Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 3 > S Marcinem Królem hovoří Grzegorz Sroczyński: Byli jsme hloupí

Byli jsme hloupí

S Marcinem Królem hovoří Grzegorz Sroczyński

Nikdy v životě jsem nečetl ani neslyšel tolik názorů na jakýkoliv svůj text jako v případě tohoto rozhovoru, tvrdí filozof, historik a vlivný polský esejista Marcin Król. A je to pravda – už by se z nich dala sestavit kniha diskusí o současném Polsku a odpovědnosti elit.

-red-

Bude válka?

Taková s tažením vojsk? Nebude.

Revoluce?

Něco.

„Zásadní událost, která způsobí otřes“ – tak jste to „něco“ pojmenoval v knize Evropa tváří v tvář konci.

Měla mít titul Lepší to nebude, protože jsem krajní pesimista. Navzdory obecné bezstarostnosti, že v podstatně není tak zle, krize odchází, ještě jednou to vyšlo. Nuže, je zle a dřív nebo později zaklepou věci tohoto světa na naše dveře. No, možná na moje už ne, ale na vaše určitě.

O čem všichni v Evropě sní? Abychom se vrátili ke stavu před rokem 2008, čili že HDP roste o několik procent, jedněm zemím trochu míň, jiným trochu víc. Ale i kdyby se podařilo tohoto příjemného stavu dosáhnout, a to se jistě podaří, problémy to nevyřeší. Skoro celý růst stejně pohltí kasta zámožných, nezaměstnanost to už vlastně nesnižuje nebo snižuje nepatrně a jsou to nejisté pracovní úvazky, majetkové rozvrstvení dosahuje rozměrů, které bychom ještě nedávno považovali za skandální, a úpadek sociální solidarity je dramatický. My však stále blouzníme, že se ten systém dá nějak polepit a bude dobře.

V jistém smyslu se na evropské úrovni potvrzuje pitomá teze, kterou vytruboval Fukuyama. Pokud je liberální demokracie poslední etapa vývoje lidstva, bude pokračovat sama sebou, tak prostě, nemusíme si s tím lámat hlavu. Svět snad není ideální, ale přece jen je snesitelný, stačí ho korigovat, pouklízet, tam a onde pošťourat, aby rostla čtyři procenta a ne tři, a nějak přežijem. Nic špatného se už nestane. A to je právě velice nebezpečné.

Protože?

Protože když se stane to „něco“, můžeme taky viset na kandelábrech. Prostě. Aniž bychom cokoliv dělali, pěstujeme síly, které změní svět po svém. A nebudou vyjednávat.

Kdo?

Třeba nacionalisti. Ta vlna se přece valí.

Aby liberální demokracie přečkala nejbližších padesát let, musí nastat velice zásadní změny, které budou spočívat v návratu ideje rovnosti v nějaké smysluplné podobě, což není jednoduché a nikdo neví, jak to udělat. Já to v každém případě nevím. Vím jenom, že žijeme ve světě, kde má 85 lidí větší majetek než polovina lidstva čili 3,5 miliardy lidí. Naprosto chorá situace.

Nikdy za svého života jsem nebyl panikář, i když mě Gomułka v roce 1968 roku cpal do vězení, domníval jsem se, že všechno dobře dopadne. A dnes poprvé cítím strach, že happyend nebude. A napsal jsem pochmurnou knihu, abych tím strachem lidi nakazil. Možná to s někým hne. Dopadneme bídně, pokud se rozumní lidé nechopí univerzálních ideálů – rovnosti a bratrství.

To je něco nového.

Nového? Stará hesla. Volnost, rovnost, bratrství.

Ano. Jenže z téhle triády si vaše generace vybrala volnost a hlavně o ní jste nám vykládali. Svobodní a podnikaví lidé si sami skvěle poradí, jen jim nepřekážet. Čtvrtletník Res Publica, který jste vedl, byl plný takových textů.

Byli jsme hloupí.

