Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 4 > Anna Militzová: Joanna opouští Varšavu

Anna Militzová

Joanna opouští Varšavu

Joanně je patnáct a opouští spálené město. Na tváři má stopy po střele, na rukou několikaměsíčního syna své sestry. Je konec září. Jde v průvodu lidí. Němci ženou obyvatele Varšavy do tranzitního tábora. Postupně, tak jak dobývají další a další čtvrti, ze kterých vytlačují povstalce. Joanna byla na Mokotowě, Mokotów byl dobyt. Je noc, nocují kdesi na dostizích, v boxech pro koně.

Vedli nás wermachťáci, takoví dědci... a Janusz příšerně vřískal, protože měl hlad. Dělalo mně to starosti, protože jsem mu neměla co dát. Cucal takovej... hadr, jo. A šla jsem ven... Víš, jedni spali, druzí to. A on vřeštěl. Když se hodně rozjasnilo, tak nějak ve čtyři víceméně... možná pozděj, protože to bylo září. Snad pět, šest. A vyšla jsem před, víš, abych ho trochu utišila. Seděl na takovým štokrleti nějakej starej zupák a držel pušku... nevím, jestli nabitou... A já jářku jsem byla tady, tady na Imielinu... Vesnice, normální hospodářství... Ten skopčák mě chytil takhle zezadu... a strčil přes ulici... Jo, pustil mě. A já, jak jsem přešla ulici, to už jsem tak mezi domama, a už jsem byla volná! Vešla jsem do jakési takové chalupy... Lidi se strašně báli, musím vám říct. Zeptala jsem se, jestli mě můžou dát trochu vody s cukrem. Protože mně šlo o to, abych ho zacpala nějak... No a byla tam taková paní, která se zeptala: A mléko může být? No samozřejmě, že ano, netroufla bych si prosit! Dostala jsem to mlíko, nakrmila jsem ho, tak on usnul. Vyměnila jsem mu plínku, protože jsem měla takovou tašku, tady jsem ho držela, v jakýmsi takovým šátku, a tašku tety jsem měla, s plínkama. A přebalila jsem ho a teď jsem si pomyslela: Jak je odsud daleko k Nowakowským. Víš, člověk ztrácí orientaci... A jak jsem prošla tou vesnicí. Tím, tím prostředkem vesnice jsem šla! Prostředkem vesnice! A tak si myslím: kam já mám jít... abych se dostala do Jeziórek, k Nowakowským. A dostala jsem se, dostala. Za kostelem, taková ulička a do ní. Když jsem tam vešla, když mě uviděla stará Nowakowská, tak vůbec... ne, neomdlela, ale byla tak... a ještě že jsem přišla s děckem! Ještě s děckem... Takže ony mně za prvé sebraly děcko, umyly děcko... Paní Nowakowská řekla: Pojď, tady ti hned dám vodu, ať se umeješ. A prosím tebe, u paní Nowakowské jsem přenocovala... a od Pyr jezdila dráha. Od Pyr jezdila dráha... Na Nowe Miasto, přes Piaseczno, Tarczyn, Mogielnici... Grójec. Grójec, Mogielnica, jo... A řeknu ti, daly mně peníze na tu dráhu... Nevím, nějaký lístek jsem si musela koupit, asi ještě pořád okupační peníze... Koupila jsem si lístek, musela jsem koupit. Vystupuju z toho vlaku... Úzkokolejka, jela tak, že se dalo vystoupit a... jo, ale jelo se. Ale seděla jsem, seděla... A vystupuju na nádraží... A první člověk, kterýho potkám, je nebožtík Staník Ołoś, poslyš, jak on mě uviděl... tak poklekl... No takže s takovou řadou spřátelených lidí mě tam zavedli domů. No a tam začal tyjátr...

Doma u babičky čeká její sestra s manželem. Když uvidí Joannu s dítětem v náručí, dostane hysterický záchvat. Ze štěstí.

Večer Joanna vypere spodničku, tu spodničku, ve které přišla z Varšavy. Spodničku pověsí na šňůru, do zahrady. Spodničku sežere koza. Vždyť Joanna je dívka z dobré rodiny a je jí přece patnáct, a ta spodnička, poslední, vždyť to je přece tragédie. Vesnická dívka, která u nich doma pomáhá, nic z téhle tragédie nechápe. Sama přece někdy ani gaťky nenosí.

Později se Joanna vrátí do Varšavy. Na pontonovém mostě přes Vislu potká Wojtka. Ne, Wojtek nebyla její holčičí láska. Jejího hocha Ryśka Němci vytáhli z kanálů. Zastřelili. Rysiek chodil s Wojtkem do školy, bydleli ve stejné ulici. Tak mu Wojtek kdysi sliboval, že se kdyby něco Joanny ujme. A ujal se.

