Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 5 > Petr Uhl: Nežádejme jen toleranci, nýbrž i právo

Petr Uhl

Nežádejme jen toleranci, nýbrž i právo

Svobodu člověka a rovnost lidí v důstojnosti a právech zaručuje v této zemi asi nejvíce dodržování tří ústavních zásad.

První uvádí, že „stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání“. Druhá zásada říká, že „státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to jen způsobem, který zákon stanoví“. A třetí, pro jednotlivce asi nejdůležitější, uvádí, že „každý – tedy nejen český občan – může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Tyto zásady zdaleka neplatí ve všech zemích, byť se obecně považují za země demokratické.

V anglosaském prostředí se často neodlišuje zákon od práva. I Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku posuzuje někdy projednávanou věc podle podzákonných právních předpisů. Ve většině států v Evropě není jasná hranice mezi státní mocí na straně jedné a církví či náboženstvím na straně druhé. I ve Spojených státech se přísahá na bibli a nově už i na korán.

Britská královna je hlavou anglikánské církve. Sepětí světské a duchovní moci ve Velké Británii možná nějak souvisí s tamní úctou ke všem náboženstvím. Britské policistky, jsou-li to praktikující muslimky, nosí šátek. Zvyšuje to jejich důvěryhodnost v prostředí, kde žijí muslimové.

Také britští sikhové nosí tradiční turban i v těch školách, kde jsou nařízeny uniformy. Pokud se tam britský sikh či jiná osoba odvolává na ústavní právo, pak odkazuje jen na právo zvykové a ústně tradované. Spojené království Velké Británie a Severního Irska totiž žádnou psanou ústavu nemá a ochrana práv tam není jasně odstupňována jako na evropském kontinentu.

Zato Francie je silně svázána s republikánskou (protifeudální), tedy sekulární, výrazně nenáboženskou ideologií. Od roku 1905 se tam bere odluka církve od státu vážně. V budovách veřejných škol (jichž je velká většina) se nesmí vyučovat náboženství či katechismus a od roku 2004 tam žáci nesmějí nosit žádné „okázalé“ náboženské symboly, ani větší kříže na krku. Ve veřejnoprávním rozhlase tam ovšem nemá pravidelná kázání místní kardinál.

Jiný je francouzský zákon z roku 2010, který se netýká jen škol, nýbrž zakazuje pod hrozbou pokuty zahalovat na veřejnosti (tedy i na ulici) tvář. Podobný mají i v Belgii. Ten dopadá na burku, která ženě umožňuje nejasně vidět přes textilní mřížku, a na nikáb, který zahaluje tvář, ponechávaje jen volnou mezeru pro oči. Požadavek vidět tvář každého, kdo se ve veřejném prostoru pohybuje, je ale oprávněný, a někdy i samozřejmý, například při sportovních zápasech či demonstracích, při vystupování u soudu či správního orgánu. Bývá předmětem sporů a změn právní úpravy.

V minulém století se nejvíce sekulární snažilo být Turecko. Můj otec, narozený koncem 19. století, velmi oceňoval vojáka a tureckého nacionalistu Mustafu Kemala pašu, zvaného Atatürk, jenž modernizoval Turecko. Na půl žertem ale říkal – otec byl totiž pacifista a odpůrce trestu smrti –, že ho na Atatürkovi mrzí jediná věc, a to, že nechal v Turecku za nošení fezu uzákonit trest smrti a vykonávat za to popravy.

Vzorem byla Atatürkovi Francie; ještě dnes se na Francii turečtí politici odvolávají, když zpochybňují existenci etnických menšin či náboženských komunit. „Kurdové?“ ptal se mě s předstíranou nechápavostí v roce 1992 turecký velvyslanec v Praze vybranou francouzštinou, v níž v Cařihradu absolvoval středoškolské vzdělání. „Aha, vy asi myslíte horské Turky?“ Ale už se u toho smál.

Přesto jsou dnes v Evropě jen dva státy, kde nejsou žádné etnické menšiny – Francie a Turecko. Tedy nejsou tam podle jejich ústav a zákonů. Říkávám to žertem, protože právě v těchto dvou zemích jsou početné menšiny, to na rozdíl od České republiky či Německa.

