Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 3 > František Novotný: Vojna zlá

František Novotný

Vojna zlá

Z rukopisných vzpomínek československého legionáře

Dvacátého osmého prosince 1914 jsme byli u tak zvaných musterungů – tož odvod na vojnu. Byl jsem s malenovickými občany v Napajedlech a byl jsem uznán za schopného ke službě v poli. Byl jsem landsturm-einjahriger a nástup brzo stanoven pro pět ročníků středních na prvého února 1915. Honem na nákup teplého prádla, dobrých bot a jiných předepsaných potřeb, protože Rakousko bylo na válku špatně připraveno, i když na Balkáně znepokojovalo všechny národy, které překážely jeho rozpínavosti v této části Evropy.

Putovali jsme z Brna do Bílovic, kam nás poslali ke ersatzkompanii, ještě nevojensky. Byl únor a zima. Ubytování špatné v sále hostince – bylo nás tam asi sto dvacet, dali nám slamníky nacpané a vojenské esšálky. Ostatek neměli pro nás nic. Na cvičení jsme chodili ve svých šatech a botech, spali v šatech, přikryti svými přikrývkami a kabáty. Celé dny jsme cvičili rakouská pořadová cvičení, pochody, obraty a zase znovu. Později už to omrzelo tak, že proto se dělaly chyby, a pak nás za trest dál honili. Pušky jsme ovšem neměli, až nakonec jich dovezli osm na každou četu.

Nešťastné ubytování dovedli ještě jinak ztížit, vstávali jsme v pět hodin, umyli se v děrách na zamrzlé Svitavě, donesli si snídani – černou kávu –, uspořádali ty nešťastné baťohy: bylo v nich všechno, mokrý ručník, prádlo, chléb, pasta na boty, kartáče, třeba nějaká ta buchta z domova. Pak byl uklizen sál, slamníky uloženy na hromady, zametáno. To všechno bylo zaměstnání na půl hodiny. Pak jsme posedali kolem hromad slamníků, podřimovali, vypravovali a teprve v osm hodin jsme šli na cvičiště. Strava velmi špatná a málo.

V březnu jsme byli nakomandováni do školy záložních důstojníků. Byli tam jednoročáci ze všech pěších a domobraneckých oddílů, které tehdy byly v Brně. A už tu byly i pluky maďarské s mužstvem i rumunským, Češi, Němci. Ubytováni v obecné škole u jakubského kostela. Ale rádi dovolili bydlet v soukromí, protože místa bylo málo. S Rudolfem Hrubiškem z Kyjova a Janem Pavliskou, učitelem z Velké u Hroznové Lhoty, jsme si našli světnici u paní Vahalíkové v Pekárenské ulici.

Pochodové cvičení do lesa u Nového Lískovce. Došli jsme, nařízen oddech. Den předtím byla neděle a Růženka přijela mě potěšit. Dovezla mi hodně koláčů a velmi dobrých. Při tom oddechu jsem vyndal koláč a pustil se s chutí do něho a vzpomínal při tom na své drahé děvče. Pak jsem vzhlédl a přede mnou stál neznámý voják, poznal jsem, že je to Maďar. Hned se mi omlouval, a že pozoroval, s jakou chutí pojídám ten koláč a že je jistě od maminky nebo od někoho, koho mám rád. On že nemá rodičů, jen sestru, učitelku, ale ta že mu nemůže nic poslat. Že mu toho líto. Dojalo mě to. Nabídl jsem mu koláč, on velice potěšen přijal a pak se ke mně hlásíval. Růžence jsem o tom napsal; byla také ráda, že udělala radost neznámému, ale jistě dobrému člověku. Třeba tehdy „Maďar“ bylo označení pro surového hrdopyška a utlačovatele.

Někdy v dubnu byly jakési zkoušky, zdálo se pánům oficírům, že by nás mělo být méně. Zkoušel velitel kompanie a velitel čety. A já jsem propadl, asi neznalost, asi nepřízeň pana zugskomandanta. Ale mně to bylo opravdu úplně lhostejné. Dali nám však šarže, já jsem byl povýšen na frajtra (11. 4. 1915) – jiní na kaprály – a poslali nás zpět k erzatzkompaniím.

Lékařské prohlídky zcela zbytečné, ostrá střelba, marschbereit [připravenost na pochod]. Do Brna na vlak, vagonování, cesta vlárskou dráhou – památná stanice Pitín, kde jsme vyházeli z vagónů několik desítek párů bot, na začátku vesnice levých bot, na konci zase pravých. Jízda Haličí, válkou velice zničenou, až do Jaroslavi. To bylo někdy v druhé polovině května.

U Přemyšlu

U Jaroslavi jsme překročili řeku San, prošli úplně rozbité městečko Dunkowicze a nedaleko za ním zůstali v lese jako brigádní rezerva; nedlouho poté přemístěni do druhé linie zákopů.

Odtud jsme v noci chodili kopat spojovací zákopy mezi druhou a první linií. Moje frajtrovství mi aspoň tolik vyneslo, že jsem byl pověřen dozorem nad prací a sám jsem nekopal, byl jsem schwarmkommandantstellvertreter. Označení je delší, než byla moje pravomoc. Na jednom místě byli jsme znepokojeni velmi odporným nasládlým zápachem; šel jsem se ohlédnout po tom, co je toho příčinou, a našel jsem velice rozbitou mrtvolu rakouského vojáka. Starší bojovníci se pak upamatovali, že v těchto místech byl dělovým granátem naplno zasažen kaprál od jejich kompanie. To bylo tedy první moje poznání vojny.

Jindy jsem se svým švarmem nesl v noci fošny do první linie. Fošny určeny na kryt pro pana hejtmana. Zase po několika dnech jsme byli už nasazeni jako obránci první linie. Zákopy byly ve svahu a velmi hluboké, byly to dříve zákopy Rusů. Tady byl život hodně trudný. Noci chladné, na záchod (latrinu) zastřeleni Rusové, pitné vody nebylo, nosili jsme ji z vesnice vzdálené 4–5 km. Platíval jsem za ni cigaretami od kadeta Janošíka. Pro menáž a fasunk chodili jsme také tam, kam pro vodu.

