Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 5 > Evžen Gál: Maďarsko: „Pokračujeme!“

Evžen Gál

Maďarsko: „Pokračujeme!“

Takhle stroze zněla odpověď Viktora Orbána před letošními celostátními volbami, když se ho novináři ptali, jaký že má jeho strana vládní program... V čem, proč a jak chce pokračovat nová maďarská vláda s opětovně potvrzenou dvoutřetinovou většinou v parlamentu? – to jsou otázky, které kladou s čím dál většími obavami nejen její oponenti doma, ale i mnozí politici či političtí komentátoři za hranicemi Maďarska. A odpověď vůbec není jednoduchá.

Když jsem na stránkách Listů (4/2010) psal naposledy o maďarské politické scéně, bylo teprve na začátku předchozí Orbánovy éry (druhé Orbánovo vládnutí v letech 2010–2014). Třebaže už první kroky jeho tehdejší vlády signalizovaly velmi neortodoxní nástup (politizace Ústavního soudu, přijetí nového mediálního zákona apod.), většina analytiků ještě dala šanci naději (ale možná jen zoufale doufala, spolu s autorem těchto řádků), že i přes varovné signály bude Viktor Orbán vládnout s dvoutřetinovým mandátem v zádech sice rázně a sebevědomě, pro konsolidaci maďarských, skutečně nadmíru rozháraných a rozhádaných poměrů přece jen prospěšně.

S rázností a sebevědomím problémy vskutku nebyly, s ostatním už to tak růžové nebylo. Nejenže se pokud možno ještě prohloubilo rozdělení Maďarska do dvou (a již možná tří) víceméně nesmiřitelných táborů, vnitřní frustrace své země přenáší Viktor Orbán čím dál víc i na Evropskou unii, ba na celý globalizovaný svět. Za ekonomickou stagnaci Maďarska neviní už jen předchozí levicově liberální vlády, ale i Evropskou unii, mezinárodní finanční trhy a navíc jakousi neuchopitelnou sílu, namířenou proti Maďarům. Proti tomu on, udatný rek, vede hrdinský boj. „Boj za svobodu“, jak tomu říká, čímž terminologicky odkazuje na slavné boje Rákócziho v letech 1703–1711, případně na léta 1848–1849. Celé maďarské dějiny se tak mění v obraz neustálého odporu maďarského lidu proti cizím mocnostem: Tataři, Turci, Habsburkové, Moskvu přednedávnem vystřídal Brusel. Ano, ani takto příkrého přirovnání se Orbán na domácí scéně nebál. Jako se nebojí a neštítí žádného neortodoxního (to slovo je klíčový eufemismus současného argumentačního arzenálu vládnoucí elity, pokud diskusi vůbec připustí) kroku, chce-li tím svou beztak víc než silnou moc ještě upevnit. Ale co vlastně je ten hrdinský boj „za svobodu“, v zájmu kterého se Orbánova „nekonvenčnost“ v revolučním zápalu zbavuje základních principů evropské demokracie, za které kdysi právě on ve zcela oprávněném revolučním zápalu bojoval?

V první řadě bychom se měli podívat, oč opírá svou neotřesitelnost Orbánova vláda, kterou část oné velké Pravdy třímá, co přehlušuje varovné hlasy domácí opozice i stále sílící kritiky ze Západu, Bruselu, Berlína či Washingtonu. Není pochyb, že je to v první řadě velmi výrazná frustrace maďarské společnosti z vývoje posledního čtvrtstoletí, která je ostatně příznačná pro většinu států bývalého východního bloku. Nejde jen o časově nešťastnou shodu krize západního finančního světa či takzvaného neoliberálního modelu a zklamaných nadějí nových středo- a východoevropských demokracií; míra zklamání se v těchto zemích výrazně liší a o její hloubce v Maďarsku se nám zde v Česku ani nezdá. Nevím, v jakém poměru se na té frustraci podílejí jednotlivé faktory, o kterých zde bude řeč, ale nepochybuji, že jejich souběžné působení drolí elementární soudržnost společnosti do té míry, že je velkou otázkou, zda vůbec bude možné se v dohledné době domluvit na elementárním politickém konsensu, nutném pro fungování společnosti. Je to sice silné tvrzení ve chvíli, kdy Orbán hlásá před světem, že nikdy Maďarsko tak jednotné nebylo, nicméně trvám na tom a pokusím se to níže doložit.