O pár let později mi řekl v Cařihradu na ulici jeden Kurd, který předtím léta pracoval v Německu, že teď se v Turecku už lidé nežalářují za to, že veřejně mluví kurdsky. A pak přišel další průlom. Původní zákaz nošení muslimských šátků, platný už dávno jen pro školy, univerzity a státní službu, byl zrušen. Pak začala manželka dnešního prezidenta Erdogana, když byl ještě předsedou vlády, na veřejnosti chodit v šátku.

Omezit právo může jen zákon

V každé zemi je to jinak, nejen podle zvyků, pomalu se měnících, nýbrž i z hlediska práva. Když jsem jel v roce 1965 autostopem poprvé přes Bavorsko do Francie a svým francouzským přátelům jsem vyprávěl, že v Bavorsku visí v místnostech poštovních úřadů krucifix, podivovali se tomu a říkali, že politická integrace Evropy (tehdy členských států Rady Evropy) bude zřejmě na dlouhé lokte, přes slibně začínající „usmiřování“ mezi Francouzi a Němci. A to jsme ještě netušili, že k integraci se bude chtít přidat i Východní Evropa.

Tehdy byla ve Francii malá revoluce ve školství: rušily se oddělené školy pro chlapce a dívky a vznikaly školy koedukované, v českých zemích běžné od dob Marie Terezie.

Výrazná „právní revoluce“ změnila Československo (a i další státy Východní Evropy) začátkem 90. let. Podle dvou podobných návrhů obou národních rad, české a slovenské, přijalo v lednu 1991 po několikaměsíční práci Federální shromáždění Listinu základních práv a svobod. Ta je dnes součástí jak českého, tak slovenského ústavního pořádku.

Když jsem o léta později o ní hovořil s jedním českým rabínem, teologicky velmi vzdělaným, podivoval se, že Listina není předpis převzatý z „Evropy“ či ze světa, nýbrž dílo domácí provenience. Rabín byl totiž pod vlivem české pravicové propagandy proti Evropské unii přesvědčen, že vše zásadní, co český stát nově právně upravuje, přijímá ze Západu. A z této Listiny jsou i ony citáty tří ústavních zásad, které různou měrou platí jen v některých evropských zemích.

Určitým vzorem při vzniku čs. Listiny byla evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Přihlíželo se však i k mezinárodním paktům a dalším úmluvám. Roku 1992 bylo Československo vůbec prvním státem Východní Evropy, jenž se stal smluvní stranou této Úmluvy.

Poté, kdy Evropa jako celek přinutila Václava Klause ratifikovat Lisabonskou smlouvu a kdy mu nevyšel jeho nedůstojný pokus o výjimku z Listiny základních práv Evropské unie pro ČR, platí tu nově i tato Listina. Připomeňme, že Klausův pokus poškodil pověst českého státu natolik, že je to ještě dnes v Evropské unii znát.

Ratifikace evropské Úmluvy byla v 90. letech i podmínkou pro přijetí státu do Rady Evropy, v níž se sdružují všechny evropské státy včetně Turecka, Ukrajiny a Ruska (jen Bělorusko tam nebylo přijato), a později i do Evropské unie, založené už nejen jako Rada Evropy na demokracii a ochraně lidských práv, včetně definitivního zrušení trestu smrti, ale i na zásadě postupného politického sjednocování.

Vyjdeme-li z české Listiny, vidíme odstupňování, chcete-li hierarchizaci ochrany práv a svobod. Ta není v Evropě všeobecná. Nejen do zemí bývalého sovětského bloku, ale i do anglosaského systému se obtížně zavádí teprve v posledních desetiletích. Nejvyšší ochranu skýtá Listina právu na život, právu na tělesnou a duševní integritu, na osobní svobodu a také zákazu mučení a zákazu otroctví a nucených prací. To jsou takzvaná negativní práva, kdy je státní moc povinna zdržet se zásahu.

