenář na ně nenaráží, protože mají s dovršeným hudebním tvarem jedno společné: není je vidět.

Já chci jenom o tom, proč je Milan Kundera český spisovatel. Samozřejmě, také evropský, v širším smyslu především evropský. To vědí lépe než kdo jiní jeho američtí obdivující kritikové („Románový zázrak“ nazvala například Valčík na rozloučenou Chicago Tribune). Přestože je Kundera v Americe nejen vydáván (vyšly tu všechny jeho čtyři prozaické knihy), ale i prodáván, mají s ním Američané problémy, které evropský čtenář netuší. „Problém amerických čtenářů Valčíku na rozloučenou nespočívá v ideologii, nýbrž ve zkušenosti. Pro tento druh umění nám chybí jak systém referencí, tak tradice. Nejsme schopni je interpretovat citově, pouze intelektuálně. Valčík je pro nás román o tom, jaký by mohl život být, ne o tom, jaký je.“ (Webster Schott, Washington Post, 4. 11. 77). To byl už problém Thomase Manna, jímž někteří Američani rádi Kunderu měří, a také problém Kafkův a Joyceův, o bezpočtu – většině – dalších Evropanů nemluvě. Americká literatura tenhle problém v Evropě neměla, protože je literaturou základních lidských vztahů a situací. Naopak nejlepší evropská literatura, a nejen literatura 20. století – kdo v Americe ví, kdo byl Stendhal? –, je literaturou situací složitých charakterů a vztahů komplikovaně strukturovaných. Ve většině americké literatury, ale také divadla a filmu lze dodnes problém úspěšně řešit, nebo aspoň odstranit výstřelem (ostatně, nejen v literatuře: průměrný Američan věří, že právo nosit zbraň ho pořád ještě přibližuje řešení problémů vlastních i obecnějších). V Evropě nikoli. Na to se tu už ví příliš mnoho.

Snad právě proto, vzhledem k odstupu, který mají, postřehli Kunderovi američtí kritikové ledacos velice přesně a také to přesně formulovali. „Neradostným privilegiem Vaculíka a Kundery,“ píše Elisabeth Pochoda v The Nation v článku významně nazvaném Záhady statu quo, „je objev, že osobní svoboda v represivní společnosti je buď jak buď cosi jako tajemná skřínka. Próza může líčit akce a reakce, ale pokud jde o obsah skřínky, kdoví? Vidíme, že dokáže perverzně, dokonce komicky odpovídat na nesmírné nároky těch, kteří stojí mimo svobodu, ale za každou cenu chtějí vyjádřit svou vůli, sebe, cokoli. Ale její povaha, její pravá povaha, zůstává záhadou. Génius obou těchto spisovatelů spočívá v tom, že dokázali přeměnit tento objev v jakousi mezní oblast lidské zkušenosti, v níž se číkoli setkání s nejvšednějšími stránkami vlastního osudu či povahy může považovat za dobrodružství s otevřeným koncem, komické a tragické zároveň“. Dobře, Kundera převedený do američtiny Alice C. Van Buren v Christian Science Monitor jde ještě dál: „... Když položíte základní vzor na vodorovně ležící papír, objeví se před vámi sbírka lidských bytostí, zmítajících se v křečích vesmírného znásilnění, podvratný a otázkami nabitý obrazec moderního života, který pramálo dbá o tu či onu konkrétní politickou byrokracii.“ Ještě lépe. A konečně S. Maloff v New York Times Book Review: Valčík na rozloučenou je ten typ politického románu, jaký napíše chytrý, vynalézavý, vtipný a nadaný spisovatel ve chvíli, kdy už nelze psát politické romány. Poslední zjištění je dvojznačné a vyvolává souhlas i nesouhlas. Míní-li Maloff „v Československu“, pak nemá pravdu. Míní-li však, že Valčík je jedinečný politický román epochy, v níž už politický román ve starém smyslu – román, který znal otázky i odpovědi nebo vystačil s popisem situace či zkušenosti – není možný, pak má pravdu a vystihl možná nejlépe, oč jde v Kunderových prózách vůbec a ve Valčíku zvláště.