Nyní opíši poznámky, které jsem v červnu 1915 psal na bojišti:

6. června 1915. Kde jsme? Jaroslav je právě na západ, Přemyšl na jih od nás, v průseku těchto dvou směrů v hluboké písčité polské rovině budou rovy naše nebo některých našich kamarádů. Do 8. hodiny večerní jsme byli v rezervě v lese – dva bataliony 3. p. p.: druhý a třetí. Mám tu několik známých; vedle mě v zákopu leží sklenář z Napajedel, který dělal i pro náš dvůr, a čte nyní jednu z knížek, které mi dala v Brně slečna Komárková. Co je kniha, to pochopí člověk také jenom zde. U 8. feldkompanie je Hrubišek a Tomáš Dvořáků z Koryčan, u 3. baonu Horáček u strojních pušek, Pavliska, Daněk a Krejčík, tři z našich lidí ze dvora malenovického, u sanitního oddělení Janíček, šafářův syn, u trainu jakýsi Strážnický z Blišic, spolužák z obecné školy.

Známých z Bílovic je tu dost. Naším zugskommandantem je kadet Janošík z Dubu u Olomouce, s nímž jsme si smluvili poslední služby pro nejhorší možnost. Kdybych padl já, napíše Růžence zprávu on a naopak. To jsme domluvili včera odpoledne ještě v rezervě v lese, kde jsme byli od soboty poledne.

ilustrace

A nyní trocha vojančiny:

na místě * jsme nyní my. Ten kosodélníkový zářez do ruské fronty dobyl 3. p. p. minulý týden. Na místě X byli honvédi, kteří třikrát utekli, takže nakonec jen pomocí naší 7. kompanie postavení zůstalo v rakouských rukou. Jednou to došlo tak daleko, že Rusové začali pronikat ve směru šipek ›, takže by byli pomalu zajali celý 3. p. p., který byl na místě X. Poslán tedy na úsek * 3. p. p. frontu vyrovnat a nebezpečí zapudit, aby pak fronta byla – – – –. Proto máme my v nejbližší době útočit. Snad to bude dnes, snad zítra, snad později. To zatím jisto není; nic tomu sice nenasvědčuje, že to bude brzo, avšak na vojně nesmí člověka nic překvapit. I dnes večer k tomu může dojít.

ilustrace

Moje bydliště: příkop 1,5 m hluboký po celé frontě.

Z tohoto hrobu nesmíme ve dne ani hlavy vystrčit. Jsme jeden od druhého dva kroky. To je pohodlí! A jak se řeší přirozené lidské potřeby? Jako je obtížno opatřit si něco jíst, tak stejně nesnadno je jít na stranu. Při tom padá na váhu, aby byl člověk ukryt, protože musí být chvíli na jednom místě, a tím se vystavuje daleko většímu nebezpečí, než když se pohybuje. Jsou zařízeny takzvané latriny; ze schützengrabnu vybíhá v pravém úhlu jiný příkop, který je zalomen, na konci rozšířen a tam velmi primitivně zřízen záchod. Ale tohoto zařízení nelze použít vždycky. Vystrčit hlavu nesmíš, tím méně ovšem z příkopu vystoupit, jít pak zákopem je obtížno ve dne i v noci, v noci leží tělo vedle těla, není kam šlápnout, ve dne se sice nespí, ale kamarádi velmi neradi uhýbají, neochotně a s nadávkami a mimo to mají nad sebou napnuté stany, tady třeba lézt po čtyřech. Poradili mi starší zkušenější: udělat to na svém místě v zákopě – pod sebe jako dobytek – a rýčem to pak vyházet na ruskou stranu.

Druhá velká útrapa je strava, dostáváme ji jednou za den až večer po deváté, je jí málo a je bídná. Včera byl guláš, dostal jsem šest kousků kostí a tři kousky masa. Chleba na tři muže jeden komisárek. Kávu dali v konzervě; uvařit si ji může každý, jak chce, ale topit není dovoleno; jsme blízko nepřítele. Vody není; jsou sice v zákopech studánky, ale voda bílá a v ní často krtonožky. Viděl jsem vařit kávu také takto: konzerva kávová se nasype do úst, zajídá se chlebem a zapije vodou; v žaludku je z toho opravdu káva.

Dnešek 8. června 1915 je zcela podobný včerejšku. Více střelby na aeroplány a upoutaný balon. Horko je k zalknutí, nechce se ani mluvit, ba ani myslet. A myslíš-li, jsou myšlenky tak těžké jako to dusno, tak tíživé jako temné rány z děl.

9. června odpoledne došel rozkaz, že večer jdeme do feuerlinie my. Docházíme bez nehody na svá místa a hned se stavíme každý k jedné střílně. Mám v noci inspekci, aby mužstvo naší čety bdělo. Ráno jdu spát zkroucen do klubka na holé zemi přikryt pláštěm. K ránu je zima, že toužebně čekám na východ slunce. Probouzím se okolo 9 hod.; nemohu vstát, holeně silně bolí, nohou ani necítím. Ve dne zase slunce pálí, je horko, které těžko snášíme.

Navštívil mě Tomáš Dvořák a spolu jsme zašli za Hrubiškem; to už je ovšem 10. června ve čtvrtek. Vzpomínáme společně na všechny doma, tím se nám trochu uleví, ale nakonec: ať se stane cokoliv, jen brzo konec, takový či onaký.

Večer další rozkaz, připravuje se útok, poněvadž prý i zde třeba frontu vyrovnat; my prý máme vzít ten kopeček před sebou, abychom získali rozhled dále do polské roviny. To nás ovšem jen lakovali; šlo o namáhavý a dlouhý a nebezpečný útok, jak se pak ukázalo. Z našich zákopů byl útok velmi obtížný, byly velmi hluboké; z večera uvolnili naši zákopníci naše drátěné překážky, pak jsme lezli kopat zákopy výpadové, tož nepříliš hluboké. První večer kopeme jen schiessmuldy [střelné jámy]. Sotva však pionýři vylezli, ozvalo se z ruských zákopů napravo od nás „urá“, rychle se po celé naší linii střílí, ač to bylo zakázáno, když jsou před námi naši. Pionýři dva byli zabiti, ovšem našimi střelami. A to prý je dost často.

Pak jdeme ven my; kopeme a vrátíme se šťastně zpět. Jdeme spát už ve 2 hod. v pátek 11. června. Ráno mě probouzí Pavliska a jsme pak celý den spolu. Kadet Janošík mi poslal polní láhev vína a navečer pak kus sýra. Večer jsem poslán se třemi muži pro menáž, cigarety a svíčky. Včera maso smrdělo petrolejem, polévka také.

