Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 5 > Leoš Kyša: Marion a Kouzelník

Leoš Kyša

Marion a Kouzelník

Paranormální aktivity v režii Státní bezpečnosti

Jak mohl lehce pomatený vedoucí vývoje textilního závodu Mileta v Hořicích připravit americkou CIA o dvacet milionů dolarů? Jde vskutku o jednu z nejbizarnějších kapitol z dějin tajných služeb za studené války: na americké straně příběh skončil snahou zabíjet pohledem kozy, na straně československé zoufalstvím příslušníků StB, které stály sny o zapojení paranormálních sil do služeb socialismu také nemálo peněz a energie.

S nulovým výsledkem.

V roce 1975 byla americkou Obrannou zpravodajskou službou (DIA) vypracována zpráva, která měla vyburcovat sesterskou Ústřední zpravodajskou službu (CIA) k činnosti. Důvodem byly fantastické informace agentů, že sovětská strana a také českoslovenští zpravodajci zaznamenali obrovské úspěchy na poli výzkumu a využití lidských paranormálních schopností. Šlo o schopnosti přenášet na dálku informace a také o ovládnutí biologické energie vyzařující z lidských bytostí, kterou prý český vynálezce Robert Pavlita využívá k zabíjení much. Pavlita shromažďoval onu energii v jakýchsi ručních generátorech „Když byl generátor přiložen do blízkosti much, mouchy okamžitě zemřely. V jiném testu zaměřil Pavlita generátor na hlavu své dcery ze vzdálenosti několika metrů a ona měla závratě a její rovnováha byla narušena. Je možné, že Pavlitovo zařízení bude vylepšeno a jeho energie zesílena, čímž by mohlo dojít k vytvoření efektivní protipěchotní zbraně, které bude obtížné se bránit, protože zřejmě proniká běžnými formami izolace...“ píše se ve zprávě, kterou lze snadno nalézt i na internetu.

Podobné zprávy nemohly nechat americké tajné služby chladnými, a to nakonec vedlo k utracení dvaceti milionů dolarů za projekt Hvězdná brána. V jeho rámci byli shromážděni lidé s údajně parapsychologickými schopnostmi, tedy jasnovidci a telepaté, kteří zkoušeli to co Sověti a Čechoslováci, tedy přenášet informace na dálku pomocí myšlenek a zabíjet bioenergií. Přestože byl projekt absurdní, probíhal až do roku 1995, kdy byl zastaven. Část historie těchto experimentů, prováděných tajnými službami a americkou armádou, novinářsky popsal spisovatel a dokumentarista Jon Ronson v knize Muži, co zírají na kozy. Volně podle ní vznikl i stejnojmenný film s Georgem Cloonym. Název odkazuje k pokusům, během nichž se speciálně vybraní vojáci pokoušeli zabíjet bioenergií kozy (a procházet zdí).

Jedním z motorů Hvězdné brány a také Ronsonem popsaných pokusů jistě mohl být strach z Pavlitových experimentů. Kdyby však autoři tehdejších zpráv měli možnost nahlédnout do spisů, které jsou dnes uloženy v Archivu bezpečnostních složek a jsou lehce dostupné, nejspíš by se za své informace hanbou propadli do Austrálie.

Zabíječ much

Ve zmíněném archivu lze nalézt i dopis zástupce náčelníka Krajské správy Státní bezpečnosti v Hradci Králové podplukovníka Jana Kneisla Ústřednímu výboru KSČ, který všechno spustil. Nese datum 22. ledna 1970. Kneisl se na vedení strany obrací s naléhavou prosbou, aby byla věnována velká pozornost Robertu Pavlitovi, vedoucímu vývoje textilního závodu Mileta v Hořicích, který dosahuje pozoruhodných výsledků v biokomunikaci, díky níž lze přijímat a vysílat zprávy na velkou vzdálenost. „Biologické vlny úspěšně překonávají překážky (zdi několika domů), nelze je rušit a jsou neodhalitelné a je možné využití pro ponorky.“

