Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 4 > Jiří Svoboda, Jindřiška Svobodová: Marná snaha o ochranu klimatu?

Jiří Svoboda, Jindřiška Svobodová

Marná snaha o ochranu klimatu?

Změna klimatu projevující se v posledních desetiletích představuje vážný globální ekologický problém. Jejím hybatelem jsou hlavně antropogenní emise skleníkových plynů, především emise oxidu uhličitého. Veřejnost přirozeně očekává od povolaných – vědců, politiků či ekonomů – srozumitelné sdělení, kde leží realistická východiska pro efektivní řešení klimatických obtíží. Bohužel, řada vědců se k takto postavené debatě o ochraně klimatu necítí být kompetentní. Tady totiž nejde o speciální otázky, jako je například analytický rozbor uvolňování hydrátů metanu při oteplování oceánů a jeho vlivu na globální klima. Na takovéto otázky dává věda jasné odpovědi. Je třeba najít přijatelné a relativně spravedlivé řešení na systémové úrovni. Jde zjevně o politický problém, jak ve společnosti vytvořit podmínky, v nichž by se automaticky prosazovala nejúčinnější technická řešení ve prospěch ochrany klimatu. Scénu dnes opanovali politici a ekonomové. Jsou však v této oblasti kompetentnější než vědci či kdokoli jiný?

Pro účinné řešení problému snižování emisí skleníkových plynů již dnes existuje řada jednoduchých a plně rentabilních technických a technologických postupů. Ty se však využívají zcela nedostatečně. Pokud by byly primárně využívány rentabilní technologické postupy, účinné řešení klimatické změny by nebylo nikterak nákladné. A to by nastalo tehdy, pokud by ve společnosti byly nastaveny vhodné motivační nástroje a odstraněny ty nevhodné. Současnost ale charakterizuje stav, kdy si vlivné skupiny prosadily zcela nevhodné a neúčinné postupy pro ochranu klimatu za spoustu peněz z veřejných zdrojů. Konzervace současného stavu proto může představovat pro společnost větší celkovou újmu, než kdyby ochrana klimatu byla ponechána zcela bez povšimnutí a byl prováděn „bussines as usual“.

Omezená dostupnost zdrojů fosilních paliv problém s klimatem nevyřeší. Pro využívání fosilních paliv existují v zásadě dva přirozené limity – omezenost jejich zdrojů a omezená schopnost biosféry jímat produkty jejich spalování (hlavně oxid uhličitý). Pokud by zůstal ekonomicky dostupný jen nepatrný zlomek ložisek fosilních paliv, problém s vypouštěním produktů jejich spalování by zjevně nenastal. Lidstvo by přešlo na nefosilní zdroje z ekonomických důvodů. Přestože je ropný zlom podle mnoha studií na dohled, celosvětové zásoby lehce dostupného uhlí jsou stále značné a nové technologie těžby zemního plynu i ropy z břidlic zvyšují i jejich ekonomicky dostupné zásoby. Proto je dnes již evidentní, že limitem pro používání fosilních paliv je omezená schopnost biosféry jímat bez větších následků produkty jejich spalování. To se projevuje zesilováním skleníkového jevu v atmosféře, okyselováním oceánů a řadou dalších důsledků, o nichž už víme, i těch, o nichž netušíme. Neobjeví-li se brzy nefosilní zdroj energie, který lidstvo začne intenzivně a spontánně využívat, v nastolených trendech se nic nezmění a je jen otázkou času několika generací, kdy v důsledku spalování „fosilií“ nastanou problémy stěží únosné.

Strčit hlavu do písku?

Častý přístup je strčit hlavu do písku, prohlásit problém za neaktuální či nedostatečně prokázaný, vůbec jej neřešit a doufat, že se nějak vsákne. Nejsme-li v bezprostředním ohrožení, lze řešení také jen odsouvat a přijímat stále nákladnější adaptivní opatření.

