Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 4 > The Beastess: Proč jsme se vykašlali na Tibet

The Beastess

Proč jsme se vykašlali na Tibet

aneb Lekce zahraniční politiky pro školní děti

Ministři zahraničí České republiky a Číny přijali 29. dubna 2014 u příležitosti 65. výročí navázání diplomatických styků společné prohlášení, v němž potvrdili, že obě země hodlají respektovat cesty rozvoje zvolené s ohledem na situaci v obou zemích a jejich vnitřní a zahraniční politiku. Česká strana přitom zdůraznila, že respektuje suverenitu a územní celistvost Čínské lidové republiky, hodlá dodržovat politiku jedné Číny, Tibet považuje za neoddělitelnou součást čínského území a nepodporuje jeho samostatnost v jakékoliv formě. (Novinky.cz, 29. 4. 2014)

To se mimo jiné nelíbilo třináctileté dceři poslance za TOP 09 a děkana Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity Františka Váchy – proto napsala předsedovi vlády dopis, v němž se ho táže, proč se pro peníze vykašlali na Tibeťany, a vzkazuje mu, že je to špatně. Tatínek interpelaci promptně doručil a požádal premiéra, aby svou odpověď formuloval tak, aby jí rozumělo i třináctileté dítě. (Novinky.cz, 15. 5. 2014)

Nevím, zda a jak Bohuslav Sobotka na výzvu odpověděl. Nicméně, ač možná s křížkem po funuse, napadlo mě, že bych mu mohla s tímto neobvyklým úkolem pomoci, a dopis jsem zkusmo napsala za něj.

Milá děvenko!

Děkuji Ti za zájem o práci vlády, která právě teď spravuje Tvou vlast. Věř mi, není to lehký úkol. Je tu tolik různých věcí, na které musíme myslet – ani je nemohu všechny vyjmenovat! Zahraniční politika, tedy to, jak se náš stát oficiálně chová vůči jiným státům, je nedílnou součástí této práce; v tom máš určitě pravdu. Její důležitost nepodceňujeme. Ovlivňuje to naše postavení ve světě, a to se pak zpětně promítá do života našich občanů a jejich dětí, jako jsi Ty. Logicky se snažíme dělat zahraniční politiku tak, aby to bylo co nejvýhodnější právě pro naše vlastní občany. Ty si myslíš, že to děláme špatně. Nu, netvrdím, že jsme neomylní. Pojďme to spolu trochu rozebrat – třeba budeme oba moudřejší.

Takže, kde jsi na to vlastně přišla, milé dítě, že Tibet, exotická země nám tolik vzdálená, žije v nesvobodě a je třeba ji osvobodit? Domnívám se, že něco Ti o tom řekl zřejmě tatínek, který se v tom jakožto učený pan profesor a poslanec určitě vyzná. Minimálně ve straně, za kterou vystupuje v parlamentu, ho dozajista poučili, jak to v Tibetu chodí a co je pro tibetský lid dobré. Těžko tomu nevěřit, když se tatínkova strana v tomto směru řídí názory našeho slavného prezidenta Václava Havla, kterého si všichni slušní lidé váží a dokonce i ve Spojených státech ho obdivují. Ano, ano, když náš hodný pan prezident poprvé pozval tibetského „duchovního vůdce“ (dávám ta slova do uvozovek, protože popravdě sám nevím, co přesně znamenají), když tedy pan Havel pozval dalajlámu poprvé do Prahy, mnoho lidí to slavilo jako svátek – dojemné setkání dvou představitelů malinkatých utlačovaných národů, na které jinak málokdo myslí. Našemu statečnému panu prezidentovi tehdy nezáleželo na názoru velké Číny. Záleželo mu na svobodě a správných zásadách. Nu, možná taky tak trochu na názoru velkých Spojených států, ale to určitě nehrálo v jeho rozhodování důležitou roli. A pokud ano, tak si to dozajista nepřipustil.

Ty jsi koneckonců tenkrát ještě nebyla na světě, takže si to nemůžeš pamatovat, jaké opojení ze svobody to lidem přineslo. Těch barevných vlaječek, co se všude třepotalo! Líbí se Ti ty barevné vlaječky? Nepochybuji, že ano. Je to takové roztomilé a svěží. A sám dalajláma, takový laskavý pán... Tak hezky se usmívá a uklání v televizi... A jaké moudré knížky píše! Četla jsi nějakou? Pokud ne, pak jsi ale jistě narazila alespoň na jeho nesčetné moudré citáty na Facebooku: bývají doprovázeny hezkými barevnými obrázky, třeba mraky plujícími po obloze nebo tekoucí řekou (kdybys nevěděla, má to symbolizovat poznání, že vše se neustále proměňuje – buddhisté si na to dělají tak trochu patent, nevím proč, ale když je to dělá šťastnými, tak nakonec proč ne). Vidíš to, to poslední setkání dalajlámy s Václavem Havlem si vlastně pamatovat můžeš, to už ti bylo deset. Videozáznam je ještě stále dostupný na internetu: pan prezident tam byl už hodně nemocný a dalajláma ho tam tak dojemně objímá a hladí – a přitom tak přirozeně a upřímně, jako by ani nebyl slavným a důležitým „duchovním vůdcem“ a jako by tam ty blesky fotoaparátů ani nebyly.