V 80. letech jsme se nakazili ideologií neoliberalismu, mám tady skutečně značné zásluhy, přemlouval jsem Tuska, Bieleckého, celou tu gdaňskou společnost. Hayekovy spisy jsem jim horlivě strkal. Měli jsme s Balcerowiczem podobné názory, dnes k sobě máme daleko.

Ten zápal ve mně pohasl dost brzo. Uvědomil jsem si, že v liberalismu začíná dominovat složka individualismu, který postupně vytlačuje jiné důležité hodnoty a zabíjí společenství. To je ostatně snadné vysvětlit. Individualismus má velmi silnou podporu ze strany sil svobodného trhu, který si na individualistickém modelu života mastí kapsu. Naproti tomu sociální a občanské hodnoty, solidarita, součinnost takový životabudič nemají. Ony jsou z hlediska ekonomie „neefektivní“.

Zavládla iluze, že každý člověk může žít zvlášť, v rámci své osobní svobody kdesi pracovat, vydělávat co nejvíc, užívat života co nejvíc, a tamhle nám bude kdosi vládnout. Můžeme se věnovat vlastním požitkům a nelámat si hlavu záležitostmi tohoto světa.

Příjemný život.

Má to přes dvě stě let svou vlastní ideologii, na to téma vzniklo tisíc knih, jenom to nemá nikdo odvahu označit za osvícený absolutismus. Ve skutečnosti však jde o tohle.

Módní americký politolog Fareed Zakaria tvrdí, že demokracie dnes překáží vládnutí. Politici promarňují energii na pukrlata adresovaná voličům, ale mohli by se přece věnovat důležitějším věcem, nejlépe dalekosáhlým reformám. Mělo by být ještě méně demokracie, ale ještě víc liberalismu. Ať mají lidé naprostou svobodu ve svých domovech, v postelích, u televizí, ať tam dělají, co chtějí, jenom ať se nepletou do politiky. Vždyť politika vyžaduje experty, otázky současného světa jsou příšerně složité.

Jsou.

Určitě. Dokonce i zdánlivě tak banální věc jako naše polské OFE (otevřené penzijní fondy, tzv. druhý pilíř; překl.). Nemám na to názor. Vy máte?

Mám.

No to je zvláštní. Protože rozumný člověk nemůže mít na OFE názor. Lze mít emoce a pocity s tím spojené. A pádně je vyjadřovat. Ale takový názor mohou mít ekonomové, experti. A těm nevěřím ani za mák.

Protože?

Protože jeden pracoval v bance, která je majitelkou OFE, jiný prostě OFE radí a drze se vyslovuje, zatímco třetí si nechce dělat ve svých kruzích potíže a platit za cvoka, takže říká totéž co ti dva.

To je skvělý příklad, který ukazuje hlavní problém, jaký jednou povede k revoluci. Mockrát už totiž vedl. Takže kdyby bylo možné něco takového jako demokratický osvícený absolutismus anebo – podle Zakarii – liberalismus bez demokracie, bylo by to skvělé.

Čili že vládnou moudří odborníci.

Ano. Samozřejmě hlasujeme v jakýchsi volbách, ale to má druhořadý význam, protože kdosi tam nahoře ve finančních, hospodářských a dozorčích institucích bdí. Vždyť přece všechno šlo tímto směrem. A fungovalo by to, kdyby mohli být experti kompetentní, neomylní a věděli by, co se má dělat. Krize neotřásla světem proto, že padly burzy a přišla recese. Otřásla jím, protože se ukázalo, že experti jsou naprostá fikce. Nejdůležitější hospodářské instituce a centrální banky se projevily jako děcko v mlze. Měsíc před krachem dávaly řeckým obligacím důvěryhodnost AAA!

Lze říci, že jsme získali nazpět dějiny. A to je zisk.

Čili?

Svět nebude fungovat jenom tak sám o sobě, a my doma pod peřinou. To je poučení z krize.

Zbigniew Brzeziński psal před třiceti lety velice poctivě: jisté věci prostě nevíme. I když je člověk poradcem prezidenta USA a má přístup k tajným zdrojům informací. Vsadit na obnovitelnou, nebo na atomovou energii? Vyplatí se břidlicový plyn a jaký bude mít vliv na životní prostředí? Víte to? Nevíte! A experti to vědí? Taky nevědí, ačkoliv předstírají, že vědí.