Rozpačité postoje jsou adekvátní obtížnosti úkolu – přimět lidstvo, aby přestalo užívat to, co je základem současného blahobytu. Miliardy lidí by měly měnit životní styl směrem ke snižování spotřeby fosilních paliv, byť je jich stále dostatek. Navíc si leckdo může říci, že když dostupná fosilní paliva nespálí on, spálí je někdo jiný. Situace je vskutku složitá, je třeba zkoordinovat chování miliard lidí, z nichž každý sám nic nezmůže a fosilně-uhlíkový rozmar jednotlivce se v rámci obrovského celku projeví zcela zanedbatelně. Zdá se tedy, že zbývá jen odevzdaně čekat na spasitele ve formě převratného zdroje energie. Jenže ten může přijít až v době, kdy se změny na Zemi stanou nevratné, nebo se takový zdroj vůbec objevit nemusí. Život závislý na technologiích, jež by uměle udržovaly příhodné podmínky na Zemi, je patrně snem málokoho.

BYL zájem!

Svět hlavu do písku ohledně klimatické změny strčit nehodlal. Změna klimatu se objevila jako téma vědecké diskuse na Světové klimatické konferenci v Ženevě v roce 1979 a deset let poté se stala tématem Valného shromáždění OSN. Na mezinárodním summitu OSN v Rio de Janeiru v roce 1992 se delegáti (mimo jiného) shodli, že je třeba začít problém klimatu zodpovědně řešit. Proto se několik let poté většina zemí v tzv. Kjótském protokolu (vstoupil v platnost dne 16. 2. 2005) zavázala k inventarizaci a snižování emisí skleníkových plynů. Signatářské státy se zavázaly snížit své emise skleníkových plynů do roku 2012 v průměru o 5,2 % v porovnání se stavem v roce 1990. Výsledkem dohod byla i volba ekonomického nástroje pro snižování emisí skleníkových plynů – přidělování emisních povolenek a obchodování s nimi. To se jevilo jako schůdná tržní cesta k zastropování celkového množství emisí. Pokud podnik (stát) zavedením nízkoemisních opatření část přidělených povolenek ušetří, v aukci je prodá podniku (státu), jemuž se povolenek nedostává a nákup povolenek je pro něj výhodnější variantou, než kdyby sám zaváděl nízkoemisní opatření. Mottem systému povolenek bylo snižovat emise tam a tak, aby to vyšlo co nejlevněji. Kjótský protokol se stal prvním praktickým výsledkem snah o řešení globálních klimatických změn na celosvětové úrovni.

Vlajkovou lodí snah o snižování emisí se stala Evropská unie. Před několika lety vyhlásila všeobecně známý závazek 20-20-20 (do roku 2020 snížit emise skleníkových plynů o 20 % oproti roku 1990 a zvýšit podíl výroby energie z obnovitelných zdrojů na 20 %). Jednotlivé země EU přijaly zákony o podpoře obnovitelných zdrojů, přičemž každá členská země si zákon sama zformulovala. Navíc v EU vznikl závazek pokrýt do roku 2020 10 % pohonných hmot biopalivy. Mohlo by se tedy zdát, že skupina rozvinutých evropských zemí úspěšně vykročila do boje za snižování emisí skleníkových plynů a brzy začne šířit pozitivní zkušenosti do dalších částí světa.

Nějak se to zvrtlo...

Přednedávnem proběhl summit Rio+20, který ukázal, že dosavadní snahy o snižování emisí skleníkových plynů jsou neúčinné a navíc stály obrovské množství peněz z veřejných zdrojů. Vyjádření mnohých účastníků summitu naznačila, že snahy o razantní snižování emisí skleníkových plynů pominuly. Přichází proto čas na úvahy, jakým směrem se pohnout dál. Lidé vzhlížejí k odborné a vědecké obci, která by měla poskytovat informace nejen o možných příčinách a důsledcích globálního oteplování (to se děje v míře možná až nadbytečné), ale i o tom, jaké možnosti existují pro vskutku efektivní a nízkonákladové řešení nízkouhlíkové budoucnosti.