No, to je velmi smutná vzpomínka, takže se radši vraťme k tématu. Předpokládám tedy, že se Ti všechny tyhle věci jako vlaječky a úsměvy moudrých pánů moc líbí, a proto bys chtěla Tibeťanům pomoci, aby se měli tak dobře a svobodně jako my a nemuseli dál trpět pod nadvládou zlovolných Číňanů, kteří jim nedovolí si vládnout sami – tak jako si sami vládneme my, bez ohledu na peníze a zájmy nějakého velkého státu. Slabším se má navíc pomáhat, takže bychom si tím mohli splnit i nějakého toho bobříka ušlechtilosti. Věřím, že tak tě to doma učí tatínek, a možná i paní učitelka v občanské nauce. Co jiného by Tě taky mohli učit, když vidí to utrpení tibetského lidu v novinách a v televizi... Nebo že by to tatínek měl přímo z první ruky, od pana knížete Schwarzenberga, třeba?

Ať tak či onak, Ty jsi jistě chytrá a přemýšlivá dívka a nespokojíš se jen s jedním nebo několika málo zdroji informací. O celé věci se budeš chtít dovědět co nejvíce – zvláště předtím, než uděláš takovou významnou věc jako poučit premiéra, co dělá špatně. Aby sis před politiky netrhla ostudu, možná sis předem nastudovala historii Tibetu nejen z učebnic pro sedmou třídu, ale i z nějakých vážnějších knih. Možná jsi zašla do vědecké knihovny (vím, to se dnes už moc nenosí) a požádala paní knihovnici, ať ti udělá Tvému věku přiměřenou rešerši, nebo jsi dokonce poprosila tatínka, ať Ti dá e-mail na nějakého odborníka přes tibetsko-čínské vztahy, aby sis mohla utvořit opravdu nezávislý názor a pana předsedu vlády pak porazit ve fundované diskusi. Že ne? No dobrá, přece jen je Ti teprve třináct a ilustrovaným citátům na Facebooku asi rozumíš líp než odborným publikacím.

Ale aspoň ve Wikipedii sis něco přečíst mohla, což? Na internetu jsi jistě jako doma... Taky ne? No, já nebudu vzdychat a převracet oči. Pojďme se tam podívat spolu. Budu Ti překládat z anglické verze, protože tam je těch informací přece jen o něco více než v té české: pod každým článkem krom toho najdeš až desítky odkazů, podle kterých si můžeš fakta ověřit. Trochu to všechno ovšem zjednoduším, tak „aby tomu rozumělo i třináctileté dítě“, jak si přál tatínek. LOL.

***

Zeptejme se tedy nejprve, proč by Tibeťané měli mít nárok na samostatný stát. Odpověď je zdánlivě snadná: každý by měl mít právo žít ve svém vlastním státě. Co to ale je „vlastní stát“? Jistě víš z dějepisu, že ještě docela nedávno s námi v jednom státě žil moc sympatický národ Slováků, kteří však v určitém okamžiku také začali volat po „vlastním státě“. A toto volání bylo docela snadno vyslyšeno. Politici se mezi sebou domluvili, rozdělili si území, peníze a pravomoci, svět s tím souhlasil (to je moc důležité: aby to různé mezinárodní organizace a velmoci schválily, bez toho to vůbec nejde) – a tak se milí Slováci mohou již nějakých dvacet let těšit z osvobození od české nadvlády. Věřím, že jim to srdečně přeješ.

No jo, ale co kdyby to tak chtěl udělat každý? Moravané třeba; nemáš náhodou na Moravě tetu? Co kdyby chtěli mít Moravané vlastní stát a vlajku a všechny tyhle věci? Myslíš, že by se politici domluvili? A že by to mezinárodní organizace schválily a svět uznal? Anebo co kdybyste si s partou kamarádů řekli, že se vám opravdu nelíbí naše české zákony a přístup vlády k Tibetu, a do nějaké jiné země se vám emigrovat nechce dejme tomu kvůli špatnému počasí, takže vyhlašujete samostatný stát Moudrých a svobodných dětí? Myslíš, že by pan prezident přijel potřást vámi zvolenému náčelníkovi rukou a ujistil vás, že vámi přijaté zákony o nepovinné školní docházce mu ani trochu nevadí – a zkrátka děti, dělejte si na území České republiky, co chcete? Myslíš, že by váš osvícený stát Moudrých a svobodných rázem dostal též křeslo v OSN – a tam už by se Vám mohlo podařit ledasco i proti vůli Číny?

No, asi ne. Asi by se to nepovedlo ani Moudrým a svobodným dětem, ani Moravě. Svět se totiž v těchto věcech většinou řídí (tedy aspoň naoko) tzv. mezinárodním právem. Zhruba řečeno to znamená, že všechny ty zúčastněné vlády a mezinárodní instituce zkoumají, jaký má na to které území daný svobodychtivý lid historický nárok, a vedle toho ještě, zda a nakolik se jim na tomto území děje od jiného národa či skupiny lidí skutečné příkoří a zlo.

Je jasné, že Moudré a svobodné děti by si žádný historický nárok dělat nemohly (co pamatuji, nikdo takový ještě žádnému státu v dějinách nevládl) a o příkoří raději pomlčet. Nějaké hnutí za samostatnost Moravy by snad mělo větší naději na úspěch – Velkou Moravu jistě umíš jako když bičem mrská a o nerovnoměrném rozdělování prostředků mezi Prahou a Brnem jsi už taky něco možná zaslechla. Přesto ani s těmito argumenty by samostatný moravský stát vůbec nebylo lehké prosadit.

