Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 3 > Libor Martinek: Postsurrealista i básník čítankový

Postsurrealista i básník čítankový

Třetí svazek Básní Vítězslava Nezvala ukončuje kolekci, kterou Česká knižnice předkládá čtenářům významné sbírky veršů jednoho z mála proslulých českých básníků, jehož poezie se dosud nedočkala kritického vydání. Poslední soubor obsahuje Nezvalovu postsurrealistickou tvorbu a často polemicky hodnocené poválečné období. I přes úlitby novým bohům napsal Nezval tehdy řadu kvalitních básní, když byl dostatečně „imunizován“ poemami z let 1949–1951 (Stalin, Zpěv míru a Z domoviny) i cenami a poctami (mj. národní umělec) vůči strážcům skutečné stranické linie.

Poslední soubor Básní obsahuje 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (v době svého anonymního vydání v roce 1936 hit knižního trhu), sbírku Pět minut za městem (1940), kterou se Nezval viditelně vzdaluje surrealismu a přiklání se k literární klasice a lidové písni, Balady Manoně (1945), která vznikla vyjmutím sedmi villonských balad ze hry Manon Lescaut a doplněním o několik nových čísel, jež jako celek vytvořily novou lyrickou skladbu. Dále svazek zahrnuje sbírku Kůň a tanečnice, připravenou k vydání v roce 1944, ale vyšlou až posmrtně s ilustracemi Františka Tichého (1962); část z ní byla Nezvalem zařazena pod názvem Na visutých hrazdách do sbírky Veliký orloj (1949). Pak je zde zahrnuta sbírka Křídla (1952), jakési sebrání básní napsaných v různé době a v rozličných situacích (na rozdíl od sbírek, které Nezval napsal během krátké doby a takříkajíc na jeden zátah). Jde o sbírku geneticky a typologicky odlišnou od jiných básnických knih Vítězslava Nezvala, které se i přes žánrovou rozmanitost vyznačovaly jednolitostí a kompaktností. Konečně svazek obsahuje sbírku Nedokončená, kterou s podtitulem Básně z pozůstalosti vydalo posmrtně nakladatelství Československý spisovatel v Praze v roce 1960. Nedokončená obsahuje rovněž autobiografické pásmo ve verších Život básníka.

V předcházejících svazcích Básní v České knižnici editor Milan Blahynka ponechal stranou delší lyrickoepické skladby (Dobrodružství noci a vějíře, Snídaně v trávě a Jan ve smutku), které byly vydány knižně samostatně, přitom považovány za méně významné. Ze stejného důvodu nebyla do Básní III. zařazena ani žádná ze tří knižně publikovaných skladeb z přelomu 40. a 50. let minulého století (Stalin, Zpěv míru a Z domoviny). O nevhodnosti zařazení prvních dvou skladeb do svazku nelze pochybovat, třetí, Z domoviny, sice nedosahuje umělecké intenzity Nezvalových dřívějších básnických skladeb zejména předválečného období, nepopiratelnou hodnotu nicméně má pro návrat do rodného kraje, ke kořenům, k dětství na moravské vesnici; nezapomene ani na rodiče (v autorově představě srostlé s venkovem), oslavuje krásu venkovské přírody; je to tedy sbírka v dobrém slova smyslu regionalistická, byť vyúsťuje v dobově a ideologicky podmíněnou oslavu rodné země kráčející ke šťastné budoucnosti.

