Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 3 > S Václavem Pavlíčkem hovoří Martin Soldát: Dialog o transformaci

Dialog o transformaci

S Václavem Pavlíčkem hovoří Martin Soldát

Václav Pavlíček (1934) je český právník, konstitucionalista a státovědec. Je autorem knih Ústavní právo a státověda (2 díly, 1998), O české státnosti I (2002), O české státnosti II (2003), O české státnosti III (2009).

Co pro vás znamenal rok 1989? Jaké naděje jste do něj vkládal a jak se naplnily?

Rok 1989 byl pro mne zásadní změnou v mnoha oblastech. Byl jsem tehdy zaměstnán ve firmě Janka Radotín. Několik dní po otevření hranic přicestoval do Prahy z Norska exilový novinář, filozof a spisovatel Michael Konůpek, můj přítel, s kterým jsem dříve pracoval v Pražských kanalizacích; po našem společném vystoupení na schůzi odborů, kde jsme vyjádřili nesouhlas s kampaní proti Chartě 77, odešel s celou rodinou po podpisu Charty 77 do exilu. Ve dnech 28. listopadu až 7. prosince uskutečnil řadu rozhovorů, které knižně publikoval již v roce 1990 v Norsku pod názvem Dagbok fra Praha. Soustředil jsem se na nezbytné změny v oblasti práva. Kniha byla určena norským čtenářům, ale myslím, že by mohla být zajímavá i pro současné české historiky, kteří se zajímají o tehdejší mocenské změny.

Vnímal jsem možné změny v Československu jako problém geopolitický a také generační. Náznaky režimu k dialogu byly střídány represemi. Jednotlivci ve vedení KSČ ochotní k dialogu byli zbavováni funkcí. Některé vynucené kroky režimu jsem chápal spíše jako jeho taktiku, kterou je třeba využít, ale nelze mít o jeho úmyslech a dalším postupu iluze. V tomto smyslu jsme hodnotili v právní sekci Československého helsinského výboru rozhovor, který v letních měsících poskytl JUDr. M. Čalfa deníku Práce o připravované ústavě. Reagovali jsme ve svém stanovisku zejména na tvrzení, že záleží jen na vůli státu, zda a kdy bude závazky v oblasti lidských práv promítat do vnitrostátního právního řádu.

Jak se díváte na větu, že nejlepší reformou socialismu je návrat ke kapitalismu?

Po pádu takzvaného reálného socialismu se ostře vymezil papež Jan Pavel II. v encyklice Centesimus annus proti komunistickým koncepcím i praxi, právě tak jako proti liberalismu a kapitalismu. Problémem je, co se rozumí kapitalismem a co socialismem. Když si přečtu projevy z roku 1919 ze sjezdu Národní demokracie, tehdy nejpravicovější strany vládní koalice, například projev profesora Engliše, který uváděl, že budou prosazovat státní vlastnictví hlavních zdrojů bohatství a také lesů s ohledem na jejich ekologický význam... To by zřejmě současní ideologové považovali za názory socialistické nebo komunistické. Podobně může překvapit stanovisko mluvčího biskupské konference Štěpána Trochty při jednání s představiteli státu v roce 1949, kdy mimo jiné uvedl: „...nemám důvodu, abych nepodporoval všechny snahy jdoucí k socialismu, který má na mysli skutečné dobro všech a spravedlnost pro všechny... Nevěřím, a myslím, že nikdo z nás, že by se vrátil nějaký starý svět, že by se všechno vrátilo do svých kolejí, že se nám vrátí naše statky a že budeme jezdit v kočárech s dvěma páry bílých koní.“

Po listopadu 1989 jsem byl stoupencem smíšené ekonomiky a v Legislativní radě vlády jsem upozorňoval na to, že bychom neměli opouštět tradice družstevnictví, sahající do 19. století, a porušovat mezinárodní smlouvy, kterými je již dlouhou dobu Československo vázáno. Tehdy to bylo odmítnuto s ohledem na přijaté principy ekonomické transformace. Chtěl bych připomenout, že také V. Havel před listopadem 1989 odmítal tvrzení, že půjde o návrat ke kapitalismu jako pomluvy ze strany představitelů režimu. Představy o socialismu se v různém období měnily a měnily se také jisté názory Karla Engliše. Měnily se společenské poměry i reakce na ně. Nemyslím, že varianta, kterou se dalo Československo v rámci transformace, byla nejlepší.