A jak je na tom z tohoto pohledu Tibet? Jsou Tibeťané vůbec národ s alespoň teoretickým nárokem na vlastní stát? Teoreticky ano: podle již zmíněné Wikipedie* se dají považovat za samostatný národ v tom smyslu, že se jedná o etnickou skupinu se společným jazykem, kulturou a tradicemi, navíc dlouhodobě obývající společné území. V době dosti dávné (v 7. stol. n. l.) utvořili dokonce i jednotný stát, který měl panovníka a vlastní správu. Toto impérium, jež bylo domovem jak Tibeťanů, tak několika dalších etnických skupin, se však brzy rozpadlo na mnoho soupeřících teritorií. Těm porůznu vládli tu Mongolové, tu Číňané – málokterá z těchto jednotek měla vůbec kdy původní tibetskou správu. (Může se Ti to zdát ošklivé a nespravedlivé – jak mohli Mongolové nebo Číňané jen tak přijít a zabrat si území, které nebylo jejich? Z jistého pohledu máš dokonce pravdu, ale tak už to v dějinách bohužel chodilo a dodnes chodí, že ti silnější někam přijdou, vyhlásí válku, vyhrají ji a ovládnou ty slabší: naprostá většina dnešních států, včetně těch nejvyspělejších západních demokracií, vznikla právě takto. Idylku toho typu, že nějaký praotec přehlédne z Řípu zemi mlékem a strdím oplývající a prohlásí ji za svou, má v dějinách málokdo. Smutné, že?).

No, takže většina území dnešního Tibetu patřila zhruba od 9. stol. n. l. de facto Číňanům, a to až do pádu čínské dynastie Qing na počátku století dvacátého – do té doby si Tibeťané ve svém státě sami vládli všeho všudy nějakých 200 let. Číňané (stejně jako Mongolové) jim však většinou ponechávali jistou míru autonomie – znamená to, že jim tolerovali jakousi samosprávu, aby si o svých místních věcech mohli rozhodovat sami. Samosprávný systém, založený na lámech (náboženských vůdcích), kteří měli i politické funkce, vznikal za mongolské nadvlády (prvního dalajlámu jmenoval mongolský chán Altan v 16. stol.); Číňané ho pak mnohokrát reorganizovali.

Na začátku 20. stol. se tedy Čínská říše rozpadá, aby ji posléze nahradila Čínská lidová republika. Tohoto řekněme historického zmatku Tibeťané využili: vystrnadili ze země čínskou armádu a r. 1913 vyhlásili samostatnost. Mělo by Ti to něco připomínat, že ano? I v Evropě se toho času odehrávalo dějinné pozdvižení a i my jsme nastalého zmatku využili k tomu, abychom se vymanili z habsburského područí a vytvořili samostatné Československo. Nestalo se to ovšem jen tak: čeští politici v čele s pozdějším prezidentem T. G. Masarykem si pro to léta připravovali půdu. Jak? Mimo jiné tak, že se snažili o svých cílech přesvědčit některé velké mocnosti. A shodou okolností to nebylo až tak těžké. Rozdrobení silného Rakousko-Uherska na malé bezvýznamné státy bylo pro řečené mocnosti jistě vítaným výsledkem 1. sv. války; v této situaci nebyl vcelku důvod ušlechtilým snahám malé utlačované zemičky nepožehnat. Nakreslily se nové hranice – tak trochu podle několik set let starých „historických nároků“, tak trochu podle bezprostředních politických zájmů – a bylo to. Kdyby však na tom vítězové války, jmenovitě Británie, Francie a Spojené státy, politický zájem neměly, mohl by se tatíček Masaryk i s celým svým diplomatickým uměním třeba pokrájet na kostičky, a žádné Československo by nikdy nevzniklo (a Slováci by se v něm dalších sedmdesát let necítili utlačovaní a nevolali by po vlastním státě – vidíš, jak je to někdy složité...).

Holt měli jsme tenkrát na počátku 20. století docela štěstí. Tibeťané však méně. Čína, ba ani žádná jiná světová mocnost samostatnost Tibetu nikdy neuznala. A to přesto, že se tenkrát do věci vložili dokonce Britové a navrhli oběma stranám ty nejspravedlivější a historicky nejsprávnější hranice. Jistě se teď ptáš, co bylo Angličanům po tom, když to ani není v Evropě – proč je nenechali, ať si to dohodnou mezi sebou? A hned Tě napadne správná školní poučka o vyspělé západní demokracii a z toho si odvodíš, že zkrátka jednali v zájmu humanity a chtěli pomoci malému utlačovanému národu atd. No, ano, jistě. Krom toho však demokraticky vyspělému Spojenému království tehdy patřila Indie (jak ji získali do svého područí, teď ponechme stranou) a ze sousední velké Číny mělo trošku strach. Z velké Číny a velkého Ruska, které si na tuto oblast také brousilo zuby. Pár let předtím, než Tibet vyhlásil samostatnost, se ho Angličané dokonce pokusili dobýt pro sebe (to jsou věci, že). Tibet se zkrátka hodil jako taková šikovná nárazníková zóna – podobně jako my jsme se po 1. sv. válce jevili jako vhodný nárazník proti Rusku a po 2. sv. válce zase Rusku proti Západu... Ach, ano, všechno se pořád mění, jak říkají buddhisté a Bob Dylan.

V průběhu času se měnily i názory Tibetu na vlastní samostatnost. V onom období od r. 1913 až do definitivního svržení tibetské vlády Čínou v r. 1951 změnili Tibeťané svůj oficiální postoj několikrát: chvíli se řídili tím, co jim přátelsky poradili Angličané, pak se zase na chvíli podvolili Číně, pak dali na čas na svou vlastní hlavu... Všechny podrobnosti najdeš ve Wikipedii – vážně! A představ si, že r. 1950 podepsal 14. dalajláma s čínskými představiteli Sedmnáctibodovou úmluvu, v níž potvrdil čínskou nadvládu nad tibetským územím. Ano, doopravdy – ten starý hodný pán, za kterého dneska tak statečně máváš vlaječkami, s čínskou nadvládou svého času sám souhlasil. Bylo mu tehdy, pravda, teprve patnáct, takže z toho asi neměl moc rozum, přesto tento dějinný moment může některé bojovníky za svobodu Tibetu překvapit.