Samozřejmě, Nezvalovy básnické knihy tvořily jak básně oslovující čtenáře otevřeného čisté poezii, tak i manifesty, proklamace a pozdravy či veršované zdravice, jimiž manifestoval své politické přesvědčení. Nicméně i po roce 1945 se v básníkově tvorbě nachází značné množství obecně působivých veršů. Blahynka připomíná jejich obhajobu v esejistice katolického moravského básníka Jiřího Kuběny, jenž v Nezvalově díle i z poválečného období nacházel inspiraci k vlastní básnické tvorbě. Součástí Křídel je i Balada o smrti matky, původně obsažená ve sbírce Matka Naděje (1938), která se do svazku Básní III. již nevešla a kterou editor zařadil do oddílu České balady. Cyklus Černé moře ze sbírky Nedokončená dokonce podle Blahynky evokuje a „snad i lehce koriguje“ (s. 453) básníkův pohled na Sovětský svaz. V souvislosti s posledními sbírkami zmiňme také odchody jeho přátel-básníků, jimž se dostalo zvěčňujícího portrétu ve verších (Tři smuteční básně za Františka Halase, rozloučení s Konstantinem Bieblem z Křídel), nebo literárních osobností, jichž si vážil (báseň Za Petrem Bezručem z Nedokončené). Podobně si Nezval již dříve dovolil psát klasické verše o T. G. Masarykovi v rozporu se zásadami surrealistického hnutí. Jakoby na obranu před námitkami a výtkami, že není věrný jednomu zvolenému básnickému směru, Nezval v roce 1925 píše dopis Jiřímu Mahenovi. V tomto nedokončeném a neodeslaném listě si povzdechl, „jak je smutné [pro] literární předsudek [příslušnosti k nějakému směru nechávat] ležet ladem tisíce krásných věcí, které se nepasují do metody či módy“ a položil si otázku, proč by „nemohl napsat jednou divoké, nelogické drama, podruhé úplný realismus, potřetí romantický příběh, počtvrté povídku bez děje, popáté psychologickou věc“ (...). „A proč ne tohle všecko třeba v jednom jediném díle, nebo v mnoha dílech, podle toho, jak mi zrovna bude?“ (s. 454). Milan Blahynka jako vysoce zasvěcený vykladač Nezvalova díla z této proklamace vyvozuje, že tento dopis z hloubi dvacátých let vlastně „anticipuje základní princip poetiky postmoderny“ (s. 454), odvolávaje se ovšem na esej Jiřího Kratochvila Vítězslav Nezval z pohledu postmoderny (Host 2012, č. 7, s. 17–22). Rozumíme-li postmoderně z definice, když ne z literární praxe, která je rozmanitá a nelze ji sešněrovat do předem stanovených rámců, že „spočívá v předvedení nejen mnohosti významů, jako spíše nemožnosti stanovení jakéhokoli významu“ (jak píše polský teoretik Bogdan Baran), pak jde Blahynkova úvaha o „Nezvalovi jako postmodernistovi před postmodernismem“ mimo smysl výroku pisatele listu.

Milan Blahynka rozpoznává etapy Nezvalovy básnické tvorby do roku 1937 poměrně snadno podle způsobu práce, pro který byl v jednotlivých etapách zaujat. Poetistická a surrealistická fáze byly již ve své době pojmenovány i díky Nezvalově esejistické činnosti. V posledním více než dvacetiletí o členění své práce na etapy básník ovšem nerozhodoval sám, přechod si vynucovaly události a poměry. Tím se poslední tři etapy básnické tvorby odlišovaly od předchozích tří fází – předpoetistické, poetistické a postpoetistické; poslední tři období nelze definovat přímo podle básnických směrů, ale především na základě podmínek. Do začátku okupace hrozily Nezvalovi jenom cenzurní zásahy, po Mnichovu bylo zastaveno vydávání některých časopisů, v nichž mohl publikovat. V druhém období přistoupila hrozba zákazu tisku a osobní perzekuce; k zákazu došlo už roku 1941, k zatčení, které nebylo přímo motivováno dílem, v létě 1944. Ve třetí, poválečné fázi se podmínky pro tvůrčí práci měnily podle toho, nakolik se identifikoval s dobovým pojetím komunismu.