Co se přihodilo mezi summity Rio a Rio+20?

Je třeba přiznat, že v době před dvaceti lety byla prakticky všechna proklimatická opatření nerentabilní, a aby se alespoň některá uplatnila, potřebovala podporu, například dotace. Tak byla ovšem podpořena jen vybraná opatření. Před deseti lety již některá opatření začala být rentabilní, přesto tehdy podivná souhra naivity, nekritičnosti, hlouposti a také bezohledné ziskuchtivosti převálcovala požadavek efektivní ochrany klimatu – třeba u nás. Nevhodně cílené dotace odvedly pozornost od efektivních opatření (například úspor) k obnovitelným zdrojům. Dodnes tu máme bizarní systém podpory založený na principu, že čím je obnovitelný zdroj méně efektivní, tím vyšší podporu ve formě garantovaných výkupních cen lze získat. Taková garance ale prakticky znamená další zadlužení celé společnosti, které bude muset být splaceno v příštích dvou desetiletích. Tento „zelený“ závazek dnes v ČR dosahuje částky kolem 800 miliard Kč. Na to se v řadě analýz rádo zapomíná.

Systém emisních povolenek, zavedený i u nás, se zpočátku mohl zdát jako nadějný nástroj, přesto ho řada ekologů včetně Josefa Vavrouška od počátku kritizovala jako neúčinný a nemotivující k úsporám. Pro svou byrokratickou náročnost byly „emisenky“ aplikovány jen na velké emitenty a více než polovina emisí zůstala mimo kontrolu. Navíc zákon o emisních povolenkách nestanovil jasná pravidla pro bezplatné přidělování povolenek, čímž se dostávají politici a úředníci pod značný korupční tlak. Dodnes jsou zdarma přidělované emisní povolenky předmětem politického „vyjednávání“ a existují případy, kdy firmy na emisních povolenkách vydělaly miliardy, aniž by zavedly jakékoliv opatření pro snížení emisí; pouze dostaly příliš mnoho povolenek, a ty jim zbyly. Dnes je systém emisních povolenek v troskách a cena emisní povolenky je směšná. Přesto se o zrušení systému vážně neuvažuje, naopak existuje v Evropě řada vlivných hlasů volajících po jeho resuscitaci.

Ochrana klimatu – největší projekt dějin

Před dvaceti lety se začal realizovat patrně zatím nejrozsáhlejší a vlastně i nejobtížnější projekt celé historie lidstva. Začal tak, jak se to tehdy jevilo všeobecně přijatelné. Výsledky realizace projektu jsou ale po dvaceti letech velmi neuspokojivé. Příčiny neúspěchu zřejmě spočívají v tom, že účinnost zvolených motivačních nástrojů nebyla průběžně vyhodnocována a nástroje pro omezení emisí nebyly včas upraveny či nahrazeny jinými. Bohužel, jednou nevhodně nastavený systém se postupně stal zdrojem nemalých příjmů pro vlivné subjekty, a těm se dodnes daří účinně brzdit jakékoli snahy o pozitivní změny.

Situace dnes je výrazně jiná, v něčem příznivá, v něčem krajně nepříznivá. Dnes již je spousta opatření ke snižování emisí skleníkových plynů sama o sobě rentabilní a existuje řada studií, které to potvrzují. Například v pro bono studii z roku 2008 od společnosti McKinsey lze nalézt vyčíslení potenciálu a měrných nákladů jednotlivých opatření ke snížení emisí oxidu uhličitého. Ukazuje se, že více než 30 % úspor emisí oxidu uhličitého lze docílit rentabilně, a dokonce vytvořit zisk. Pokud bychom jednali podle doporučení studie, mohli jsme již od roku 2008 prakticky beznákladově snižovat emise skleníkových plynů a řada subjektů na tom mohla i přiměřeně vydělat. Navíc po vydání studie došlo k poměrně razantnímu zvýšení cen fosilních paliv a k vývoji dalších účinných nízkouhlíkových technologií. Lze věřit, že podobně tomu bylo a je i v řadě dalších zemí.

