Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 4 > Jaroslav Vokoun: Epilog dialogu I.

Jaroslav Vokoun

Epilog dialogu I.

Korespondence Karla Skalického s Jiřím Pelikánem

Korespondence, kterou mi K. S. dal k dispozici, začíná 11. února 1975, tedy po neúspěšném atentátu na J. P. K. S píše:

„Vážený a milý pane doktore, dozvěděl jsem se před několika dny tu nepěknou zprávu o výbušném balíku. Chtěl jsem Vám zavolat telefonem, ale po dva dny jsem se marně pokoušel dovolat. (...) Chápu, že tyhle okamžiky jsou pro Vás asi dosti hořké, a právě proto Vám píšu. Vím, že několik mých slov Vám nepomůže, ale snad vědět, že jsou lidé, kteří s člověkem cítí, sympatizují v jeho těžkých chvílích a tak podobně, je také jakási posila a povzbuzení.“ V závěru krátkého listu vyjadřuje odesilatel naději, že mu bude potěšením se s J. P. zase setkat. Toto „zase“ odkazuje k tomu, proč tu není starší korespondence – podle slov K. S.: „Když jsem něco potřeboval probrat s Pelikánem, zašli jsme na pizzu.“ Zřejmě také proto je další zachovaný dopis až z února 1985, je to reakce na pozvání „k přátelské debatě“, J. P. se omlouvá, že odjíždí do Bruselu a pak do Štrasburku (takto psáno), a nabízí pozdější termín. List má hlavičku Jiri Pelikan, Deputato al Parlamento europeo. Z listu je patrné, že si s K. S. nyní tykají.

Pak korespondence pokračuje až Pelikánovým přáním do roku 1994 – J. P. vyká. Na okraj přáníčka se J. P. ptá, zda je pravda, že se K. S. bude stěhovat do Jižních Čech, jak mu v Praze sdělila Amber Bousoglou. K. S. to potvrzuje (z Říma, nedatováno) a následně se ukazuje, že toto bude vlastním tématem obnovené korespondence, a sice také možný návrat J. P., zvažovaný ještě, zda do Prahy, či „na rodnou Moravu“. J. P. píše, že pořád váhá a že to v 71 letech není snadné, ale nakonec už „jednou nohou jsem stejně již tam“, protože Listy už vycházejí v Praze a on sám je v Praze „prakticky každý měsíc aspoň na dva týdny“. Také nyní (5. 3.) tam právě odlétá a vrací se za 16 dní. Co se trvalého návratu týče, „Moc rád bych si s Vámi o tomto rozhodnutí pohovořil a Vaše rada by byla pro mne nesmírně cenná“ (tedy vyká a oslovuje „Vážený pane profesore, milý příteli“). Na setkání mu zjevně velmi záleží, je ochoten se přizpůsobit navrženému termínu a přijet „kdykoliv kamkoliv“, „na oběd či večeři, na které Vás srdečně zvu“. K. S. také v odpovědi (Řím 12. 3.) navrhuje „obnovit naše staré římské tykání“ a dále hned tyká. Dopis ovšem dostal „v předvečer mého definitivního přesunu do vlasti, k němuž dojde 18. března“. Proto ho zve na faru na Hlubokou, „kde chutná římská kuchyně (...) a tichý pokoj na vyspání jsou vždy připraveny pro mého přítele Jirku“. Ohledně otázky Pelikánova návratu ocitujme celou pasáž:

„Jsi-li už jednou nohou a hlavně úvahami, zda se vrátit či ne, ve vlasti, pak Ti na Tvou otázku odpovídám, že se musíš vrátit. Musíme přece začít spolupracovat. Musíš se ale vrátit především proto, že to teprve bude vyvrcholení Tvého života. Všecko, co jsi dosud udělal, ať v radosti či bolesti, ať v dobrém či ve zlém, bylo nutnou přípravou pro toto rozhodnutí, pro tento další risk. Vždyť riskovat znamená plně žít.“ O dalším pak navrhuje promluvit na Hluboké.

