Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 3 > Lukáš Motyčka: Na co to myslím?

Lukáš Motyčka

Na co to myslím?

Tak třeba dostanu políček, nejdříve mi namlouvají, že to nic nebylo a usmívají se, pak mi vmetou do tváře, že jsem si ten políček zasloužil, že jsem si ho nakonec dal já sám a pohrozí zhoršením „atmosféry“. O čem to mluvím? O svém pracovním či privátním životě? O politické situaci na východě Evropy?

Potom úprk nočním parkem. Výstavnost historie je klam, říkám si a obdivuji barokní paláce efektně nasvícené laternami a svitem hvězd. Mrzne a podle předpovědi počasí se má ještě ochladit. Začíná svatý týden. Už jsme si Ho přivítali, na zemi leží palmové listí. Má začít dokonce sněžit. Mlýnský potok je v ohybu neočekávaně dravý, všímám si toho vždy, když jdu kolem a slyším hukot vody. Teď si toho taky všimnu. V nočním parku několik posledních běžců, zamilované dvojice, jež zahřívá láska. O čem to mluvím? Ještě než vyjdu z parku do města, zastaví mě mladý muž vedoucí za ruku svou milou, a ptá se: „Ty seš určitě věřící, že?“ Spontánně odpovídám (proč jsem vyděšený?), že ne, a jdu dál a vrtá mi hlavou, kdo to byl, co tím myslel a na jakou víru mě chtěl obrátit. Na víru lásky k bližnímu? Jdu rychle dál, vrhám se do noci, chvíli sleduji, jak mi pod nohama ubíhá chodník, chvíli mám hlavu zvrácenu nazad a zírám na vyjasněné nebe, studené hvězdy a měsíc v úplňku. Vzpomenu si na bouřku a kroupy, to vše v jeden den. O čem to mluvím?

Těkavost mé mysli se zklidňuje. Uklidňuje mě, když můžu sledovat lidi při práci. Sedím na baru a pozorně se dívám na barmana, žlutá kravata v černé košili, němé pohledy, kusé věty, profesionální pohyby. Sedět u baru znamená mít tak trochu zvýhodněnou polohu a tak trochu nebýt nikde. Pode mnou skupinka bujarých rusky mluvících studentů. Mladý muž a dvě mladičké dívky, předpokládám, že studenti, říkám si, že by naděje ruských elit, když se dívám na jejich oblečení a odhaduji cenu jejich drinků. Sabaka, panimaju, život. Jsou veselí a mladý muž očividně naslouchá hlasu atavismů a dívky činí totéž, ještě jednu rundu! Napadá mě, jak bych se cítil, kdybych já byl mladým Rusem studujícím právě teď na Západě, jestli bych mohl být tak veselý. A pak si říkám: Fuj, nerozeznáš ukrajinštinu od ruštiny! Nepřeháněj! Sabaka, adin, rabotať. Vedle u baru sedí dívka a stydí se, čte si a zkouší něco psát. Napsanou větu vždy přeškrtne a začíná znova a znova. Má takto popsanou a poškrtanou už polovinu velkého papíru. Mladý cizinec s úsměvem Keanu Reevese se s ní snaží navázat rozhovor. Anglicky. Dívka se stydí a po pár konvenčních větách hovor ustává. Pak slyším: I've never heard about an Australian whisky! U ruského stolu ještě jedna runda, velké veselí, teprve teď si všímám, že mají všichni tři velmi červené oblečení a něco mě nutí si představovat, jak bych se asi cítil, kdybych byl ke konci třicátých let minulého století Němcem, a vybavuji si Goebbelsovu řeč při návštěvě Švýcarska roku 1933... německý lid a německá vláda chtějí mír, neboť jsou pevně přesvědčeni, že by válka uvrhla do nejhlubšího neštěstí nejen Německo, ale celou Evropu... Nepřeháněj, říkám si, shame on you, nerozeznáš ukrajinštinu od ruštiny! A ještě: když někdo říká život, neznamená to vždycky život.

U vzdálenějšího stolku se rozbíjejí sklenice na střepy. Zvednuté hlavy. Chvíli hrozivé ticho. Pak se vše vrací do normálu, střepy se zametou, stůl se utře. Z Keanu Reevese zbývá jenom úsměv, víc nic, nic. A i ten se vytrácí. Za barem svítivě žlutá kravata zasunutá do černé košile a nad barem skotská vlajka. Dívka, která se tak styděla a celou hodinu se snažila něco psát a číst, odchází, chvíli po ní i onen anglicky mluvící cizinec, který jaktěživ neslyšel o australské whisky. Ruský stůl si dává ještě jednu rundu. Cože? Mehr Licht?? ... za věčným ženstvím jsme neseni výš?! Nonsens! Mehr nicht!!! Palmové listí jsme pošlapali, nasadili jsme Mu korunu. Mění se kulisy? Nemění? Teď si ho ještě zabijeme.

O čem to mluvím? Na co to myslím? Chyba překladu? Nebo něco ještě fatálnějšího? Je půlnoc. Vstanu, platím a jdu domů. Jediná rozumná věc, která mě v tu chvíli napadá.

Lukáš Motyčka

Obsah Listů 3/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.