Pokud je mi známo, Karel Engliš nehovořil o liberalismu a socialismu, ale o solidarismu.

Englišovy názory jsem citoval v učebnici ústavního práva i v některých svých statích. Pronesl je a také při jiných příležitostech je reprodukoval J. Kuklík ve své knize Znárodněné Československo. Někteří autoři připomínají návrhy na zestátnění dolů a jiných zdrojů bohatství již v 19. století za monarchie na platformě tehdejšího parlamentu. Snad stojí za to, abych ocitoval část z Englišova projevu na zmíněném sjezdu Národní demokracie z 25. 3. 1919: „Nemůže být soukromé vlastnictví v rozporu se zájmem společenským, a jakmile se rozpor tento dostaví, musí uhnout soukromý vlastník, poněvadž soukromé vlastnictví není samoúčelem, nýbrž prostředkem k účelům společenským.“ Předkládal úvahu „sespolečniti vlastnictví, neboť pak statky patří rovnoměrně všem. Ale tuto cestu nastoupíme jen u takových velikých majetků, které jsou k tomu zralé, které bez újmy výrobnosti mohou skutečně veřejnými svazky být spravovány, a jen tam, kde jest eminentní zájem národa, aby spravovány byly v zájmu celku a ne v zájmu jednotlivce, jako jest u lesů, na nichž nám záleží, poněvadž mají význam klimatický a jiný, jako jest to u dolů a jiných pramenů přirozeného bohatství, jako jest to také u průmyslu, pokud je úplně monopolistickým.“ I při provádění pozemkové reformy se tehdy dbalo o to, aby neklesla zemědělská výroba.

To byly názory a představy tehdejší nejpravicovější strany, jejíž předseda Dr. Karel Kramář stál po převratu v roce 1918 v čele vlády. Dnešní koncepce jsou jiné. Reagují také na další společenské změny a na vývoj.

Nobelovými cenami za ekonomii byly postupně odměňovány zcela protikladné teoretické koncepce. Nebylo to pouze tím, že by se měnily názory těch, kteří ceny udělovali. Vliv mělo také, že se určité koncepty vyčerpaly. Ukazovalo se, že koncepce, která mohla být v určitých poměrech užitečná, přestala plnit pozitivní funkci a plodila již negativní důsledky.

Události v roce 1989 šly velmi rychle, doba byla neopakovatelná. Snad došlo k proměně lidí, možná se v nich probudilo lepší já. Skeptik řekne, že je to pouhá iluze...

Nastoupila euforie z nabyté svobody a velká očekávání. Očekávání byla ovšem různá a týkalo se to i nově formované politické a ekonomické elity. Někteří z politicky bezmocných se stali mocnými a moc je nově formovala. Řada nebyla v demokratických hodnotách ukotvena, tak se se situací nebyli schopni vypořádat. Začali používat metody, které předtím kritizovali, když byli občansky a politicky bezmocní. Novou politickou a ekonomickou elitu vytvářela vedle dříve aktivních odpůrců režimu, zpravidla respektujících demokratické principy, řada občanů dříve pasivních a také bývalí komunisté i příslušníci nekomunistických stran, kteří rychle popřeli svou minulost. Ti všichni začali působit v nových podmínkách stejně jako tradiční či zcela noví antikomunisté, kteří proklamovali místo hodnot demokracie, tolerance a pluralismu především nesmiřitelný antikomunismus. Někteří tím zakrývali své předchozí chování. Upozorňoval na to brzo po převratu také Václav Havel. Ani to však není nový jev v dějinách, statečnost po boji, který vyhrál někdo jiný.

Myslel jste, že rok 1989 je vítězstvím liberální pluralitní demokracie? Francis Fukuyama napsal slavný článek o konci dějin, jenž jej proslavil nejen v akademickém světě. Mnozí namítají, že něco jako „konec dějin“ neexistuje...

Ještě v roce 1989 jsem četl Fukuyamův článek ve sbornících vydávaných v zahraničí – 150 tisíc slov. Po změnách jsem reagoval v některých statích kritikou těchto Fukuyamových názorů, které byly nekriticky propagovány; nevěřím na žádný konec dějin. Některé modely vztahů se snad opakují. Další vývoj mne proto nepřekvapil, ani pokud jde o Evropu i například islámský svět. Přesto se domnívám, že pro západní demokracii je pluralitní systém přes všechny problémy stále nosnou ideou.