Pelikánova odpověď je datována až 12. července, což vysvětluje tím, že se musel v Mnichově podrobit operaci a nyní tráví rekonvalescenci v Římě (a připomíná, že celý život nebyl v nemocnici ani nemocný). Z dopisu je patrné, že k „postupnému návratu“ už je rozhodnut; praktickým problémem je, že ČR ani Itálie neuznává dvojí občanství a jednoho se bude muset zříci, přičemž zatím neví, zda zřeknutí se italského občanství by neznamenalo ztrátu důchodu za působení v evropském parlamentě, protože ten je vázán na občanství v EU. Závěrečná věta může znít jako zdvořilostní formalita, ve skutečnosti zde ale J. P. vyslovuje to, co bude tématem korespondence K. S. nejen s ním, ale i s ostatními spolubojovníky z exilu: „Často vzpomínám na Křesťanskou akademii a minulá léta, těžká, ale i hezká ve společném zanícení pro svobodu.“ V dopise Karlovi vyká, ale nakonec je připsána za první „Vám“ hvězdička a „poznámka pod čarou“ vyzývá ke změně všech formulací, kde vyká, ve smyslu „starého římského tykání“.

K. S. odpovídá z Hluboké 26. 7. 94, tj. v den, kdy se i on vrátil z nemocnice. Operace se týkala prasklin v očích, které přehlédl jeho vatikánský lékař jako „nic nebezpečného“, přičemž zde bylo nebezpečí ztráty zraku prakticky kdykoli. O nemocnici mluví kvůli solidaritě s Jiřím, i když „pobyt v mnichovské nemocnici byl jistě civilizovanější než pobyt v té českobudějovické, která připomíná kuchyní a záchody trochu vojenský lazaret“ – s lékaři je ale spokojen. Tato možná okrajová poznámka o stavu nemocnice nicméně také odkazuje k problému, který oba při návratu do vlasti řeší, tj. problému jisté civilizační zaostalosti, která však není viděna černobíle, viz ocenění českých lékařů. Stejným směrem ukazuje i následující Karlova rada: „Po různých překvapeních, která jsem si tu už prožil, bych Ti radil postupovat s návratem velmi pomalu a obezřele. (...) My, co se vracíme, komplikujeme totiž místním pánům jejich situaci, což jim není příjemné. Tedy postupuj opatrně.“ Ohledně dvojího občanství píše, že se sice česká i rakouská policie pozastavuje nad tím, že on má dvojí pas, ale žádné potíže s tím nejsou. Poté se K. S. vrací i k tématu „společného zanícení pro svobodu“ ze závěru dopisu J. P.:

„I já rád vzpomínám, jak píšeš, na ,minulá léta, těžká, ale i hezká ve společném zanícení pro svobodu'. Nu a ,teď, když máme, co jsme chtěli' ...?! Anebo jsme to tak nechtěli? Anebo už nám nestačí rozum a síly, abychom to dotlačili, kam by se to dotlačit mělo? Anebo každá revoluce, i sametová, má nutně své stinné stránky, se kterými nutno počítat? Co tomu říká Zdeněk Mlynář? Mohl bys mi dát jeho adresu? Prý přesídlil do Innsbrucku. Ztratil jsem s ním kontakt a rád bych ho zase navázal.“

J. P. odpovídá 21. srpna, po návratu z dovolené a rekonvalescence v Tunisu: „cítím se mnohem lépe (i mladší), takže nemusíš mít obavy o mou chuť k žití a mou výkonnost. Jsem připraven do dalších pranic.“ Problémy s očima měl taky. Byl také úspěšně ošetřen laserem a vzhledem k dlouhým čekacím lhůtám ve veřejném zdravotnictví a drahotě u soukromníků se nechá zase prohlédnout asi až doma. Ohledně návratu „cítí podobné problémy na každém kroku“. Hlavním problémem je pro něj dvojí občanství a jeden pražský advokát mu řekl, že se nic nestane, „dokud se někomu neznelíbíš“. Platí také ještě nařízení z Husákových dob, že český občan nesmí mít konto v cizině, a pokud je má, devizy musí nabídnout státní bance... A oba státy vyžadují platit daně v obou zemích. Ale Pavel Tigrid je prý ve stejné situaci a je členem vlády, tak snad nějaké řešení je. Dále J. P. Karla vyzývá, aby psal pro Listy o papežských encyklikách a „vůbec o církevní problematice a náboženství“. On sám píše do Práva (stejně jako Zdeněk Mlynář, na nějž posílá kontakt) s povzdechem, že Lidovky, které pomáhal založit, ho netisknou, kdežto „právě tento deník, který na nás tolik nakálel, nás tiskne“.