Ať tak či onak, nijak vážně to zřejmě nemyslel, protože už za pár let vyjednával za zády Číňanů s americkou tajnou službou (CIA) o pomoci při úplném osamostatnění. To už je ale trochu jiná kapitola a já vidím, že potřebuješ přestávku. Takže si to zatím shrňme: s oněmi historickými nároky Tibeťanů na vlastní stát to zkrátka není až tak slavné. Z pohledu poměrně nezaujatých encyklopedických informací to vypadá, že necelých dvě stě let vlády tibetských králů v raném středověku ani nějakých čtyřicet let handrkování o samostatnost v meziválečném období 20. století, ukončených dalajlámovým podpisem smlouvy o autonomii pod čínskou nadvládou, ten správný „historický nárok“ nezakládá.

No, dobře, řekneš, ale copak je to až tak důležité? Vždyť je přece jasně vidět, že všechny ty historické nároky vyplývají hlavně z toho, že někdo někam přijde, pobije ty, co už tam jsou, vyhlásí nadvládu – anebo vyhlásí naopak samostatnost, třeba jen proto, že se mu to zrovna hodí a stojí za ním někdo velký, komu se to hodí ještě víc... Vidíš v tom pramálo logiky a ještě méně spravedlnosti a práva, a máš docela pravdu. Mohla bys dokonce opět poukázat na příměr s našimi dějinami a zeptat se, kde vzali Slováci historický nárok na svůj současný stát, když na tom území nikdy žádné Slovenské království nebylo a Slovenský štát jen pár roků za Hitlera, a tím by se snad raději neměli vůbec chlubit... Tak nějak přestáváš úplně věřit všem těm mezinárodním organizacím a jejich dobrým úmyslům udržet mír a spravedlnost ve světě.

Rozhořčeně se ptáš, jestli není nakonec důležitější, co Tibeťané sami chtějí, než nějaké vachrlaté historické nároky...

No, ano, dalo by se tak jistě uvažovat. Ale je to otázka, co Tibeťané sami chtějí. Podívej třeba na samotného dalajlámu. Nejprve podepíše s Čínou smlouvu, v níž uznává, že Tibet je její součástí (ta smlouva obsahovala ujednání o autonomii, ale tu, jak sis jistě všimla, měli Tibeťané už odedávna) – a za pár let se na ně domlouvá s CIA. Jelikož byl tenkrát jen o málo starší, než jsi teď Ty, neměli bychom soudit moc přísně; musel být koneckonců pod tlakem ostatních lámů a dalších příslušníků aristokracie – a těm se muselo z představy, že kvůli čínským komunistickým reformám přijdou o půdu, statky, nevolníky a otroky atd., dělat fyzicky špatně.

Ano, děvenko, nevolníky a otroky – před čínskými reformami byl Tibet zaostalou feudální teokracií, tzn. vládla tu úzká skupina „duchovních vůdců“, kteří současně vlastnili skoro veškerou půdu. Na té půdě pak pracovala v nevolnickém vztahu většina ostatního obyvatelstva. Souhlasím s Tebou – bylo to jako ve středověku, nebo ještě horší. Otroctví se v Tibetu vyskytovalo ještě koncem 50. let... No, neděs se. Chci jen říci, že nejvíce čínské područí vadilo nepočetné privilegované vrstvě, která o svá privilegia nechtěla přijít. A dalajláma k této vrstvě samozřejmě patřil. Takže vyjednal s Američany, aby jeho utlačovanému lidu poskytli tajně vojenskou a finanční pomoc.

Američané to rádi udělali. Tibetský program CIA (CIA Tibetan Program) zahrnoval výcvik tibetských partyzánů v tajných amerických táborech, vysílání amerických agentů do Tibetu (maskovali se jako horolezci), zasílání zbraní (shazovali je letadly), cílenou propagandu a samozřejmě spoustu peněz. Amíci se podíleli na tibetských vzpourách proti čínskému režimu od poloviny 50. let. Povstání r. 1959 však bylo dosti nemilosrdně Číňany potlačeno a dalajláma se svými věrnými uprchl do Indie. Tam pak utvořili tzv. exilovou vládu (to je vláda, která si hraje na to, že vládne v zemi, odkud utekla); dalajláma posléze vydal i tibetskou ústavu a ustavil volený parlament (tzv. Ústřední tibetská správa) – o čem ten parlament rozhoduje nebo jak do něj probíhají volby, mi popravdě není moc jasné.

Partyzáni zatím doma přepadávali čínské úřady a ničili čínské komunikace a Američané to všechno bohatě sponzorovali. Tebe asi čísla moc nezajímají, takže mi promiň, že jsem tím poněkud nezdravě fascinován: dle oficiálních údajů poskytovali v 60. letech tibetskému hnutí odporu 1,7 milionů dolarů ročně; sám dalajláma dostával roční apanáž 180 000 dolarů. Umíš si to vůbec představit? Raději to nebudu přepočítávat v dnešním kursu... Stačí, když řeknu, že plat amerického prezidenta byl v té době skoro stejný jako dalajlámův (200 000 dolarů ročně – na 400 000 si to zvýšili až v r. 2001**). Muselo jim tedy na svobodě tibetského lidu záležet opravdu hodně, zdá se.