O vhodnosti návratu k pluralitě stran jsem nepochyboval, i když jsem znal oprávněnou kritiku zlořádů, které plodí. Lékem na zlořády politického stranictví není však nastolení nové diktatury nebo nový spasitel, který pod působivými hesly slíbí, že v politice vše napraví, ale místo toho chce nastolit svou osobní moc.

Čím si vysvětlujete, že byli lidé ochotni sdružovat se pod hlavičkou komunistické strany? Více než 1,5 milionu lidí v Československu vlastnilo stranickou legitimaci...

V knížce o politických stranách, která vyšla v roce 1966, jsem uváděl, že v únoru 1948 bylo v národně socialistické straně 600 000 členů, v komunistické straně přes milion členů, v sociální demokracii 300 000 a v Československé straně lidové kolem 200 000 členů. Jistě členství v těchto stranách nebylo nakomandované. Byl to fenomén masových stran, který se uplatňoval i v době první republiky. Když nastal po únoru 1948 politický monopol komunistické strany, vztahy se jinak formovaly a deformovaly. Přes rozdíly v jednotlivých státech východní Evropy byl trend v zásadě shodný. Byla zrušena skutečná pluralita, i když formálně například v Československu nekomunistické strany trvaly.

Členství v komunistické straně bylo cestou k existenčnímu vzestupu, ale zároveň neslo řadu rizik, jak ukázaly politické procesy s „nepřáteli uvnitř strany“, s trockisty apod. a zacházení s vyloučenými členy. Dokonce nemohl nikdo z komunistické strany svobodně vystoupit, mohl být jen vyloučen.

Domníval jste se, že po roce 1989 nebudou stoupenci komunismu součástí Poslanecké sněmovny či Senátu?

To jsem se nedomníval. Porovnával jsem vývoj v západoevropských státech při různých zvratech. I po nich byla komunistická strana v parlamentu zastoupena. Zkušenosti ukázaly, že Francouzskou komunistickou stranu jako významnou politickou sílu i po oslabení v roce 1956 zcela marginalizovalo to, že ji socialisté přibrali do vlády. V demokratických poměrech nebyla způsobilá uplatnit své programové cíle, a proto se postupně štěpila a ztratila vliv. V opozici se lépe získává prestiž a budoucí moc, než když se připustí účast na politické moci a z ní vyplývající odpovědnost. Nemyslel jsem si, že komunistická strana zanikne nebo bude zásadně marginalizována, a to ani z hlediska generačního. Získal jsem také dost zkušeností s těmi, kteří mne v normalizační době propouštěli z práce. Často se ke mně chovali hůře ti, kteří nebyli členy strany, a tím více chtěli ukázat věrnost.

Francie nezažila plánované hospodářství jako naše republika.

Proč si to myslíte? Dokonce i Spojené státy stejně jako Velká Británie ve válce nebo po ekonomické krizi prošly plánováním. V době různých krizí se požaduje silná ingerence státu včetně zásahů do ekonomiky a určité hospodářské plány. I současná Evropská unie silně zasahuje do ekonomiky.

Program obnovy národního hospodářství vždy vyžadoval silný stát. Znárodňování se uplatňovalo v řadě západoevropských států, ve Francii, v Itálii a ve Velké Británii v mnohem větší míře, než je obecně známo. Plánování se uskutečňovalo i ve smíšené ekonomice.

Rozsah působnosti státu byl u nás větší než ve Francii.

Nedokáži to v poválečné době kvantifikovat. Něco jiného bylo po nastolení monopolu moci komunistické strany.

Četl jsem knihu vůdce Labouristické strany Harolda Laskiho Úvahy o revoluci naší doby, která obsahuje projevy především z doby války. Laski pro české vydání psal, že Československo a Velká Británie jsou si velmi podobné tradicemi, samosprávou a demokracií. Věřil, že i rozvoj demokratického socialismu v obou státech půjde obdobně. Iluze, které o dalším vývoji v Sovětském svazu existovaly v západních evropských státech i ve světě, se příliš nelišily od iluzí v Československu. Ostatně tvůrci koncepce znárodnění v londýnské exilové vládě byli především sociální demokraté, ale ani ostatní strany se nestavěly proti a podílely se na její přípravě.

Když se rozhodovalo, kam se bude kráčet, myslel jste, že návrat do roku 1968, ke konceptu socialismu s lidskou tváří je reálný? Zpočátku se o kapitalismu nehovořilo.

