Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 4 > Veronika Opletalová: Sebeinscenace a sebeklam v éře sociálních sítí

Znaky

Veronika Opletalová

Sebeinscenace a sebeklam v éře sociálních sítí

V jedné studii jsem četla, že lidé narození před rokem 1983 nikdy nepochopí sociální média tak jako ti, kteří s těmito vymoženostmi vyrůstali. Něco na tom bude – uteklo mi to jen o fous a už mám tendenci se podivovat nad nejednou samozřejmostí internetové komunikace. A taky mě napadá: proč nevzít jako mezník orwellovský 1984?

V Havlově Vernisáži ukazují Věra a Michal svůj nově zařízený byt Bedřichovi („nikdo tu ještě nebyl, takže dneska vlastně máme takovou malou vernisáž“). Michal hovoří o „řetězu věcí“, které se na sebe při zařizování bytu automaticky nabalují, Věra je nesmlouvavě ukazuje („když máš totiž to, čemu my říkáme kvartýr s ksichtem, nejde jen o to mít rád staré věci, musíš je taky umět sehnat a mít cit pro to, jak je v kvartýře pořádně prezentovat“). A Bedřich kývá, neboť nemá šanci oponovat a vlastně ani opustit byt, aby neurazil.

Na síti získaly „vernisáže“ nový prostor i nový rozměr (tím ovšem nemyslím, že by klasickým snobským návštěvám odzvonilo). „Posting“, vyvěšování fotografií či videí na internet, navazuje na prezentaci rodinných fotoalb. Rozdíl ale nespočívá jen ve způsobu prezentace (osobní vs. na dálku; internet jakožto multiplikátor příjemců a zároveň anonymizátor); zdá se, že se mírně posouvá i tematický záběr. Od dokumentárních témat „kde a s kým jsem byl na výletě, dovolené“ + „jak se má rodina/jak děti rostou“ se čím dál víc posouváme k existenciální otázce „kdo vlastně jsem“.

Ale podle jakého klíče tvoříme osobní balíček alias profil na sociální síti? Vybíráme spíš fotky, na nichž jsme neotřesitelně sami sebou, nebo ty, na nichž jsme tací, jací jsme si vždycky přáli být? (Ale to jsme přece také my, máme to zdokumentováno!) Nebo vybíráme spíš fotky, na nichž působíme tak, jak bychom chtěli, aby nás vnímalo okolí? Image jakožto „social self“.

Taky můžeme celý sebeinscenační cirkus obejít a charakterizovat se nepřímo (skrze „vlastní pohled na svět“ – výběr obrazových motivů, na nichž nefigurujeme) či si vytvořit zcela novou/cizí virtuální identitu. Nebo hravě oscilovat mezi jednotlivými mody, experimentům se meze nekladou.

Autenticita a inscenace

Ale zůstaňme u „civilních“ profilů s dominantní sebeprezentační složkou. Pro vnímání něčí image na síti se jeví jako určující dva faktory: autenticita a vnitřní konzistence. S prvně jmenovaným úzce souvisí rozmach fenoménu „selfie“. Na rozdíl od pečlivě aranžovaných ateliérových portrétů z počátků éry fotografie působí selfies ve svém neumětelství (tímto se omlouvám všem skutečným umělcům žánru „selfie“) spontánněji, což sugeruje dojem autentičnosti.

Pojmy „autenticita“ a „inscenace“ bývají skloňovány zejména v kontextu analýzy dokumentárních fotografií a filmů, kde má autentičnost informací velkou váhu. Pod pojmem „inscenace“ můžeme chápat ovlivňování nebo vytváření událostí za účelem prezentace; autentická skutečnost je taková, v níž nedošlo k zásahům tohoto typu. Lze sice namítat, že opravdu autentické už není skoro nic a že každá fotografie je více či méně inscenovaná, přesto má smysl vzít toto rozdělení za výchozí bod. Inscenace hrají zásadní roli v dramatu a hraném filmu, zde se jedná o inscenace přiznané, konstituující fikční prostor – takto lze pohlížet i na virtuální identity na síti, jež se otevřeně prezentují jako artificiální. Za inscenace můžeme považovat i drobné „dramaturgie“ všedního dne, ostentativní vystupování ve společnosti i různé autoretuše za účelem fotodokumentace.

Retuše fotek už pomalu nejsou třeba, když je retuš fyziognomie tak jednoduchá. Přebytečný tuk máte odsátý za prodloužený víkend (pokud ho není moc, taky se to někdy špatně hojí, mokvá to, ale to nemusí být na fotkách vidět). A k tvorbě náležitostí konvexních máme silikon. Naskýtá se otázka, co je autentičtější: vyretušovaný portrét přírodního těla, nebo autentický snímek vyretušované anatomie? Z perspektivy adresáta snímku samozřejmě posledně jmenované: chirurgický zákrok už je vepsaný do těla, jde o zachycenou realitu. Jakmile ovšem rovina obrazové dokumentace odpadne, zůstává tu samotné tělo, které působí jako vyretušovaná fotka. Roland Posner postuluje ve své stati Člověk jako znak (1994) „hierarchii důvěryhodnosti“ neverbálních, resp. fyzických znaků: od krátkodobých (mimika, gesta) přes trvalejší (barva vlasů, tělesný objem) až po nezaměnitelné trvalé tělesné rysy. Jakmile člověk výrazně modifikuje trvalé rysy, stává se nedůvěryhodným pro okolí. Kdoví, možná s sebou móda estetického vylepšování časem přinese i toleranci vůči zásahům do trvalých rysů.