V té době už jsou také popisovány jeho experimenty s biologickými paprsky: „Při jednorázovém a nasměrovaném uvolnění biologické energie u zasaženého člověka dochází k jakémusi ochrnutí nervové soustavy a hmyz je paprsky usmrcen... Zdejší orgánové správy Státní bezpečnosti věnují R. Pavlitovi pozornost z hlediska jeho ochrany a ochrany před eventuálním zcizením výsledků jeho badatelské činnosti. Z toho důvodu jako pracovníci složky státního aparátu a jako členové KSČ doporučujeme urychlené zainteresování příslušných institucí.“

A příslušné instituce byly skutečně zainteresovány. Šedesátiletý Robert Pavlita nastupuje do vedlejšího pracovního poměru u Ministerstva vnitra. Je mu přiděleno kódové označení Mefisto, zaměstnána je i jeho dcera, která s ním pokusy provádí. K ruce jsou mu vybraní zaměstnanci z I., II. a IV. správy Federálního ministerstva vnitra. Pavlita je navíc nepřetržitě hlídán a sledován. V uvolněných šedesátých letech měl totiž intenzivní kontakty se zahraničními zájemci o parapsychologii, nebo spíš, jak se u nás říkalo, o psychotroniku. A nejen to. Mnozí lidé, kteří se u nás psychotronikou zabývali, emigrovali do USA, jako třeba badatel Milan Rýzl. Z Pavlitových zahraničních kontaktů byl státní bezpečnosti nejvíc podezřelý parapsycholog z Virginské univerzity Joseph Gaither Pratt. Tajní policisté o něm měli informace, že se stýká s agenty CIA. Ve spise se dokonce uvádí domněnka jistého zdroje, podle níž „pochopí-li kompetentní místa v americké armádě dosah Pavlitových pokusů, není vyloučeno, že by mohlo dojít ke snaze ho zlikvidovat“. Snad tím zdrojem byl Zdeněk Rejdák. O něm ale ještě bude řeč.

Vraťme se však k Pavlitovým výzkumům, o nichž měli američtí zpravodajci zkreslené zprávy a jimiž děsili nadřízené. Spočívaly v onom zabíjení much bioenergií, snaze přenášet na dálku informace myšlenkovým spojením a také třeba podpořit klíčivost semen. Jedna z prvních zpráv o výzkumu konstatuje: „Všechny dosavadní výsledky dosažené v této oblasti značně převyšují hranici nahodilosti a pohybují se v oblasti 80 až 100 procent.“

Věda, soudruzi, žádné okultno

Ještě něco o podstatné složce veškerého potýkání StB s „paranormálnem“ – tou je ideologie. Snad v každém spise z Archivu bezpečnostních složek, který se zabývá údajnými paranormálně nadanými osobami či jejich pokusy, si estébáci dali tu práci, aby deklarovali přesvědčení, že nejde o nic okultního, ale pouze o dosud vědou nepopsané lidské schopnosti, na jejichž vědeckém poznání se pracuje. Stejné prohlášení bylo vyžadováno i od spolupracujících osob: „Dotazovaný objekt na dotaz uvádí, že nevěří na věci nadpřirozené...“

Estébáci si uvědomovali, že pilířem ideologie, které slouží, je vědecký ateismus. Jméno, jímž se často zaklínali, byl František Kahuda a jeho slavná mentionová teorie. Abychom pochopili, proč soudruzi z ministerstva vnitra a StB neměli problém s podobnými pokusy, dovolím si Kahudovu teorii nastínit. Podstatné je, že přicházela ve společenské atmosféře desítek nadšenců pro psychotroniku.

Autorem pojmu psychotronika je francouzský vědec Fernand Clerc. Věřil, že jednou půjde ovládat stroje pouhou myšlenkou. Bylo to v roce 1955. Termín měl obrovskou výhodu: nezněl okultně, ale vědecky. Lidé jako Zdeněk Rejdák jej uvítali jako skvělou náhražku parapsychologie. Celé hnutí vedlo k založení Mezinárodního sdružení pro výzkum psychotroniky (International Association for Psychotronic Research, IAPR), jehož předsedou se stal právě Rejdák. V roce 1973 v Praze dokonce uspořádal I. konferenci o výzkumu psychotroniky.