K ochraně pozitivních (nárokových) práv, tedy práva na spravedlivé soudní a jiné řízení, svobody pohybu a pobytu – včetně podmínek věznění, práva na svobodné projevování náboženství a víry, práva na svobodu projevu a práva vyhledávat a šířit informace, dále k ochraně práva na pokojné shromažďování či na svobodné sdružování obecně a práva na svobodné sdružování na ochranu hospodářských a sociálních zájmů zvláště, například v odborových organizacích, podle Listiny nestačí, aby případná omezení těchto práv a svobod upravoval zákon.

Zákon je nutnou, ne však postačující podmínkou omezení těchto práv. Omezující opatření mohou být u těchto přísněji chráněných práv a svobod podle zákona přijata jen tehdy, jsou-li v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku, zdraví či morálky nebo práv a svobod druhých osob.

Ostatní základní práva a svobody požívají ochrany slabší, například většina práv hospodářských, sociálních a kulturních, i když i tato práva jsou základní. Zužování ochrany lidských práv na ochranu práv občanských je přitom častým nebezpečným bludem dnešní doby. Často je na zákonodárci, jak v daném státě upraví zákonem střet různých práv a svobod.

Pro rozpor s ústavním pořádkem ruší zá­kony či jejich části Ústavní soud a o jeho zrušení či jinou nápravu může usilovat i Evropský soud pro lidská práva (Rada Evropy, Štrasburk).

„Naše“ zvyky a textilní loby

Tento text ale píšu na okraj reakcí na aféru, kdy jedné somálské dívce bylo kvůli jejímu šátku zabráněno studovat v Praze střední zdravotní školu. Už česká Listina, tedy ústavní zákon, skýtá svobodnému projevování víry a náboženství větší ochranu než třeba politickému přesvědčení či členství v politické straně, větší než právům spotřebitele nebo vlastnickému právu, tedy ochranu proti vyvlastnění za náhradu.

Ještě menší ochranu poskytuje český zákon právu člověka hezky vypadat, nebo naopak oblečením provokovat či něco demonstrovat, třeba i liberální postoj, cítit se dobře v tradičním oděvu předků, i když i tyto postoje chrání. Před lety jsem bedlivě sledoval věc jednoho studenta pražských práv, který studium začal až po roce 1990.

Tehdy, v atmosféře svobody, zrušila fakulta či škola ustanovení školního řádu, že student musí být při výuce slušně oděn. Autoritářské pojetí života, jímž se po několik desetiletí na rozdíl od evropského Západu česká společnost vyznačovala, ale vedlo k tomu, že pedagogové fakulty, cítíce se jejími správci a tak trochu i jejími vlastníky, požadovali po studentech (mužích), aby zkoušky skládali v obleku s kravatou. A student se u poslední zkoušky před státnicí vzepřel s tím, že ve školním řádu nic takového není.

Až když hrozilo, že student práv bude fakultu či školu žalovat u Ústavního soudu, uvědomil si děkan či rektor komičnost situace a nařídil pedagogům, mimochodem k jejich nelibosti (!), aby studenta vyzkoušeli, i když nebude mít oblek a kravatu. Na promoci si ten absolvent práv už oblek vzal. Dobrovolně.

Právní situace ale nebyla tak jednoduchá jako dnes, kdy od roku 2008 platí antidiskriminační zákon, i když si myslím, že už tehdy by onen student asi svou při u Ústavního soudu nebo u Evropského soudu pro lidská práva vyhrál.

Říkalo se tenkrát zastáncům obleku a kravaty „textilní loby“. Nejenže spory tohoto typu nemusejí mít náboženskou povahu, ale často se musí prověřovat podezření, že na zakázce či na výrobě něčeho, co se tváří morálně, zvykově nebo bezpečnostně, chce někdo vydělat. To je častý motiv pořizování bezpečnostních kamer a různých uniforem – třeba i školních. Zisk z povinných poplatků v šatnách restaurací byl určitým motivem českého „zvyku“, který spočíval v nařízení, aby hosté kaváren a restaurací odkládali kabáty do šaten. To připadalo lidem ze Západu nepochopitelné.