Jestliže se Nezval do roku 1936 ztotožňoval především s jedním svým způsobem poezie, po rozchodu se surrealisty se už žádná z dalších etap tvorby nedá vymezit a pojmenovat podle jednoho převládajícího směru. První postsurrealistická etapa začíná v utajení na podzim 1936, tedy ještě v době básníkovy zdánlivě úplné oddanosti tomuto směru, 52 hořkými baladami věčného studenta Roberta Davida. Rozhodnutí vydat anonymně knihu pod fiktivní identitou věčného studenta motivovalo několik faktorů. První zřetel byl ekonomický – uplatnit se na trhu, který byl jeho knihami přeplněný. Další byl dán potřebou dát průchod bytostné méličnosti, uvolnit se ze surrealistického korzetu, těšit se z dětské i milostné hry na schovávanou, oslovit širší čtenářskou obec, kterou si surrealistická tvorba nemohla získat, stylizovat tvůrčí subjekt do role vzdělance, jenž byl bez vlastního přičinění vyvržen na okraj společnosti, snícího a básnícího o dobrém životě. Pátrání po identitě autora pak napomáhalo k udržování a stupňování zájmu o knihu, ale zároveň čtenáře a zejména kritiku rozdvojilo v názoru na její hodnotu. Je také třeba říci, že kniha kromě dráždivosti anonymním titulem mohla být u nás přijata se zájmem i ze žánrových důvodů. Hra Jiřího Voskovce a Jana Wericha Balada z hadrů (premiéra 28. listopadu 1935) napověděla sbližování dvou rozdílných a samostatných žánrů poezie – francouzské (villonské) balady a lyrickoepické básně osudově nebo sociálně tragické, jaké u nás psali Erben, Neruda, Bezruč a Wolker. Prolnutí sociální a francouzské balady našlo svého mistra právě v autorovi 52 balad. (Naopak České balady, cyklus ze začátku padesátých let ve sbírce Křídla, nejsou, jak již napovídá žánrový titul, balady villonské.) Robert David byl básníkovi natolik drahý, že svému synovi dal v padesátých letech jméno Robert a v jenom ze sonetů, které pro něho napsal a zařadil do Chrp a měst (1955), svého věčného studenta výslovně připomíná.

Nezvalova první postsurrealistická etapa se uzavírá monografií Štyrský a Toyen a knihou procházek po milovaných městech Pražský chodec (1938). Následovaly verše na rozloučenou s Karlem Čapkem i s první republikou, na básníkovu práci dolehlo i těžké onemocnění jeho matky; z obav o matčino zdraví vzešla básnická kniha Matka Naděje, vydaná na jaře 1938. Nezval pokračuje v překládání (mj. verše Heinricha Heineho, v nacistickém Německu pálené) a práci pro rozhlas. V roce 1938 vyšel i první cizojazyčný knižní výbor z Nezvalova díla, paradoxně v němčině, Gedichte v překladu Otty Eisnera a Hanse Schönhofa, patrně v lipském nakladatelství v moravsko-ostravském exilu Julius Kittls Nachfolger (Leipzig – Mährisch-Ostrau). Po dopsání Manon Lescaut, kterou si u něj objednal E. F. Burian pro své D 40, v době po 17. listopadu 1939 přepracoval začátek hry o Manon jako oslavu bujarého loučení studentů před odjezdem na prázdniny. Byla to odpověď na skličující atmosféru protektorátu. Po zákazu publikování se učil kresbě a malbě, obrátil se k práci pro film, o nějž se zajímal už od dvacátých let. Díky kontaktům zejména s Milošem Havlem realizoval několik vlastních scénářů a ve spolupráci s filmovým studiem Barrandov pokračoval i po válce, dokonce ho protektorátní zkušenost katapultovala do filmového odboru poválečného ministerstva informací. Nezval stále píše verše z vnitřní potřeby do šuplíku; ty později zařadil do sbírky Historický obraz. Po válce vycházejí texty, které nemohly být publikovány dříve, mj. černý román Valérie a týden divů.