V témže listě J. P. sděluje, že dostal od vatikánské Accademia Ecclesiastica výpověď z bytu, kde žije od r. 1970; při této příležitosti se dozvěděl od Msgr. Bukovského, že o jeho výpověď z vatikánského bytu usiloval při jednáních s Vatikánem komunistický režim (a pak to zkusil s výbušninou) a že Msgr. Frana, který mu umožnil se tam nastěhovat, byl svého času za to pokárán a přeložen. „Takže teprve teď se to má podařit!“ J. P. napsal v té věci papeži, ale nedělá si iluze, že se dopis k němu vůbec dostane; ptá se Karla, zda by nevěděl o někom, kdo by pomohl výpověď aspoň o rok odložit.

Další dopis je rovněž od J. P., z Říma 26. 10. 94. Ptá se, zda dostal jeho předchozí dopis, když neodpovídá, a připomíná chystanou pražskou konferenci o samizdatové a exilové literatuře, kde oba mají dostat medaili Jiřího z Poděbrad – od Evy Kantůrkové se dozvěděl, že prý K. S. ani na toto pozvání nereagoval. Současně mu chce přivézt do Prahy papežovu knihu Překročit práh naděje a prosí jej o „velkou a zasvěcenou recenzi“ pro Listy ! („Nikdo jiný to nemůže napsat lépe než Ty!“). Připojuje: „Kdybys to z jakýchkoliv pochopitelných důvodů nemohl napsat pod svým jménem, uveřejnili bychom to pod pseudonymem se zárukou, že skutečného autora nikomu neprozradíme.“ Jedná se o jedno z mála míst se vztahem ke křesťansko-marxistickému dialogu, či nyní spíše ke křesťansko-levicověliberálnímu dialogu. J. P. píše:

„Považuji za velmi důležité, aby se naši čtenáři seznámili s hlavními myšlenkami papeže, protože z této knihy i z dalších jeho vystoupení, o nichž se u nás málo mluví, se otevírá obraz papeže a katolické církve jako velkého myšlenkového náboje pro současné myšlení a dění. Je to tak důležité proto, že naše veřejnost začíná vnímat církev hlavně s diskuzemi [takto psáno] o návratu majetku a toho lze snadno demagogicky využívat, ne zcela bez úspěchu, jak jsem se přesvědčil u řady mladých lidí, kteří v době útlaku našli v církvi útočiště a teď se k ní staví kriticky.“ Pod listem je tužkou připsáno od K. S., že mu 7. 10. telefonoval a přislíbil recenzi. Slib K. S. neprodleně splnil („samozřejmě pod mým jménem, protože pseudonym by mne stejně neskryl. Budu-li vyobcován z české církve, musí se mne Listy ujmout. Kritiku tam, kde se mi zdála na místě, byť uctivou, jsem si neodpustil“ - cit. z nedat. konceptu odpovědi), v novoročence J. P. děkuje za krásný článek pro Listy – „a uvítáme další“.

25. ledna 1995 z Říma chválí J. P. „vynikající a moudrý článek pro Listy“. Kdyby měl K. S. nějaké nepříjemnosti, má se ozvat, zastanou se ho a pomůžou. „Nebo by ses musel vrátit do exilu?“ 5. března 1995 jej informuje, že redakce Listů dala souhlas k přetištění článku v Perspektivách, ohlašuje odjezd do Říma a do Číny. Snažil se mu zatelefonovat, ale nedovolal se; posílá fotografii ze slavnosti v Karolinu (kde je K.S., J. P. a F. Janouch). Přeje zdraví a sílu a „stále stejnou moudrost a lidskost“. K. S. odpovídá 17. 3. z Hluboké, byl u něj dr. Šabata a ohlásil, že Listy budou recenzovat novou knihu K. S., kterou K. S. poslal i do Říma Jiřímu Pelikánovi. V novoročence do r. 1996 J. P. opět píše, že se mu nepodařilo se telefonicky dovolat K. S. a že na něj vzpomínali s Janem Dusem, který by ho rád navštívil. Pak následuje ještě jedna novoročenka z Říma (29. 12.) jako poděkování za Karlovu „Meditaci vánoční... a hospodskou“: „Je to na mé stejné citové vlně – četl jsem to dvakrát a zdobí i náš vánoční stůl.“) Přiložena je korespondence se Státním sekretariátem ohledně bytu a několik Pelikánových článků z Práva (jeden je nekrologem na zavražděného premiéra Rabina, kterého J. P. znal ještě jako představitele izraelských labouristů ze zasedání Socialistické internacionály. V listě z 26. 1. K. S. píše, že se závěrem článku souzní).