Dělicí čáry

První z dělicích čar současného Maďarska tvoří výrazné zchudnutí části společnosti – dnes se podle různých odhadů týká již 30 až 40 % obyvatelstva, především ve východní či severovýchodní částí země. Pravda, v Maďarsku historicky vzato byly vždy výraznější sociální rozdíly než například v českých zemích; ti starší si ještě dobře pamatují Horthyho éru, kdy se mluvívalo o „zemi tří milionů žebráků“, později narození si pamatují také – anebo pouze – éru Kádárovu, která přes veškerou problematičnost přece jen nivelizovala společnost; to uznávali a uznávají i odpůrci. Ať tak či onak, kádárismus jako každý „reálný socialismus“ znamenal mimo jiné i formálně plnou či téměř plnou zaměstnanost; startovní čára Maďarska a Česka – co do počtu obyvatel i rozlohou – byla po roce 1989 po této stránce stejná. Česko má v současnosti asi o jeden milion více zaměstnaných než Maďarsko, a tak není náhoda, že právě nový milion pracovních míst slíbila vytvořit do deseti let minulá Orbánova vláda; právě s Českem se často zaměstnanost srovnávala. Orbán z toho nesplnil téměř nic, alespoň co se týče reálných pracovních příležitostí a nikoli veřejně prospěšných prací; dokonce i počet zaměstnaných v tomto „světě práce“ je pouze zlomkem slibu, navíc za mizerné peníze, nicméně lidé jsou pochopitelně i za takovou práci vděčni, zvláště když Orbán nepřestává slibovat. Veřejná práce měla být zpočátku jen prvním krokem k návratu do skutečného světa práce, když to však nešlo a nejde, dnes premiér aspoň slibuje a vytyčuje cíl plné zaměstnanosti. Druhá část obyvatelstva, ta mobilnější, zvolí odchod ze země za prací; „přesné“ údaje o počtu ekonomických emigrantů, kolující ve veřejném diskursu, jsou různé, nikdo však nezpochybňuje, že jsou jich statisíce, asi kolem půl milionu; druhé největší maďarské město je prý momentálně Londýn. Orbán vycítil, že zaměstnanost je v některých oblastech země otázkou bytí či nebytí a na úrovni statistik vykazuje značné zlepšení, byť jsou do čísel zahrnuty i veřejné práce, ba alespoň částečně i maďarští gastarbeitři v cizině...

Člověku by se tedy mohlo zdát, že v takové situaci mají socialisté obrovskou výhodu: stačí, když trvají na tradičních levicových hodnotách, a voliči se jen hrnou. Opak je však pravdou.

V Maďarsku dnes ani dříve nebyla silná standardní západoevropská levice. Ta současná, která se transformovala z bývalé Maďarské socialistické dělnické strany, měla po roce 1989 ve svých řadách jak „staré struktury“, tak reformní komunisty, ale významná část se už rekrutovala z pragmatických mladých lidí, kterým na tradičních sociálnědemokratických hodnotách pramálo záleželo. Nejvýznamnější a neodkladné tržně ekonomické reformy v uplynulých pětadvaceti letech v Maďarsku nerealizovala pravice, nýbrž právě levice; nejdříve vláda Gyuly Horna, která pod taktovkou svého ministra financí Lajose Bokrose realizovala úsporný balíček (až balík), který postavil maďarskou ekonomiku na reálné základy. Ty reformy byly stejně tak nezbytné a racionální, jako politicky neudržitelné a končily prohrou socialistů v následných volbách roku 1998. Pravda, i následná první Orbánova vláda (1998–2002) se ještě držela neoliberálních zásad a pouze rétorikou proti Bokrosovi brojila, a právě proto svou labilní koalici s malorolnickou stranou dlouho neudržela. Ve volbách 2002 stačilo socialistům převzít rétoriku slibů od Fideszu, a vládu spolu s liberálním Svazem svobodných demokratů získali zpět.

