Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 4 > Zbigniew Rokita: Ukrajinská válka

Zbigniew Rokita

Ukrajinská válka

Není známo, kde Západ vytyčil linii, kterou Putinovi nedovolí překročit: těžko říci, po které straně hranice jsou Riga, Kišiněv nebo Kyjev. Víme jen, že Tbilisi, Doněck, Luhaňsk nebo Sevastopol jsou na smolné straně.

Válka, která se odehrává na Ukrajině, ještě nemá své jméno, ovšem brzo je jistě dostane – není to totiž lokální incident, ale jeden z největších evropských ozbrojených konfliktů po pádu berlínské zdi.

Ukrajinská válka již pohltila mnoho obětí. Ve vojenských či polovojenských formacích zahynulo do poloviny července asi 500 Ukrajinců a na územích ovládnutých separatisty ztratil možná život dokonce stejný počet; několik tisíc lidí bylo raněno a mnozí z nich zůstanou se zmrzačením po celý život; desetitisíce lidí uprchly ze svých domovů s úmyslem přesídlit do Evropské unie, Ruska nebo do jiných oblastí Ukrajiny; téměř 2,5 milionu obyvatel Krymu se stalo ruskými občany – mnozí proti své vůli.

Na západní frontě klid

Konflikt obnažil slabost stejně tak Západu jako Ruska: Západ ukázal, že není ochoten podniknout účinné kroky, a Rusko, že je ochotno podnikat téměř výhradně kroky neúčinné.

O vztahu Západu k válce na Ukrajině se již napsalo hodně. Zásadní jsou tu hospodářské vazby hlavních evropských hráčů s Ruskem a nedostatek vůle se víc angažovat ze strany Spojených států, které svalují hlavní odpovědnost za řešení konfliktu na Evropu. Rusko zatím využívá různic uvnitř Unie – udržuje dvoustranné vztahy s jednotlivými zeměmi, aniž by k organizaci přistupovalo jako k jednomu celku. Pro hlubší sankce se vyslovují především země, jejichž ekonomiky na tom mohou prodělat poměrně nemnoho, jako Litva nebo Polsko. Zároveň byl z rozhovorů na nejvyšší úrovni eliminován (nejpravděpodobněji pod nátlakem Moskvy) šéf polské diplomacie Radosław Sikorski – dnes se jich účastní představitelé Německa, Francie, Ruska a Ukrajiny. To je zásadní fakt, poněvadž Sikorski prezentuje neústupnější postoj než Berlín nebo Paříž.

Důležitý je také pocit velké části západoevropských elit, že se válka na Ukrajině odehrává na jiné planetě. Po rozpadu Sovětského svazu totiž mnozí předpokládali, že Rusko má právo na svoji zónu vlivu – poté, co se z ní vytrhlo Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko a do jisté míry rovněž Litva, Lotyšsko a Estonsko, je v ní ponecháván zbytek postsovětského prostoru. Otevřenou otázkou však zůstává, kde Západ vytyčil linii, kterou Putinovi nedovolí překročit: těžko říci, po které straně hranice jsou Riga, Kišiněv nebo Kyjev. Víme jen, že Tbilisi, Doněck, Luhaňsk nebo Sevastopol jsou na smolné straně.

Putin odedávna vystavuje Západ zkoušce, když zkoumá, jak daleko může zajít. Evropa se zatím chová, jako by odešla do politického důchodu. Udělala si již pořádek na svém dvorku, i separatismy řeší džentlmensky (vbrzku nás čeká referendum o nezávislosti ve Skotsku). Starý kontinent si váží stability a chce v klidu dožít své dny. Nechápe přitom, že válka na Ukrajině není lokální incident a změna trasy civilních letů nezpůsobí, že na něj bude možné zapomenout. Jak dlouho vydrží trpělivost (nebo hloupost) západoevropským elitám – dnes těžko říci. Stovky civilních obětí, vkročení vojsk na území evropského státu a anexe jeho území, výskyt černé díry na východě Ukrajiny, která zabila mimo jiné cestující malajsijského letadla – pokud nad tím vším dokáže Západ přejít k dennímu pořádku, hrůza pomyslet, co ještě Putinovi dovolí.

Rozděl a panuj

Nevíme, jaký byl ještě před několika měsíci kremelský maximální plán, když se však Moskva spokojila s anexí Krymu a destabilizací východní Ukrajiny, ukázala, že je slabá a nedokáže kontrolovat ani zabraná území. Dokladem je katastrofa malajsijského letadla.