Integrita a herectví

Další důležitý aspekt image balíčku je vnitřní konzistence. I když se člověk chce prezentovat jako mnohostranná osobnost, určitý jednotící moment by měl zůstat, kontradikce jsou nežádoucí. Možnosti sjednocení heterogenního materiálu na internetovém profilu jsou různé – od jednotné stylizace vizáže na fotkách přes stylizaci komentářů (lapidární, aforistické) až po nějaký extrémnější názor, který se táhne jako jednotící linka skrze texty.

Požadavek konzistence hraje ještě zásadnější roli při volebních kampaních politiků, jejichž součástí se ostatně stávají i profily na sociálních sítích. Netřeba zdůrazňovat, že tyto kampaně se zakládají na komplexních inscenacích. Jestliže u prezentací politiků na autenticitě tolik netrváme – jsouce si vědomi iluzornosti takového požadavku –, trváme aspoň na určité integritě osobnosti. A ta musí být o to výraznější, dotyčný by ji měl prokázat i při nečekaných otázkách novinářů: neprotiřečit si, stát si za svým i bez poradců.

Roland Posner ve své další studii o sebeprezentaci (Mensch und Computer als Selbstdarsteller, 1996) sleduje vývoj Ronalda Reagana od herce k přednímu politikovi a popisuje, jak si dotyčný na počátku své politické kariéry osvojil fundus bonmotů, které bryskně užíval v nejrůznějších kontextech. Nešlo primárně o to, zda se hodily, ale o rychlost reakce – aby dokázal, že není jen hercem, který recituje cizí repliky. Časem se tak vytvořil ustálený pohled na Reagana jakožto na suverénního a pohotového politika s „integritou“. Paralely s naší novodobou historií? Pomocí zakaždoucenu-bonmotů se tu dostal na Hrad neherec.

O štěstí

Znám několik dam, které se z různých kontinentů a důvodů provdaly do Německa. Přirozeně za tím byla i touha po štěstí. U jedné známé z Latinské Ameriky mě v tomto ohledu překvapila instrumentalizace Facebooku. Seděly jsme v restauraci, která patřila jejímu muži, a ona mi povídala, že si připadá osamělá, poněvadž manžel pořád pracuje. A vzápětí vystřihla několik záběrů: ona s mužem před opulentní tabulí, u baru s vánoční výzdobou atd. Chtěla mě na Facebooku taky mít a prosila mě, abych se na společné fotce hezky usmívala – pro její přátele za oceánem. A tak jsem stejně jako ona usilovně cenila zuby, aby aspoň na webu zůstala zakonzervovaná její představa o šťastném novém domovu.

Inscenace jsou často klamavé, tedy pokud se nejedná o přiznanou fikci. Jsem přitom toho názoru, že sebeinscenace přispívají též k sebeklamu. Člověk rád věří tomu, že je tím, čím chtěl být. Někteří psychologové jsou toho názoru, že sebeprezentace a vyprávění osobních příběhů pomáhají tvořit osobní identitu (srov. např. McAdams: Identity and Story – Creating Self in Narrative). Překvapivý je přitom fakt, že díky opakované sebeprezentaci může člověk v určitých případech kýžených osobnostních rysů nabýt. Díky pravidelnému „procvičování“ se v dané roli zdokonaluje, upevňuje, až v ní zůstane. Posner nazývá tento jev v návaznosti na Reaganův životní příběh „Reagan-Effekt“.

Bohužel sociální statut či materiální statky si potěmkinovskými instalacemi nenavodíme. Ale můžeme nabýt dojmu, že jsme si je „tak nějak přiblížili“. A postupem času se rádi necháváme inscenovanými dokumenty klamat: omezená kapacita paměti přispívá k redukci diferenciace; to, co bylo při pořizování snímku relativní, se posléze jeví jako víceméně pravdivé. Podobně je tomu u předstíraných emocí. Pohled na vlastní rozesmátou tvář či úsměvy blízkých nás díky nakažlivosti emocí navíc dokáže přenést do stavu rozveselení. Přirozeně záleží i na hereckém talentu subjektu, falešné úsměvy lze do určité míry rozeznat. Ale mnozí z nás dokážou při pózování zapojit patřičné mimické svaly (zygomaticus major a orbicularis oculi) velmi šikovně. Možná proto se tak ráda probírám staršími snímky – abych se vrátila do časů, kdy jsem byla opravdu šťastná.

Veronika Opletalová

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.