Motivaci různých zákazů a příkazů, omezujících lidskou svobodu, je záhodno zkoumat nejen z hlediska práva, ale i tradice a přiměřenosti. Před padesáti lety jsem byl autostopem v Monackém knížectví ve společnosti několika mladých Švédů. Chtěli jsme se podívat do kasina v Monte Carlu. Podmínkou možnosti kasino navštívit nebyl přitom poplatek za vstupné, nýbrž – v případě mužských návštěvníků – kravata (nikoliv oblek). Bylo nás pět a kravatu jsme měli jednu, takže jsme si ji půjčovali a čekali na sebe.

V určitém ponížení, jemuž jsme byli vystaveni, jsme diskutovali o motivaci příkazu mít kravatu. V souladu se svým – tehdy obvyklým – levicovým světovým názorem jsme přišli na to, že kasino se snaží povinnou kravatou zastřít svou lupičskou podstatu, ono využívání hráčské vášně pro svlékání boháčů (a pak chudáků) do naha.

Československo se přitom po několik desetiletí kulturně značně lišilo od evropského Západu, kde byli lidé ke způsobu oblékání a k chování na veřejnosti výrazně tolerantnější. I v reakci na tepláky, které si koncem 40. let oblékali návštěvníci pražského Národního divadla, upadla česká společnost do puritánské reglementace. Na tancovačky zvané „čaje“ mohli mladíci chodit jen v obleku s kravatou, dívky v šatech. Bdělí strýcové se proplétali mezi tančícími páry a poklepem na rameno upozorňovali, že „není povoleno“ příliš se k sobě tisknout.

Jsou tedy omezení při oblékání často nenáboženská. Na možnou nenáboženskou motivaci nošení šátku poukázal nyní jeden religionista, počítaje s tím, že poměrně xenofobní česká společnost přijme spíše tradici či pohodlí než projev náboženství, zvláště islámu, i když – a to zřejmě religionista ani nevěděl – výrazně vyšší zákonnou ochranu požívá právě náboženský symbol.

V jednom českobratrském sboru na Vysočině se v 60. letech diskutovalo, zda dva překřížené žluté pruhy na bílé stěně – spíše v rohu oné stěny – místního evangelického kostela jsou opravdu jen ornament a okrasa, jak tvrdí jejich farář, nebo zda jim někdo nechce vpašovat kříž. Tato církev vznikla sloučením sborů episkopálně-luterských tradic a směru synodně-reformního (kalvínského, helvétského), ale daný sbor měl tradice výrazně reformní. Farář, který také nebyl žádný luterán, sbor ale přesvědčil, že ta malba není křížem.

Kříž byl pro tyto zbožné křesťany symbolem války proti nim, jejich útisku za habsburské protireformace. Proto je důležité znát rozdíly, a to nejen mezi křesťanskými denominacemi, ale třeba dnes mezi salafisty, jinými sunnity a šíity, pokud trváme na tom, že ve společnosti, která se neváže na žádnou ideologii či náboženství, má být každému zaručena jeho důstojnost a rovnost v právech.

O tom, zda šátek je náboženský symbol, či jen kapric nebo šprajc žačky, jako jsou jím u mladých lidí nepochybně baseballová čepice nebo kapuce v místnosti, rozhoduje ale dívka sama či její rodiče, a v dalším případném řízení správní orgán a soud. Ustálená judikatura Evropského soudu pro lidská práva už dnes pokládá šátek ženy bez dalšího dokazování za muslimský (náboženský) symbol, takže ani v ČR není třeba se zabývat hloubkou víry somálské dívky. U tohoto soudu jistě skončí i některé české spory.

Naše venkovské a katolické babičky či prababičky měly šátek za samozřejmou a „povinnou“ součást oděvu, za přirozenou součást svého života, prostoupeného, podobně jako je tomu dnes v islámu, vírou v Boha a dodržováním jeho příkazů, tlumočených církevními autoritami.

Přiměřenost a nezbytnost omezení

Různý stupeň ochrany práv a zájmů se odrazil i v trestním zákoníku.

