Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 4 > Andrzej Romanowski: Konfrontace a smíření

Andrzej Romanowski

Konfrontace a smíření

Po pohřbu generála Wojciecha Jaruzelského (6. 7. 1923–25. 5. 2014)

Výtržnosti na pohřbu Wojciecha Jaruzelského ukázaly, že v dnešním Polsku už neplatí žádné normy. Tyto výtržnosti však představují jen vrchol ledovce. Vyrůstají z atmosféry pochopení vůči protestujícím a nepochopení nejnovějších dějin Polska. Naše mysli setrvávají v otroctví schémat.

Říká se...

... Jaruzelski – „autor výjimečného stavu“. Ale již se neříká: Jaruzelski – „křísitel Solidarity“. A přece Jaruzelski usiloval o opětovnou legalizaci Solidarity v lednu 1989 tak odhodlaně, že pohrozil rezignací na všechny své funkce, pokud na to PSDS nepřistoupí.

A říká se: Jaruzelski způsobil oběti na životech. Sto obětí dekády osmdesátých let je tuším méně než než 379 obětí květnového převratu Józefa Piłsudského v roce 1926. A to již nehovoříme o pozdějších obětech systému, jaký Piłsudski vytvořil.

Taky se říká: v roce 1981 Jaruzelski nemusel (vyhlásit výjimečný stav), ale v roce 1989 musel (souhlasit s porážkou systému). Není však přízrak okupačních zón, jaké měly v roce 1981 po vstupu sovětských, východoněmeckých a československých vojsk do Polska vzniknout, s to ospravedlnit jeho rozhodnutí? A kulatý stůl (únor 1989), volby (červen 1989), jmenování Tadeusze Mazowieckého premiérem (srpen 1989) – nebylo to snad dřív než zbourání berlínské zdi (listopad 1989) a Podzim národů, ukončený zastřelením Ceausesca (prosinec 1989)? Nebyl tedy generál Wojciech Jaruzelski katalyzátorem změn v celé Střední Evropě?

Říká se konečně (sám to říkám): premiér Mazowiecki provedl v Polsku antikomunistickou revoluci. Mazowiecki by však nic neprovedl, kdyby ho premiérem nejmenoval Jaruzelski, kdyby s ním týž Jaruzelski potom loajálně nespolupracoval, kdyby ho nezajišťoval uvnitř i navenek. Oba jsou budovateli nezávislosti – a netroufl bych si soudit, kdo z nich víc.

Samozřejmě, to všechno může být předmětem diskusí. Nemá však smysl se – alespoň u příležitosti pohřbu – zachovat podle staré zásady in dubio pro reo (v případě pochyb soudit ve prospěch)? Tím spíš, že šlo o pohřeb prezidenta?

Byl prezidentem

Alespoň tento fakt totiž nepodléhá diskusi: Jaruzelski byl opravdu prezidentem. Měl nedemokratický mandát? Zvolilo ho ale přece Národní shromáždění – přesně tak, jak byli voleni prezidenti před válkou. Parlament tedy měl nedemokratický mandát? Ale vždyť demokratický mandát nemělo Národní shromáždění, které roku 1933 zvolilo prezidenta Ignacyho Moścického. A jakýpak mandát měl Moścického nástupce Władysław Raczkiewicz? Jaký mandát měl poslední exilový prezident Ryszard Kaczorowski v letech 1989–1990?

Zrovna v roce 1989 jsem byl jedním z těch, kteří nesouhlasili s tak rychlou změnou názvu státu z Polské lidové republiky (PLR) na RP (Rzeczpospolita Polska). Právě tehdy jsem se domníval, že žijeme v přechodném období, a dokud zůstává prezidentem Jaruzelski, změna názvu státu ho zbytečně nobilituje. Ale pokud takovou změnu tehdy chtěla pravice, ať nyní tu žábu polyká. Pokud neprojevuje úctu ke státu, ať aspoň projeví úctu k sobě.