Ještě horší však bylo, že nastupující Medgyessyho vláda část slibů začala plnit: především platy učitelů a státních zaměstnanců vzrostly výrazně, každopádně nad možnosti reálné ekonomiky. Medgyessy v jistém slova smyslu také patřil ke „starým strukturám“, nakonec však v čele vlády nekončil pro špatně odhadnutou ekonomickou reformu, nýbrž coby odhalený tajný agent kontrarozvědky z dob před změnou. Po něm nastupující Ferenc Gyurcsány byl představitelem výše zmiňované mladé pragmatické generace, která si dobře uvědomovala, že bez vnitřní reformy strany, především bez odchodu starých soudruhů nejde vybudovat moderní sociálnědemokratickou stranu. Gyurcsány byl nejen sebejistý a ambiciózní politik, ale i velmi nadaný řečník; pocházel též, obdobně jako Viktor Orbán, z malých poměrů a bylo jasné, že má-li na levici někdo šanci udělat přitažlivou moderní stranu, je to právě on. Nejenže „rozumí“ obyčejnému člověku a mluví jeho jazykem, ale je i dostatečně výřečný, aby se postavil brilantnímu rétorovi Orbánovi. Gyurcsány – ať už pod tlakem „náhle“ nastoupivší světové finanční krize či z vlastního rozhodnutí, nejspíše z  obou důvodů – zvolil střet se starými soudruhy uvnitř strany na uzavřeném zasedání frakce v Balatonőszödu měsíc po vyhraných volbách a dva dny před předložením svého reformního vládního programu. V ohnivém projevu ke členům své frakce, ve velmi intimně vedeném proslovu, plném familiárních, bezprostředních, ba ani vulgarismům se nevyhýbajících vět, apeloval na kolegy, burcoval ke konkrétním činům, konkrétním reformám. Svou existenci v čele strany, ale dokonce i smysluplnou existenci levice stavěl skutečně hamletovsky: být, či nebýt. Naneštěstí pro Gyurcsánye – a dnes již víme, že i pro maďarskou levici – se celý projev dostal po několika měsících do médií – a to ve velmi redukované formě, především na zmíněné vulgarismy. Pravici se podařilo interpretovat ohnivý Gyurcsányův projev jako přiznání ke lži a nečinnosti i neschopnosti levice (ale také liberálů, koaličního partnera). Gyurcsány nakonec po vleklých pouličních nepokojích v roce 2006 odstoupil. Místo vypsání předčasných voleb zvolila maďarská levice pokračování vlády pod taktovkou Gordona Bajnaiho až do konce volebního cyklu; stabilizovala ekonomiku za cenu výrazných sociálních škrtů, čímž nejen usnadnila situaci Fideszu po nástupu k moci v roce 2010, ale též ztratila velkou část svých sociálně slabších příznivců.

Dvě třetiny poprvé

Přišla prvně dvoutřetinová většina. A když Orbán viděl obrovské problémy uvnitř levice, ani vteřinu neváhal: téměř jediný program, který tehdy jeho strana v předvolebním boji formulovala, bylo heslo: malé vítězství, malé změny, velké vítězství, velké změny. A když nastala varianta druhá, nezapomněl na základní poučku, které se ve své politické kariéře naučil: máš-li soupeře na kolenou, neváhej ho dorazit. To není domněnka, nýbrž princip, ke kterému se Orbán veřejně přihlásil.

Neméně důležité bylo podezření, o kterém se v Maďarsku uplynulých dvou desetiletí hodně mluvilo, aniž by se prokázalo: že existovala tichá dohoda mezi dvěma klíčovými stranami, Fideszem a socialisty, podle které se klientela dvou rozhodujících stran při střídání u vládního kormidla vždy dělila o společenské statky v poměru 2:1 (jakási opoziční smlouva po maďarsku, chcete-li). A třebaže by tato pohodlná pozice mohla uklidnit klientely obou stran a uchlácholit je příslibem části podílu při příštím střídání stráží, Orbán nejenže volby po roce 2002 zcela nečekaně prohrál, ale nepodařilo se mu vyhrát ani v dalších volbách 2006; bylo patrné, že hubenější léta jsou pro jeho vlastní klientelu už příliš dlouhá. Ať už dohoda existovala či nikoli, jedno je jisté: sotva bychom našli v našem regionu jiného lídra strany, který by zůstal v čele svého uskupení po dvou prohraných volbách.

I Orbánovi samotnému šlo tedy po roce 2002 o bytí, či nebytí, pravda, v „pouhém“ politickém slova smyslu, ale je snad pro politika par excelence, jakým Orbán nepochybně je, větší výzva? To tehdy začíná hrubnout jazyk politiky na úroveň hospodskou; nejmarkantnějším, nejpamátnějším a nejjednoznačnějším startovacím signálem byla Orbánova věta po prohraných volbách: „vlast nemůže být v opozici“. A jakkoli se snažíme měřit oběma stranám rovnoměrně, právě Orbánovi poslanci začali v tehdejším parlamentu mluvit o protivníkovi jako o nepříteli či vlastizrádci, oni začali rozdělovat nejen politiky, ale celý maďarský národ na úhlavní nepřátele, což pronikalo a proniká až na úroveň rodinných rozbrojů. O tom sotva lze pochybovat, to lze snadno doložit ze stenografických záznamů zasedání parlamentu i z médií Fideszu nakloněných. Nelze to odbýt odkazem, že to byla pouhá symbolická politická mluva pro udržení revoluční nálady zklamaných voličů a příznivců.

A zatímco v parlamentu zuřila prapodivná slovní válka, Orbán se – velmi pragmaticky – vydal do terénu a začal odspoda zakládáním takzvaných „občanských kruhů“ po celé zemi budovat stranickou infrastrukturu; ta byla oproti husté stranické síti socialistů, zděděné po komunistické předchůdkyni Maďarské socialistické dělnické straně, nepochybně děravější. Orbán se v parlamentu téměř neobjevil, ale mravenčí a houževnatá práce v terénu, na maďarském venkově, zoufalý ale přitom politicky pochopitelný maratonský „běh o život“ nakonec kýžený výsledek přinesl. Mezitím se v zemi vytvořila permanentní válečná nálada, za označením obce se objevily tabule: „V této obci pracuje občanský kruh“. A podobně. Rok 2006, události po prohraných volbách a nepokoje na maďarských náměstích, které si pamatuje jistě i český čtenář, byly už jen dovršením procesu, který započal nejpozději po volbách 2002.