Jenže – nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně, jak říkávali už staří Řekové – a buddhisté, a taky Bob Dylan... Omlouvám se, opravdu, zase jsem se nechal unést: sedět tak někde v exilové vládě, nemít za nic zodpovědnost, brát stejně jako Kennedy a bojovat za svůj lid... Aby sis nemyslela, že to nějak zlehčuji: Jeho Svatost samozřejmě bojovala všemi silami. V 60. letech např. poslala Organizaci spojených národů tři interpelace s žádostí o podporu tibetské otázky (vlastně podobné dopisy, jako jsi poslala Ty mně).

No, jenomže, abych se opět vrátil k tématu – vše se mění a změnila se i americká politika. Prezident Nixon došel jednoho dne k závěru, že takovýto boj za svobodu je příliš drahý, celkem nic z něho není a že víc než na svobodě Tibetu mu záleží na dobrých vztazích s Čínou. Jmenovitě na dobrých hospodářských vztazích s Čínou. A tak byl celý Tibetský program CIA v r. 1974 zastaven a s ním i dotace tibetským bojovníkům a kapesné jejich duchovnímu vůdci. Američané se, řečeno Tvými slovy, na Tibeťany prostě vykašlali: vykašlali se na ně pro peníze, podobně jako o několik dekád později řada dalších zemí, které pochopily, že s Čínou se dost dobře bojovat nedá, ať už vojensky, či ekonomicky, tedy alespoň pokud nechceme riskovat světovou katastrofu. Když uvážíme, že k tomuto náhledu USA dospěly kdesi počátkem 70. let, kdy ještě skutečně byly světovou velmocí, jež mohla rozhodovat skoro o všem, a kdy jejich dluh vůči Číně ještě nedosahoval dnešních astronomických rozměrů, musíme chtě nechtě říci: „Jak prozíravé!“ Kam se na ně se svou zahraniční politikou hrabeme...

Chápu, že teď jsi trochu zděšená: Američané??? To snad přece ne! Že ti by někoho zradili – a pro peníze?! Takhle to přece v novinách nepíšou a ve škole neučí... Ve Spojených státech přece mají dalajlámu tak rádi – zvou ho na univerzity, dávají mu čestné tituly a ceny... A jak to, že on se teda na ně za to nezlobí a jezdí jim tam přednášet o míru a soucitu a ještě se přitom tak kouzelně usmívá? Jsi naštvaná, já vím. Mohl bych Ti zalhat, že se na ně nezlobí proto, že je nekonečně trpělivý a laskavý a soucitný a vůbec prostě vtělený bůh, ale já Ti nechci věšet bulíky na nos. Nejsi už malá holka.

Dalajláma se za to na Amíky zlobí. Vznešeně se zlobí, pochopitelně, ale zlobí. Představ si, co o nich teď vykládá: že jim ve skutečnosti vůbec nešlo o svobodu tibetského lidu, ale jenom o to, aby co nejvíce poškodili komunistický čínský režim. Že při tom nadělali více škody než užitku a hodně lidí včetně samotných Tibeťanů zemřelo při jejich partyzánských akcích zcela zbytečně. Že se na to vykašlali (už zase to slovo, promiň), hned jak pochopili, že z toho sami nic nemají. To je, co?

„No, alespoň tedy u toho poškodili ten komunistický režim,“ říkáš si v duchu, „to je přece dobře.“ Jo, jo, moc dobře je to... až – až na to, že třeba dalajláma si to vůbec nemyslí. Jeho Svatost je totiž přesvědčeným marxistou. Sám to o sobě prohlašuje. Říká dokonce, že tradiční marxistické režimy jako právě Čína nebo bývalý Sovětský svaz nejsou marxistické dost. On sám vidí věci ještě více zleva. A kapitalismus s celým jeho prospěchářstvím nemá ani trochu rád. (Marně hloubám nad tím, jak se mu podařilo skloubit levolevý marxismus s  buddhistickou vírou a tradičním uspořádáním tibetské společnosti v jeho demokratické exilové ústavě: hloubám, ale rozum mi to nebere. Nelze než se sklonit před jeho božskou moudrostí, s níž by rád vedl nenásilný třídní boj z pozice rovnostářského monarchy).

Já jsem ale slíbil, že Ti ukážu, jak se jeho názory v čase mění. Marxista nebo buddhista, on si hlavně už zase žádnou samostatnost Tibetu nepřeje – a to už hezky dlouho (jako by se na stará kolena vracel do dětství...). Nedivím se, že Tě to překvapuje – netuší to ani spousta dospělých, co se sdružují ve všech těch organizacích za tibetskou nezávislost (nedivil bych se, kdyby to nevěděl ani pan Bursík). Přesto je to tak: sám to oficiálně prohlásil už v r. 1988 (to je opravdu hodně dávno) na mezinárodní konferenci ve Štrasburku. Chtěl by žít s Číňany v míru v jednom státě, mít „vysokou míru autonomie“ a taky aby si Číňané někam uklidili svoje jaderné zbraně.

Jak k takovému postoji došel, bůh suď. Možná ví, že už se tam stejně nikdy nevrátí. Člověk si za čtyřicet, potažmo šedesát let na ledacos zvykne... Knížky o svobodě mu stále vycházejí, na Facebooku ho stále citují, blonďaté celebrity se mu všude klaní (třeba Paris Hilton – ta blondýnka v růžových šatičkách s pejskem v kabelce, kterou jistě znáš z bulvárního tisku, anebo ta slavná herečka Sharon Stone, která svého času prohlásila, že zemětřesení v Číně je „špatnou karmou“ za to, jak jsou Číňané na Jeho Svatost zlí...). Kdo ví, kdo by se mu klaněl v Tibetské autonomní oblasti s vysokou mírou autonomie a zda by se mu povedlo prosadit tam marxistickou nirvánu...