Nynější situaci lze shrnout do několika bodů:

1. Nárůst emisí skleníkových plynů se nedaří dostatečně brzdit.

2. Zvolené nástroje používané pro snižování emisí skleníkových plynů jsou neúčinné a způsobují společnosti velké ekonomické ztráty.

3. Nastavený systém se stal pro některé vlivné subjekty zdrojem nemalých příjmů; ty změnám v systému účinně brání.

4. Potenciál rentabilních opatření na snižování emisí skleníkových plynů je významný a stále narůstá.

Kdo za to může?

Těžko lze vinit někoho za to, že se vůči klimatu nechová ohleduplně. Nelze ani obviňovat instituce, že k lepšímu chování lidi nepřiměly. Pokud něco nefunguje, jak má, je třeba hledat chybu v pravidlech. Ten dnešní systém má následující vady:

1. Nemá jasná pravidla podpory, což vystavuje státní správu korupčním tlakům.
2. Je administrativně náročný a již vlastní provoz vyžaduje značné prostředky.
3. Pokrývá jen část emisí skleníkových plynů.
4. Dává podporu (často nepřiměřenou) jen vybraným opatřením a odvádí pozornost od účinných a rentabilních.
5. Odčerpává společnosti značné prostředky a téměř nic za to společnosti neposkytuje.
6. Nevytváří soustavný tlak na změnu vzorce chování lidí ve prospěch snižování spotřeby fosilních paliv a využívání nízkouhlíkových výrobků a služeb.
7. Je nespravedlivý v tom smyslu, že neocení vlastní nízkou uhlíkovou stopu subjektu, nýbrž její snížení z libovolně vysoké hodnoty. Paradoxně nejvíce podpory může čerpat ten, kdo má nyní uhlíkovou stopu vysokou, ale snížil ji z ještě mnohem vyšší hodnoty.

Chceme-li tedy opravdu s ochranou klimatu začít něco kloudného dělat, potřebujeme systém s minimem administrativních bariér, který je jednodušší, levnější, spravedlivější, účinnější a mnohem více plošně a soustavně motivující (Weitzman, M. L.: A Review of the Stern Review on the Economics of Climate Change, Journal of Economic Literature, 703–724, 2007).

Chceme-li zabránit něčemu špatnému, s podbízením neuspějeme. Chceme-li odnaučit dítě cucat si palec, není možné jej motivovat pamlskem a mls mu odepřít, jen pokud má palec v puse. Podobně to dopadlo s užíváním pamlsku při řešení problému ochrany klimatu. Jen zlomek nízkouhlíkových opatření (hlavně nejméně efektivních) získal pamlsek formou dotace a zbytek, často velmi efektivních, opatření tak zůstal úplně na okraji zájmu. Zpoplatnění je nepopulární slovo, ale v případě řešení negativních jevů jde o vyzkoušený a velmi účinný prostředek. Zvykli jsme si na spotřební daně za tabák, alkohol či pohonné hmoty a uvědomujeme si jejich pozitivní význam. Asi bychom podobně přijali i uhlíkovou daň a ocenili její vysoce efektivní přínos k řešení problému ochrany klimatu. Pak bychom při nákupu spontánně sáhli po české mrkvi, která vyjde levněji, protože nepřijela z Holandska, a při stavbě domku bychom nahradili ocelovou traverzu dřevěným trámem, který uhlík z atmosféry dokonce na sto let odebral.