Z tohoto a dalších důvodů se atraktivita Ruska v postsovětském prostoru značně snížila, což zase ztíží realizaci integračních projektů v regionu – známé „kříšení Sovětského svazu“. V roce 2008 jsme se přesvědčili, že Rusko se nemůže spoléhat na úplnou podporu žádné z bývalých svazových republik – nepodařilo se mu přesvědčit ani nejbližší spojence jako Arménie nebo Bělorusko, aby uznaly nezávislost Abcházie a Jižní Osetie. Podobně tomu bylo i tentokrát – kromě hrstky zemí jako Afghánistán, Venezuela nebo Sýrie uznaly de iure anexi Krymu nemnohé státy (třebaže například Google přesunul hranice na svých mapách ve prospěch Kremlu).

Vyplývá to do značné míry z faktu, že Rusko téměř nikdo nemá rád – mnoho zemí v Evropě například důvěřuje Němcům nebo Američanům, protože si cení jejich hospodářského, kulturního nebo politického modelu. Atraktivita těchto zemí způsobuje, že k nim mnoho zemí tíhne. A zatím na světě existuje nemnoho regionů či států, které vidí v Rusku atraktivního a předvídatelného partnera. Nejčastěji jsou k tomu nuceny a považují je za menší zlo (například Kazachstán, který se integruje s Ruskem v obavě z Číny), záruku bezpečnosti (jako Arménie, která vede válku s Ázerbájdžánem), zdroj úvěrů (Bělorusko), místo práce (Kirgistán, Tadžikistán) nebo surovinovou kolonii (Čína). Některé státy udržují také dobré vztahy s Moskvou hlavně spektakulárně (jako Sýrie nebo Venezuela). A třebaže se najde několik regionů jako Krym nebo Podněstří, které si Ruska a Putina váží, většina států Východní Evropy ruským modelem pohrdá, bojí se Ruska a nedomnívá se, že jim má mnoho co nabídnout.

My nejsme bratři

Rostoucí nedůvěra se ostatně netýká jenom politiků, ale rovněž společností: vzdalují se od sebe dokonce i východoevropské národy. Dvě třetiny Ukrajinců mají dnes o Rusku záporné mínění – je dokonce stále méně atraktivní pro velkou část obyvatel východoukrajinských obvodů. Spor s Ruskem způsobil také, že obyvatelé některých jihovýchodních regionů Ukrajiny začali své ukrajinství více pociťovat a manifestovat – týká se to například Oděsy nebo Dněpropetrovska.

Konflikty propukají denně rovněž tam, kde se Ukrajinci, Rusové, ale také Bělorusové potkávají: mnoho východoevropských studentů, kteří studují v Polsku, se už měsíce mezi sebou hádá, ke sporům dochází také v zahraničních letoviscích. Příklad geopolitiky v kostce jsme nedávno měli v egyptském hotelu, kde se Ukrajinci porvali s Rusy, na jejichž stranu se postavili Bělorusové. Nakonec však přišel Armén, který věc uklidnil slovy: „Klid, vždyť jsme mírumilovné národy.“

Nelze také zaměňovat podporu některých obyvatel Doněcka nebo Luhansku částečné nezávislosti na Kyjevu s touhou po připojení k Rusku. Obyvatelé východních obvodů se také ve svých požadavcích liší – jedni chtějí federalizaci země, jiní demisi Porošenka a Jaceňuka, další pak rovnoprávnost ruského a ukrajinského jazyka, a konečně jsou i tací, kteří skutečně vidí budoucnost svých regionů v rámci Ruské federace. Zásadní jsou však slova obyvatel měst, která dobývají nazpět ukrajinské síly – tamní obyvatelé po odchodu separatistů často říkají: „Nechtěli jsme do Ruska, ale to neznamená, že teď chceme do Evropy.“

Ruské plány se však mění spolu se změnou okolností. Dnes se zdá, že Moskva – uvědomující si, že ani obyvatelstvo východoukrajinských obvodů ji masově nepodporuje a ani separatisté nenaplnili očekávání – usiluje o politický kompromis. Přínosná by pro ni byla varianta, v níž by se guvernéry luhaňského a doněckého obvodu stali stoupenci Kremlu a region s několika miliony voličů by byl zprostředkovaně kontrolován Moskvou. Pak by Rusko získalo nástroj nátlaku na Kyjev – mohlo by kdykoliv na Ukrajinu znova „vypustit“ své žoldnéře, ústy guvernérů vyhrožovat separatismem nebo si kupovat loajalitu obyvatel Doněcka nebo Luhaňska příplatky k jejich důchodům (jak to dělá v Podněstří). Kreml by se tedy snažil pomocí separatistického a s Ruskem spjatého regionu ovlivňovat celou zemi – tak jak to již činí v Gruzii, Moldávii nebo Arménii.

Dvě strany barikády

Zatím však na východě země pokračuje pravidelná válka. Prostor bojů se zmenšuje spolu s úspěchy ukrajinské armády, na územích zachvácených konfliktem však stále žije masa lidí – jen v doněckém a luhaňském obvodu žije mnohem víc lidí než na Slovensku.