To je pravda. Občané nehorovali pro kapitalismus, ale pro obnovu občanských svobod a demokracie. Lidé v roce 1968 i v roce 1989 hleděli do budoucnosti s velkými nadějemi. Představovali si ji však jinak.

Připomínal jste Engliše, mírného liberála... Nyní se kyvadlo vychýlilo příliš?

Máte pravdu. Ovšem i Englišovy názory se vyvíjely a reagovaly na nové souvislosti. Také obsah pojmu liberalismus má různé podoby a vytvořil různé školy. Liberalismus uplatňovaný ve jménu Hayeka a tzv. chicagské školy u nás i v dalších státech střední a východní Evropy vychýlil kyvadlo do extrémní polohy. Pokud jde o vztah těchto názorů k demokracii a parlamentarismu, kritizoval jsem Hayeka již v 90. letech, když se stal modlou pro mnohé politiky i právníky. Bližší mi byl liberalismus Karla Poppera. Velmi mně zaujala jeho stať o politické moci televize, založená na jeho klinických i politických zkušenostech.

Proč se lidé k minulému režimu stavějí milosrdně, ba nostalgicky vzpomínají?

Diferencoval bych také z hlediska zkušeností jednotlivých generací. Skutečná nostalgie bývá spojena se vzpomínkami na mládí, což zasouvá mnohé problémy, zločiny a nespravedlnosti. Ani normalizace se nedotkla příliš těch skupin, které byly apolitické. Ostatně jinak reagovala česká společnost a jinak společnost na Slovensku. Jednostranná a černobílá propaganda současnosti má také často kontraproduktivní účinky právě u generace pamětníků, která vnímá rozpor s mnoha oblastmi v jejich historické paměti. Právě tak jako propaganda v 50. letech líčila dobu první republiky. Posměšky na účet pravidelných čtvrtečních front na knihy lze konfrontovat například s vysokými náklady a uměleckou úrovní původní české i překladové poezie i prózy 60. let. Mnohé československé filmy z tehdejší doby vyvolávají stále velký zájem na rozdíl od záplavy braku, s kterým se lidé setkávají zejména v televizi. Nostalgie však není totožná s oprávněnou kritikou; v průběhu let se zrušilo mnohé z toho, co bylo kdysi vytvořeno. Kritizuje se nedostatek školek a jiných zařízení, která umožňovala rovnoprávnější postavení žen a matek. V oblasti hygieny a prevence nemocí byla v 90. letech i v zákonodárství prosazována teze, že vše vyřeší trh, a byly omezovány hygienické normy. Málo odpovědná politika vedla k opuštění takových trhů jako Čína a jiné asijské státy nebo Rusko. Stát zcela rezignoval na ochranu zemědělského půdního fondu a na péči o rozvoj vlastního zemědělství a potravinářského průmyslu, k čemuž – co se týká významu a kvality – se dnes občané vracejí. Masaryk zdůrazňoval, že sociální péče a školství je věcí státu, ne charity nebo zisků soukromých institucí. To vše není nepochybně projev nostalgie, ale výsledek chyb, které jsem nazval „odmasarykovštěním“ současného českého státu.

Postrádal jste tedy silného moderátora... Možná lidé chtěli okusit svobodu, a ta se pro mnohé stala spíše anarchií.

Vývoj neměl ve všech státech bloku stejnou podobu. Za různé modality v jednotlivých státech odpovídala politická garnitura, která byla u moci. Byl jsem přesvědčen, že je třeba nastolit nejen skutečnou pluralitu politických stran, které by svou činností přispívaly k výchově k demokracii, ale také pluralitu politických sil, jak to bylo později vyjádřeno v Listině základních práv a svobod. Pluralitu politických sil jsem cítil i jako pluralitu sdělovacích prostředků – aby lidé měli možnost svobodného přístupu k informacím a různé platformy, kde by se mohli vyjádřit. To nemělo zlikvidovat vliv státu a veřejné moci v této oblasti. Nebezpečné může být zahlcování mediálního prostoru pseudoinformacemi, které lidi otupí; nebudou schopni si vybrat, co je pro jejich občanský život, kulturní rozvoj a politické rozhodování potřebné. To právě velmi naléhavě formuloval Karel Popper. V 90. letech jsem upozorňoval, že Berlusconi v Itálii prokázal, že lze výrazně změnit politický systém bez tradičních stran, a to díky vlastnictví značné části sdělovacích prostředků, především televize.