Pokud se někdo dopustí násilného trestného činu na někom pro jeho rasu, národnost, politické přesvědčení, pro jeho vyznání nebo proto, že je bez vyznání, a tato okolnost může být jen domnělá či předpokládaná, ukládá mu soud trest ve vyšší trestní sazbě než při trestání toho, kdo tuto motivaci neměl. U vraždy může být horní hranice až doživotí místo 15 let, u jiných trestných činů je dolní i horní hranice trestní sazby více než dvojnásobná než u trestného jednání bez náboženské, etnické či politické motivace.

Odstupňování ochrany různých práv se promítlo i do českého antidiskriminačního zákona z roku 2008. Ten říká, že diskriminace je méně příznivé jednání z důvodu rasy (zase se rozumí i domnělé rasy, český právní řád naštěstí slovo „rasa“ u lidí moc neužívá), etnického původu, národnosti, pohlaví (i těhotenství, mateřství apod.), věku, sexuální orientace, zdravotního postižení, víry, vyznání či světového názoru.

Nepřímou diskriminací, a tou je i případ somálské dívky v šátku, se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe, například školního řádu, je z některého z uvedených důvodů osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací ale není, pokud toto ustanovení, kritérium či praxe jsou objektivně odůvodněny legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou v demokratické společnosti přiměřené a nezbytné. Při sporu o tom rozhoduje obecný a pak třeba i ústavní soud.

Vyjadřovat svým oděvem, například kipou neboli jarmulkou u židovských mužů a chlapců, okázalým křížkem na krku nebo hábitem katolické řádové sestry, pokud nezahaluje tvář, svou příslušnost k církvi či vyznání, tu – na rozdíl od Francie – zakázáno zákonem není. Naštěstí.

S ohledem na ústavní zákaz spojování státní moci s nějakou ideologií či náboženstvím se tu od roku 1918 tradičně ve veřejných školách nevyvěšují veřejně ani náboženské symboly a nově, od roku 1990, ani politické symboly. Na stěně tříd zůstává jen fotografie prezidenta republiky, podle uvážení ředitele školy. Někde je, někde není. A o to se oprávněně vedou spory. Snad jednou i tyto obrazy a poštovní známky s podobiznou prezidenta zmizí.

Překvapilo mě, kolik lidí, připojivších se k odmítání muslimských šátků v českých školách, je přesvědčeno, že školní řád, schválený radou školy na návrh ředitelky, který zakazuje jakoukoliv pokrývku hlavy, je právním předpisem, že je prostě závazný, a basta. Jako kdyby se vůbec nekonala ona „právní revoluce“ začátku devadesátých let. Jako kdyby neplatily ony tři ústavní zásady, které jsem citoval. Jako třeba kdyby se tu už před lety nepřijímala pravidla silničního provozu, závazná pro všechny, zákonem místo vyhlášky jako dřív.

Disciplína musí halt bejt. Snad každý zná hrozné obavy dobrého vojáka Švejka, že na každém stromě na Karlově náměstí bude viset jeden voják bez disciplíny.

Dodržuj, cizinče, „naše“ zvyky

Česká xenofobní pravice se však nevzdává. Poslanec Zbyněk Stanjura (ODS) vykázal ošátkované cizinky na stránkách tisku (denik.cz

6. 9.) do patřičných mezí:
„Platí, že kromě svobody se musejí ctít i pravidla. Mluvíme o lidech, kteří přišli do České republiky, postarali jsme se o ně, ačkoliv jsme nemuseli. (...) Máme mít v úctě vyznání všech lidí, kteří žijí v ČR, a každý její obyvatel by zase recipročně měl respektovat naše zákony, tradice, hodnoty a způsob života. Pokud se to dodržuje, soužití je možné, ale když je to jen jednosměrka, druhá strana z takové výhodné pozice těží. Užívají výhody, ale odmítají nevýhody, které znamenají respekt k pravidlům, jež jim osobně nemusejí úplně vyhovovat, ale je nutné se jimi řídit.“

Cizinci se tedy mají přizpůsobit českým zvykům a respektovat české zákony. Jako kdyby tu cizinci požívali nějakou imunitu, těšili se beztrestnosti a výhod, které čeští občané nemají. V praxi je to přece naopak. Stát, jak je vidět, nerespektuje ani zákon, ani závazek, který na sebe vzal přijetím mezinárodní úmluvy.