Situace ve městech obsazených separatisty je velice těžká. Teroristé kradou auta, stává se, že lidé nenosí hodinky, aby o ně poté, co vyjdou na ulici, nepřišli. Separatisté také pořádají zátahy – zadržují lidi na ulici a dávají jim na výběr: „buď okamžitě vstoupíš do naší armády, nebo tě zastřelíme“. Běda pomyslet, že část z těchto lidí, nuceně naverbovaných do služby, může nést po válce za účast v ní závažné důsledky.

Na druhé straně barikády stojí ukrajinští vojáci. Vojsko Ukrajiny bylo donedávna v rozkladu a velká část dnes bojujících útvarů jsou oddíly vytvořené ad hoc, složené často z narychlo vyškolených dobrovolníků. Problémy se týkají všech sfér – například vybavení: mnoho ukrajinských vojáků si musí kupovat za své peníze uniformy a zbraně, někteří bojují v neprůstřelných vestách, které pamatují sovětskou válku v Afghánistánu.

Kromě problémů samotné armády představuje další problém ukrajinsko-ruská hranice, a spíše její neexistence. Nikdy nebyla v terénu vyznačena, proto se přesně neví, kudy probíhá. Existují tam sice hraniční přechody, není však hraniční infrastruktura, která by oddělovala oba státy. Netěsná hranice umožňuje průnik vojáků i zbraní.

Jiná věc je, že uzavření hranice by automaticky nevedlo k tomu, že by se bojovníci vzdali, Luhaňsk, Krasnodon nebo Doněck by se však proměnily v pevnosti. To pak může přinést obrovské ztráty civilního obyvatelstva a zkázu měst. A třebaže se dnes zdá, že Rusko nepřekročí další červenou linii a netroufne si uvést pravidelné vojsko do luhaňského nebo doněckého obvodu, za poslední měsíce se nepotvrdilo tolik analýz vynikajících expertů, že žádnou variantu vyloučit nelze.

Demokracie Majdanu

V období Janukovyčovy vlády Kyjev manévroval mezi Evropskou unií a Ruskem a zůstával státem mimo bloky. Teprve poslední měsíce tuto situaci změnily – ruská agrese ukázala, že silného a vypočitatelného spojence Ukrajinci potřebují. Podpora vstupu do NATO tedy vzlétla vzhůru a dnes by víc než každý druhý Ukrajinec chtěl, aby se jeho země členem Aliance stala. Prozatím však Kyjev nemá na přistoupení šanci.

Ukrajina také záhy nevstoupí ani do Evropské unie, třebaže se s ní postupně integruje. Brusel již dnes hlásá: „Ukrajině nabízíme plnou integraci, jen bez práva přijímat vnitrounijní rozhodnutí.“ Jinými slovy – všechno kromě členství. A ovšem, Kyjev se Bruselu přibližuje: v červnu podepsal s EU dohodu o přidružení (podepsaly ji také Moldávie a Gruzie – další tři země zahrnuté do Východního partnerství odmítly). Nejdůležitějším rozhodnutím dokumentu je vytvoření zóny volného obchodu, což má vést k větší provázanosti ukrajinského hospodářství s unijním. Podpis dohody byl symbolický: za prvé proto, že rezignace na přistoupení na podzim minulého roku byla přímým důvodem zahájení protestů na Majdanu, a za druhé – prezident Petro Porošenko se podepsal týmž perem, kterým se měl podepsal Janukovyč, žijící dnes pravděpodobně v sousedství Putinovy moskevské vily.

Podpis dokumentu představuje značný úspěch nového vedení, které se těší velké podpoře společnosti. Důležité jsou však důvody této podpory – mnoho Ukrajinců hlásá, že i když jim Porošenko, Jaceňuk nebo Kličko docela nevyhovují, tváří v tvář válce se národ musí sjednotit. Ukrajinci tedy neprotestují třeba proti značnému zvýšení cen, ovšem pokud se situace na východě země uklidní, je velmi pravděpodobné, že Majdan znova promluví. Nebude to však celospolečenské hnutí, ale spíše aktivity nevelké, ač odhodlané části revolucionářů, kteří již dnes v soukromých rozhovorech varují, že mají v úmyslu se upomínat o „revoluční ideály“ a že jsou stále připraveni k boji – s těmi či oněmi úřady. Stále táboří v centru Kyjeva.

Ukrajinu ohrožuje demokracie Majdanu – zvrácené a agresivní vymáhání vlastních práv kyjevskou ulicí. Není tedy vyloučeno, že uhašení požáru na východě země způsobí, že propukne v jejím hlavním městě.

(Text byl odevzdán do tisku 24. července.)

Zbigniew Rokita (1989) je redaktorem polského dvouměsíčníku Nowa Europa Wschodnia, věnuje se východoevropské tematice.

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.