Dnes však byla večeře dobrá: guláš. Já však došel k večeři pozdě, guláš byl studený jak ševcovský pop. Dnes kopali hoši spojovací zákop ze stellungu do výpadového zákopu. Rusové je od toho zahnali, šli jsme tam tedy opět, až se už rozednívalo. Naši linii dnes v noci přeběhl Rus, snad důstojník, který prý šel vyzkoumat, co se u nás chystá. Byla to však asi jen fantazie; zprávy „z latríny“ jsou vždy velice fantastické.

Zase jdeme spát až ráno a zase mě probudí Pavliska. Celý den se rozšiřují zprávy, že prý jdeme do rezervy do lesa a na naše místo že přijdou Němci. Od 10 hod. až do 15 hod. jsem na návštěvě u kad. Janošíka. Večer jsem komandován opět pro menáž, chléb kukuřičný se rozdrobil a měří se pak mužstvu na čepice; každý dostává neplnou čepici kukuřičné mouky. Zároveň se dovídáme, že nebudeme ablösováni [vystřídáni], ale naopak jdeme do útoku. Podle rozkazu jsme ve tři hodiny 13. června ve vorstellungu, ve čtyři začíná střílet dělostřelectvo, v šest hodin útočíme my – pěchota. Janošík mi poslal ještě kus dobré buchty s hrozinkami. O dvou po půlnoci tož už 13. 6. 1915 – rozkaz umhängen!

Skoro hodinu stojíme u střílen. Z naší i ruské strany jednotlivé rány, jako celé dny.

Umlouváme se s Valentou, sklenářem z Napajedel, že pro všechny případy půjdeme stále vedle sebe.

Ve tři hodiny do výpadového zákopu! Jdeme, pohledy strhané, na tvářích všech divné úsměvy. I vtipy slyšet, ale takové podivné. Poněvadž chci jít s Valentou, pouštím před sebe do spojovacího zákopu asi tři muže; je mezi nimi i Brachánek, jejž si kadet Janošík vzal za ordonanci. Je to velmi hodný chlapec. Když mě míjí, usměju se naň a povím: „Dnes to teda jde doopravdy! Kdo z nás se dožije večera?“ Brachánek se smutně usměje, skloní se a vkročí do laufgrabnu. Jdu za ním asi čtvrtý, krčím se do zákopu, v tom padne z leva rána, Brachánek padá na tvář do zákopu. „Co se stalo? volá kadet zezadu; byl třetí a poslední z čety za mnou. „Brachánek už ji má,“ volají zepředu. Dostal do levého spánku, pravým vyletěla. Brachánek ani nevzkřikl, jen hrozně chroptí, jsem dva kroky za ním, nemohu dopředu ani zpět. Myslím, že se hrůzou každým okamžikem zblázním. Všichni zaraženi; tetelím se, napadá mi: „Kdybys nechtěl jít s Valentou a nepustil ony tři muže před sebou, byls nyní na místě Brachánkově.“ Kadet se po chvíli vzpamatuje a táže se: „Je ještě živ?!“ Tak ven s ním, ať můžeme dále. Nejde to však lehce, příkop je úzký, Brachánek celou tíhou padl na dno, na zádech má plný ruksak, a ten se vtěsnal do příkopu tak, že s umírajícím není možno pohnout, už proto ne, že není možno se postavit a opřít, teda nůž, uřezat popruhu na baťohu, vyhodit ruksak, pušku a pak i ubohého Brachánka; už leží na čerstvé hlíně nad zákopem a kadet volá: „Dopředu!“

Lezu po kolenou, přicházím ke dvěma loužím krve smíšené s mozkem. Skoro mě opouštějí smysly, než abych však klekl do té krve, zvedám se a překračuji hrozné místo a padám znovu do zákopu skoro na tvář, to všechno se děje ve dvou vteřinách. Silně se rozednívá, Brachánek pozvedl, pokrčil nohu v koleně, voláno proto po sanitě; přichází, zjišťuje, že Brachánek je mrtev, první strašná oběť, kterou jsem viděl umírat.

Ve výpadovém zákopu jsme namačkáni, není nikomu do řeči, každý se obírá Brachánkem a pomyšlením, že takový osud je připraven i nám. A čekáme na hrůzný rozkaz na šestou hodinu ranní.

V 6 h. vystupujeme z výpadového zákopu, začínáme útočit. Uklouznu na mokrém jílu, upadnu. Slyším kolem sebe: „Už ji má.“ Ale vstávám jen umazán a jdeme kupředu. Unaveni zalehneme, oddechneme, vstáváme a běžíme zase dál. Zalehneme opět, vstáváme a ještě nestojím a už cítím jakoby ránu klackem do levé holeně. Levá bota z venkovní strany na patě proděravěna. Rána se hlásí, bolest v patě, mohu však jít a první ruské zákopy nedaleko a naši v nich. Docházím tam, kamarádi se mě ujímají, zouvají botu, noha krvácí, obvazují mi nohu. A pokyn: „Zůstaň tu, pokud létají střely, a pak jdi zpět na hilfsplatz!“ Pak mi vyberou z baťohu všechno, co mohou potřebovat, čokoládu, suchary, jeden mě poprosí o plášť, dám mu ho, sedím a zotavuji se. Rány řídnou, jdu ruským zákopem do údolí a pak pomalu zpět k rakouské frontě. Na přechodu přes hřeben návrší lezu po kolenou, protože tam zas kuličky z kulometu hojně poletují, potkávám sanitní hlídku – Mykšíka z Hodonína – a pak snad dost brzo dopoledne přicházím na hilfsplatz. Sanitní kadet aspirant mi zranění prohlédne, ováže a poví: „Ta rána stojí za víc než tisíc korun.“ Za chvíli sanita přinese i Mykšíka, který má prostřelené stehno. Saniťák má tu známé i lékaře, a tož se z protekce dostaneme do stínu pod střechu a odpoledne nás odvezou na selském vozíku až do Jaroslavi na nádraží.

U Bučače

V květnu 1916 jsme jeli jako 26. marškompanie do pole. Z Brna na jih, Bratislavou, do Budapešti a pak na severovýchod do Tyšmenice, na jih od Bučače na území obydlené Rusíny. Ubytováni po domech; já ovšem s jinými na uniatské faře, byla tam i kancelář. Bylo to v etapenraumu, tož blízko za frontou.