Proti tomuto provinciálnímu a xenofobnímu postoji stojí Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951, k níž Československo přistoupilo až v roce 1991, v platnost vstoupila v roce 1992. Federální shromáždění, čs. prezident a později i ČR k ní přistoupili dobrovolně.

Československo a pak Česká republika měly opravdu svobodu vybrat si a smlouvu nepřijmout. Asi 50 států z 200 států světa, sdružených do OSN, nejsou smluvními stranami této úmluvy, žádné řízení o postavení uprchlíka se v jejich zemích ani nevede, cizinci tam nemají nárok na posouzení, zda jsou ve smyslu úmluvy uprchlíky před národnostní, rasovou, náboženskou či politickou perzekucí. Nemají pak ani nárok na azyl nebo na pobyt v oné zemi. Tím odpadá i jejich právo na vzdělání.

ČR se však smluvně zavázala, že uprchlíkům (a o tom, kdo bude uznán jako uprchlík, rozhodují české správní orgány, ovšem podle českého zákona, vycházejícího z oné úmluvy) poskytne co nejpříznivější zacházení, zejména pokud jde o jiné než základní vzdělání, tedy i příznivější než jiným cizincům. Práva uprchlíků jsou kvůli oné úmluvě a také z ní odvozeného zákona nároková, není to milost od „nás“, a nevyžadují nějakou vděčnost, jak se snaží čtenáře přesvědčit Stanjura a další lidé z ODS.

Kdo byl poškozeným v šátkové aféře? Byla to mladá, avšak plnoletá Somálka. V Somálsku jí zabili v občanské válce, jež tam zuří už dvacet let, oba rodiče. Nechodila tam do školy, jediná kvalifikace, kterou dosáhla, byla znalost angličtiny. Ze Somálska uprchla proto, že ji příbuzní nutili provdat se za někoho, koho nechtěla.

Nyní se tu živí, s tou angličtinou a s šátkem na hlavě, jako pomocná učitelka v mateřské škole. Chtěla se ale stát zdravotní sestrou, zdárně absolvovala (s šátkem na hlavě) kurs základního vzdělání, jako pomocná síla v českém zdravotnictví už také pracovala (také v šátku).

Prvního dne loňského školního roku však kvůli šátku zdravotní školu opustila, údajně kvůli zákazu pokrývky hlavy ve školním řádu. Druhá dívka v šátku v oné škole byla z Afghánistánu, školu však opustila až po měsíci, když zjistila, že se bez šátku necítí dobře a nemůže se učit. Afghánka si ale nikde nestěžovala, zřejmě nechtěla nepříznivě ovlivnit své azylové řízení.

Jak by se ředitelka školy zachovala, kdyby ve škole začala studovat jeptiška, třeba novicka, sice s nezahalenou tváří, ale s hábitem zakrývajícím vlasy, který řádové sestry běžně na veřejnosti nosí? Ta by asi problém neměla.

Je ten metr opravdu stejný?

Ano, všem je třeba měřit stejným metrem. Ale ten metr je různý podle různých právních situací. A ty vymezuje ústavní pořádek, závazné mezinárodní smlouvy a zákon, teprve po nich místní zvyky. A zákonu se nemusí přizpůsobit jen ona muslimská dívka, nýbrž i ředitelka školy, která ve školním řádu a v praxi musí navíc respektovat jak Listinu, tak i mezinárodní smlouvu. Školní řád lze snadno změnit, obtížnější je to v případě zákona a ještě více ústavy, nad lidské síly je pak měnit mezinárodní závazky.