Je fakt, že řadu lidí tím štrasburským prohlášením docela naštval. Jeho plán tibetské „mírové zóny“se nikdy neuskutečnil – snad proto, že byl trošku naivní, snad že s ním jeho Ústřední tibetská správa nesouhlasila, kdo ví... Když se mě ale zeptáš „co tedy chtějí Tibeťané“, nemám pořádnou odpověď. Asi nejspíš „jak kdy a jak kteří“. Škoda, že tam nemáš kamaráda na dopisování, který by Tě tam třeba i pozval na prázdniny – mohli jsme se dovědět, jak to vidí alespoň jeden živoucí reprezentant tibetského lidu. Ačkoli se poněkud obávám, že jeho maminka by Ti taky mohla říct, že chce mít od všech těch pitomostí už hlavně Svatý pokoj.

A – teď jsi trochu povyskočila a zasvítily Ti oči. Máš v rukávu ještě jeden argument: lidská práva! To přece nemohu popřít! Možná tedy nemají žádný zvláštní historický nárok, možná že ani sami nevědí, co chtějí, anebo přání jedné vládychtivé skupiny vydávají za vůli „lidu“. Ale že jim Číňané boří kláštery, zavírají je do vězení pro nic za nic a nepovolují jim Facebook, to je přece pravda!

Ano. Já se tu Číňanů taky nijak zvlášť nezastávám. Oficiální zdroje se sice nemohou shodnout na přesných číslech, ale lze se domnívat, že během bojů s tibetskými rebely zabili několik set tisíc lidí. To je hodně a úvahy typu, kolik zabili Britové Maorů nebo Američané Indiánů, když jim zcela neprávem zabírali jejich zem, nejsou na místě. Je to přece tak dávno... Různé organizace pro lidská práva (např. Amnesty International aj.) také tvrdí, že čínský režim dodnes pronásleduje své odpůrce z řad Tibeťanů obzvláště krutě. Tím se myslí věznění, někdy i bez řádného soudu, mučení a velmi špatné podmínky ve vězení, popravy, nucené sterilizace, potraty a infanticida (zabíjení novorozených dětí), potlačování svobody slova (včetně cenzury internetu, jak jsi správně řekla), zákaz shromažďování, veřejných modliteb a uctívání dalajlámy a další. Ve Wikipedii jsou uvedeny opravdu ohavné příklady mučení politických vězňů, které tu s ohledem na Tvůj věk popisovat nebudu.

Některé z nich – nebo možná většina – anebo možná úplně všechny – jsou jistě pravdivé. Protože ale čínská vláda mezinárodním organizacím nedovoluje přístup k příslušným informacím, jsme většinou nuceni spoléhat se pouze na výpovědi uprchlíků. A ty, jak se mnozí i nezaujatí odborníci na tibetsko-čínské vztahy shodují, jsou často nadsazené, a někdy i úplně smyšlené; týká se to hlavně onoho zabíjení malých dětí a sterilizací (jistě jsi slyšela, že Čína zastává kvůli přelidnění politiku jednoho dítěte: nicméně právě v Tibetu pozorovatelé potvrzují, že omezování porodnosti není vynucováno a tibetské rodiny jsou stále početné). Existují dokonce názory, že svědectví uprchlíků jsou zkreslována ve jménu propagandy, jež má „tibetské otázce“ získat sympatie – a především peníze – důvěřivého Západu.

Myslím si, že pravda bude někde uprostřed (no, možná ne úplně přesně uprostřed, ale zkrátka někde „mezi“). Nikterak nepochybuji o tom, že čínská vláda pronásleduje své odpůrce, ať už tibetské či čínské národnosti, a že to činí často nespravedlivě a krutě. Děje se to totiž ve všech zemích a režimech, někdy zjevně, někdy skrytě. Rozdíly ve způsobech jistě existují; nedělej si však, děvenko, iluze, že takové civilizované národy jako např. Angličané či Američané genocidy (vyhlazování) nebo mučení odpůrců schopni nejsou. Národnost, režim, ba ani stupeň kultury, zdá se, nemá na lidskou povahu příliš velký vliv... ale to bych Ti musel vysvětlovat dlouho. Nejsem koneckonců odborník přes duši. Číňany to v žádném případě neomlouvá: i kdyby byla pravdivá jen desetina toho, co se o porušování lidských práv v Tibetu píše, je to odporné a odsouzeníhodné. Když o tom čtu, dělá se i mně na zvracení, a to nejsem dítě školou povinné.

Nicméně by Tě mohlo zajímat, jak to bylo v Tibetu s lidskými právy, než se stal definitivní součástí Čínské lidové republiky (stále cituji Wikipedii a její zdroje). Že tam měli otroctví a nevolnictví ještě v 1. polovině 20. století, už víš. Dalajláma měl nad svými poddanými neomezenou moc – rozhodně ne menší, než má nyní nad svými občany čínská komunistická strana – a hojně jí využíval. Přítel a důvěrník 13. dalajlámy, britský tibetolog Charles Bell, ho ve své knize Portrait of the Dalai Lama (Portrét dalajlámy) popisuje jako „diktátora absolutističtějšího, než byli ve svých zemích Hitler a Mussolini“. Trestní zákon té doby označuje za „drastický“: obvinění, ba i svědci bývali bičováni ještě předtím, než bylo cokoli prokázáno; trestem býval pranýř, vsazení hlavy do klády, spoutání řetězy, usekávání rukou, nohou, uší či nosu, vylupování očí nebo zašití do koženého pytle a vhození do řeky. Bičování a usekávání částí těla i za drobné přestupky lze doložit ještě r. 1950. V 50. letech se rovněž stále ještě používal trest smrti (třeba i za pouhou krádež), přestože byl 13. dalajlámou oficiálně zrušen. Příliš přátelsky se Tibeťané nechovali ani k cizincům: řada evropských misionářů byla v zájmu ochrany privilegií místních lámů v minulých dobách zabita nebo zotročena. V zemi panovala tuhá hierarchie, proti níž se nikdo nemohl bránit – lidem se vysvětlilo, že se narodili nevolníky kvůli své „špatné karmě“ (hříchům z minulého života) a trpí zlovůlí svých pánů zcela po právu.