Dlouho jsem se domníval, že člověk je schopen si v informacích vybrat. Myslel jsem si, že když Masaryk hovořil o potřebě učit se demokracii ve školách i ve veřejné činnosti, že k tomu postačí nastolení demokratické plurality, a nepředpokládal jsem, jak převaha bulváru bez výchovy státu k demokratickým hodnotám může celou společnost bulvarizovat. Negativní důsledky v pojetí školství, kde se prosazoval odklon od výchovné funkce, pociťujeme nyní.

Třeba podle Tomáše Sokola měl minulý režim k právnímu státu daleko. Myslíte si totéž?

Pokud se minulým režimem rozumí období od počátku takzvané normalizace do roku 1989, trvala represe a porušování zákonů v širokém měřítku, nikoliv však tak brutálně jako v letech padesátých. O rozsahu represe svědčí mnohem početnější emigrace i zásahy pracovněprávní a občanskoprávní. V padesátých letech represe však byla mnohem krutější, tehdy šlo o rozsudky smrti, v době normalizace o dlouhodobé tresty odnětí svobody, stačí připomenout rozsudky nad P. Uhlem, M. Hüblem a dalšími.

Nedomnívám se však, že právo se nedodržovalo od 70. let vůbec nebo nebylo předvídatelné. Právní analýza poměrů by vyžadovala větší prostor. O některých aspektech jsem se již zmínil, i o občanské statečnosti, kterou prokazovali signatáři Charty 77 a další občané. Takové aktivity by však nebyly vůbec představitelné v první polovině 50. let.

Jak jste si představoval, že bude utvářen právní řád? Bylo zřejmé, že jen málo věcí bude moci být použito...

Počátkem 90. let jsem polemizoval s profesorem Jičínským o klíčovém obratu v právním řádu. Zatímco on tvrdil, že kvalitativním zvratem bylo vypuštění pasáže o vedoucí úloze komunistické strany v Ústavě již v listopadu 1989, já jsem za obrat považoval až Listinu základních práv a svobod, která vyjádřila již v uvozovacím zákoně v zásadě novou koncepci právního řádu, založenou na principech Všeobecné deklarace lidských práv. Obsahovala diskontinuitní normu, aby ztratilo účinnost vše, co s hodnotami Listiny práv bylo v rozporu.

Nezákonnosti se masově a krutěji páchaly mnohem dříve, než byla vedoucí úloha komunistické strany vepsaná v roce 1960 do Ústavy. Domníval jsem se, že podstatný je hodnotový zvrat pro celý právní řád, který by měl mít jednotnou logiku. Podoba změn mohla mít různé varianty. JUDr. Motejl v rámci diskutovaných koncepcí vypracoval reformu soudnictví, jejíž zásady předložil širokému plénu pracovníků justice a jiných oborů, aby posoudili, zda má být budována soustava jen obecných soudů bez správního soudnictví, vojenského soudnictví apod., nebo naopak. Tehdy se přijala koncepce jednotného obecného soudnictví, která se pak změnila po zániku federace tím, že do Ústavy ČR se až v poslední fázi vrátila zmínka o Nejvyšším správním soudu. Demokratická justice může mít různé varianty, co jí však škodí, jsou časté změny, reformy a reorganizace.

Místo konsolidace práva nastala permanentní revoluce v právu, spojená s právní nejistotou, a to i místo té jistoty, kterou občané potřebují a která je nezbytná i pro tržní prostředí. V poslední fázi existence federace se také prosazovaly odlišné představy o organizaci justice v České republice a na Slovensku. Přes padesát ústavních zákonů přispělo k destabilizaci a konci Československa. Ukazuje to také přístup k instituci prokuratury.

Ale to bylo politické rozhodnutí. Češi a Slováci prokázali dostatečnou míru kultury.

Pokojné rozdělení je jiná problematika. Pokud jde o organizaci justice stejně jako o pojetí práv a svobod, byly představy jiné v českých zemích a jiné na Slovensku. Tam se také více prosazoval sociální stát na rozdíl od převládajících koncepcí liberálních, inspirovaných von Hayekem, v Čechách. Jeho teorie byly výrazně antidemokratické ve jménu svobody silných subjektů a oligarchické vlády. V tehdejší atmosféře jsem na to marně upozorňoval.

Měla by být Ústava ctěna a měl by jí znát každý Čech, jako je to ve Spojených státech?