Na všech frontách

Je-li protivník na lopatkách, rozkládá-li se před očima kdysi silná socialistická strana a má-li vítěz v parlamentu dvoutřetinovou většinu, jako měl Fidesz v roce 2010, snad konečně začne mravenčí, pilná a klidná práce, konečně Fidesz realizuje svůj jistě detailně propracovaný program, na jehož přípravu měl celých osm dlouhých let v opozici. Namísto toho však nastal další zběsilý kolotoč, roztočený jednak vyhladovělou ekonomickou klientelou Fideszu, která ho celou tu dlouhou dobu finančně držela nad hladinou, jednak mohutným očekáváním voličů, kteří byli ochotni uvěřit, že za jejich nepříliš utěšený stav mohou jen socialisté a liberálové. Orbán i zde realisticky odhadl očekávání a ve snaze je alespoň částečně a v standardních „evropských“ mezích uspokojit se vydal do Bruselu, aby od – ostatně stranického – kolegy Barrosa získal odklad snížení deficitu státního rozpočtu na požadovaná 3 %; kvůli tomu bylo Maďarsko dlouhá léta na pranýři a bylo proti němu vedeno kvůli vysokému deficitu řízení. Orbán žádal výjimku sedmiprocentního deficitu státního rozpočtu, a když ho Barroso, jenž byl v důsledku stále rostoucí evropské krize pod přísným dohledem především klíčových mocností Evropy, odmítl, lavina se rozjela a nezadržitelně a stále mohutněji se řítila do hlubin.

Orbán se rozhodl pro zavedení rovné daně, což sice výrazně pomohlo movitější části společnosti (a ještě více rozšířilo chudou periferii), především to však udělalo výraznou díru do státního rozpočtu. Orbánovi samozřejmě nezbylo než zacelit díru a rozhodl se to učinit jednak zestátněním 2. pilíře důchodového systému, jednak zavedením vysokých daní bankám a posléze i distributorům na trhu energie a telekomunikace. Zaklínadlem pro voliče bylo slovo „extraprofit“ – tím se vysvětlovalo dodatečné zdanění finančního sektoru. Ten v uplynulém čtvrtstoletí na středoevropských trzích rozhodně profitoval víc, než by si dovolil na trzích západních; týkalo se to i velké části povinného důchodového pojištění, nad kterým bděly důchodové fondy velkých bank. Druhý pilíř důchodového systému byl přitom v Maďarsku zaveden mnohem dříve než u nás a byl detailně propracován pro jednotlivé věkové skupiny podle toho, kdy vstoupily na trh práce (pro nově nastupující bylo povinné). Navíc byl přijat se souhlasem ústavní většiny parlamentu – včetně Fideszu! Nicméně Orbán se rozhodl riskovat i tento krok; ze začátku s příslibem dodatečného zavedení individuálních důchodových účtů. Dnes už se na původní sliby zapomnělo, třebaže demografický výhled Maďarska je naprosto tristní.

Až dosud jsme na půdorysu demokratického politického boje, a kdyby u toho zůstalo, patrně bychom nepřestali velebit bystrozrakost a politické mistrovství Viktora Orbána na věčné časy. Jenže Orbán hned zkraje narazil na ústavní brzdy demokratického systému: jednak na Ústavní soud, jenž v tehdejším složení ještě nebyl z větší části obsazen soudci Fideszu blízkými či přímo členy strany, jednak na tzv. Rozpočtovou radu parlamentu, složenou z renomovaných ekonomických odborníků navržených různými stranami (něco jako náš NERV). Ta bděla nad tím, aby byl státní rozpočet fundovaně sestaven a nebyl snůškou populistických slibů, který se obden mění. A pochopitelně v cestě stály i nezávislé soudy a samozřejmě média, která z počátku Orbánovy vlády ještě byla politicky vyrovnanější, především ta veřejnoprávní.

