Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 3 > Václav Jamek: Nevyměkneme! čili Tekutý hněv

Václav Jamek

Nevyměkneme! čili Tekutý hněv

(nebo též Cestou do Snykrz)

Bratr a jeden rodinný přítel mi nedávno jakž takž zapojili funkční set top box, takže mohu už zase koukat na televizi. Televizor (francouzský) mám od roku 1995, což dělá devatenáct let, a dosud neměl sebemenší poruchu; můj předchozí set top box skončil zhruba po třech letech: názorná ukázka toho, jak někdy kolem roku 2000 přešla světová tržní ekonomika cílevědomě na obchodování šmejdem. Však se žádné spotřební zboží netočí rychleji než to, které musíte po půl roce vyhodit. Výrobci a obchodníci by byli hloupí, kdyby zásobovali lidi kvalitou. Výrobek, který dlouho vydrží, není v jejich zájmu. Značkový svetr vyrobený pro západní firmu asijskými otroky po půl roce zcuckovatí, ale zákazníci jsou za malý vyšitý či našitý motiv ochotni platit jako mourovatí a školní mládež kvůli tomu jímají celoživotní komplexy. Mladý vrah v dětství trpěl tím, že mu rodiče nemohli nebo nechtěli koupit hadr od Armaniho. (Jiná cesta, jak rychle točit zboží, je permanentní, hysterická, zbytečná inovace, jak se děje tradičně v módě a nově v oblasti počítačové techniky.)

Zbožný Pascal by to připsal na vrub „klamavé mocnosti“ zvané představivost, Ludvík Vaculík ve svých lepších letech by řekl, že lidstvo je nějaké blbé.

Díky zprovozněnému přijímači jsem zaznamenal, že televizní reklama (ač se to zdálo nemožné) má pořád kam upadat. Doposud byl a většinou dál zůstává základem jejího apelu příslib nějakého zlepšení: klient se zbaví lupů a nadýmání, takže bude krásnější, čistější, zdravější, voňavější, normálnější, prožije něco výjimečného (např. pravou svěžest), bude se cítit lépe (půjde-li „do Snykrz“, čemuž moc nerozumím, v češtině posíláme lidi třeba do Prčic nebo ještě o kus dál – ale Snykrzy jsem v atlasu České republiky nenašel), jeho osobnost a jeho důstojnost budou uznány (změní-li banku), bude málem nesmrtelný nebo sexuálně neodolatelný nebo alespoň ušetří.

Mezí této pobídky bylo dosaženo téměř geniální formulací „buď sám sebou, pij Coca Colu“. Vlastně se tak nenabízí žádné zlepšení, jenom jakési stvrzení: mám prostě být to, co jsem, ať je to cokoli, ale do toho, abych to opravdu byl, přece jen něco chybí, naštěstí jen maličkost, která se za pár korun spraví: musím pít jistý velmi rozšířený nealkoholický nápoj. Všichni, kdo jej pijí, získávají osobní jedinečnost. Osobní jedinečnost znamená být jako všichni: paradox stádního individualismu. Zisk, který z toho plyne: s předraženým „značkovým“ nápojem lacino získané vědomí vlastní hodnoty. Individualitou snadno a rychle: a nekup to! Co je pod tím pozlátkem, to si člen „cílové skupiny“ samozřejmě nedomyslí, právě proto, že je „sám sebou“: „Buď sám sebou, to jest nulou!“

Zdálo se to nemožné, ale speciálně česká reklama se vydala právě tímto posledním směrem, jen v mnohem hrubším stylu: už nic nezakrývá, naopak otevřeně staví na tom, že odběratelem propagovaného zboží (zvlášť má-li to být muž) je hulvát, pablb a ubožák, chválí ho za to a povzbuzuje, aby jen zůstal takový, jaký je, protože zrovinka takovým se její tovar líbí.

Tak třeba v jakési hospodě plné lidí staví hostinský na pult plný půllitr a tvrdí, že je poslední (jde tudíž o podnikatele zjevně neschopného, ale úspěšného, jak je u nás zvykem). Všechno ztuhne v očekávání lítého boje, když tu se k pultu šine (slovo „šine“ je naprosto přesné) sémanticky pozoruhodné individuum: zjevem (morfologicky) je to poněkud opotřebovaný relikt normalizace, retrospektivní disident a očividně pravicový hypízník, který dál hrdě nosí znaky svého někdejšího tajného remcání (dlouhý kudrnatý vlas a knírek, možná má představovat „českého lva“), vystupováním („řečí těla“) nadutý hňup. Barová ženština mu dost vulgárně naznačuje, jaké potěšení mu hodlá poskytnout, když jí poslední pivo přenechá, ale to na něj neplatí: chlapsky drapne půllitr, vyzunkne ho, otře knírek od pěny a odchází (bez placení). Na ženštinu přitom dělá rukou gesto – ne přímo zvednutého prostředníku, ale zvednutého telefonního sluchátka: když o mě tak stojíš, zatelefonuj. Což je v té reklamě jediný dvojznačný prvek: buďto si jako pravý dacan vážně tak věří, i když nemá sexepílu, ani co by se za nehet vešlo (český mačo žádný sexepíl nepotřebuje, protože česká ženština si prostě nemůže pomoct), nebo dává naopak najevo, že sexuální nabídce nikdy nevěřil a že pivo je v životě „chlapa“ jediné, co nikdy nezklame. (Neboli je to zkušený nibelung.)