Co myslíš – protestovala bys proti takovéto nespravedlnosti? A proti krutosti těch moudrých, laskavých a soucitných buddhistů, jichž je Ti dneska tak líto?

Promiň, ale musel jsem to říct. Číňany to stále neomlouvá – ani co by se za nehet vešlo (aspoň já tedy tomu, že si Tibeťané zasloužili svůj osud „špatnou karmou“, rozhodně nevěřím). Chtěl jsem jen, aby sis trochu opravila svůj obrázek Tibeťanů coby mírumilovných andělů v rouše šafránovém a pochopila, že činy hovoří hlasitěji než slova, jak praví anglické přísloví. Někdy i hlasitěji než úsměvy v televizi.

Víš, je-li na celém tomto tibetsko-čínském příběhu něco nechutnou propagandou, jinými slovy cílenou lží za účelem získání moci, peněz a jiných výhod, je to šíření představy buddhismu jakožto náboženství soucitu a nenásilí. Buddhisté se rádi vydávají za bytosti oproštěné od lidských slabostí, povznesené nad touhu po pozemských statcích a vůbec všechno lidské hemžení – a nadšení zápaďáci jim to většinou spolknou i s navijákem. Stačí si zaplatit pár lekcí v transcendentální meditaci, osvojit si několik triků, které svým účinkem spolehlivě nahradí meskalin či LSD (to jsou takové veselé drogy, proti nimž naše civilizace velmi urputně bojuje) – a už se vidí před branami ráje. Nekritického obdivu k mistrům tohoto svérázného druhu manipulace s lidským vědomím však zdaleka nevyužívá jen dalajláma pro svou kauzu Tibet. Do očí bijící důkazy o tom, k čemu se buddhistům jejich zvláštní psychologické metody někdy hodí, stejně jako to, že se v reálném životě často chovají v naprostém rozporu se svým učením, z nějakého záhadného důvodu odmítáme vidět i v jiných případech. Západní myšlení je bludem o blahodárnosti buddhismu už tak nakažené, že se ho jali dokazovat dokonce i vědci se svými přístroji na zkoumání mozku. Vyvrátit ho v tomto dopise pouze s pomocí Wikipedie by se mi rozhodně nepovedlo: o tom budu muset napsat úplně jiné pojednání.

Zkrátka a dobře, chtěl jsem Ti pouze decentně naznačit, že Tibeťané si s Číňany v krutosti, nespravedlnosti ani jiných lidských chybách nezadají a jejich gloriola nekonečné ušlechtilosti je tak trochu sporná neboli fake, jak byste řekli vy mladí. Neliší se od nich nijak zásadně ani v jiných, třeba i dobrých vlastnostech – jsou to prostě lidé stejně jako my nebo i „demokraticky vyspělí“ Američané – a jako takoví jsou nedokonalí a poměrně dost náchylní páchat zlo, naskytne-li se příležitost. Momentálně jsou možná utlačovaní a v nevýhodě, protože je jich podstatně méně než Číňanů a mají smůlu na historické okolnosti. Jak by se ale chovali, kdyby se karta obrátila (a stát se to může vždy, to už jsme si několikrát ukázali), je otázka.

Opravdu, možná by nebylo od věci si představit, co by vlastně nastalo, kdyby byl Tibet najednou „osvobozen“. Dalajláma a jeho Ústřední tibetská správa by se vrátili do Lhasy a začali by spravedlivě, mírumilovně a soucitně vládnout ve shodě s vůlí svého lidu. Zjistili by, že to především vůbec neumějí, protože se k tomu skoro sedmdesát let nedostali a vedení krásných řečí na světových konferencích k řízení zaostalé a zmatené země zrovna moc velkou průpravu neskýtá. Dalajláma by se možná snažil zavádět své osvícené reformy a po marxisticku přerozdělit majetek, na který si původní tibetská aristokracie tak dlouho a tak marně brousí zuby. Co by za to od nich sklidil, raději nemyslet... Trestat by je nechtěl, určitě ne useknutím ruky – vždyť svou obrozenou demokratickou ústavu vymyslel už v 60. letech... Ani by to asi ale nebylo potřeba. Počítám, že dost rukou a hlav by si majitelé historických nároků na zabranou půdu usekali brzo sami. Až by se situace zklidnila, pár lidí by šlo do humánního vězení pod transparentním dozorem lidskoprávních organizací, a pak by vyšlo najevo, že stále není nikdo, kdo by aspoň trochu rozuměl hospodářství nebo měl základní představu o výstavbě silnic.