Pouhý strohý výčet jednotlivých zákonů (o problematických politických krocích nemluvě) by tu zabral několik stran. Za běžného fungování demokratického systému by na přijetí takového počtu zákonů čtyřleté období vůbec nestačilo, leč maďarské zákony se s dvoutřetinovou parlamentní většinou prosazovaly velmi originálním a jednoduchým způsobem. Samozřejmě vládní návrhy mají i v Maďarsku povinnou a klasickou cestu připomínkování a hledání konsensu (přinejmenším z hlediska pragmatické a justiční způsobilosti), návrh zákona podaný jako poslanecká iniciativa ovšem žádné cavyky nepotřebuje: je-li podán večer v deset, kdy už žádný divák zasedání parlamentu nesleduje, v noci může být klidně přijat... A je-li zákon zrušen Ústavním soudem dopoledne, odpoledne už může být zrušena pravomoc Ústavního soudu, aby do dané oblasti napříště zasahovat nemohl. A další den je týž zákon přijat. To nejsou teorie, to jsou reálné a konkrétní příklady maďarského parlamentarismu. Radu rozpočtovou bylo třeba samozřejmě rovnou rušit, popřípadě pak sestavit z minimálního počtu (celkem tří) Fideszu nakloněných a ve státní správě beztak pracujících úředníků.

Demokracie v závorce

V roce 2013 spatřila světlo světa rozsáhlá sbírka studií a statí pod příznačným názvem Magyar polip (Maďarská chobotnice) s ještě příznačnějším podtitulem A posztkommunista maffiaállam (Postkomunistický mafiánský stát). Obsahuje velmi fundované analýzy renomovaných odborníků, akademiků a politických publicistů ze všech oblastí současné maďarské společnosti a detailně popisuje proces, který se v ní v uplynulých letech odehrál. Pravda, je diskutabilní, zda přívlastek „mafiánský“ je z teoretického hlediska adekvátní historický, ekonomický či politologický termín, z praktického hlediska je však nepochybně výstižný. A je také pravda, že otcem a iniciátorem tohoto označení i samotné sbírky je bývalý maďarský liberální politik Bálint Magyar, a tedy a priori „úhlavní nepřítel“ Fideszu, to však neznamená, že sborník neobsahuje ponaučení, která si zaslouží širší pozornost. V něm je tu více, tu méně implicitně zachyceno i podhoubí, z kterého současná maďarská realita vyrostla, včetně politické odpovědnosti socialistické či liberální strany (hlavně jejich klientelismu). I proto by knížka zasloužila samostatnou pozornost i z české strany, ne-li rovnou překlad: popisuje leccos i z toho, co se odehrává na našich luzích a hájích.

Ať tak či onak, Orbán narazil na demokratické mantinely, které dříve proti předchozím vládám sám velmi obratně a úspěšně využíval. A bylo to tak dobře, byť vládám tyto mantinely vládnutí neusnadnily; ostatně sám Gyurcsány a mnozí další často vedli spor tu s Ústavním soudem, tu s prezidentem, tu s Rozpočtovou radou, ale nakonec demokratické mantinely, byť se skřípějícími zuby, vždy respektovali. Neobstojí ani otázka, jak by se předchozí vlády samy zachovaly při vlastní dvoutřetinové většině – taková situace v demokratickém Maďarsku už jednou nastala, kdy socialisté a liberálové za vlády Gyuly Horna ústavní většinu měli, a přesto se – dokonce z vlastní iniciativy – rozhodli, že pro přijetí ústavních zákonů si stanoví pro toto období většinu 4/5, která bránila, aby vládní strany přijaly ústavní zákony bez alespoň částečného souhlasu opozice, bez širšího konsensu.

A právě to je Rubikon, který Orbán překročil, když v dalším svém „laufu o život“ demokratický systém brzd a rovnovah uzávorkoval. Nebudu detailně popisovat, jak postupně obměňoval a obměňuje složení Ústavního soudu, kolik důležitých zákonů maďarský parlament přijal retroaktivně (například o předčasném penzionování soudců); na příslušném evropském fóru byly sice zrušeny, vzniklé interregnum však Orbán vždy velmi obratně stačil využít ve svůj prospěch. Není místa ani na skandální reformu veřejnoprávních médií, která musí odvysílat zprávy, jež nepřipravují sama, nýbrž jim je jednotně připravuje nově pojatá Maďarská tisková kancelář... Řada je předlouhá. Bez širšího konsensu přijatá nová ústava, která měla být neměnná jako text vyrytý do skály, ve skutečnosti však doznala ve velmi rychlém sledu několik elementárních změn. Zglajchšaltování mediálního trhu, nad kterým bdí rada sestavená z představitelů jediné strany. Náhlý jednosměrný tok státních zakázek k novým či staronovým klientům nestojí snad za řeč...