Představy o lepším systému existují

Nový systém by měl být proto založen na třech základních pilířích (nástrojích):

1. Kompenzace negativních jevů (externalit) jejich zpoplatněním, konkrétně jednotné zpoplatnění uhlíku obsaženého ve fosilních palivech.
2. Zastavení veškeré podpory standardních nízkouhlíkových opatření a obnovitelných i klasických zdrojů energie a vytvoření jednotného konkurenčního prostředí pro veškerá úsporná opatření, obnovitelné zdroje i změnu vzorce chování lidí. Plošná podpora těmto nízkouhlíkovým opatřením by byla dána výší zpoplatnění fosilního uhlíku podle bodu 1.
3. Dotační podporu společnosti zasluhují jen výzkum a vývoj v oblasti úspor a obnovitelných zdrojů a úspěšné pilotní projekty ukazující nové cesty pro rentabilní využívání nízkouhlíkových opatření s důrazem na plné využití jejich potenciálu.

Zatímco dosavadní systém dotací je postaven na financování ze státního rozpočtu, systém založený na odstranění negativních externalit jejich zpoplatněním by naopak představoval příjem státního rozpočtu, a mohlo by se proto lidem ulevit v placení jiných daní či poplatků. Daň za spalování fosilních paliv by se vybírala přímo od těžařů či importérů fosilních paliv, a tím by se automaticky promítla do cen všech výrobků a služeb úměrně podle množství fosilního uhlíku s nimi spojeným. Pokud by byl výběr uhlíkové daně kompenzován třeba plošným snížením DPH, nízkouhlíkové výrobky a služby by automaticky zlevnily a ty vysokouhlíkové by zdražily (Norregaard, J. and Reppelin-Hill, V.: Taxes and Tradable Permits as Instruments for Controlling Pollution, International Monetary Fund, Fiscal Affairs Department, 2010; Stern, D. I., Pezzey, J. C. V. and Lambie, N. R.:, Where in the world is it cheapest to cut carbon emissions?, Australian Journal of Agricultural and Resource Economics, 56, 2012). Promítnutí uhlíku do cen by vyvolalo soustavný tlak na změnu spotřebního koše a zájem o vysokouhlíkové produkty by přirozeně rychle opadal. Tak by byla ekonomika státu nasměrována do nízkouhlíkového koridoru, v němž by si jednotlivá nízkouhlíková opatření konkurovala a uplatňovala by se hlavně ta nejefektivnější. Proč bychom tedy nemohli vybírat podstatnou část peněz do státního rozpočtu za poškozování klimatu, a plnit tak hned několik úkolů najednou?

1. Ulevit občanům od některých jiných odvodů či daní.
2. Ulevit státnímu rozpočtu a občanům od placení dotací a garantovaných výkupních cen.
3. Výrazně zjednodušit administraci a zmenšit prostor pro korupci.
4. Výrazně zvýšit spravedlnost systému – ohodnocen by byl automaticky každý, jehož život je spojen s nízkou uhlíkovou stopou, a doplácel by každý, kdo má vysokou uhlíkovou stopu.

Jaká je šance?

Daně a odvody do státní pokladny dnes vybíráme převážně za společensky pozitivní jevy či činnosti, jako jsou práce, nákupy zboží či využívání služeb. Ty jsou považovány za motor společenského rozvoje a co nejnižší daň na tyto činnosti by byla jistě vítána. Zdaňme tedy řádně fosilní uhlík (plošně motivujme ke snižování spotřeby fosilních paliv) a snižme výše zmíněné daně. Využijme tedy vybíranou uhlíkovou daň jako účinný nástroj pro efektivní řešení velmi obtížného společenského úkolu. Pokud uhlíkovou daň včas nezavedeme, dopadne asi Rio+40 ještě hůře než Rio+20. Tady ovšem nejde o summity a jejich výsledky, nýbrž o kvalitu života lidí na Zemi.