Ohledně korespondence s vatikánskými úřady komentuje K. S., že mu aspoň slušně odpověděli, kdežto když on, K. S., svého času psal papeži o tom, jakou „habaďůru“ s ním Sekretariát sehrál, odpovědi se nedočkal. K. S. mu posílá knižní vydání studie Blochova marxistická filosofie naděje, s tím, že „ten přísudek ,marxistická' vypad“ [tak], ale jinak to zůstalo stejné. „Zadruhé Ti posílám svůj dialog o dialogu s kardinálem. Mám totiž za to, že jeho prohlášení „o pravdě nemůžeme vést dialog“ – což by se někomu mohlo jevit jen jako lapsus, kdyby něco podobného neříkal i jinde (např. 1/95 Týden-Události říká: „Jestliže realita je jedna, pak pravda, to znamená výpověď o této realitě, může být také jen jedna!) – je nebezpečné. A tak jsem zareagoval. Někteří se pak na mne rozkatili a vyřítili, jak říkával pater Petrů. Neměly by Listy věnovat tomu problému trochu pozornosti? Uvaž.“

*

Na korespondenci navazuje korespondence podepsaná „Vaši Vančurovi“, týká se Karlových knih recenzovaných Erazimem Kohákem. Jiří Vančura mu též zaslal s prosbou o komentář rozsáhlý Šabatův text o směřování sociální demokracie. „Znepokojili jste mě slovy, z nichž vysvítá, že snad by Listy mohly přestat vycházet. To by byla velká škoda. Dejte mi prosím vědět, jakmile budete mít, jak doufám, dobré zprávy, abyste mne uklidnili“ (4. 10. 1996 z Českých Budějovic). J. P. sděluje 8. 11. 1996, že Listy budou vycházet i nadále a že doufá, že mohou počítat i s jeho spoluprací. 19. 1. 1997 ovšem J. P. vyslovuje pochybnost o další existenci Listů. Jako ve většině dopisů se probírá možnost setkání. V závěru přeje „pevné zdraví a stále tak otevřenou hlavu i srdce!“ Předchází ovšem hořký povzdech:

„Já jsem – díky Bohu [sic! - jv] zdráv a dobré mysli, i když mne leccos rozčiluje. Ale dívám se na všechno z určité vzdálenosti. Stejně jsem chtěl jen předávat své zkušenosti mladší generaci, která se vrhla do politiky skoro bezhlavě, ale nikdo o to neprojevil nějaký zájem, a i to chápu. Každý si chce nos nabourat sám, aby se pak z toho poučil. Nebyli jsme kdysi jiní, lepší, ba naopak.“

Z roku 1998 je v korespondenci jediný dopis (Řím 2. 4.), J. P. se omlouvá, že ze zdravotních důvodů nemůže odjet z Říma, a tedy nemůže přijmout pozvání na sympozium Církev a společnost; zdá se dobré mysli a odpovídá hned druhého dne po obdržení dopisu. K. S. odpovídá až 10. 6. z Č. Budějovic, zdržení odpovědi zdůvodňuje sympoziem, v jehož důsledku E. Busek a následně i P. Pithart za Senát nabídli podpořit projekt Institutu pro etiku ekonomie. Pak reaguje na poslední odpověď J. P. v rozhovoru v Právu: „Šířím se o tom proto, jelikož se domnívám, že by Tě to mohlo zajímat. Čtu totiž v Tvé závěrečné odpovědi: ,Není proto divu, že se dnes stále častěji volá po třetí cestě, ...všichni varují před nebezpečím, které pro demokracii představuje ničím nekontrolovaný kapitalismus. ... Nepodaří-li se vtisknout tržní ekonomice nezbytný sociální a ekologický (a já bych dodal i etický!) obsah a prosadit pravidla, která zaručí respektování zájmů celé společnosti, pak bych takové nebezpečí nepodceňoval.' Právě to by byl jeden z ústředních námětů práce našeho institutu.“ V P. S. ještě K. S. prosí, zda by mu J. P. mohl poslat fotokopii jeho článku Křesťané a marxisté aneb jak se drobí model dvou světů, který pod pseudonymem Jan Chvalšín uveřejnil K. S. v r. 1974 v Listech.