Je to i mé přesvědčení. V některých státech USA nemohli občané volit, pokud ústavu neznali. Občanství zahrnuje znalost práv a povinností vůči státu.

Proč nemá justice patřičný kredit?

Kredit neměla po listopadu 1989. Po převratu vládla absolutní nedůvěra v justici, která rozhodovala ještě začátkem roku 1989 a v jeho průběhu o sankcích v souvislosti s Palachovým týdnem a uplatňovala trestní, pracovněprávní i další represi proti signatářům Charty 77 a petice Několik vět i v souvislosti s dalšími projevy odporu. Prestiž soudnictví byla nízká. Po roce 1989 nebyl ani mezi studenty práv o justici velký zájem. V době, kdy byl T. Sokol ministrem, v přednášce na fakultě říkal, že studenti mají zájem především o advokacii, ale za krátkou dobu se do justice pohrnou. Již delší dobu to tak je a justice je v zásadě naplněná, problém je spíše výběr soudců. A v některých případech se zdá, že je justice všemocná, moc někdy zneužívá a odcizuje se principům demokratického státu. Ani soudci se nemohou stát zvláštní nekritizovatelnou kastou.

Nemyslím jen excesy jednotlivců, které se mohou projevit i ve státech s nepřetržitou dlouhou právní tradicí. Mám na mysli takové případy, kdy Ústavní soud odmítá, aby se justice solidárně podílela na úsporách ve společnosti jako ostatní složky státu. Nemohu souhlasit, že základní podmínkou nezávislosti justice je, aby měla jen ona platy nedotknutelné a zvyšovaly se, jinak nebude nestranně rozhodovat. Znamená to, že solidarita v úsporách, která se dotkne zákonodárců, prezidenta, členů vlády, policie nebo jiných státních orgánů, znamená, že u nich se legitimně po snížení platů otevírá prostor ke korupci? Jakou roli hrají morální faktory? Nemůže být ve státním aparátu jedinou hodnotou a autoritou autorita peněz a majetku, pak se stát rozpadne.

Většinu těch, kdo sledují zákonodárství, trápí rychlá změna norem.

Stálé změny předpisů znesnadňují uplatnění principů právního státu. Obecný občanský zákoník z roku 1811 se dlouho připravoval a zkoušel v praxi. Platil u nás do roku 1950, a v Rakousku ještě déle. U nás se tvrdí, že zákon platný deset let je zastaralý. Daňové zákony, s kterými se občané nejčastěji setkávají, se mění několikrát do roka. Jakápak je právní jistota občanů, kteří se v chaosu mají pohybovat? Přispívá k tomu také nepřehledná změť předpisů evropských. Má-li si občan osvojit povinnosti, které ze zákona vyplývají, musí mít čas, aby pravidla zažil. Častá změna právních předpisů je jedním z největších nebezpečí pro právní stát.

Jak vidíte budoucnost republiky v Evropě a v globalizovaném světě?

Jistě platí, že za stav české společnosti odpovídají především sami občané a jejich reprezentace, kterou si ve volbách vybírají. Evropská unie ani nikdo jiný za nás tuto odpovědnost nepřevezme.

Diskuse o zásadních změnách právního řádu probíhá ve všech státech Evropské unie, v legislativních orgánech i například v rozhodovací praxi ústavních soudů. Takové souvislosti občanům unikají. Zásadní záležitosti života občanů, které se jich bezprostředně dotýkají, by měly být řešeny na takové úrovni, která je jim nejbližší a kde mohou rozhodování reálně ovlivnit.

Dialog byl natočen v úterý 7. 6. 2011 odpoledne v pracovně Václava Pavlíčka v Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, Praha; autorizováno v září 2013; foto archiv nadace. Redakčně podstatně kráceno a mírně upraveno; úplná podoba bude zveřejněna na internetové stránce revue Prostor.

Fenomén transformace

je záměr, který se snaží v rozhovorech zpřístupnit zájemcům, jak prožívali a prožívají polistopadové období lidé z různých věkových, konfesních či profesních skupin. Táže se také po splněných či nesplněných nadějích z přelomové doby. Dialogy by měly být komplementem ke slovníku a mezinárodnímu projektu Atlas transformace www.monumenttotransformation.org/atlas-transformace/index.html. Jsou představovány na internetu, v rozhlase, ale také v tištěné podobě mj. v Listech. Martin Soldát, Institut pro péči o kulturní

a intelektuální dědictví Praha http://ippkid.webnode.cz

Martin Soldát

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.