Ve stejném roce založil svou Psychoenergetickou laboratoř při pražské Vysoké škole chemicko-technologické František Kahuda, kterého David Hertl v Českém rozhlase nazval „mystikem marxismu-leninismu“. Kahuda byl bývalým učitelem matematiky a fyziky na brněnském gymnáziu. V roce 1945 vstoupil do KSČ. O devět let později se stal ministrem školství a v této funkci vydržel až do roku 1963. Z toho roku pochází i slavné heslo na transparentu (a patřičný pokřik z průvodu), který se objevil během Majálesu v Praze: „Dejte nám Kahudu, dáme mu přes hubu.“ Kahuda inzultován nebyl, ale ve funkci skončil. Další čtyři roky sice zůstal na ministerstvu jako náměstek, ale s jeho funkcionářstvím byl konec. Pražské jaro ho poslalo do politického důchodu. To ovšem činorodý Kahuda nehodlal připustit a vrhl se na pole psychotroniky, kde se proslavil svéráznou mentionovou teorií. Podle ní existují částice zvané mentiony, tedy částice, které umožňují mimosmylovou komunikaci. „Mentiony existují, protože dosud nikdo nedokázal opak,“ prohlásil Kahuda. Při velkém zjednodušení můžeme jeho teorii vysvětlit třeba na příkladu proutkaře. Z jeho mozku údajně vyletí proud mentionů do země, odrazí se od vody v podzemí a vrátí se zpět do mozku, čímž proutkařovo podvědomí upozorní na to, že se v podzemí skrývá voda. V případě mimosmyslové komunikace se mentiony vypraví k mozku druhého člověka a „získají“ informace o jeho myšlenkách, načež se vrátí zpět, a to nadsvětelnou rychlostí! Teorie, i v mnou nezjednodušené formě, je zcela bizarní, ale pro československé bezpečnostní pracovníky to ke zdůvodnění spolupráce se senzibily a jasnovidci stačilo: „žádné okultno, ale věda, jsou to nepoznané částice“.

Američtí zpravodajci měli jiný problém: někteří nadřízení, silně věřící křesťané, odmítali jejich pokusy jako satanismus.

Mentionovou teorii fyzikové už v době jejího vzniku zesměšňovali – mentiony mají prý jistě i antičástice zvané dementiony, a ty působí hlavně na psychotroniky. Kahudovi se dostalo přezdívky bolševický čaroděj, ale to bych odbíhal od tématu.

Zjišťování osob za překážkou

V popisu výzkumu Roberta Pavlity na Ministerstvu vnitra čteme: „Dne 17. 2. 1972 přicestovali do ČSSR dva sovětští vědci – experti, kteří se seznámili s dosud známými jevy předváděnými Mefistem a dále s pokusy prováděnými v tomto směru pracovníky MV. Na konci svého třítýdenního pobytu sovětští experti vypracovali zprávu, v jejímž závěru se konstatuje, že všechny pokusy Mefista mohou být vysvětlitelné z hlediska zákonů fyziky a biologie a z ryze odborně technického hlediska nelze rozhodovat, je-li Mefisto podvodníkem, nebo pouze technickým diletantem, který věří na své teorie...“