Mimochodem, vulgarita českého „erotismu“ mě vždy ohromovala. Chlap krkne, zašťourá se v zubech a ženská v ucourané spodničce už jako omámená sama leze do postele. (Fakt jsem rád, že mě tohle nepostihlo.) Pojetí české krásy a české vznešenosti stojí na principu „jakýpak copak“. Být milosrdný k vlastní ošklivosti je jistě hodno chvály, a je to i předvídavé; horší je zakládat si na ní.

Reklama s heslem „I muži mají své dny“ byla ještě sémiologicky decentní a vlastně inteligentní (popíjející mladí muži při své důvěrné blízkosti fyzicky odděleni nepatrným prostorem mezi balkóny). Teď se v nové reklamě muži svolávají jako političtí disidenti ke groteskní „hořké přísaze“, kterážto přísaha zní: „Nevyměkneme!“ Výsměch každé politické mobilizaci: šťastná to země, kterou ohrožuje pouze zhýčkanost a v níž je „nevyměknutí“ zajištěno hořkou přísadou v kořalce! A věru nepřejte si vidět Čecha, když se zatvrdí! Hromádka – člověk ani neví, čeho. „Tekutý hněv“, jak říkají současní filozofové. No, tekutý určitě bude, ba čím dál tekutější, ale je to opravdu hněv? Za těchto podmínek je každopádně jasné, že nevyměknout cestou do Snykrz nám dá opravdu zabrat.

Naštěstí v tom nejsme sami. Tekutému hněvu holduje celá Evropa. Tekutý hněv se pozná podle toho, že čím je ho víc, tím hloub se topíme v břečce. Viz právě skončené evropské volby. Skoro mi začíná připadat, že příčinou oné tekutosti a oné břečky je hloupost. To hloupost je hlavní svízel globalizovaného světa. Postihuje všechny, od bohatých a mocných na všech stranách (viz ukrajinská krize) po ty malé a nevýznamné, kteří k volbám buď nejdou, nebo jdou, a je to prašť jako uhoď. Ne že by byli hloupí úplně všichni lidé, ale když se to sečte (a zvlášť dnešní demokracie je založena převážně na sčítání a zapomněla násobilku), hloupost má vždycky navrch.

Je známo, že Gustave Flaubert byl hloupostí celoživotně posedlý, a mnozí lidé, zvlášť ti hloupí, v tom vidí jenom bezvýznamnou libůstku génia (vždyť i génius sám je vcelku nevýznamná odchylka). Jenže Flaubert měl pravdu: jak to, že nebereme hloupost vážně? Vlastně možná o ničem jiném nepsal. Je to přece jeden ze základních kazů lidstva, skutečný prvotní hřích, temná, nikdy neosvětlená odvrácená strana rozumu, stejně všudypřítomná jako rozum sám. Za každým rozumem se jako stín táhne jeho nerozum (jak to, že si ho Descartes nepovšiml?), před hloupostí není žádná myšlenka v bezpečí, i když se zaklíná osvíceností, neexistuje nic, žádný názor, žádná představa, žádná moudrost, které by hloupost nedokázala zachvátit, zmocnit se jich a s jejich vynaložením ničit lidem život. Hloupost má (nejen u Flauberta) své pěšáky, své oběti, své mučedníky, a má také své vítěze, své Úspěšné.

Ať se hloupost tváří nevinně, ctnostně, sebevědomě nebo ublíženě, vždycky říká: já přece nestojím za řeč! Je těžké najít proti ní obranu. Jak zaznamenal Paul Valéry, rozum do ní nevidí. Ještě před čtvrtstoletím se mohlo zdát, že je zvlášť vydatně koncentrována v sovětském panství, takže (za nepodloženého předpokladu, že její kvantita ve světě je konstantní) je před ní zbytek světa víceméně chráněn (s jihoamerickými nebo africkými diktaturami a s asijskými despociemi jsme přímou zkušenost neměli). Dnes to vypadá, že stupidita nejvíc nahlodává tu část světa, na níž nám záleželo, a že je to zase chyba takříkajíc systémová. A tak ve mně začíná hlodat pochybnost, zda vůbec stojí za to hájit a bránit systém, v němž se hloupost stala zase určující silou.

Ale je to, co ve mně hlodá, opravdu pochybnost? Není i tohle spíš červ hlouposti? Přinejmenším je asi záhodno jistou naději opustit: lasciar questa speranza.

Václav Jamek

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.