Naším velitelem byl oberleutenant Novak, prý arcibiskupský lesní z Kroměříže. Snad to nebyl renegát, ale jistě velmi opravdový Austriak. Tu bylo hodně cvičení, generál Böhm-Ermolli nás přehlížel, hodně služeb, dost pití, dost jídla.

V této době, teda koncem května, začala ofenzíva generála Brusilova, měla velké úspěchy, Rakousku bylo zase ouzko – jak se to s ozvěnou kombinovalo. Byli jsme tedy posláni zachránit, co se dalo, zabránit velikému neštěstí, které mohlo Rakousku velice uškodit, nebýti zrady a neschopnosti ruského nejvyššího velení.

Několik příštích dní bylo velice zmatených, pobíhali jsme z místa na místo, šli jsme na frontu, ustupovali, kopali zákopy, opouštěli, kopali nové, byli na několik hodin ochranou dělostřelectva, zase zasazeni do první linie.

Myslím, že to byla vesnice Przewloka na řece Strypě na severozápad od Bučače, kam nás povolali, abychom byli po ruce veliteli pěší brigády, k níž 3. p. p. náležel. Brusilovi se ofenzíva dařila, rakouská armáda opustila Bučač a ustupovala na západ. My jako záloha ustupovali podle rozkazu velitele brigády plukovníka Pitela. Hladov, nevyspaný a unavený padl jsem svým zbědovaným stavem do oka oberleutnantovi Novakovi: „Vy tam, co vypadáte tak zbědovaný, jděte tady na ten vrch a podívejte se na druhou stranu, co se tam děje.“ A dali mně ještě jednoho muže, chlapce. Doklopýtali jsme se nahoru, usedli skryti a pozorovali směrem východ. Nebylo tam nic podezřelého, jen po cestě kolem nás se zachraňovali místní obyvatelé z vesnic. Ubožáci prchali a nenesli s sebou ničeho; jen kravičky vedli s sebou a ochotně nám prodali za 20 hal. kameninové džbánky mléka.

Nasnídali jsme se, odpočali si a vrátili se ke kompanii. A zase nové putování podél fronty. A Novak mě měl v patrnosti, týž den snad ještě dopoledne jsem byl poslán vyhledat velitele brigády a vyžádat od něj rozkaz pro gruppe Novak. Z nařízení šikovatele šel se mnou dr. Růžička z Kroměříže, blbec, ale hrozný komunista; ten mi vyčítal, proč jsem si nevzal s sebou někoho jiného. Dopálilo mě to a řekl jsem mu to hned a hodně ostře: „Vy jste tak něco vzácného, že pro vás není to, co pro jiné, například pro mě?“ S tímto komunistickým nafoukancem jsem prožil i část doby v zajetí. Provedl takových pitomostí ještě dost.

Našli jsme plukovníka Pitela, hlásili se mu a žádali o rozkaz, byl stručný: pochodovat ještě dál severním směrem, zastavit se na křižovatce, kterou dělala naše cesta s cestou z vesnice, o níž jsme s Pitelem hovořili, a tam vyčkat na další rozkaz. Než však dokončil plukovník svůj rozkaz, přijela ve chvatu jízdní ordonance a hlásila plukovníkovi, že podle jeho rozkazu brigáda opouští vesnici a ustupuje na západ.

Druhý den byl nařízen útok. Vyšli jsme ze svých nedokonalých zákopů, měli před sebou nehluboké údolí a na vyšším valu před námi byli Rusové. Útok nás stál mnoho životů, než jsme se dostali na výšinu obsazenou ruskou armádou, bylo jen z jednoročáků zabito 12 a mnoho raněných. Padl milý hoch Chytil, absolvent gymnázia v Holešově, jehož písemnou a peněžní pozůstalost mi kdosi dal. Tragický byl případ bratří Stollů, Němců z Brna. Starší byl povinen jít k odvodu, mladší bratr šel však s souhlasem rodičů dobrovolně na vojnu, aby oběma hochům bylo spolu líp, aby si pomáhali. Jeden byl zabit, druhý se nad mrtvým bratrem sklonil, byl střelen do hlavy, padl mrtev na svého bratra.

Já ovšem vyhnul se největšímu nebezpečí a pod úbočím jsem se sunul napravo, dostal jsem se tak na úsek sousedního honvédského pluku. Zastavil mne poručík, a co že tam dělám? „Hledám svůj pluk.“ – „Hledá svůj pluk a jde od něj.“ Nařídil svému feldvéblovi, aby mne hlídal, a že mne po útoku předá mému pluku. Honvédi ještě neútočili, lehl jsem si opodál.

Po nedlouhé době dostali Maďaři rozkaz, aby také útočili, neměli času se starat o mě, zůstal jsem pozadu a pak jsem se sunul pomalu zpět ve směru, kde mohl být náš pluk. A také opravdu jsem se setkal se svými, ti měli už nejhorší za sebou. Byli jen hodně ostřelováni artilerií.

Seskupilo se kolem mě několik známých, hledali jsme svou kompanii. Po dopadu ruských granátů jsme se zvedli, uběhli snad sto kroků, zalehli a vyčkali, až nově vystřelené ruské granáty znovu dopadnou. Na tomto úprku jsem viděl hrůzný obraz: rakouský voják chystal se vyskočit ze střeleckého příkopu, opřev se oběma rukama o hoření okraj, v tom byl zasažen do hlavy, ale tak nějak podivně, že strnul v té poloze a ani nepadl. Mrtev klečel na jednom koleni s rukama opřenýma o zem, druhá noha v zákopu.

Doběhl jsem do údolí; na nejnižším místě byl ještě hodně hluboký úvoz a vedle něj měli saniťáci našeho pluku, ale neznal jsem je, vykopán hilfsplatz. S úvozem byl spojený příkopem. Chtěl jsem si u nich trochu oddechnout a snad jsem i doufal, že od nich dostanu něco k pití nebo i k jídlu. Ale četař mě odsud vyhnal, že to je pro raněné. No – šel jsem. Ale ušel jsem snad asi třicet kroků, zasvištěl nade mnou granát. Ohlédnu se a strnu: hilfsplatz byl granátem zasažen naplno. Co o tom soudit? Náhoda, osud, štěstí? Na to na všechno jsem myslil, tomu četaři, který mě z krytu vyhnal a asi už nebyl ani živ, jsem byl vděčný za své zachránění.