Robert Pavlita byl z vedlejšího pracovního poměru propuštěn a vrátil se domů. Jenže jeho duch byl neposedný (ať už za to mohly mentiony nebo dementiony), a tak se o něj tajné složky začaly znovu zajímat o čtyři roky později. V roce 1976 jej kontaktoval náčelník zpravodajského oddělení krajského odboru ochrany státních hranic pplk. Miloš Záliš, aby svou badatelskou činnost zaměřil ke „zjišťování ukrývajících se osob v uzavřených kamionech nebo železničních vagonech“. Celníci doufali, že Pavlita sestrojí přístroje, které nějak zesílí mentální či paranormální bioenergii a běžní celníci s nimi budou moci odhalit, zda se v kamionech a železničních vagonech neskrývají uprchlíci. I tady vypadaly pokusy nadějně: „Zařízení, která vyvinul v letech 1977 a 1978, byla složitá, práce s nimi zdlouhavá a výsledky nepřesvědčivé. Teprve v roce 1979 se mu začíná dařit,“ sděluje svým nadřízeným Záliš. „Je skutečností, že jsem v listopadu 1979 s pozitivním výsledkem provedl dva páry pokusů.“ Přístroj zesilující tajemnou bioenergii dostává označení VKPA/21 a podle Pavlity pracuje s „98% jistotou za všech okolností jak volným terénem, tak skrze zděné, betonové, ocelové a jiné překážky“. Pavlita byl trošku velkohubý a navzdory varování bezpečnostních pracovníků se novou prací na dalším psychotronickém objevu netajil. Mluvil o tom se spoustou lidí, toužil po uznání. Dost možná, že jej cizí tajné služby i dál hlídaly, protože o jeho fiasku v předchozím výzkumu, které tak výstižně popsali pozvaní sovětští soudruzi, nic netušily. Kolem jeho objevu se proto začínají objevovat podezřelé osoby ze zahraničí. Druhého září 1979 byl v Železné Rudě zadržen občan tehdejšího Západního Německa Reinhard Layritz, který vyvážel materiály v angličtině o Pavlitových výzkumech. Třináctého prosince byl na letišti prohledán britský občan Guy Playfair, který měl u sebe poznámky a fotografie technického zařízení VKPA/21. Oba cizinci vše získali od Pavlity! Estébáky to přivádělo k šílenství. Ne však dlouho. Po dalších testech se zjistilo, že zařízení, které celníci zkoumali, nefunguje ani v případě, kdy je ovládá sám Pavlita. Zahraniční občané, podezřelí jako agenti cizích rozvědek, naletěli Pavlitovi stejně jako vysocí funkcionáři Ministerstva vnitra. „Nedosáhl žádných výsledků a spolupráce s ním byla ze strany těchto složek ukončena. Vzhledem ke stáří a onemocnění objekta, které zapříčinilo podstatně pokles jeho aktivity ve výzkumech, se jeví další rozpracování jako neúčelné,“ píše příslušník StB Miloslav Veselý v závěrečné zprávě ke spisu Mefisto.

Neuvěřitelné na tomto příběhu je, že se zopakoval o třicet let později v kapitalistických kulisách. Nešlo už o tajné služby, konspirace a lovení uprchlíků před blahem socialismu, ale o peníze. Nemalé peníze. V letech 2004 až 2007 Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) financovalo částkou 29 milionů korun projekt FI-IM/015, nazvaný Pasivní detekce a lokalizace člověka za překážkou. Mělo jít o zařízení, s jehož pomocí dokáže senzibil detekovat různé formy záření vydávaného lidmi, kteří se buď skrývají za překážkou, nebo jsou třeba zavaleni. Prostě starý Pavlitův nápad, který stál mnoho peněz komunistické celníky, jenom přejmenovaný.

Na rozloučenou s Robertem Pavlitou dodejme, že se ještě objevoval po boku Františka Kahudy v jeho laboratoři během experimentů s tzv. Crookesovým mlýnkem.

