Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 2 > Viktor Tichák: Doba megagigová

Viktor Tichák

Doba megagigová

(Jazyk)

S napětím pozoruji, jak rychle se u datových úložišť přesouvají základní jednotky od kilobajtů přes megabajty a gigabajty až k současně velmi často používaným (a vyžadovaným) terabajtům. Koho by to zajímalo, budou dle mezinárodní soustavy jednotek SI následovat petabajty, exabajty, případně pak zettabajty a yottabajty. Je třeba přebíjet trumfy konkurentů: My nabízíme 4 giga! My 8! My 50! My 1 tera! My 12! Zřejmé je, že se jedná o obecnou vlastnost reklamy a trhu vůbec. Začalo to asi na jarmarcích vykřikováním „mám ryby čerstvější“, a „já zase větší“, a logicky se to musí uplatnit i v rovině jazykové, jakmile začne jazyk fungovat jako prostředek k získání čtenářů, tedy tržně.

Příběh začíná asi někdy v dávné minulosti, když vzniklo stupňování přídavných jmen a příslovcí. Lidé potřebovali mít něco lepšího než jiní, pokud možno nejlepšího, největšího a nejkrásnějšího. Jenže co pak, jakmile už měl člověk to nejlepší a nejkrásnější? Vždy se musel najít někdo, komu se podařilo získat něco ještě úžasnějšího. Právě z tohoto důvodu pak vznikají patvary jako ideálnější nebo optimálnější, z podstaty věci nesmyslné, nebo spojení jako více krásnější či dokonce méně neuvěřitelnější, nesmyslné zase z hlediska jazykového.

Toto přebíjení se uplatňuje všude možně. Když vznikal film, byl sám o sobě něčím jedinečným, pak se s filmy roztrhl pytel, a tak vznikl velkofilm, aby poukázal na fakt, že je ten náš film mezi všemi těmi filmy větší a lepší (podle Slovníku spisovného jazyka českého „výpravný film, zpravidla s množstvím účinkujících“). Poněkud nejasná formulace, hranice mezi „obyčejným“ filmem a velkofilmem by se asi hledaly těžko. Ale příběh pokračuje: Máme tu dobu porevoluční a trhá se pytel také s velkofilmy, proto je třeba přidat předponu, která už ale nebude domácí, protože se už nenosí nic, co by nebylo cool, tedy z angličtiny: Přichází mohutná fanfára a megafilm! Dle mého názoru oproti velkofilmu nedefinovatelný, přesto budící nadšení. Jeden megafilm měsíčně, za chvíli docházejí hollywoodské blockbustery (také velmi krásné domácí slovo), megafilmem už jsou nazývány i filmy „menší“ – a co teď? Gigafilm? Supermegafilm?

Každý čtvrtý rok je přestupný a každý druhý supervolební, každé volby pak předchází televizní superdebata a jedna střídá druhou tak supervelkou superrychlostí, že bude pravděpodobně brzy třeba megadebat. Dozvídáme se dále například, že „sledovat manžela nebo manželku je dnes díky technologiím supersnadné“ (idnes.cz, 26. 3. 2014), protože to je přirozeně více než jen velmi snadné, anebo to znamená totéž, ale lépe se to prodává. Když nahlédneme do bulvárního tisku, zjistíme, že se to tam hemží supersenzacemi, supermodelkamisupertvrďáky, podobně i ve sportovních rubrikách, kde zase narazíme na superzávody nebo nejrůznější superšance superhokejistůsuperligách.

Začíná se ale potvrzovat i hypotéza, že super je málo: „Vanilla Ice je jeden z nejúspěšnějších raperů, který se proslavil megahitem Ice, Ice Baby.“ (Aktuálně.cz, 24. 11. 2005) Následují megasportovci, megasumy, megastavby, z kurióznějších příkladů třeba i megapribiňák, megajedlík nebo dokonce megasuperpecka. Příkladů je opravdu takové množství, že se není čemu divit, když listujeme dále a nacházíme, že „Helena svůj gigaprojekt uhájila a zpívat bude.“ (Blesk, 22. 9. 2005) Gigaprojekty už mezitím stačily expandovat i mimo bulvární tisk: „Svým dílem k magnetismu zájmu přispívá i gigaprojekt nové Astany,“ (Hospodářské noviny, 17. 5. 2007); pomineme-li, že je zmíněná věta obecně poněkud překombinovaná. Četnost příkladů s předponou giga ale už oproti mega znatelně klesá. Někteří autoři jsou ještě obezřetní a píší je v uvozovkách.

A tak jsme pravděpodobně vystopovali současný stav – stále je ještě „doba gigová“. A můžeme se jen těšit na „dobu terovou“, až bude Česko hledat terastar, která pak se svým terahitem objede sérii terakoncertů po celé republice. Možná by nebylo od věci být pro změnu trochu minimalistický a spokojit se s nějakým místním hektokoncertem, stačí dekahvězda nebo centiumělec, hlavní je, že se mi jeho písně, byť mikrohity, budou líbit.

Viktor Tichák

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.