A až by osvobozený tibetský lid na svých přerozdělených feudálních polích začal vzývat místo dalajlámy boha úrody z doby, než do Tibetu přinesla buddhismus jedna nepálská princezna (vlastně jsem Ti ani neřekl, že buddhismus, jenž je považován za „autentický znak tibetské kultury, není vůbec jejich původním náboženstvím: jejich původní náboženství se jmenuje bön), tedy až by v zemi zavládl hlad a nenávist vůči představitelům svobody a práva na sebeurčení, mnozí by možná začali vzpomínat, jak jim Číňané postavili železnici, nemocnice a školy, a maminka Tvého kamaráda, kterého jsem Ti tu naschvál vymyslel, by možná řekla, že za minulého režimu bylo líp, aspoň měli nějakou jistotu, a ona bratrovi vždy říkala, aby to tričko s dalajlámou radši nenosil, protože kdo na něj už taky dneska věří, a kluk je nakonec stejně po tom soudruhovi, co nás tehdy vyslýchal, tak třeba mu ještě i uznají čínské občanství...

***

... to je hrůzostrašný scénář, já vím... jsem přihlouple cynický a Ty navíc už ani nechápeš, o čem mluvím... ale ne! To ne, holčičko! Nechci, abys plakala! Ach bože, umím si to představit – myslela sis, že Tebou cloumá spravedlivé rozhořčení, chtěla jsi statečně přispět malým dílem k nápravě zkaženého světa, potěšit toho milého staříka a kdovíco ještě – a teď jsi zmatená. Vůbec nevíš, co si máš myslet, na čí straně stát a komu mávat vlaječkou.

A víš, co je ještě horší? Já to taky nevím. Nejenže nevím, co je morální a dobré pro tibetský lid, ale nejsem si ani jist, jestli dělám dobře pro své vlastní občany – protože jak jsem říkal na začátku, pro ně to hlavně všechno dělám, abychom se my měli dobře. Ne, ne, to není ani tak sobectví: spíš strach, abychom časem nedopadli ještě hůř než Tibeťané. Moc nerozumíš tomu, jak to souvisí; možná jsi ani tak úplně nepochopila ty paralely mezi naší a tibetskou historií nebo Ti minimálně připadaly trochu přitažené za vlasy...

Nu, věc se má tak, že ty velké a mocné státy, kterým se v minulém století střídavě hodilo mít nás jako svého druhu živý štít před cizími vpády (a za to nám poskytovaly iluzi opory), že tedy tyto mocnosti už možná nejsou tak mocné, jako bývaly, a více než sebe navzájem se bojí – no, to bys neuhodla koho!

Bojí se Číny – a nejen Číny. Svět totiž jako by se obracel naruby. Z bývalých zaostalých provincií se stávají ekonomické giganty a ze svých dávných kolonizátorů si dělají sluhy, nebo aspoň velkou legraci. Když prezident Obama po svém znovuzvolení prohlásil Dálný východ za oblast svého prvořadého strategického zájmu a dal přednost návštěvě Asie a Tichomoří před tradičními evropskými partnery, mnozí Evropané se durdili. Jak může být někdo důležitější než oni? Teď už jim pomalu začíná docházet, že euroamerická „bílá“ civilizace je v úpadku a novým hráčům na světovém hřišti může diktovat jen stěží. Kdyby šlo jen o lidská práva či hranice Tibeťanů... Ono by časem mohlo jít i o naše... Tím myslím, že by je někdo mohl chtít přepsat bez ohledu na historické nároky, víš?

Jinými slovy, i ti, co ještě nedávno vykřikovali o lidských právech, se dnes spíše snaží se s Čínou kamarádit, nebo si ji dokonce předcházet. I my se snažíme. Mám naši zemi opravdu rád a chtěl bych, aby přežila ten historický zmatek, který se na nás už zase nezadržitelně valí. Usilovně přemýšlím, kam se vrtnout, ke komu se připojit, když Spojené státy už dávno nejsou, co bývaly, s Evropou to jde pomalu, ale jistě z kopce, a od Ruska nikdo neví, co očekávat. Nejhorší ze všeho je obava, že se spletu, že to neodhadnu dobře – vsadím třeba na dobré vztahy s Čínou, protože to vypadá, že za pár let bude vládnout světu, a ono – co já vím! Všechno se pořád mění a oblaka na nebi plynou rychleji, než přibývá vody v řece...

Tak už si utři slzy a přestaň se tak zoufale ptát, co si tedy máš vlastně myslet a čemu vlastně věřit... Nevím. Možná jen trochu víc přemýšlej, než příště někomu řekneš, že něco dělá špatně... Poslouchej tatínka, ale měj už i svůj vlastní rozum. Ani tatínek není neomylný – ani pan kníže, ani pan předseda vlády, ba ani ten nejlepší pan prezident. Dokonce ani žádný „duchovní vůdce“. Snad jen Douglas Adams se nemýlil, když pravil: „Věci nejsou vždy tím, čím se zdají.“

Srdečně

Bohuslav Sobotka v zastoupení

* Všechna fakta o Tibetu použitá v textu lze najít na webových stránkách anglické verze Wikipedie anebo v odkazech těchto stránek na příslušné ověřitelné zdroje:

http://en.wikipedia.org/wiki/Tibet

http://en.wikipedia.org/wiki/Dalai_Lama

http://en.wikipedia.org/wiki/14th_Dalai_Lama

http://en.wikipedia.org/wiki/CIA_Tibetan_program

http://en.wikipedia.org/wiki/Tibetan_independence_movement

http://en.wikipedia.org/wiki/Human_rights_in_Tibet

** http://usgovinfo.about.com/od/governmentjobs/a/Annual-Salaries-Of-Top-Us-Government-Officials.htm

The Beastess (1969) je česká psychiatryně a psychoterapeutka. Žije ve Velké Británi.

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.