Následující list píše K. S. skoro přesně o rok později na základě telefonátu paní L. Vančurové, že se J. P. nevede zdravotně dobře. „To se mne samozřejmě bolestně dotklo, a tak pospíchám, abych Tě alespoň ujistil svou srdečnou účastí na Tvém utrpení. Jak rád bych tiše seděl u Tvého lůžka, tak abych neunavoval Tvou pozornost, a jen Tě držel za ruku, abys věděl, že je někdo, kdo s Tebou soucítí a kdo by rád pomáhal nést Ti ten kříž, který táhneš. Mohu to však udělat jen v modlitbách a vyprošovat Ti ulehčení strázní a svízelů nemoci. Jen mě mrzí, že i v té modlitbě jsem proti své vůli jaksi roztržitý, neboť se mi do ní každou chvilku vtírají vzpomínky na Tebe, na to první osobní setkání poblíž piazza del Popolo v jednom baru s dr. Bunžou – pamatuješ? – a pak tolik dalších setkání jak u Tebe doma, tak v různých těch pizzeriích kolem. Ale tyto vzpomínky, ač vypadají jako roztržitosti, zvroucňují, jak vidím a cítím, mou modlitbu za Tebe. Žádná nemoc, Jiří, nemůže zničit život, který je v Kristu povolán k plnosti Života, kterou máme přislíbenou v jeho zmrtvýchvstání. A tak najednou vidím, že má modlitba za Tebe se proměňuje v prosbu k Tobě, v prosbu, že kdybys snad měl opustit tento svět dřív než já, přimlouvej se za hříšného kněze Karla, kterého necháváš za sebou a který na Tebe nezapomene ani v tomto světě, ani na onom, v té nebeské pizzerii, kde budeme požívat chléb a víno věčného Kristova života. S polibkem míru zůstávám Tvůj Karel S.“

Odpovědí už je jen dopis Jitky Pelikánové-Frantové z 15. 8. a Pelikánovo parte. Paní Pelikánová píše: „Ten překrásný dopis jsem Jiřímu četla 8 dní před jeho skonem, on už málo registroval, ale já jsme ho četla několikrát. Děkuji Vám za Jiřího. Jiří umíral dlouho – bylo vše vyřčeno. Byla jsem posledních 8 nejtěžších měsíců stále u něho a bojovala s ním až do naprostého konce. Zemřel ve spánku, naprosto klidný a vyrovnaný – říkal, že nemá z ničeho strach. Prosím, pomodlete se za něho.“ Karel Skalický odpovídá až 10. 10. a v dopise mj. říká: „Hlavně však děkuji Bohu, že Jiří našel ve Vás milosrdného anděla, který mu svou starostlivou a pečlivou přítomností oslazoval hořkost posledních osmi nejtěžších měsíců. Taková láska nepřijde o své korunování.“

Epilog dialogu. Korespondence Karla Skalického s některými marxisty; vybráno ze sborníku Církev a společnost. Karlovi Skalickému k 80. narozeninám, uspořádali František Štěch a Roman Mička, Jihočeská univerzita, Teologická fakulta, České Budějovice 2014, 302 s., 300 výtisků.

Dokončení (korespondence se Z. Mlynářem, F. Janouchem a autorovo zamyšlení) přineseme v příštím čísle. Prof. J. Vokounovi děkujeme za laskavé poskytnutí textu.

Jaroslav Vokoun

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.