Sestoupil jsem úvozem k potoku, tam jsem našel poručíka našeho pluku, který měl za úkol mužstvo posílat k našim částem. Ty byly v ruském zákopu na nejvyšším místě nevysokého úbočí. Na východ odtud se prostírala náhorní rovina s malým pozvolným sklonem k Strypě a k Bučači. Zapadl jsem mezi své, poddůstojníci i důstojníci byli rádi každému, kdo přišel. Vypravovali jsme si vzájemně o osudu kamarádů, kteří už nebyli mezi námi, a dělali předpovědi, co bude dál. Spali jsme po hrozné únavě minulého dne, snad jen z velké únavy jsme byli spíše strnulí. A ovšem také hladní, protože jsme už dva, skoro nic nejedli, a příští den také nebyl lepší.

Druhý den, po divné noci jsme teprve odpočívali, ale scházelo velice to, čeho k zotavení bylo tak nezbytně třeba: jídlo. Za frontu na velitelství povolán s pátrací hlídkou poručík, vrátil se dost pozdě s rozkazem: vytrvat do posledního muže. Nebylo nejistoty a my mezi sebou hovořili o zajetí.

Noc zase nastávala a tehdy nám přivezli kuchyně a „fasunk“. Jídla dost, velmi silné a tučné; guláš, do nějž dal zásobovací šikovatel natlouci spousty vajec. Chléb, rum a velice mnoho dobré černé kávy, suchary. Ovšem guláš zavinil, že naše oslabené žaludky tolik dobroty nesnesly, a proto skoro všichni jsme dostali průjem. Zase jsme nespali a 13. června po probdělé noci vyhlídka na zajetí byla už skoro jistá.

Zase vyslána hlídka na velitelství pluku pro rozkazy, ta se však vrátila s podivnou zvěstí; vesnice, kde bylo velitelství pluku, je prázdná od pozdního večera včerejšího, silné oddíly kozácké jsou už asi patnáct kilometrů za našimi zády. Také před námi byly zhlédnuty ruské řady a Novak, ač už sám viděl, že jsme chyceni, dal přece na ruské řady střílet; no stříleli jsme: seděl jsem na dně zákopu, nabíjel pušku a střílel rovnou, jak se povídá, pánu bohu do oken. Protože pak po poledni byla silná bouře s lijákem, byl náš zákop plný bahna a pušky obaleny blátem. Nemohl jsem velmi brzo vytáhnout závěr pušky, lopatkou jsem uhodil na držadlo závěru, držadlo uletělo a já jsem byl se střelbou hotov. Ostatní všichni střelby brzo nechali také. A zase klid! Večer ovšem už kuchyně nepřijely.

V nejistotě se chystáme na další noc. Leč ve 20 hodin hrozné překvapení. Rázem této hodiny začaly do našeho nedlouhého úseku zákopu – bylo nás tam asi 300 – střílet dvě ruské baterie: jedna asi polních děl a druhá nejlehčích houfnic – tož asi 10 cm. Začaly na konci úseku na našem pravém křídle, pokládaly v malých vzdálenostech granát vedle granátu, až se dostaly na naše křídlo levé, pak přenesly oheň zpět na pravé křídlo a zase dále k levému. Střelba trvala celou hodinu a my za tu dobu neměli ani jednoho raněného ani mrtvého, pouze jeden voják byl zavalen a silně uhozen zřítivším se balvanem ztvrdlé hlíny.

Naše štěstí bylo v tom, že zákopy, v nichž jsme byli ukryti, a pokud to šlo, dobře ukryti, byly zrovna asi v polovině vzdálenosti, na kterou střílejí ruská děla. Tedy zvětší-li se na přístroji, jímž se určuje při střelbě dostřel, o jeden dílek, dopadne střela o 20 ruských sažin – tedy sáhů –, tedy o necelých 42 metrů dále. Naše zákopy byly asi uprostřed této vzdálenosti: tedy asi 20 metrů dál od kratšího dostřelu vpřed, od dalšího dostřelu 20 metrů zase za nim. To nás zachránilo a my čekali dále, co se stane.

Rusové se asi domnívali, že nás rozbili na padrť, a dál se o nás nestarali.

Ta nejistota nás tížila, zejména pomyšlení, že by se mohl Novak přece jen pokusit o to, abychom se nějak dostali nebo se pokusili dostat zpět k Rakušanům.

Proto asi v 10 h. vypravil se jeden kadet aspirant s košilí na šavli k Rusům požádat je, aby si pro nás přišli. Za nedlouho se vrátil a za ním se přihrnuli dva stateční zemljačci, kteří se ovšem velice ustrašeně zarazili, když nás zhlédli tak mnoho. Sebrali nás nakonec něco kolem třiceti a pospíchali s námi zpět. Tyto okamžiky nebyly bez komiky. Rusové žádali, abychom dali „ruky vverch“, Novak zase řval, že rakouský voják rukou nezvedá. Vyvázli jsme z nejistoty tím, že jsme se vydali na pochod do neznáma a zemljačci spěchali ještě víc, aby se jim snad nestalo nějaké neštěstí.

Temnou nocí pospíchali jsme do Ruska.

1917. Československým dobrovolcem

Nedlouho potom, co jsme se usadili v Glotovce, hledali jsme spojení se Svazem československých spolků, ale nikdy nám odtud neodpověděli. Předplatili jsme si Čechoslovana i Čechoslováka, inzeráty v obou časopisech jsme hledali rodáky, známé, platili národní daň, několik se přihlásilo do armády.

16. května 1917 přijel do Ruska prof. Masaryk. Bylo to oznámeno v časopisech a oznámeno také o velkém náboru do čsl. armády. Sdělena jména emisařů a také kam který pojede. Do našich krajů byl poslán praporčík Brzák. Dozvěděli jsme se o jeho příjezdu do Simbirska; napsali jsme mu, aby také k nám přijel. V našich končinách bylo zajatců nemnoho, a proto prap. Brzák rád velmi brzo oznámil svůj příjezd a také přijel. Bylo to v květnu – snad po příjezdu prof. Masaryka – tož v druhé polovici. Prap. Brzák pověděl, že v Kyjevě mu o nás nikdo ničeho neřekl, byly to divné pořádky ve Svazu. Prap. B. byl rád, že nás našel; byli jsme jediná větší skupina v kraji, kde měl provádět nábor, a výsledek náboru byl u nás zajištěný a dobrý.