Do polemiky nesené na vlně islamofobie vstupovaly často i omyl či záměrně uváděná nepravda, že dívka měla zahalenou tvář nebo že ji chtěla mít zahalenou. Její šátek, zvaný hidžáb, není žádná burka, zahalující celou tvář, ani nikáb, kdy z tváře jsou vidět jen oči. Je to stejný šátek, který ještě před padesáti lety nosila na českém venkově většina katolických vdaných žen. Je to stejný šátek, jako byl šátek babičky Boženy Němcové, stejný, jako byl šátek Anežky České na stažené padesátikorunové bankovce.

Jeden komentátor – mimochodem můj komentátor nejoblíbenější – mluvil v rádiu o tom, že si dvě dívky stěžovaly na zákaz „nošení průsvitných šátků přes tvář“. Zahalení tváře průsvitnými šátky si ale přibájil. Asi se podvědomě vzpíral absurdní myšlence, že by mohlo být zakazováno dívce objevit se na veřejnosti sice s nezahalenou tváří, avšak v šátku.

Poslanec Marek Benda (ODS) přirovnal muslimy přímo k lidojedům, Pavel Čižinský z pražské Multikulturního centra se tomu věnoval v článku Islamofobní hysterie pokračuje (Právo 1. 9.).

Zbývá snad zodpovědět Čižinského otázku, proč někteří sociální demokraté, dodávám, že bohužel včetně dvou ministrů, nepodpořili právo dívky v takovém šátku chodit do vyučování. Jde o nepočetnou skupinu liberálů francouzského střihu, kteří jsou mylně přesvědčeni, že dívky jsou k šátku (nebo dokonce k zahalení) nuceny proti své vůli svými příbuznými. U této Somálky to bylo ale naopak. České právo stojí na individuálním posouzení každého případu a na zákoně (antidiskriminačním, na Listině), který stanoví obecné hranice toho, co se může a co je zakázáno.

Zákaz šátku jako osvobození ženy je přitom mýtus. Sledoval jsem veřejnou polemiku ve Francii před vydáním zákona z roku 2004, který tam ve veřejných školách zakázal nosit „okázalé“ náboženské symboly. Vydání zákona předcházelo zhruba patnáct let veřejných diskusí, hlavně okolo soudních sporů se školami. Žádný zákon ještě neexistoval, a proto některé školy šátek zakazovaly, a jiné tolerovaly.

Nátlak muslimských rodin na dcery ve francouzských školách se tam podrobně probíral a dokumentoval. Přesto byli proti zákazu židé, vlivní katolíci, sikhové, ale také téměř všechny muslimské dívky, jimž hrozilo, že je rodina donutí, aby se zákazu nepodrobily a aby opustily školu.

Tím skončila jejich naděje na emancipaci od rodiny, tradic a přísných islámských regulí, od šaríe či vlastně „špatně uplatňované šaríe“, jak říkal můj přítel, generální prokurátor Senegalu, excelentní právník a zbožný muslim Laďti Kama, předseda mezinárodního tribunálu v Arushi, soudícího genocidu ve Rwandě. Přitom perspektiva této emancipace byla v sekulární Francii jejich životní nadějí.

Zákaz šátku ve veřejných školách podporovaly jen některé muslimské studentky, které šátky už nenosily, tedy které rodina nepřinutila je nosit. Moje dcera, která v polovině 90. let chodila ve Francii do posledních dvou tříd gymnázia, si vzpomíná jen na jedinou dívku z Alžírska, která očekávaný zákaz nošení šátků vítala. Té ale v zemi jejího původu zavraždili otce islámští fundamentalisté.

Ladislav Hejdánek, filozof a aktivista Charty 77, který byl už začátkem 70. let za odpor proti normalizaci vězněn, říkával: „Já nepotřebuju, aby mě jako evangelického křesťana někdo toleroval. Chci jen, aby uznal moje právo se v každé věci svobodně vyslovit, a chci, aby moje slova byla pak zvážena.“ Od té doby vím, že tolerance nemusí být součástí svobody, tou je až právo. A v případě nošení šátku jako osobního náboženského symbolu, který vyjadřuje tuto příslušnost, je to základní právo člověka.

Vyšlo 13. září 2014 v Deníku Referendum,

www.denikreferendum.cz.

Petr Uhl (1941) je novinář, někdejší aktivista Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.