Zní to vše jednoduše, logicky a společensky prospěšně. Ovšem v naší globalizované společnosti má fosilní lobby obrovský vliv a bude se všemožně uhlíkové dani bránit. Fosilní lobby totiž současný téměř bezzubý a drahý systém ochrany klimatu velmi vyhovuje a snaží se o jeho fixaci. Snížení spotřeby fosilních paliv je ale nevyhnutelné, a tudíž na to fosilní lobby musí dříve či později nějak doplatit. Zbývá jen otázka, zda budeme nadále „šroubovat a zdokonalovat“ současný systém, který zřetelně prokazuje vady, nebo se mu vzepřeme a zavedeme mnohem účinnější systémová opatření. Jedno je jisté. Prosadit takovou změnu bude těžké. Ovšem otálení s účinnými kroky proti klimatickým změnám představuje pro lidstvo nejen finančně náročnější variantu, ale také vysoce riskantní volbu. Má ale hlas volající po změně aspoň nějakou šanci být kompetentními orgány vyslyšen? Nejsou již vyježděné koleje v systému hluboké, všechny trumfy do rukou velkých hráčů rozdány a toky peněz do kapes vlivných subjektů ustáleny? Existující situaci rozhodně neprospívají ani krajní postoje některých lidí a organizací, ani ignorantství.

Klimaalarmisté a klimaskeptici

Klimaskeptik buď zcela popírá vliv člověka na změnu globálního klimatu, nebo ji bagatelizuje. Rozhodně se staví proti jakékoli vědomé činnosti ve prospěch snižování emisí skleníkových plynů s poukazem na omezování lidských svobod a zcela neodůvodněné vynakládání obrovských veřejných prostředků. Pro klimaalarmistu je naopak změna klimatu natolik vážná hrozba pro lidstvo, že jakékoliv opatření ve prospěch snižování emisí skleníkových plynů považuje za oprávněné, ať stojí cokoliv. A pak tu máme obrovskou skupinu lidí, kterým je vše ohledně klimatu v podstatě jedno a problematika je zajímá podobně jako nastavení úrovně diskontní sazby centrální bankou. Měli bychom tolik zarputilých klimaskeptiků, pokud by byl problém změny klimatu řešen efektivními a rentabilními prostředky s využitím tržních principů a nestal se z něj ekobyznys, jemuž již o klima vůbec nejde? A našli by se pak nějací klimaalarmisté?

Krok vpřed, dva kroky vzad

Ke konci nezbývá než si položit otázku, zda se za posledních dvacet let neudělalo více škody než užitku. Většina obyvatelstva zůstala v pozadí a klimaalarmisté s klimaskeptiky vedou neustálé půtky. Fosilní lobby a nově vzniklé lobby obnovitelných zdrojů se stále více napojují na politiku a společně v řadě zemí likvidují jadernou energetiku – zatím nejvýznamnějšího hráče na poli nízkouhlíkové energetiky. A tak můžeme jen dumat, jak významné projevy změny klimatu budou muset nastat a kolik s tím spojených katastrof budeme muset ještě prožít, aby se problematika začala pořádně řešit. Svět je již takový. Tolik evidentních pitomostí se již na Zemi podařilo prosadit, ale když je k dispozici něco jednoduchého a účinného, a navíc tak strašně potřebného, prosadit to nejde.

Dosavadní průběh řešení globální změny klimatu ukazuje, že existující mechanismy vládnutí na Zemi, byť mohou být v zásadě založeny na principech zastupitelské demokracie, správně nefungují. O tom, jak se bude se Zemí nakládat, nerozhodují zájmy obyvatel, nýbrž zájmy mocných globálních hráčů; ti diktují, jak mají demokraticky zvolení zástupci jednat. Pak se nelze divit, že z problému globální změny klimatu se postupně stává nástroj, jak převádět značné částky z veřejných prostředků do soukromých kapes. Asi proto nebyla myšlenka uhlíkové daně na summitu Rio+20 vůbec zmíněna, byť je to koncept po desetiletí známý.

Jindřiška Svobodová (1957) vystudovala fyziku plazmatu na MU a teorii konstrukcí na VUT Brno; Působí na Katedře fyziky Pdf MU v Brně.

Jiří Svoboda (1958) vystudoval fyziku pevné fáze; pracuje jako vědecký pracovník v Ústavu fyziky materiálů AV ČR.

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.