Ten týden, co emisař přijel, byl jsem artělščikem. Připadl mi tedy úkol emisaře na nádraží uvítati, postarati se o jeho pohoštění, připraviti také náborovou schůzi. Na odpoledne toho dne byli jsme uvolněni od práce. Praporčík Brzák byl jako emisař velmi vhodný, mladý hoch, pěkně urostlý, příjemného hlasu, své věci znalý a jistý, inteligentní, dobrý řečník a dobrý voják. Padl za rok u Marianovky před Omskem.

Po obědě trochu lepším bylo shromáždění před chatou. Brzák provedl nábor svým způsobem, krátce, vojensky ale velmi vhodně, řekl: „Bratři, vám není třeba dlouhých výkladů nebo přemlouvání proč. Proč se armáda tvoří, to víte. Bylo by teda zbytečné vám povídat o cílech této akce. Nemohu vám také slibovat úspěch ani vám nic zaručovat. Je po březnové ruské revoluci. Situace Ruska není valná, to je vám také známo. Co bude s námi, s naší samostatností, nelze dnes předvídat. Proto však přece nemůžeme nic jiného než sami se dát do práce a starat se ze všech sil a všemi možnými prostředky, abychom svobody dobili. Není možno čekat snad na vhodnější dobu, je nutno se připravit na těžké – snad nejtěžší oběti. Vím, že o těchto všech věcech jste mnoho a vážně uvažovali a debatovali. Vím, že kdo do armády chce, už je k tomu rozhodnut. Nemám úmysl přemlouvat ty, kdo do vojska nechtějí, chtěl bych jen, aby mi pověděli, proč se tak rozhodli. Prosím, rozestupte se na dvě skupiny: do jedné ti, kteří do armády půjdou, do druhé, co chtějí zůstat v zajetí.“

Bylo nás pohromadě tehdy už jen několik, snad jen třicet, snad třicet šest. Z tohoto počtu třicet či dvaatřicet se oddělilo do skupiny dobrovolecké; čtyři či pět bylo těch, kteří volili další zajetí, ač i z nich někteří pak do armády přišli. Do armády nešel Kubíček, správce od Majů v Uh. Ostrohu, Zavřel, Vach, Pavliska... A já jsem zůstal uprostřed. S trochou údivu se praporčík Brzák podíval na mne: „Bratře N., ty jsi snad na rozpacích co dělat? Vždyť podle toho, jak jsi dopoledne hovořil, měl jsem za to, žes dávno rozhodnut!“

Bylo nutno, abych své počínání vysvětlil; řekl jsem tedy: „Bratře praporčíku, patřím také do skupiny dobrovolecké, ale prosím Tě, abys mi jen jednu věc pověděl, snad vysvětlil. Na toto vysvětlení – věř – čekají všichni ti, kteří jsou rozhodnuti ke vstupu do armády. Těžké poměry mezi Kyjevem, Moskvou a Petrohradem znáš líp než my. Na naše žádosti, aby nám Svaz o celé akci pověděl něco určitého, aby nám rozpory v českém táboře vysvětlil, aby nám dal ujištění, že nesváry budou odstraněny, neodpověděli z Kyjeva ani odjinud. Vím, kam jdeme a proč jdeme, ale nesváry mezi činiteli a spolky, které akci vedou, nás zarážejí. Nejdeme do vojska pro ty spolky, účel akce je tak veliký, že ty spory jsou proti tomu malicherné. V této době je v Rusku profesor Masaryk. Pověz nám otevřeně, co ten soudí o našich nadějích, o akci vojenské, k čemu on je odhodlán?“

Prap. Brzákovi byl dotaz zřejmě vhod; odpověděl mi po vojensku: „Bratři, armáda poměry mezi civily zná velmi dobře a trpí jimi zatím víc než vy. Sváry budou odstraněny, na to je tu profesor Masaryk. Já jsem nyní v Kyjevě nebyl, jedu na nábor přímo z fronty a nemohl jsem si sjednat vysvětlení všech našich obtíží, nemohu vám tedy o těch sporech říci nic. Tolik však mohu povědět: profesor Masaryk nás poslal na nábor s výzvou: všichni do armády!“

Myslím, že ti přihlášení si všichni oddychli. A já také! Byli jsme opět vojáky – dobrovolci!

1918. Na východ

Od 4. do 11. února 1918 jsme byli zkoušeni a všichni jsme byli uznáni schopnými pro službu mladších důstojníků, ovšem naznačováni jsme byli podle potřeby postupně. Do srpna 1918 nás už potřebovali všechny.

Po bolševické říjnové revoluci, která byla ovšem v listopadu 1917, dojednal prof. Masaryk se západními velmocemi, že náš další pobyt v Rusku není k ničemu a že budeme přepraveni do Francie. V únoru 1918 naše přeprava začala.

V březnu začal náš pohyb na východ. Bylo to dějství velmi rušné, měnivé, plné drobných příhod a zase velmi vážných událostí. Stěhování, které ani v této válce nemělo příkladů, bylo plné překvapivých zvratů, nenadálých nebezpečných událostí. Pochod Němců do Ruska, jejich snaha nás zaskočit a zničit mohla snadno náš odchod změnit na hrůznou tragédii. Událo se však ukázat naše odhodlání, statečnost, obratnost našich pluků a důstojnictva, které i navzdory překážkám bolševických neschopných a zlovolných velitelů a oddílů dokázaly vyvést vojsko do bezpečí.

Stěhování ze Selišče do Báriševky bylo už dobrodružné. A po dráze teprve bylo překážek nad pomyšlení. Děla a obsluha naložena, koně pěším pořádkem šli podél trati, našel se pro ně jiný ešelon. Ovšem toto rozdělení pak také znemožnilo užití nás v bojích u Bachmače. Projeli jsme tudy na východ skoro bez zastávky.

V Pense jsme podle dohody s bolševiky odevzdali děla i koně a jeli dále v jednom vlaku celý dělostřelecký oddíl – 1., 2.a 3. baterie – dále dost rychle. Volha, most v Batrakách, hranice Evropy za Čeljabinskem – každý z nás si rád aspoň pohladil hraniční kámen, Ural – krásný, tajemný, bohatý, Magnitogorsk; a nepřehledné roviny Sibiře, podivné tajgy, města, jejichž jména zněla neuvěřitelně.