Zapomněli jsme, co je to skutečná politika. Ta nespočívá ve správě reality odborníky, ale v přijímání nejistých rozhodnutí. Politika je sféra rizika. Kdy je třeba na něco vsadit, ale řídit se přitom spíše nosem, intuicí.

Píšu novou knihu, ve které se snažím ukázat, v čem spočívala dovednost pěstování politiky. Skutečné politiky. Takové, která měnila světě ve směru, který nebyl docela jasný. To bude o velkých lidech, kteří to uměli dělat.

Tedy?

Richelieu, Bismarck, Churchill, de Gaulle. Piłsudského jsem škrtl.

Protože?

Byl to génius, ale meziválečné Polsko se mu přece jen nevyvedlo. Země se čtvrtěmi dělnických slumů, rolníky, kteří přede žněmi hladovějí, a lavicovým ghettem (místem pro židovské studenty; překl.) na univerzitách.

Vezměme si Churchilla. S nejvyšším úsilím vybojoval, aby se po porážce Francie vypověděla válka Hitlerovi, protože většina britských politiků byla pro uzavření míru. Hitler nechtěl útočit na Anglii, v zásadě ji miloval. A jen Pánbůh ví, z čeho to Churchillovo rozhodnutí vyplývalo, vždyť přece nevěděl, že vyhraje, měl pouze své intelektuální a morální preference. Vsadil na svoje. Kdyby ovšem poslouchal experty, tak by uzavřel mír. Stejně tak kdyby měl „deliberativní demokracii“ – to je v poslední době moderní blbost –, pak by udělal rychle referendum a taky by uzavřel mír.

Ale o čem by to mělo svědčit? Že experti jsou k ničemu a demokratické hlasování je taky na nic?

Ne. To svědčí jenom o tom, že neexistuje politika bez vynikajících osobností. Politiku dělají jednotlivci, kteří se objevují neznámo proč, neznámo odkud a mění běh dějin. Kdyby nebylo Monneta, který ovlivnil Schumana, nebylo by Společenství uhlí a oceli a potom sjednocené Evropy.

Liberální demokracie představuje jenom šťastnou shodu okolností. A lidská práva stejně tak. Snad je to, že jsme zakázali mučení, jenom příjemná vsuvka v dějinách. Není to korunování nějakého přirozeného procesu vývoje lidstva, jak o tom blouznil Fukuyama a pár jiných předtím.

To je málo povzbudivé, že jsou lidská práva jenom náhoda.

Jistě. Ale když si to uvědomíte, přestanete sedět u televize a pít pivo. Protože pokud je to shoda okolností, a nikoliv nevyhnutelná vývojová etapa, pak snad je třeba se zajímat, jakým směrem se to všechno ubírá, ne? To za vás nezařídí ani experti, ani historické zákony, ba ani fatum svobodného trhu. Musíte vy sám.

V tom čemsi, čemu dnes říkáme politika, vynikající jedinci nejsou. Z nějakého důvodu je výběr pro politiku negativní, zřejmě proto, že rádi volíme takové lidi, jako jsme my sami. A potom od nich dostáváme přesně to, po čem nevědomky toužíme – dávku uspávacího prášku. No, možná to není úžasné, ale nějak to jde, někdo víceméně ví, co dělat. Takže mrzuté sdělení pro dnešek zní, že nyní neví nikdo, co dělat. A oni už určitě ne.

Tuska mám osobně velice rád a litoval bych, kdyby prohrál volby, protože je inteligentní a čte knihy. Sice hlavně historické, no ale přece jenom čte, což se mnoha politikům nestává. Publicisté si stále stýskají, že nemá vizi. Samozřejmě. Stejně jako ji nemá Merkelová, Cameron, Hollande, to jsou politici téže kategorie. Správci konkursní podstaty, žádní vizionáři. Prozatím jsou dobří, ale když nakonec přijde to „něco“, pak nás nezachrání.