Vím, že neexistuje ceremoniál pohřbu bývalých prezidentů. Vím však také, kde byli pochováváni dosud. Takovým místem je varšavská katedrála sv. Jana – místo věčného spočinutí Gabriela Narutowicze a Ignacyho Moścického. Takovým místem se stal varšavský chrám Boží prozřetelnosti – místo věčného spočinutí Ryszarda Kaczorowského. Do roku 2010 takový místem nebyl Wawel, stal se jím však, když tam byl z rozhodnutí arcibiskupa Krakova Stanisława Dziwisze pochován prezident Lech Kaczyński, navíc s manželkou.

V případě pohřbu prezidenta Jaruzelského se tedy spor nemohl týkat ani státního smutku (měl být vyhlášen automaticky), ani státního charakteru pohřbu (měl být přijat z principu), o hřbitovu na varšavských Powšzkách se pak mohlo uvažovat jen tehdy, pokud by tam byl plánován prezidentský sektor: hrob Wojciecha Jaruzelského vedle hrobu Stanisława Wojciechowského. Pokud se však o tom neuvažovalo, spor se měl týkat jen této otázky: pohřeb v katedrále sv. Jana, v chrámu Boží prozřetelnosti, nebo na Wawelu?

Degradovat!

A zatím bylo představení, jaké nám úřady dopřály, stejně odpudivé jako demoralizující. Nejprve se prezidentská kancelář distancovala od nápadu vyhlásit státní smutek. Bylo sděleno, že by to prohloubilo rozkol ve společnosti. Dnes, po pohřbu, se však již smíme zeptat: prohloubil se ten rozkol méně? O kolik méně? Kdyby byl vyhlášen smutek – co? Přišlo by víc protestujících? O kolik víc? Přibylo by decibelů řevu? O kolik by přibylo?

Potom vyšlo nevelké smuteční oznámení prezidenta Bronisława Komorowského: „generál Wojciech Jaruzelski, z rozhodnutí Parlamentu prezident Polska v letech 1989–1990“. Co se vlastně chtělo tak podivnou formulací vyjádřit? Máme nyní takto psát o všech předválečných prezidentech? A bude podezření, že je hlava státu, zvolená přece ve všeobecné volbě, malicherná, neopodstatněné?

Nakonec se státní úřady přiklonily k žádosti veteránů a souhlasily, že Jaruzelského pochovají na Powšzkách, v sektoru 1. armády LWP (Ludowe Wojsko Polskie, bojující na východní frontě po boku Rudé armády; red.). Ani ne tedy v Aleji zasloužilých. Takže: byl fakticky degradován. PiSu (opoziční Právo a spravedlnost; red.) se ho nepodařilo degradovat jako vojáka, a tak se ho Platformě (nyní vládnoucí Platforma Obywatelska; red.) podařilo degradovat jako prezidenta? A přece to stejně řevu nezabránilo.

Státní pohřeb – souhlas. Jaký je to však nový zvyk: zúčastnit se jen smuteční mše? Jaký to mrav, že nejvyšší představitel údajně sekulárního státu považuje za splnění své povinnosti přítomnost pouze v kostele? Že jen na takovéto slavnosti pronáší (třebas i dobrý) proslov? Že tedy de facto odmítá doprovodit svého zesnulého předchůdce na místo věčného odpočinutí? Svérázný pendant pak představovalo prohlášení Jaruzelského nástupce Lecha Wałęsy, který slíbil, že se obřadu zúčastní, jen bude-li katolický. Snažím se vážit slova, protože nejvyšší úřad republiky by měl být kritizován jen za mimořádných okolností. A je i tak kritizován dostatečně – z opačné strany. Pokud si však premiér Tusk dopřál ostentativní nepřítomnost, mám skutečně prezidenta chválit? Prezidenta? Polovina Poláků považuje výjimečný stav v roce 1981 za opodstatněný. Je Bronisław Komorowski také jejich prezidentem?

Zkouška z křesťanství

Neosvědčila se však ani církev. Nejdřív jsme slyšeli mudrování jistého kněze, že poslední svátosti, jež Jaruzelski přijal, mohou být neplatné, neboť podléhal (kde? kdy? jak?) exkomunikaci. Kněz byl šikovně utišen. Potom se ozval – dokonce dvakrát – arcibiskup Varšavy. Smysl jeho poselství byl takový: na dobu pohřbu pozastavme účtování, na to bude čas potom. Ani taková minimalistická výzva však nepřinesla plody.