Ale většinu těchto divů na své první cestě Sibiří jsem viděl jen z okna těplušky a pak také z okna nemocničního vagonu. Onemocněl jsem dost nebezpečně zánětem tlustého střeva. Prudký průjem mě týral po celou cestu do Vladivostoku a ještě po celý čas bojů v Přímořské oblasti. Konečně zdráv jsem byl až v Charbině, až po bojích na Ussuri, až zase jsme byli trochu v klidu. Až do Irkutska jsem byl v nemocničním voze, až do 26. května, do dne, kdy nám bolševici – věrolomní, bestiální – připravili strašné překvapení, jímž nás měli získat pro své učení, nebo nás do posledního zničit, ubít.

26. května byla neděle; probouzeli jsme se do pěkného dne na stanici Inokjentěvské, nákladní a rozřaďovací stanici Irkutské. Bylo nám tu sděleno, že na hlavní stanici v Irkutsku se na nás podívá major Vergé, francouzský vojenský přidělenec u naší armády. Co se však stalo, je už popsáno věrně a podrobně v dějinách a vzpomínkových publikacích našeho osvobození. Omezím se jen na to, co jsem viděl sám, sám prožil a procítil.

Připravili jsme se, a také své domovy: těplušky. Po poledni jedeme do Irkutska; zarazí: z oken nádražní budovy vyčnívají hlavně kulometů. Ultimatum! Dr. Nutz nařizuje: polehat na podlahu vagonu. Vyjednává se; trochu uvolnění. Jdu ke svým do své těplušky, napětí roste. Asi na osmé koleji stojí vlak amerických čtyřosých uhláků; kryjeme se za plnými koly. Poslední naše zbraně jsou skládány u ešelonu, budou tedy odevzdány. I železná lávka, jíž možno přejít celé nádraží, je obsazena ozbrojenci. A odtud se ozve povel: „Schiessen!“. A praská to ze všech stran, okna nádražní budovy chrlí z kulometů, ovšem

špatně – na naše štěstí střílejí vysoko, jinak by

snad byl málokdo v našich těpluškách zůstal živ. Vidím toto: na brzdě amerického vagonu ukryt jeden náš velmi milý hoch – snad se jmenoval Homolka, vyhlédl a padá mrtev. Jsme ukryti na osách podvozků, třeseme se hrůzou, já také slabostí. Ale to netrvá ani deset minut a naši mají nádraží, bolševici – ovšem internacionalisté maďarští, němečtí a i čeští – pokud zůstali živi, prchají; utekli i od baterie houfnic, kterou měli připravenou na nás ve Slobodce nad nádražím.

Střelba ustala, odvažujeme se z úkrytů, hrozná podívaná, strašné výsledky; mrtvých, těžce raněných i lehce raněných k sedmdesáti!!! Pomyšlení děsné! Trvat nerozhodnost našich ještě jednou deset minut, nezůstalo v celém vlaku mnoho na živu. Z naší těplušky zabit mladý hoch Sochor, těžce raněn Kolenatý. Vracím se do těplušky, nemocniční vagon je přeplněn raněnými.

A navečer jedeme dále. Komunisti mají dost omluv a výmluv, slibů. Jedeme dost rychle a druhý den ráno jsme už na východní části Bajkalu. Obdivujeme se jeho krásám a tísní nás dosud to, co jsme zažili včera. Jedeme stále dost spěšně, ale s obavami, co bude v Čitě, co v Nižně Udinsku; v obou městech byly zajatecké tábory, mnoho Němců a Maďarů; v Nižně Udinsku („Berezovka“) prý se na nás chystali. Projíždíme bez nehody, za Čitou náš ešelon poslán na amurskou trať a také tu jedeme bez zadržení. Tady už je léto, kraj tak neznámý a zajímavý. U trati jsou rýžoviště zlata, kraj vlků a medvědů. Ale my jedeme stále dál. Naše vagony nadskakují na primitivních mostcích přes malé stružky a potůčky, trať položena na povrchu půdy bez všech úprav, mezi pražci jsou ponechány i pařezy stromů, které tu stály před stavbou dráhy. Nádraží velice daleko od sebe a ještě o samotě v pustině tajgy.

U Chabarovska dráha přejíždí ohromnou řeku Amur, je tam skvělý železný most, nejdelší, jaký jsem kdy viděl, za mostem dlouhý tunel a pak dráha mění směr, jede na jih Přímořskou oblastí do Nikolska Usurijského. To už je asi jen 80 km od Vladivostoku, stanice Okeánskaja je na břehu Tichého okeanu.

Poprvé moře! A které! A jaké! My suchozemští tvorové jsme údivem otevírali oči a snad i ústa. A v Okeánské hned u nádraží mořské koupaliště – nehluboké, krásně písčité, tam prý možno snad 2 až 3 versty daleko do moře, jak je mělké, a ani příliv není nebezpečný. Ochutnali jsme moře jen rukou, voda ještě studená.

A pak Vladivostok – město, přístav, spojenecké válečné lodi, obchodních ne mnoho, div na div pro nás!

Náš ešelon zatažen až k nejzazšímu konci přístavu – „Smiloj Ugol“ a tam jsme druhý den opustili své válečné vozy a stěhovali se poněkud výš do sopek – kopců – do kasáren Vozduchoplavatělnago flota. Do Vladivostoku jsme přibyli 10. června 1918.

Nevojensky milý obrázek: horlivě se staráme, abychom vyprázdnili vagony a dostali se brzo do svých kasáren. Ze svahu po krásné silnici pevnostní jde skupina japonských pěkných děvčátek – možná, že i paní –, japonská žena, to je milá a pěkná hračka – a zdaleka na nás nadšeně volají všichni – i mužové tam byli: „Nazdál, nazdál, nazdál!“

1920. Domů

Konec naší cesty po moři; trvala od 27. dubna do 12. června, tedy 47 dní, a byla dlouhá 9528 nám. mil (17 223 km). Tady končí také mé denní zápisy o cestě, a co dále, jsou jen vzpomínky. A ty jsou dost neurčité, pokud jde o časový sled událostí, protože příhod, událostí a zážitků bylo mnoho a některé velmi vzrušené.