Joanna po letech dostane sešit, do kterého nic nenapíše. Ačkoliv má tolik vzpomínek a tak zřetelných. Zvlášť když se budí v pět a ví, že neusne. Dokonce si pamatuje, jaké hračky měly děti její sestry. A ty kluky poraněné z povstalecké nemocnice, přesně vidí, jen zavře oči. Ale do sešitu vloží jen moji fotografii. A později poruší slib, který mi dala – že ještě rok – a na hřbitově někdo zahraje na housle Pochod Mokotowa. A já tam budu stát a pochopím, že dětství skončilo.

***

Joanna, rok 1944. Babička tvrdila, že fotografie vznikla měsíc před povstáním, kabát se ale k teplému červenci příliš nehodí. Snímek pravděpodobně vznikl mezi květnem a srpnem 1944 na Marszałkowské ulici – na pozadí je vidět ústí ulice Sienné. Sienna nyní nesahá k Marszałkowské, a když člověk na tom místě stojí, může vidět Palác kultury a vědy a moderní varšavskou City.

*

Joanna Militz (13. 5. 1929–19. 9. 2013),

konspirační pseudonym Joanna

Účastnice Varšavského povstání v roce 1944 na Mokotowě, ošetřovatelka roty B-3 pluku Domácí armády [Armia Krajowa] Baszta. Raněna 29. 8. 1944. Po povstání opustila tak jako mnoho jiných raněných povstalců Varšavu spolu s civilním obyvatelstvem. Přes třicet let pracovala v kanceláři Varšavského vysokého učení technického.

Sbírala kuchyňské minutky, přívěsky ve tvaru písmene J nebo svého znamení zvěrokruhu – Býka a oblíbené polodrahokamy: ametysty, korály, jantar, tyrkys. Měla několik starých kuchařských knih, které soudě podle jejich výborného stavu nikdy nepoužila.

Vyznamenána Varšavským povstaleckým křížem, zlatou medailí Za zásluhy o obranu země, medailemi Za zásluhy o Varšavské vysoké učení technické, Pro Memoria, Pro Patria, odznakem „Akcja Burza“ a jinými poctami.

*

Od autorky:

Joanninu výpověď jsem jen s malými úpravami přepsala z nahrávky ze dne 30. července 2011. Babiččiny vzpomínky jsem nahrávala během rodinného setkání, a proto jsem se rozhodla v textu ponechat i úryvky, kde babička jasně reaguje na naše dotazy či podněty, pokud je zřejmé, jak zněla otázka. Snažila jsem se zachovat i pauzy a opakování, typické pro její vyprávění. Nahrávka vznikla naprosto spontánně, když moje máma poprosila babičku, aby ten příběh vyprávěla; nezačala jsem nahrávat hned od začátku, a proto je na počátku příběhu jen to, co jsem si zapamatovala a kde jsem si jistá, že si to pamatuji správně.

Můj článek není vlastně textem o Varšavském povstání. Nechci tuto událost nijak hodnotit. Diskuse o smyslu povstání je v Polsku stále živá, ožívá zvlášť během výročí jeho vypuknutí. Myslím, že aby člověk mohl cokoliv hodnotit, musí o tom něco vědět. Vlastně ne něco – hodně. Nejsem historička a do žádného hodnocení se ani pouštět nechci.

Dědeček své vzpomínky sepsal sám a mnohokrát, pro různé publikace i pro sebe samého, o boji v povstání vyprávěl také v rozhovoru pro Muzeum orální historie Muzea Varšavského povstání. Babička nikoliv. Tento text je především vzpomínkou na Joannu, je prvním záznamem jejího příběhu, kousku jejího života. Není to příběh o hrdinství, babička se za hrdinku nikdy nepovažovala – i v této nahrávce jinde vzpomíná, že ji rodina Nowakowských celých šedesát let za hrdinku, za legendu, o které se vyprávělo dětem, považovala – a že tomu vůbec nerozumí.

*

Ten článek nechci věnovat hrdinné patnáctileté dívce. Ne, tenhle text je věnován Joanně, která nešla k partyzánům, protože poslední spodničku jí sežrala koza.

*

Místo na snímku identifikoval Piotr ze skupiny Warszawska Identyfikacja; zde je jejich blog: http://warsawid.blogspot.cz. Během několika hodin mi odpověděl – s výhradou, že je to na devadesát devět procent, protože detaily na pozadí jsou málo zřetelné.

Anna Militzová (1990) se narodila ve Varšavě, po přeslici v rodině dávných Varšavanů. Od roku 2011 studuje bohemistiku na UK v Praze.

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.