„Něco“ čili co? Pořád to totiž nevím.

A nedozvíte se to, dokud to nepřijde.

Je mez, kterou nelze vytyčit za pomoci expertů, ona se však vždy po nějaké době projeví. Mez – nejobecněji řečeno – nespravedlnosti. A ono si to tak jde a jde, až se objeví jiskra a nastává otřes.

Revoluce.

Změna.

Vzpoura velké skupiny lidí, ve kterých se zbytečně vyvolala naděje. Společnost dnes totiž vytváří naději, slibuje a zároveň to neumí splnit. V tak masovém měřítku to nikdy dřív nebylo. Miliony lidí jsou vychovávány, ukazuje se jim půvab světa, pouštějí se seriály a do rukou se jim cpou poradce, které křičí „můžeš víc, „rozvíjej se“, „zlepšuj“, „žij naplno“. Načež se jim řekne „tůdle!“.

Dokud byly společenské třídy otevřené a existovala obecná šance na postup, působilo to. Ale s tím je to stále horší. Amerika se dlouho zachraňovala mýtem selfmademana. Člověka, který vlastní těžkou prací dosáhl vysokého společenského postavení, bohatství a nyní se může předvádět, jezdit rolls-roycem, kupovat vily a jachty. I pokud mu závidím, nevyčítám mu to.

Protože v boháči vidím sebe za řekněme třicet let.

To je ono. Naděje. To byl mechanismus, který dovoloval lidem bez reptání snášet rostoucí rozvrstvení. On však přestává působit. Propast už se totiž tak rozšířila, že kdybych se kdovíjak rozběhl, nepřeskočím.

Z vaší knihy: „Setkáváme se s mírnou hospodářskou krizí, závažnou krizí politickou, dramatickou krizí civilizační a možná smrtelnou krizí duchovní“. Co je to smrtelná duchovní krize?

Přestali jsme si klást otázky.

Jaké?

Metafyzické. Nikdo například nepřemýšlí, odkud se bere zlo. Tato otázka byla zdrojem intelektuálního pokroku Evropy za osmnáct staletí.

Adam Michnik je snad poslední šéfredaktor v Evropě, který se snaží do deníku nacpat čtyřstránkový text maďarského intelektuála Jánose Kise. Já to samozřejmě čtu, ale přistihuji se zároveň při pomyšlení, že i mně, člověku vychovanému ve světě písma, se takové věci zdají v deníku nepřípadné. To není vina Kisova nebo Michnikova, ale moje. Prostě jsem zblbl stejně jako zbytek světa.

Zdrojem všech našich problémů je úpadek myšlení. V zásadě jde o tohle. Myšlení, které samo sebe bralo neuvěřitelně vážně. Soustředit se a přečíst čtyři novinové stránky něčeho zásadního bez vtípků, vsuvek, něčeho, co nebylo zkrášleno atraktivními snímky, krátkým filmem – to je dnes výkon jak výprava na Mars.

Moje průvodkyně duchovním životem Hannah Arendtová se domnívala, že myšlení je nejzávažnější věc pod sluncem, a pokud se to nebere vážně, člověk nechápe svět. A dnes nebereme myšlení vážně, je to jen další zábava v tržní nabídce. Příjemný způsob trávení času. Dostávám z nakladatelství zadarmo výtisky všech těch knih: jednou o tom, jak vznikl Singapur, druhý den o prapůvodu nějakých rostlin, jindy zas tajné dějiny ruských zvláštních služeb a pak ještě nějaký psychologický poradce.

A co je na tom špatného?

Nic. Jenom že to je nedůležité. To nám má pouze zpříjemnit čas – třeba pojedu do toho Singapuru příští prázdniny? Nebo bude možná skvělé pochlubit se známým, že znám ty zvláštní vodní rostliny nebo vím, proč Lenina ranila mrtvice. Klepy a nicotnosti, oblečené do hávu závažných knih.

A závažná kniha by měla být co?