Záhada Charlese Jordana

Senzibil Robert Pavlita nebyl první, jehož údajné paranormální schopnosti se snažila Státní bezpečnost využít. Již dříve pro ni pracoval Milan Toušek, krycím jménem Marion. Narodil se v roce 1927, byl ženatý, měl tři děti, žil v Chocni a pracoval jako konstruktér národního podniku Karosa ve Vysokém Mýtě. V roce 1965 zjistil, že se u něho projevují abnormální duševní schopnosti spadající do parapsychologie. Pro ministerstvo vnitra jej objevil Zdeněk Rejdák. Byl to ostatně on, kdo se prostřednictvím Mariona snažil objevit štěchovický poklad. Pátrání po pokladu bylo navzdory urputné snaze Rejdáka, Mariona i financím Ministerstva vnitra marné. I tak ale zkusila Státní bezpečnost Mariona využít pro jeden delikátní zpravodajský úkol: 20. srpna 1967 bylo z Vltavy vyloveno tělo amerického občana Charlese Jordana. Dodnes jde o jednu ze záhad studené války. Jordan byl ředitelem amerického výboru pro pomoc židovským uprchlíkům American Joint Distribution Committee. Z Havany během druhé světové války řídil pomoc uprchlíkům před nacisty a po válce organizoval přesun desetitisíců Židů do Izraele, hlavně z východní Evropy. Šest dní před smrtí přijel do Prahy, kde se ubytoval v hotelu Esplanade. O dva dny později zmizel. Záhadná smrt takto exponované osoby na českém území tajnou policii zaskočila. Intenzivně po jeho vrazích pátrala, a když se to nedařilo, povolali zoufalí zpravodajci i senzibila Mariona. Ten poskytl několik stop. „Svou metodou zjistil, že šofér, který vezl Jordana a vraha k řece, má v brzké době dostat ze zahraničí odměnu. Tato mu bude poslána formou daru od příbuzných ze zahraničí v západní měně. Šofér si bude chtít koupit v Tuzexu auto. Současně se bude snažit starý vůz, v němž vezl Jordana, prodat.“ Vyšetřovatelé Marionovi ukázali fotografie podezřelých, ale senzibil nikoho jasně za vraha neoznačil. Státní bezpečnost na základě těchto informací nařídila: „Sledovat doručování peněžních darů za Západu a nákupy vozů v Tuzexu. Podle možností i odprodeje starých vozidel. Pokusit se touto cestou zachytit šoféra.“ Z toho je vidět, jak vážně estébáci senzibila brali. Marion svou jasnovidnou metodou také odhalil, že Charles Jordan byl před smrtí omámen a pak vhozen do vody, kde se utopil. Popsal rovněž, jak vypadají vrah i jeho řidič, který má prý trvalé bydliště v Praze. Pátrání prostřednictvím Mariona pokračovalo ještě v roce 1968 a senzibil za svou práci pochopitelně dostával odměny. V únoru 1968 je záznam o 500 korunách (průměrný měsíční plat byl tehdy něco přes 1700 korun). Marion udával možné svědky vraždy a snažil se najít místo, kde byl Charles Jordan vhozen do Vltavy. Vše marně. Skoro dva roky po Jordanově smrti senzibilské pátrání končí. Náčelník 2. odboru I. správy B ministerstva vnitra pplk. František Resler schválil uložení spisu Marion do archivu, protože „... výsledky pokusů prokázaly, že mimořádné schopnosti pokusné osoby nebyly ve všech případech spolehlivé, celkově je možné hodnotit mezi 60 a 80 %. Další pokusy a styk není proto z našeho hlediska únosný a pokusná osoba není využitelná.“

Rejdák neboli Homér

A takto to s případy senzibilů ve službách StB či jiných komunistických silových složek končilo vždycky. Velké naděje a pak velká zklamání, maskována procenty, která napovídala malý. nevýrazný úspěch, aby nebyli odpovědní příslušníci obviněni z mrhání časem a socialistickými prostředky.

Na závěr pár informací o Zdeňku Rejdákovi, který je dodnes považován vedle Františka Kahudy za stěžejní postavu československé psychotroniky. Rejdák nebyl kariérním komunistou jako Kahuda. V šedesátých letech pracoval jako zaměstnanec Ministerstva obrany. Jeho snem bylo vybudovat „vědeckovýzkumné pracoviště pro psychotroniku v armádě“, a tak se snažil nadřízeným dokázat, jak by se dali jedinci s parapsychologickými schopnostmi pro rozvědnou činnost využít.