Je patrné, že Orbán neváhal hned zkraje svého vládnutí věrné adekvátně odměnit, a to i za cenu překročení demokratických pravidel. Dobře ale věděl, že musí ve své snaze zasáhnout do maďarské společnosti hlouběji: je nepochybné, že v Maďarsku širší střední vrstva v důsledku historického vývoje neexistuje a je jedním z nejpalčivějších úkolů takovou vrstvu vytvořit, ať už vyvstane z řad podnikatelů v průmyslové sféře, ve službách či v zemědělství. Když Orbán neviděl možnost dát věrným voličům nově privatizované podniky či zemědělskou půdu, alespoň rozhodl odebrat licenci na prodej tabáku stávajícím trafikantům a v nově vypsaném a formálně otevřeném konkursu dát „národní trafiky“ (skutečně se tak jmenují!) stávajícím či potenciálním příznivcům. V podstatě totéž se odehrálo a odehrává i při rozdělování zemědělské půdy. A aby byly osloveny i kapsy skutečně nejširších vrstev, Orbán – shodou okolností vždy před volbami, ať už celostátními, či jako dnes, před volbami do místních samospráv – vyrukoval s heslem o postupném a povinném snižování cen energie; postaral se i o to, aby to každý věděl: na měsíčním výkazu jsou firmy povinny klientům vykazovat nejen množství a cenu spotřebované energie, ale i konkrétní částku, kterou klient „díky vládě“ za měsíc ušetřil; v případě panelových domů domovníci povinně musí na nástěnce vyvěsit ušetřenou částku za společné výdaje...

Východní vítr

Dalším klíčovým momentem a pro velkou část maďarského obyvatelstva dokonce životní otázkou je devizová zadluženost statisíců občanů; vznikla v důsledku toho, že forintové hypoteční či leasingové, ale i spotřebitelské úvěry byly dlouhodobě vysoce úročeny, a tak se velká část obyvatelstva – často i samosprávy – zadlužila v nízkoúročených devizách; to bylo výhodné, dokud byl forint relativně stabilní. Rating Maďarska však v uplynulých pěti letech hluboce poklesl, a tím výrazně ztratil na své stabilitě i forint. Četné domácnosti, které pravidelně a již delší dobu splácejí dluhy, mají tak dnes dluh větší než na samotném začátku. A tak vláda, která „vede boj“ s bankami, s mezinárodními finančními kruhy a postupně – zatím ve dvou vlnách a již je připravena vlna třetí – napomáhala řešení svízelné situace domácností, je rozhodně sympatičtější a uchopitelnější než rozdrobená, v jednom kuse se hádající levice, která vystupuje v těchto sporech jako obhájce „abstraktních“ demokratických hodnot (jako je platnost smluv mezi bankami a klienty).

Nejen velmi snadným a účinným rozbíjením levice pojistil Orbán své druhé dvoutřetinové vítezství: přispěl tomu i novým volebním zákonem, který výhodně překreslil pro Fidesz volební obvody a vítězné straně zajistil takové přerozdělení ztracených hlasů, jež Fideszu dalo ve volbách v roce 2014 i při velké ztrátě voličů skoro dvoutřetinovou většinu. Chybějící jeden mandát jim přinesli etničtí Maďaři za hranicemi, kteří díky získání maďarského občanství měli letos možnost volit. Dvě třetiny byly na světě.

Všechny Orbánovy kroky byly od začátku pod drobnohledem Evropské unie. Snad nikdy Maďarsko nebylo tolik mediálně přetřásané ve světě a nepochybně i v kuloárech politických jako v době minulé i současné vlády. Orbán dlouho ujišťoval svět, že to je „pouhá hra“, že svět nemá sledovat „co říká, nýbrž co činí“, a velmi často přitom zdůrazňoval ultrapravicové nebezpečí ze strany Jobbiku, otevřeně protievropské a nedemokratické strany. Paralelně na domácí scéně mluvil o „pavím tanci“, který musí předvádět na západě Evropy, aby partnery uchlácholil či jim učaroval; občas se mu podařilo i pochlubit se, jak se mu v Evropském parlamentu – pochopitelně obrazně – podařilo uštědřit „pár pohlavků“ liberálním či socialistickým poslancům. A věděl taky dobře, že své zákony musí umně maskovat zákony evropskými: nebylo snad zákona, jehož „bezproblémový“ pandán by nenalezl v nějaké jiné evropské zemi; jen na to pozapomněl, že skoro všechny nově přijaté problematické zákony, někdy až na hraně ústavnosti, se kumulují v zemi jediné. Ostatně „držet krok s Evropou“ je nepochybně v zájmu Maďarska: v uplynulých letech, jak na to poukazují ekonomičtí odborníci, by se ani jediná investice v Maďarsku bez evropské pomoci nerealizovala a Maďarsko skutečně využívá evropské peníze mnohem lépe než Česko.

„Východní vítr“ či „otevírání bran na Východ“, jak se v Maďarsku říká zájmu o zajímavé východní trhy, neslouží pouze skutečnému hledání obchodních příležitostí napravo od mapy Maďarska, slouží i jako specifický politický prostředek pro zvýraznění vlastní politické důležitosti a velikosti pro ty, kteří leží nalevo od mapy Maďarska. Ostatně tuto – jak se maďarsky říká – kyvadlovou politiku hrálo Maďarsko nejednou i v minulosti. A nejen Maďarsko, naposledy v našem regionu i Vladimír Mečiar se o něco podobného pokusil; ponechme stranou i to, že dlouhodobě vždy k vlastní škodě...