Filozofie například. Nietzsche například. Nebo dobrý román, který dokáže změnit osud člověka: Mannův Kouzelný vrch, Conradův Lord Jim. Literatura, která vás konfrontuje s fundamentální otázkou: proč žiješ?

Jak žít?

Ne! „Jak žít?“, to je právě typická současná otázka. Najdete ji – spolu se všemi možnými odpověďmi – v tisících rádců, kterými jsou zavalena knihkupectví. Neustálá otázka „Jak žít?“ vyplývá z falešného přesvědčení, že lze vlastnit návod k použití života, zachovat se podle jednotlivých bodů a v zásadě se oprostit od myšlení. Čili opět končíme v objetí expertů, kteří za nás mají převzít břemeno odpovědnosti.

Neptejme se „jak žít“, ale „proč“. To je nejzákladnější otázka, kterou jsme přestali klást.

Četl jste „Ości?

To je tuším nějaký módní Karpowiczův román. Celá Varšava byla nadšená.

Tam je popis domácnosti vzdělanců. Bude se vám to líbit: „V nejvyšší poličce, do které už nikdo nesahá, stáli Dostojevskij a Conrad. Spisovatelé odpovídající na otázky, které už nejsou.“

To je pravda.

Možná neexistují odpovědi na tyto velké otázky a my to prostě víme?

Samozřejmě. Definitivní odpovědi nejde najít. Ale smysl života spočíval v tom, že se hledaly. Dnes se člověk domnívá, že když nejsou odpovědi, k čemu by si lámal hlavu otázkou, odkud pochází zlo.

Vždycky to tak bylo. Vždycky se většina lidí točila kolem svých věcí a neptala se, odkud pochází zlo nebo proč žít.

Je tu zásadní rozdíl. Začali jsme Flaubertem, kterého jste vytáhl z poličky. Drama paní Bovaryové, Juliána Sorela, Conradových hrdinů – na rozdíl od našich dramat – spočívalo v tom, že to byli lidé, kteří si uvědomovali důsledky svých činů. To, zda jednali dobře nebo špatně, správně, v souladu se sliby, jaké dali jiným, to pro ně byly zásadní otázky, na které si museli odpovědět, přičemž chybějící odpověď byla zdrojem prožitků a velkého utrpení. Dnes nedostatek odpovědí nebolí.

Proč je kladení otázek tak důležité? HDP z toho nevzroste.

Kladení základních otázek mi dovoluje formulovat cíle, a tedy žít ve světě, který utvářím, a ne ve světě, kterému se přizpůsobuji. My se už jenom přizpůsobujeme, což je vidět právě na rostoucím počtu poradenství všeho druhu. Na možnost radikální proměny světa jsme přestali věřit. Nezaměstnanost? Vždyť je strukturální, nedá se s ní moc udělat. Sociální rozvrstvení? To je neodmyslitelný prvek trhu, bohužel, co s tím. Nízké platy? No co, takový máme pracovní trh. A tak dál.

Naše bezmocnost je patrná taky na nedostatku jakéhokoliv utopického, ideologického myšlení. Nikdo neprojektuje svět znova.

Kladení důležitých otázek. Vymýšlení utopií. Diskutování o idejích. Produkování nových idejí. Čí je to úkol?

Můj. Svatá povinnost intelektuálů.

No a?

Proč neplníme svou svatou povinnost? Protože se přerušila komunikace mezi politikou, médii a světem ducha.

Kdo to udělal?

Všichni.

Nemá cenu psát pro politiky závažné texty, protože oni je nečtou. Žádný politik v žádné zemi se neradí s filozofy. Michael Sandel mi vyprávěl, že ho Obama přesvědčil, aby se stal poradcem v nějakém grémiu, ale potom se nekonalo ani jedno zasedání. Politika už není proměňování světa, ale jen aktuální správa a udržování stavu snesitelného pro voliče. K čemu je tady třeba filozofa?

Dobrá. Politici jsou vinni, média jsou vinna. A vy?

Začali jsme se považovat za nedůležité, a tak jsme přestali být důležití. Tak to totiž funguje.

Vy taky?