Nezvalovu třetí a již poslední postsurrealistickou etapu nazval Milan Blahynka obdobím Nezvala v množném čísle. Básník se vrhl jednak do úřednické práce a jednak se snažil obhajovat umělecké hodnoty proti snahám podřídit filmovou tvorbu krátkodobým politickým zájmům. Zastává se i osobností, jichž si vážil (Jakuba Demla, Miloše Havla, Václava Talicha). Čelí soustředěným útokům ze strany tzv. mladé kritiky za sbírku Veliký orloj, jenž se podle ní „zastavil“ nebo „bije 20 let pozadu“. K tomu se přidávají zdravotní problémy, Nezval v roce 1950 přežije infarkt zadní srdeční stěny. Jsou i okamžiky štěstí, kdy mu jeho poslední velká romantická láska Olga Jungová 19. září 1954 porodí syna Roberta. Během sedmi let Nezval vydá knihy básní Křídla, Chrpy a města (posmrtně vychází Nedokončená), jednu knihu básní v próze pro děti (Věci, květiny, zvířátka a lidé pro děti, 1953), dvě celovečerní hry (Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, 1956; Veselá Praha, 1957), dvě monografie o českých malířích (Antonín Slavíček, 1952; Rudolf Kremlička, 1955), dva knižní překlady, výbor z esejistiky a memoáry Z mého života (1959), v nichž rehabilituje tvůrčí úsilí své avantgardní generace. Po vybřednutí ze schematismu se k němu začíná hlásit i mladé pokolení ústy Milana Kundery, respektuje ho i generace kolem časopisu Květen (Miroslav Holub, Jiří Šotola), která se k němu jinak stavěla polemicky.

Milan Blahynka snad kvůli zdůraznění kontrastu mezi oficiálním obrazem básníka a projevy nechuti v soukromých hodnoceních, dochovaných v paměti současníků, v korespondenci a zápisnících, cituje ze vzpomínek Jana Zábrany Celý život (1993). Po Nezvalově smrti na „pocitu opovržení nad mrtvým neměnilo nic ani to, že si většina těch, kdo nad ním pronášeli soud, byla vědoma, že jde o jednoho z největších českých básníků 20. století“ (Zábranovy zápisky ze září a října 1976). Proti tomuto typu negativních postojů snáší příklady pohledu na Nezvala z nekrologů v exilových časopisech, připomíná Nezvalův referát na spisovatelském sjezdu v roce 1956, kde prý „stanul jako hlasatel obrody české poezie a jejího uvolnění z pout oficiálního socialistického realismu“ (Vilém Bernard ve Sklizni svobodné tvorby, sv. 19, Lund, listopad 1957). Podobně kladně se o Nezvalovi psalo v nekrologu zveřejněném ve Svědectví (1958, č. 1).

Co se týče spisovatelského sjezdu, připomněl Michal Bauer v článku jemu věnovaném, že „podoba sjezdu SČSS i obsah tezí a referátů byly detailněji určeny po pobytu tzv. studijní delegace SČSS v SSSR ve dnech 1.–15. 12. 1955“ (Aluze, 2010, č. 3). V delegaci byli mj. Jan Drda, Vítězslav Nezval, Jan Mukařovský, Josef Sekera a Jan Pilař. „Čeští a slovenští autoři referátů konzultovali jejich znění s vedením Svazu sovětských spisovatelů, které navrhovalo též délku referátů i počet a délku diskusních příspěvků na sjezdu SČSS, stejně tak konání schůze stranické skupiny těsně před sjezdovým jednáním. Sovětští spisovatelé upozornili i na některá témata, jež by mohla přinést komplikace, např. otázka tvůrčí svobody“ (ibidem). Představa Vítězslava Nezvala jako hlasatele obrody české poezie a uvolnění z korzetu socialistického realismu zrovna na tomto sjezdu, jenž jinak přinesl podstatná, odvážná vystoupení Jaroslava Seiferta nebo Františka Hrubína, je tváří v tvář dokumentům – předloženým i zhodnoceným Michalem Bauerem – přehnaná, ne-li bizarní.

Milan Blahynka se po své apologetice táže, zda platí, co napsal o básníkovi Jiří Wolker v dopisu Zdeňku Kalistovi ze 13. dubna 1922: „Pro něho jsou jiná měřítka. Neboť je to člověk, který i když napíše zla jako satan –, bude čistý jako dítě.“ Podle mého názoru to možné není.

Vítězslav Nezval: Básně III, Brno, Host 2013, 556 s.

Libor Martinek (1965) je literární vědec, působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.