Když Gyurcsány jako premiér jednal s Putinem o plynovodu South Stream, Orbán ho v ohnivém projevu označil za zrádce národa. Dnes je Orbánův mladičký ministr zahraničí nejen zastáncem téhož plynovodu, ale i jedním z těch, kteří pro Orbána a jeho vládu v absolutním utajení připravili smlouvu o rozšíření atomové elektrárny v Paksi včetně ruského profinancování výstavby, a tedy dlouholetého zadlužení Maďarska právě Rusku; energetická závislost na něm je již nyní enormní. Tajně podepsanou smlouvu maďarská vláda nezveřejnila, poslanci a veřejnost se k její části dostali až poté, co tak ruská strana učinila sama. Při nedávném projednání smlouvy v maďarském parlamentu se žádný z klíčových vyjednavačů neobjevil, aby obhajoval záměr před slabou opozicí. Premiér tam poslal jednoho státního tajemníka, v civilu básníka, jenž při obhajobě důležitosti další dostavby jaderné elektrárny uvedl, že „v Maďarsku lidé potřebují elektřinu i v noci, kdy slunce nesvítí, a ani vítr v Maďarsku nefouká tak často, aby na výrobu elektřiny postačily pouhé solární panely či větrné elektrárny“.

A věřili byste, že šéf maďarské centrální banky, „pravá ruka premiéra“, o kterou by Orbán „za žádnou cenu nechtěl přijít“, objevil „východní geny“ Maďarů v „červených skvrnách na zadečcích maďarských a japonských čerstvě narozených nemluvňat“? Ty brzy po narození mizí, jsou však nepochybně znakem geniality některých východních národů. Guvernér to hned zatepla sdělil japonským vědcům.

Boj o minulost

Nechci však brát současné problémy Maďarska na lehkou váhu, přibližovat je pomocí veselejších až surrealistických situací, které politická scéna vyrábí jako na běžícím pásu. Obzvláště markantně ve společenské sféře, na úrovni symbolického politizování, které Orbán ovládá brilantně. Vedle politiky biče se nezapomíná ani na cirkus pro davy. Stavějí se honosné stadiony pro neexistující maďarský fotbal; oproti výstavbě nudných a nezajímavých dálnic, které prosazovala vláda Gyurcsányova, se rekonstruují pompézní velká náměstí a při té příležitosti z těch náměstí mizí symboly staré a jsou nahrazovány symboly ještě staršími, nápadně evokujícími hodnoty horthyovského Maďarska.

Letošní rok vyhlásila maďarská vláda za Rok holokaustu. To byl signál na Západ: vláda skutečně nestojí o antisemitismus, který se rozmáhá, nýbrž chce důstojně a s adekvátní pietou připomenout nejčernější dějinné události. Orbánova vláda slíbila své kroky sladit s maďarskou židovskou obcí; ve chvíli, když ony organizace zjistily, že jednou z kulturních událostí má být nový pomník na budapešťském náměstí Lajose Kossutha pochybných estetických a ještě pochybnějších ideových kvalit, od jednacího stolu odešly. Socha z dílny Fideszu blízkého sochaře měla zobrazit „nevinné Maďarsko“ v podobě archanděla Gabriela, na který zákeřně udeří „říšský orel“. Proti plánu se zvedla vlna odporu, a když to vláda viděla, s blížícími se celostátními volbami na jaře na jistý čas ustoupila s příslibem, že se k jednání se židovskými organizacemi po Velikonocích vrátí. Místo toho těsně po volbách v průběhu jedné noci obsadila policií část náměstí, kde se památník začal stavět. Vlna odporu části obyvatelstva se opět zvedla, když však jednoho dne pozornost občanských odpůrců na chvilku ochabla a občanské hlídky na náměstí, které i v noci vartovaly ve snaze zabránit postavení sochy na hotové základy, polevily v ostražitosti, dílo bylo v noční tmě postaveno. Vydařená groteska jako by vystoupila ze stránek minutových grotesek Istvána Örkénye: dvoutřetinová vláda nejjednotnějšího národa v Evropě významný památník postaví na jedno z centrálních náměstí hlavního města tajně, v noci a veřejnosti ho oficiálně nepředá.

Jak je to možné? Jak je možné, že Maďarsko, které v lecčems bylo příkladem v 19., ale i 20. století i Čechům, dalo světu vynikající vědce, umělce, zdatné řemeslníky i houževnaté a vytrvalé zemědělce, které tak odhodlaně vydrželo dlouhá staletí mezi indoevropskými národy, protože bylo schopné a ochotné integrovat se do evropské civilizace všemi svými tvůrčími silami, najednou jako by ztratilo orientaci?