Taky. Marginalizace myšlení nastávala v Polsku rychle a fantasticky. Po roce 1989 stačilo několik let, a už nikoho nezajímaly závažné texty. Viděl jsem to, když jsem redigoval Res Publiku.

Píšete toto: „Ve svobodném Polsku se ani nám v Res Publice ani nikomu jinému na žádném jiném místě nepodařilo vyvolat ani jednu veřejnou debatu, která by se týkala problémů skutečně zásadních.“ Je to tak zlé?

Samozřejmě. Všechny debaty, které nás nyní rozohňují, se točí – s prominutím – kolem zadnice a okolí. Týkají se otázek souvisejících se sexuální morálkou. A to není střed života společnosti včetně tak závažné věci jako potraty. Pokrokové elity se začaly věnovat pohlavní a sexuální nerovnosti, a přitom naprosto ztratily z očí prosté nerovnosti ekonomické, které jsou skandální. Co bychom se zabývali nějakými sociálními kategoriemi z 19. století, máme novější, zajímavější. Obyčejné lidi s jejich obyčejnými problémy jsme takto odevzdali napospas zpitomělé pravici, která jim slibuje všechno.

Píšete: „Žádné analýzy, popisy nebo výzvy nezpůsobily, že by si jakákoliv moc jasně uvědomila rozsah polské bídy, rozměry politického a hospodářského podvodu, načež by se snažila se těchto problémů chopit.“ Trváte na tom?

Nic se nezměnilo.

Tak dál: „Polsko je země brutálních a hlubokých rozdílů. Když potom zapínám televizi a vidím, o co se přou, vidím naprostý nedostatek elementární lidské solidarity.“ Ano?

Samozřejmě.

To svobodné Polsko – se sociální nerovností, zástupnými spory, zblblými médii, hloupými politiky – nám vybudovala vaše generace. Vy a vaši kamarádi z opozice. Hanba?

Obecně ne. Ono není tak příliš špatné. Řeknu to jinak: je stejně špatné jako jiné demokratické země.

Jakž takž se vám povedla jen volnost. Rovnost a bratrství jste si odpustili. Proč?

Protože to byla od začátku písnička o svobodě.

My jsme byli odtržení od reálných lidských problémů. Z našeho hlediska šlo přece v té celé revoluci o svobodu. Například problémy s cenzurou v PLR. Kdo je měl? Pro 97 procent Poláků to vůbec nepředstavovalo žádnou potíž. A pro nás naopak to byl problém základní, že škrtají nebo zakazují tisknout to, co člověk v potu tváře vyprodukoval.

Svoboda byla pro nás nejdůležitější, absolutně. Ona nám stačila. A otázky sociální solidarity, bídy na venkově, státních statků, nerovnosti... Chyběla nám představivost.

To snad je základní předpoklad vzdělance, aby měl představivost, ne?

Já se neomlouvám, já vysvětluji.

Státní statky byly v roce 1991 rozpuštěny jedním škrtem pera. Několik set tisíc lidí se ze dne na den mohlo jít klouzat. Jednou to bude učebnicový příklad, jak se nemají dělat reformy přes mrtvoly. Ale to můžeme vědět dnes. A tehdy jsme ovšem kolektivně levitovali na hladině jisté fikce, kterou jsme ostatně zdědili po opoziční literatuře.

Fikce?

Fikce svobodného trhu. Knižní. Nejdůležitější knihy byly tehdy dvě: Hayek, Svobodný trh a svoboda a Popperova Otevřená společnost.

Působila ta hrozná fikce. Přesvědčení, že svobodní lidé sami najdou své místo. A že svobodné hospodářství přijme jakékoliv množství pracovníků, stačí je rozhýbat. Což se částečně stalo.

Kde se to stalo? V Lodži na Bałutách? V někdejších státních statcích? Druhá generace žije na podpoře.

Chyběla nám představivost.

Empatie.

Představivost.

