Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 2 > Alena Zemančíková: Červený Dvůr

Alena Zemančíková

Červený Dvůr

Podle toho, jaký v určité epoše nastal vědeckotechnický pokrok, co vyjadřuje její politika a filozofie, se v literatuře a v divadle mění pozadí. Svět jako bojiště, jako vesnice, v jednom období převládá obraz světa jako města a v jiném jako stroje, svět jako úřad, dům, bordel, divadlo, kasárna i jako obchodní dům nebo blázinec.

Kdysi jsem se ocitla v léčebně Červený Dvůr. Dcera tam byla léčena z drogové závislosti a my jsme s ní sdíleli rodinnou terapii. Jela jsem celkem bez obav, léčení pomalu končilo a zdálo se mi, že úspěšně.

Závislost na drogách, možná už dobrodružství s nimi, je důsledkem nějakého velkého neštěstí, hladu nebo tlaku, které člověku udělají v hlavě zmatek (v léčebně jsou jen lidé, kteří se léčit chtějí!), jejž se bláhově pokouší drogou urovnat. Nezúčastněný to na pacientech vidí – oni sami na sobě ne.

Vzpomínám si na pacientku, zaměstnanou ve studiu animovaného filmu. Z detailního, stereotypně vykonávaného úkonu se zbláznila, propadla heroinu a přišla o dítě. Kluka, vysokoškoláka opustila matka, emigrovala do Vídně. Už dávno; zdálo se, že to s otcem zvládli, a pak syn nechal studií a založil si výnosné podnikání, přičemž spadl do drog. Na sezeních nemluvil skoro o ničem jiném, než jak mámě předvede, kam se vypracoval; myslel podnikání, nikoli závislost. Krásná žena s alkoholickou recidivou také mluvila často o své matce, a bylo jasné, že matka s ní celý život soupeří v kráse, matka musí být vždy krásnější a žena to také uznávala. Jen musela pít. Ach, co asi působím svým dětem já?

Zdravotní sestra ze samé obětavosti a perfekcionismu tak dlouho kombinovala léky s alkoholem, až se jí zhroutil svět na hromadu nemocničního prádla. A myslím na herce oblastního divadla, co si hodně o sobě myslí, ale málo na sobě dělá, který musí být v každé společnosti středem pozornosti. A vedle můj muž, který vždy stojí stranou, a naše druhá dcera, která musí všechno zachraňovat, a já s nekonečným pocitem, že za všechno, co se u nás stane zlého, můžu – na čem jsme závislí?

Bylo léto, radostně jsem se účastnila pracovní terapie, bavilo mě shrabovat trávu a sušit seno, zatímco většina klientů neustále kouřila pod stromem. Proč vlastně musí závislí tolik kouřit?

Onehdy jsem se v Červeném Dvoře ocitla znovu, na výletě. Prošla jsem se po anglickém parku, který přechází do krajiny pod Kletí, a vzpomněla si, jak jsme seděli v terapeutickém kruhu na trávě a v salónu vymalovaném motivy stromů a vlaštovek nám hrál věhlasný jazzový pianista, který už nemusel na terapii, protože umíral. Zvenku to mohlo vypadat jako idyla.

Na tom výletě mě napadlo, že náš současný svět můžeme vidět jako zařízení plné závislých. Zmatek v hlavách nedokážou rozetnout bojem, zúřadovat, ukonejšit, zašminkovat, vyúčtovat ani se z něj vyplatit. Jsme na zámku, z okna se line hudba, kolem park a nad námi hora, na ní rozhledna, vypadáme normálně, ležíce pod stromy s hráběmi a kosami jako rolníci, debatujíce jako filozofové, stolujíce jako hosté, spíce v pokojích jako obyvatelé, při jednání samosprávného výboru pacientů jsme jako politikové. Nikdo by nepoznal, že v závislosti na mládí marníme život pitím, v závislosti na pořádku kombinujeme prášky s vodkou, závislost na pochvale nás žene k pervitinu a závislost na úspěchu před hrací automaty. A co teprve závislost na mobilu a na facebooku, na pornu a rychlé jízdě, na sladkostech a nakupování, na módě a kosmetice, na práci... na lásce?

Když jsme tenkrát odcházeli, byla jsem úplně na dně, zdálo se mi, že za všechno můžu a všem jen překážím ve štěstí. Lékařce jsem řekla, že mi praská hlava a že se asi zblázním. A ona se zasmála a řekla: „Vy? Dlouho jsem neviděla tak duševně zdravého člověka, jako jste vy.“

A to je věta, kterou od té doby nosím jako záchrannou vestu. Jen jestli na ní nejsem závislá...?

Alena Zemančíková

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.