Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 2 > Jiří Němec: Referendum, vyšší účast ve volbách – nebo obojí?

Jiří Němec

Referendum, vyšší účast ve volbách – nebo obojí?

Referendum je formou přímé demokracie, a tak tvoří protiklad, či spíše doplnění demokracie zastupitelské, kde na rozdíl od referenda svůj názor delegujeme prostřednictvím voleb na zvolené poslance. Samotné slovo referendum dlouhodobě a čas od času dosti zásadně rozděluje naši politickou scénu na odpůrce a zastánce přijetí tzv. zákona o obecném referendu. Okamurův Úsvit na tom postavil svůj vznik a existenci, dost málo, ale části voličů to zřejmě stačilo... Co na referendum říká hlavní zákon státu č. 1/1993 Sb. – Ústava ČR? Hned na začátku v článku 2 odst. 2 se určuje, že „ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“. Dá se tedy asi oprávněně tvrdit, že česká ústava předpokládá vznik zákona – ústavního zákona o referendu, který by mohl a měl stanovit, za jakých podmínek a kdy by se přímé hlasování mohlo uskutečnit. Dovolím si parafrázovat Werichův výrok – „Když už je něco v ústavě napsáno, tak mají vláda a parlament koukat, aby to ve skutečnosti také bylo!“, ale s dovětkem – když bude většinová (minimálně 3/5) politická vůle tento zákon nejvyšší právní síly – ústavní zákon přijmout. Anebo se naopak nebát ústavu – není to přece žádná posvátná kráva – změnit, ustanovení o referendu z ní opět ústavním zákonem vyjmout. Proč ne, jsou státy v Evropě, které se bez referenda klidně obejdou. Není dobré, když ústava není respektována, totiž příslušný její článek není naplněn přijetím příslušného zákona. Není to jediný příklad, stačí připomenout třeba institut Nejvyššího správního soudu, jehož existence byla předpokládána ústavou od 1. 1. 1993, ale až po deseti letech byl soud vytvořen.

Na úrovni České republiky tedy zákon o obecném referendu zatím nemáme. A pokud dojde politická reprezentace k většinové shodě, že je vhodné využít institutu přímé demokracie, je nutno vždy přijmout a schválit parlamentem zvláštní ústavní zákon ad hoc – jak se stalo v roce 2003, když bylo vypsáno referendum o přistoupení ČR k Evropské unii. Docela vysoká účast občanů (přes 55 %) a koneckonců i kladný výsledek hlasování byly nesporně úspěchem. Všechno je jednou poprvé, i účast občanů ČR v celostátním referendu! Máme ovšem zákonnou úpravu o místním referendu – zákon č. 22/2004 Sb. pro obce a teď nově po přehlasování prezidentského veta Poslaneckou sněmovnou máme s účinností od 1. 1. 2011 i zákon o referendu krajském. Tyto zákony umožňují na úrovni obce a kraje rozhodovat přímo o věcech, které patří do samostatné působnosti obce a kraje. Referendum nelze konat v zákonem stanovených případech, především pokud by otázka byla v rozporu s právními předpisy, například nelze referendem odvolat či zvolit starostu nebo hejtmana. Pokud jde o krajské referendum, bude se zřejmě docela obtížně stanovovat otázka tak, aby se problém, na který se má odpovědět, skutečně dotýkal nejlépe všech obyvatel kraje, nikoliv jen části. Napadá mě teď jenom třeba výše krajských daní – budou-li jednou zavedeny; teď je v ČR (na rozdíl třeba od Švýcarska) neznáme. Ale postavit či nepostavit například kus silnice v jednom okrese zajímá především přímo dotčené občany okresu, ovšem jaký bude názor občanů okresu třeba 150 km vzdáleného? Je rozumné uvažovat o referendu? Nemyslím. Relevantní otázkou zřejmě je a bude, zda se politici prostřednictvím prvku přímé demokracie – referenda vlastně svým způsobem nezbavují odpovědnosti za výsledek svého politického působení. Mohou pak přece vždycky říci, když to nebude fungovat, „já to nechtěl, ale referendum rozhodlo“. Na druhou stranu jsou však někdy na pořadu dne otázky natolik zásadní, že by stálo za to zeptat se na názor lidí, zvlášť když záležitost neměly strany ve svém volebním programu, a voliči je tak nemohli volit i kvůli názoru na tu či onu věc. Ale byl bych, pokud jde o vztah k zastupitelské a přímé demokracie, opatrný. Naše tradice je (na rozdíl například od švýcarské; Švýcarsko je založeno na dvou věcech – politickém konsensu a právě referendu) založena spíše na zastupitelské demokracii! A když už referendum, tedy vyvážené ve vztahu k institutům demokracie zastupitelské.

Pokud jde o ni, něco by se, hlavně co se týče vyšší účasti ve volbách, změnit mohlo a mělo. A vůbec nemyslím systém povinné účasti, jak jej mají zaveden třeba v Belgii nebo v Itálii, kde je neúčast finančně sankcionována. Po našich historických zkušenostech s dobou před rokem 1989 a tehdejší „povinností chodit volit“ je to teď právem neakceptovatelné. Před časem mě ovšem pobavila a překvapila jedna studentka, když v seminární práci navrhla, aby účast občanů ve volbách byla nějak „odměněna“ – třeba daňovým odpisem jako u dárcovství krve a – aby to zaplatily politické strany, které by si o tuto částku, již by musely odvést do státního rozpočtu, snížily svoje finance na předvolení kampaň! Zajímavý nápad, co říkáte?

Také bych se přimlouval za zavedení korespondenční formy hlasování na všech úrovních voleb! Stále nejsme spokojeni s relativně nízkou účastí. Jsem přesvědčen, že kdyby voliči nemuseli chodit do volebních místností a alternativně měli možnost hlasovat poštou, byla by účast vyšší. A když už chodit volit osobně, proč jen ve dvou volebních dnech, ale ne i předem (třeba týden před dnem voleb) do vybrané volební místnosti na radnici (jako zase ve Švýcarsku)? Prostě jít třeba už v pondělí z nákupu, zajít na radnici a vhodit volební lístek do urny. A pokud jde o 2. kolo voleb do Senátu, velmi bych doporučoval, aby i v tomto případě byly volební lístky doručovány všem voličům do místa trvalého pobytu před hlasováním, aby je nedostávali až ve volební místnosti. Volební lístek v poštovní schránce by více ponoukal k návštěvě volební místnosti; jinak je účast ve 2. kole senátních voleb velmi tristní.

Cílem demokracie by mělo být, aby se na ní podílelo co největší množství občanů! Ať už to bude zaváděním prvků přímé demokracie – referenda, nebo nejrůznějšími organizačně-technickými opatřeními.

Jiří Němec

Obsah Listů 2/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.