Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 4 > Rossana Dattilo: Krása zachrání svět

Rossana Dattilo

Krása zachrání svět

Film Velká nádhera, dostupný také s českými titulky, vypráví příběh pětašedesátiletého spisovatele, autora jediného románu, napsaného, když mu bylo dvacet. A cílem celého jeho života je hledání oné „velké nádhery“, která by ho inspirovala k napsání něčeho nového. Jenže „velká nádhera“ je nedostižitelná: nachází ji pouze v palácích Říma, v barokních kostelech a ve vzpomínkách na ženu, kterou jako mladý miloval. Velká nádhera je věčná, ale prchavá: lze o ní přemítat při procházce za svítání u břehů Tibery; je to jako sen... ale pak se Jep Gambardella vrací k mondénnosti, jejímž je králem, ke zbytečným honosným parties, k prázdnotě existence prožívané v noci, která se zdá být jeho přirozeným prostředím. Jsou to „sporé, míjivé záblesky krásy. A pak přijde nešťastná ubohost a ničemný člověk“. V této větě je vyjádřen význam filmu: záblesky krásy vyvolávající naději a ubohost dekadentní doby. V tomto pohledu na 21. století režisér Sorrentino ukazuje honosnou ošklivost té současné povrchní buržoazie, které zcela chybí náplň života; s ní je Jep ve skutečnosti velmi nespokojen: z toho vyplývá alegorická cesta Římem, ponořeným do bohatství a krásy minulosti, symbolem, proti kterému stojí mizérie současnosti, složené ze zástupu existencí blízkých zániku, zástupu, který je ještě vitální, mezi nímž se nacházejí němí básníci, herečky propadlé kokainu, chystající se napsat nějakou knihu, kardinálové – kuchaři pohybující se v blízkosti papežského trůnu, erotismem posedlí podnikatelé vyrábějící hračky, spisovatelky, které díky stranické legitimaci dosáhly televizního věhlasu, dramaturgové přišlí z venkova, padesátileté striptérky, falešné věštkyně přebývající v luxusním hotelu Hassler u Španělských schodů. Jep žije v tomto světě a je si vědom, co představuje; akceptuje ho jako „vláčky na parties, které nikam nedovezou“.

Kdo od filmu očekává příběh, bude zklamán. Toto dílo, které buď budete milovat, anebo nenávidět, nemá skutečný děj, nepostupuje podle důsledné niti vyprávění, je to film ambiciózní, složitý, v němž se Sorrentino nechal unést fantazií – jsou to obrazy, které myslí; autor to vysvětluje na počátku filmu citací z Célinovy Cesty do hlubin noci: „cesta, kterou se můžeme ubírat, je zcela imaginární. A to je její síla, jde od života k smrti. Lidé, zvířata, města, vše je vymyšleno.“ A tak se divák musí nechat okouzlit jako cestovatel, který si je vědom toho, že na konci cesty zůstane pouze okouzlení, že to skutečně podstatné je to, co zůstane v nás až do konce. Zdálo by se, že je to film o Římu, ve skutečnosti je to film o skutečných, autentických citech: Řím v něm je, objevuje se se svou majestátní krásou, monumentální grandiózností. A je to nezbytné, protože to umožňuje srovnání mezi věčnou, konkrétní krásou a falešnou, samolibou mondénností, která za sebou nic neponechává; zůstává jen prázdno, bez hodnot a emocí.

Mnozí srovnávali film s Felliniho Sladkým životem, toto však není film o Římě, o Římě 60. let, snad jediným odkazem může být osobnost Marcella Rubiniho (Marcella Mastroianniho), který nemá jasno mezi literárními ambicemi a neustálým hledáním požitku, a tak se musí živit psaním o gossipu, o mondénní společnosti...

Při této dlouhé cestě Sorrentino podrobně popisuje situace a prostředí, v nichž jak bohatí, tak zbohatlíci vystavují na odiv masku významné osobnosti: přechází se z honosných, ale vulgárních slavností na římských terasách po politicky angažovaná divadelní představení, od pohřbů, při nichž si viditelnost vyžaduje přísné dodržování etikety, až po morálně zkaženou církevní hierarchii, která nepřipomíná duchovenstvo, ale mocenskou kastu, pro kterou „jak se zdám“ je důležitější než „jaký jsem“. Herecký výkon Toniho Servilla je mimořádný, až do závěrečné scény, kdy návrat k vlastním kořenům, na které nikdy ve skutečnosti nezapomněl a které ve fantazii občas navštěvoval, se mu objeví jako kotva, jež ho zachrání od bídy dneška. Velmi kvalitní je kamera, tak jako volba hudebního doprovodu s někdy až absurdním propojením: gregoriánské zpěvy a remix hudby z diskoték, Arvo Part, Zbigniew Preisner, Bruno Lauzi, Gorecki i Venditti, hudba, která nevysvětluje, ale zvýrazňuje obrazy na plátně. Je to film, který je třeba prostudovat ve všech jeho aspektech a který nelze recenzovat několika málo slovy... Dostojevskij jednou napsal: „krása zachrání svět“.

Rossana Dattilo

Obsah Listů 4/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.