Mám tedy chválit kardinála Kazimierze Nycze, že něco řekl, zatímco jiní hodnostáři mlčeli? No ale k čemu byla slova o příštím účtování? I ta, že protestující chápe? A neslušelo se, aby smuteční mši za prezidenta Polska koncelebroval v katedrále právě on, arcibiskup Varšavy? A nebylo by lepší, kdyby – místo apelu na umlknutí během pohřbu – citoval prostě Krista? Kdyby tak řekl protestujícím: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“? Kdyby připomněl slova o třísce a břevnu v oku? Kdyby tak přečetl úryvek z Evangelia o větší radosti v nebi z jednoho kajícího se hříšníka? A kdyby kardinál Nycz ještě ráčil sobě i věřícím připomenout, že výsady pro církev schválil – v květnu 1989, a tedy před „solidaritními“ volbami – stát Wojciecha Jaruzelského... Nezvládl to Lid boží. Nejen ten řvoucí na hřbitově. I ten vyzývající k pokoji.

V této souvislosti slova polního biskupa Polské armády Józefa Guzdka vlastně udivují. Římskokatolický biskup v Polsku hovořící o „čase zkoušky pro věřící“, o „zkoušce našeho lidství a křesťanství“? Biskup projevující se jako křesťan? Biskupská konference by ho měla okamžitě vyloučit ze svých řad.

Červen, nebo srpen?

„Milost pozdního narození“ nás osvobozuje od dilemat otců. A přece i kdybychom Jaruzelského život redukovali jen na věrnou službu PLR, zůstanou stejně tři samozřejmosti. První: že v letech 1944–1945 bylo Polsko vydáno – a to s požehnáním svobodného světa – na milost a nemilost Stalinovi. Druhá: že jedinou silou, která mohla zachránit státní svébytnost Polska (třebaže svébytnost jen vazalskou), bylo uskupení servilní vůči Sovětům: PPR (Polská dělnická strana) a později PSDS. A že ve Stalinově zájmu bylo darovat dosud německá území jen tomuto uskupení. A třetí: kdyby Poláci nepřevzali správu Polska, někdo by to musel udělat za ně. A kdyby se celý národ stal jedním velikým účastníkem odboje, celý národ by zahynul.

Tyto věci už nejsme s to pochopit. Naopak: pracujeme v tomto směru na národní amnézii – co jiného dělá Ústav paměti národa? Proto by nás mělo chování veřejnosti na hřbitově ovšem pohoršovat, patrně však ne příliš? Protože za to chování jsme spoluzodpovědní – také tehdy, když je odsuzujeme.

Za nekrvavý, a tedy se zázrakem hraničící přechod země ke svobodě a demokracii měl být Jaruzelski povýšen na maršála a dostat Řád bílé orlice. Dostal nekonečné procesy, každodenní štvanice, nápad degradovat ho do hodnosti vojína, vytí před svým domem každého 13. prosince, kámen do hlavy jako vlasteneckou pomstu... Tehdy – všichni mlčeli. Nebo to podporovali. Dnes – dělají vše, aby význam zesnulého znectili, umenšili, snížili. Nedovedou opustit horizont vlastní formace – ani tváří v tvář smrti. Je zajímavé, že generál Jaruzelski to dokázal – když předával moc Solidaritě.

Když mi tedy telefonovali s otázkou, zda se zúčastním průvodu u příležitosti 25. výročí voleb 4. června 1989, hned jsem odmítl. Den 4. června 1989 totiž zůstal dnem konfrontace, symbolem „solidaritního“ triumfu nad „bolševikem“. Snad jindy, ale po onom pohřbu se takového představení nechci účastnit. A ostřeji než kdysi vidím, že den 4. 6. 1989 vůbec nebyl koncem komunismu. Takovým koncem byl 19. srpen 1989. Den národního smíření. Okamžik, ve kterém prezident Wojciech Jaruzelski pověřil sestavením vlády Tadeusze Mazowieckého.

(Původně vyšlo v deníku Gazeta Wyborcza, také www.wyborcza.pl, 2. 6. 2014; pro Listy redakčně zkráceno a upraveno)

Andrzej Romanowski (1951) je polský historik, literární vědec, publicista; profesor Jagellonské univerzity v Krakově.

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.