Oba údajné senzibily – Touška i Pavlitu – doporučil silovým složkám on. Sám působil jako agent StB s krycím jménem Homér, které si na první schůzce sám vybral. Ze spisů, které na něj StB vedla, se dovídáme, že byl ve spolupráci velmi aktivní. Snažil se být co nejvíc užitečný a opatřit tajné policii co nejvíce „psychotronicky nadaných osob“ – včetně sedmileté holčičky.

Důkaz o tom zanechal 21. srpna 1967 v hlášení o schůzce s Rejdákem kapitán Večerka z I. správy Ministerstva vnitra: „V závěru se Rejdák zmínil o dalším objevu pokusné osoby, 7leté holčičce normálních rodičů, která má schopnost vize momentální činnosti osoby, na kterou je dotázána...“ Zda nakonec ke zpravodajskému využití dívky došlo, se nepodařilo nic zjistit. A ani to, jakou další činnost Rejdák coby agent Homér vyvíjel. Většina jeho spisu byla skartována. Víme jen jedno: StB mu příliš nedůvěřovala. Zaměstnanci vnitra například důrazně varovali Roberta Pavlitu, aby o ničem, co spolu dělají, neinformoval Rejdáka, který se toužil do experimentů zapojit. Důvodem bylo jeho hochštaplerství a antisemitismus. V průběhu Pražského jara se Rejdák snažil založit vlasteneckou organizaci (podporující ovšem socialistické zřízení), která vystupovala protižidovsky. Kořen aktuálních problémů viděl Rejdák v tom, že Židé sabotují práci strany. Ve spise Kouzelník, který na něj kvůli tomu StB vedla, jsou informace i o jakýchsi „psychotronicky získaných informacích“, které to měly potvrzovat.

Rejdák ale dost možná nebyl jenom agentem StB. Podle svědectví Josefa Brettla, který působil v letech 1982–1983 na VŠCHT v Rejdákově Výzkumném pracovišti pro psychotronický výzkum a juvenologii, nejspíš pracoval i pro KGB. Měl skvělé kontakty s ruskými důstojníky, navštěvoval Milovice, kde se stýkal i s generalitou.

Brettl vzpomíná, že Rejdák žádný výzkum ve skutečnosti neprováděl. Hledal pouze „nadané“ osoby a léčitele a vytvářel si jejich seznamy. Jak víme ze spisů uchovaných v Archivu bezpečnostních složek, některé osoby předhazoval StB. Dost možná ovšem ne vždy jako potenciální spolupracovníky. „... Vracel jsem se z Vysokých Tater. Tam jsme často s kamarády na sobotu a neděli jezdívali lézt. Přesedal jsem z vlaku na vlak v Liptovském Mikuláši. Měl jsem asi čtyři hodiny času a kousek od nádraží bydlel pan farář, kterého jsme před půl rokem opakovaně navštívili s Dr. Rejdákem. Řekl jsem si, že za ním zajdu.

Debaty s ním měly sice náboženský podtext, ale jeho pokora a klid byly poučné. Pan farář při posledním setkání neustále naléhal na Dr. Rejdáka, aby začal psát učebnici psychotroniky. Vysvětloval mu, jak je důležitá pro všechny věřící, jak ho všichni na Slovensku při setkáních o ni žádají a jak to posílí jejich víru. Jak je to stmelí. Jak to prospěje věci psychotroniky. Pan Rejdák to na zpáteční cestě komentoval, že neví kam dřív a ještě bude psát knížku a že by ji měl napsat pan farář, když ji chce, stejně nic nedělá.

Jaké bylo moje překvapení, když mi velice opatrně otevřela ustrašená babička. Bála se mluvit a jen tiše mi řekla, že pána faráře zatvorili, že zatvorili i další psychotroniky, které jsme s Dr. Rejdákem navštěvovali...“

(Rozšířený text části autorovy přednášky, kterou pod názvem Paranormální schopnosti v rukou

tajných služeb aneb Chcete být milionářem? pronesl 3. 4. 2013 v planetáriu brněnské hvězdárny.)

Leoš Kyša (1979) je nezávislý novinář. Je místopředsedou Českého klubu skeptiků Sisyfos.

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.