Na „evropejském kontinentě“ hned malá nehoda; italští přístavní dělníci jsou tak hrozní pacifisté, a ovšem i dělníci na dráze, že s námi ozbrojenými nechtějí mluvit a pak nás vézti. Je ve směru k nám toho italského území jen několik kilometrů; rozhodnuto, že nevojenský náklad, invalidé, ženy s dětmi a nemocní pojedou vlakem. To ostatní přejde italské území s ozbrojením na jugoslávské hranice a tam teprve budou uspořádány všechny vlaky, které ostatně jsou naše československé s naší vojenskou stráží a také kuchyní. Velitelem jednoho takového vlaku jsem byl naznačen já, a tak jsem 13. června opustil Presidenta Granta a týž den dojel do Lublaně, kde jsem podle rozkazu čekal na pluk. Odtud jsem telegraficky oznámil veliteli pluku, že jsem bez nehody na místě. A pak jsem 2 dny prohlížel bílou Lublaň, protože o zásobování a hlídání vlaku a cestujících se staral velitel vlakové stráže poručík Blecha. Z Lublaně jsem také poslal telegram Růžence do Koryčan; ten však nedošel.

Italští železničáři se umoudřili, za dva dny přijely všechny naše vlaky do Lublaně a tu všechny části a vlaky uspořádány na další cestu.

Cesta Rakouskem málo vábná; nádraží úplně prázdná, pohledy zasmušilé, bída všude velmi zjevná a snad i pomyšlení, že zaměstnanci dráhy jsou nuceni sloužiti nám – velezrádcům, kteří mají svou vinu na tom, že Rakušané klesli na svou bídu, na bezmoc a bezvýznamnost. Alpami dráha na úbočích nebo na dně horských velikánů – někdy jsi skoro ani oblaky nedohlédl, někdy vlak jede úbočím a napadá tě strach, že se na stráni neudrží.

A v těch ztracených údolích, na místech, kde je z vlaku vidět – skupinky dětí klečících a vzpínajících sepnuté ruce k nám a v očích prosba o chléb, o něco k jídlu. Dojímalo mě to tak, že jsem poznenáhlu rozkrájel všechen chléb, který nám čtyřem v železničním oddělení byl dán na cestu až do stálé posádky, a protože cesta trvala z Lublaně do Uh. Hradiště 5 dní, byli jsme 3 dny bez chleba – a já byl nucen slýchat od svých tří druhů výčitky a pobídky, abych se o chléb postaral, když jsem ho dobrotivě rozházel. Na nádražích v Rakousku nebylo možno koupit nic k jídlu a na území československém byl to zrovna chléb a jiné pečivo, které bylo možno dostat, ale bylo nutno zaplatit je a přidat potravinové lístky na chléb. Těch jsme ovšem neměli.

19. června 1920, v sobotu, po čtyřech letech a jednom měsíci Horní Dvořiště – první stanice na území československém. Nebylo slzí radosti, nebylo zpěvu; ale – vlak ještě nezastavil a všichni byli venku; všichni se honem šli podívat, postavit se, pocítit pod nohama „naši“ zemi, všichni cítili „jsme doma“, všichni hleděli k severu, kde před námi byla naše domovina – svobodná, volná, republika! Ještě ledacos táhlo našimi hlavami, ale nade vším bylo: jsme doma.

Jeli jsme pak Českými Budějovicemi na Veselí-Mezimostí, Jindřichův Hradec a v poledne byla Jihlava. Cesta byla zdlouhavá – už večer Třebíč, po půlnoci Brno, slušná prý večeře, kterou „ochotně“, protože jsem spal, snědl za mě můj obětavý Blažek.

Za světla už vyjíždíme z Brna – Nemotice, krátká přestávka, pohled na východ – Kopanice nad Koryčanami, Kyjov – Bzenec – Uherské Hradiště ještě dost brzo dopoledne. Vítají nás jásavé slovácké kroje z širokého okolí, v nádraží – ve skladištích pro zboží jsou plné stoly koláčů, pečiva, masa, vína. Děvčátka roznášejí pohoštění i po vagónech a ještě jsou všichni Hradišťané překvapení naší chutí – nevědí, že víc než dva dny jsme nic pořádného nesnědli. Slovácké víno i slivovice také přicházejí vhod.

Pak slavnostní pochod do kasáren a tam dobrý oběd.

Druhý den rozjíždí se většina mužstva na repatriační (kdo asi zavedl to kostrbaté slovo?) dovolenou a odjíždíme i my. Jdu z Nemotic pěšky a cestou se honí hlavou myšlenky, co najdu doma, jak budu přijat, když zpráv z domova bylo málo. Nesetkám se cestou s nikým známým a zajdu napřed k Milce Vanderkové. Je doma, ač by nebyl div, kdybych ji tu nenašel. A to je první šťastná chvilka! Milka mě vítá s radostí a brzo poví i to, s jakou radostí mluvívá o našem příjezdu Růženka a jak se na mě těší!

A otevrou se dveře a Růženka spěchem zardělá mi padá do náruče. Známé slečny mě viděly, poznaly a zašly do školy povědět to Růžence. Slzí radostí Milka, slzí Růža, jsem dojat shledáním já, nejsme schopni mluvit. Po prvním dojetí povídáme a vypravíme se s Růžou k rodičům. A tam shledávám, jak mě všichni rádi vidí, jak mě mají rádi. Jsem teda mezi svými, všude úsměvy opravdové radosti nad mým návratem. Oblékám civilní šaty a zjišťuji ke své radosti, jak pečlivě Růženka i Milka opatrovaly, co bylo mého.

František Novotný (1886–1961) se narodil v Koryčanech, v Kyjově vystudoval klasické gymnázium, pak Vysokou zemědělskou školu ve Vídni. Před vypuknutím války byl zaměstnaný na statku v Malenovicích u Zlína. Po odchodu z armády pracoval ve Státním pozemkovém úřadu v Poděbradech, Tovačově, v Bratislavě a v Olomouci. Vzpomínky na rodné Slovácko a na další místa svého působení psal ručně od roku 1949. Pro publikaci v Listech jsme vybrali úseky z nejrozsáhlejší, válečné části, v níž autor cituje ze svých deníků. Celé paměti vyjdou v Knihovně Listů pod titulem Z Koryčan až na konec světa a zpět přes tři oceány. (Vynechaná místa zde nevyznačujeme, jazykové osobitosti obvykle respektujeme.)

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.