Vychovaly mě ty vaše podzemní bulletiny a manifesty, ve kterých jste psali, jaká je to nádherná solidarita mezi lidmi a že ve svobodném Polsku bude konečně spravedlnost. Když konečně svobodné Polsko přišlo, bylo mi patnáct, běhal jsem v tričku „Jacek Kuroń náš poslanec“ a naivně jsem si myslel, že mé idoly celé dny uvažují, jak to udělat, aby byla spravedlnost.

Je mi líto.

Mluvili jste vůbec o sociálních otázkách? O rovnosti například?

Ne.

Do roku 1990, když se sešla skupina vzdělanců, jsme ovšemže vedli závažné rozhovory. O tom, jak vyřešit různé problémy, o prioritách pro Polsko. Potom to z rozhovorů zmizelo v přesvědčení, že se pouto mezi rozumem a mocí přetrhlo. Co se budu zabývat věcmi tohoto světa, když nikdo neposlouchá – už jsem vám ten mechanismus vysvětloval.

Tak o čem dnes rozmlouvá polský intelektuál, když potká jiného polského intelektuála?

Teď? O životě společnosti vůbec ne. Někdy o knihách. O vtipech se mluví. Aha, v posledních letech se rozhovory soustředí na boj o univerzity, kde se zavádějí principy tržní konkurence, což nám může rozbít vědu.

Ovšem. Když přišlo koště svobodného trhu na univerzity, tak si o tom konečně povídáte, protože vlastní zadnice bolí.

Slušelo by se vám tuhle nepříjemnou poznámku nějak vrátit, ale bohužel nevrátím, protože máte svatou pravdu.

A o Kaczyńském.

Ano. Mluví se. Vděčné téma.

Protože polský vzdělanec se věnuje nenávisti ke Kaczyńskému. To ho opodstatňuje.

Působivá téze, ale nepravdivá.

To je vaše jediná vášeň. Nerozčilují vás sociální nerovnosti. Morální pobouření je vyhrazeno pro Kaczyńského. Pohodlné.

Prosím vás! Nelze se od Kaczyńského oprostit a nezabývat se jím. Když vám chce někdo podpálit vlast, nebudete reagovat? Elita nereagovala na smolenské nesmysly (tvrzení, že katastrofa polského vládního letadla byla důsledkem atentátu; překl.), a to byla chyba, protože se rozmohly.

Znal jsem Jarka a Lecha, to jsou mí dobří kamarádi. Ale všichni jsme generace otroctví. V Jarkovi jsou celá ložiska averzí, protože byl druhořadým opozičním aktivistou. Stejný problém má hodně vzdělanců, kteří se objevili v Solidaritě. My jsme přece byli jenom poradci, Wałęsa mohl kdykoliv každého kopnout do zadku, což ostatně někdy dělal. V jistém smyslu je polská politika pořád rozhovor starý třicet let – o tom, kdo je větší hrdina, a léčení oněch komplexů.

Mě to vůbec nebaví, že se pořád zabýváte těmi historkami.

Dočkáte se brzo. Můj druh je spíš na vymření.

V Ústavu pro veřejné otázky plánujeme knihu k 25 letům svobodného Polska. A víte co? Pozval jsem výhradně autory z mladé generace, narozené v letech 1975–1985. Oni vycházejí z jiné skutečnosti. S nesrovnatelně větším sociálním cítěním, to je zřetelný rozdíl.

Kdyby nepřišla druhá světová válka, konaly by se v roce 1940 v Polsku volby do Sejmu. A víte, kdo měl kandidovat? Mladí lidé jménem Kisielewski, Stomma, Giedroyc, Turowicz a Bocheński. Nebýt Hitlera, právě tito mladí lidé by převzali moc a změnili by Polsko. Bylo by spravedlivější, bez lavicových ghett a s agrární reformou.

Mladý Bocheński psal o tehdejších politicích, že není dobré, když moc převezme generace otroctví. Totéž se týká nás.

Magazyn Świšteczny Gazety Wyborczej, 8. února 2014; pro české vydání zkráceno.

Grzegorz Sroczyński (1974) je novinář, autor mnoha oceňovaných interview.

Marcin Król (1944) je filozof a historik.

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.