Nebylo by Kouzelného vrchu a všeho, co ví o člověku a o světě, nebýt Německa, jeho historie a jeho kultury, nebýt německého devatenáctého a zčásti dvacátého století. Nebylo by ani Joyce, nebýt toho, co ho vyhnalo z Irska, ani Kafky bez Prahy, Rakouska-Uherska a středoevropského židovství; nebylo by Faulknerových „vesmírných“ zjištění o člověku, nebýt amerického Jihu, a paradoxně nebylo by ani „evropských“ románů Hemingwayových, kdyby tu bylo nedošlo ke střetnutí americké „jednoduchosti“, „přímočarosti“ s evropskou „složitostí“, „spletitostí“. Bez Evropy, jenom z tehdejší Ameriky, by nebyl ani Stařec a moře. Atakdále. A nebylo by ani M. Kundery a jeho dosavadního díla, nebýt Brna, Moravy, Prahy, Čech, Československa let čtyřicátých, padesátých a šedesátých, té neuvěřitelně zmystifikované lidské situace, která umožnila uvidět člověka v tak jedinečném světle. I těm, a možná především těm, kteří jí byli na hony vzdáleni.

I jiní v Čechách napsali o této zkušenosti, nebo o jejích částech. Popsali ji, vylíčili, zvenčí. Dobře, výborně až znamenitě. Další ji popsali, vylíčili literárně, prožili zevnitř. Dobře, výborně, znamenitě. Žádné z těchto děl není ještě uzavřené, a proto by bylo nesmyslné vynášet definitivní soudy. Jisté však je, že Kundera zvláštním diamantem své fabulační schopnosti, svého stylu, své ironie dokázal vydolovat z té zkušenosti jádro zatím nejobecnější, že se jím prodral nejdál na trpké cestě spisovatelů za elementárními prvky lidství, od konkrétního k obecnému. A že učinil svoje objevy majetkem nejširší obce čtenářů na největším počtu poledníků a rovnoběžek.

A co víc: Zdá se, že svým dosavadním dílem dokázal zprostředkovat středoevropskou literární zkušenost, inspiraci a impulsy literaturám daleko mocnějším, jež své vlastní zdroje, zdá se, vyčerpaly, a k otevření nových potřebují dnes jiné klíče a nástroje. Ocitujme proto závěrem francouzského spisovatele, nositele Goncourtovy ceny Pascala Lainé: „Spisovatelé generace „nového románu“ přivedli na svět určitý druh sofistikovaného způsobu psaní a jistý ideologický teror... Lidé, kteří dnes nadělají nejvíc hluku a o nichž se nejvíc mluví, vyrábějí typ literatury, jejíž smysl pořád dobře nechápu. Je to, jak kdosi správně řekl, laboratorní literatura, jež se vědomě odtrhuje od zkušenosti. Nemyslím prostě jen prožitou zkušenost, ale zkušenost literární. Je to literatura, jež sama sebe vytrhuje z kořenů. Jejími předky jsou Mallarmé nebo Joyce, tedy autoři, kteří, podle mého, nemohou mít potomky, protože vytvořili plně uzavřené, dovršené dílo. Mann a Musil mi naproti tomu připadají otevřenější. Považuji se tak trochu za Musilova dědice, a to prostřednictvím autorů, kteří jsou nám bližší, nebo jsou dokonce naši současníci (myslím například na Kunderu, ale také na jisté rysy italského nebo československého filmu). Nabízejí nám literaturu nesmírně kultivovanou, vědomě užívající určitých postupů, literaturu, která ztratila iluze, své románové iluze, ale zachovala si kořeny v době. Musil a Kundera mají nepochybně jedno společné. Vyrůstají z kultury, která je v kategorickém, a přitom živoucím rozporu s politickým kontextem. Dovolávám se Kundery a také toho velkého filmového umění, umlčeného ale patrně nikoli neodvratně zavražděného, protože tu jde o literaturu, o film, jež dovedou mluvit, právě když je umlčují, o umění kulturních menšin. Je v nich zvláštní forma humoru, deziluze, jemné antinaivity, jež přitom nebrání nesmírné citlivosti. A právě to je zajímavé: Dospívá se tu k promyšlené, koncentrované literatuře, jíž přitom nechybí nesmírná bohatost citů. U nás nám naopak nabízejí buď tzv. naivní stupidní emoce, nebo dokonalé řemeslo, velké umění, jež má prý být suché a chladné. Osobně se bouřím proti takové volbě, a právě proto si hledám zdroje a ospravedlnění jinde, v jiném prostoru, a třeba i čase.“

Z digitálního archivu Dušana Havlíčka; Listy, roč. VII, 1977, č. 3–4, červenec 1977, s. 40n.

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.