Odpověď snadná není a jistě by vyžadovala četné jemnější distinkce, než uvedu. Je pravda, že Orbán mnohem lépe rozumí širokým vrstvám Maďarů než kterýkoli jiný politik. Přesně pochopil, že nedotažená modernizace na konci 19. století a na začátku století dvacátého, následné trianonské trauma horthyovského Maďarska a posléze falešnost stalinistického lžisocialismu i krví potřísněného kádárismu uchovaly v duších Maďarů, maďarského venkova mnohem více premoderního, než co dokázala urbánní moderna, natožpak postmoderna. A je také mnohem snadnější vsadit politický um do dočasně jistého a spolehlivého zvládnutí technologie udržení moci než do nedohledného a na oko méně atraktivního dotažení dějinami přerušované modernizace. To jistě poskytuje vysvětlení i pro jednu z posledních afér na mezinárodní scéně. Tu vyvolalo Orbánovo prohlášení o budování „iliberálního státu“ a o východních vzorech ekonomicky úspěšných, protože autoritativně řízených zemí.

Kam až?

Orbán má nepochybně pravdu: demokraticky řízené země kladou svou mnohým odpornou „politicky korektní“ mluvou mnohem větší překážky do cesty rychlého vývoje než společnosti autoritářské. Ba co více – a na tom velký kus Pravdy nepochybně také je –, světový řád přímo volá po zániku bipolárního světa po novém uspořádání, které propastné ekonomické a sociální rozdíly zásadně přehodnotí. Orbán, jak se zdá, je o této budoucnosti světa zcela přesvědčen, chce ji předběhnout, chce být jedním z tvůrců tohoto světa, byť to může znít nadneseně od malého premiéra malého středoevropského státu, který je v této chvíli na kordy se celým světem.

To vše dobře poslouží budování falešného sebeobrazu národa i sebe sama: drobný David vede statečný boj proti Goliáši. Společnost je v onom fiktivním boji podřízena jasnozřivému a chytrému Davidu, který nepotřebuje spolubojovníky, nanejvýš diváky, kteří mu v jeho nerovném boji vedeném – údajně – za ně a místo nich tleskají. A jsme u dalšího klíčového faktoru orbánismu: nejen na stále naditějších kapsách příznivců před očima vyrůstá zdatný rek, za bezpodmínečnou loajalitu sám dává vyrůst nové vládnoucí třídě na nejrůznějších úrovních řízení: novými maďarskými bankami počínaje přes centrálně řízené školství až po ředitele župních či městských divadel.

Přednedávnem spatřil světlo světa dosud nevydaný rukopis Sándora Máraiho, jednoho z nejvýznamnějších představitelů urbánní, měšťanské maďarské literatury. Těch zhruba sedm archů rukopisu, který zachycuje vývoj maďarské střední vrstvy po německé invazi, Márai záměrně vynechal ze svých zpovědí, jež vyšly i česky pod názvem ZpověďZemě, země! Klasický měšťan, který se svým rozsáhlým meziválečným dílem snažil zachytit veškeré nepostradatelné hodnoty své třídy, jež před jeho očima chřadla a upadala, aniž by stačila v širší maďarské společnosti zakořenit, podává v několika kapitolách břitkou a nemilosrdnou kritiku své třídy v inkriminované době. Márai nakonec tyto kapitoly do Země, země! nezařadil, neboť nechtěl své již beztak oslabené třídě po válce uškodit, dnes už nicméně čteme i o rubu části této třídy, o tom, kterak se zachovala, když vstoupily v platnost protižidovské zákony.

Dacan, jenž měl pod ochranou a z vůle cizí mocnosti pocit, že teď, „po období strádání“ má právo „na odškodnění“. A co že to bylo to „odškodnění“? Polír, který nebyl dost nadaný a pilný, měl za to, že nastal okamžik, kdy může obejitím konkursních podmínek získat tučnou zakázku na výstavbu nějaké letecké dráhy, lékař, jenž neměl pacienty, protože jeho léčebným metodám a diagnózám nikdo nevěřil, najednou spatřil příležitost, aby byl jmenován primářem v nemocnici, advokát, jenž řešil jen žabomyší spory, nabyl dojmu, že díky protižidovskému zákonu stanovujícímu „numerus clausus“ může vpochodovat do advokátní kanceláře velké banky či průmyslového velkopodniku hlavním vchodem. Špatný spisovatel, průměrný či nenadaný šmírák dospěl k přesvědčení, že udeřila hodina, kdy si na základě svého původu může konečně i on vynutit úspěch a potlesk... Groteska i nemožné se v tu chvíli uskutečnilo. V cirkusu městského parku zakázali klaunovi-trpaslíkovi židovského původu produkci jeho smutně komického řemesla s odůvodněním, že „Žid přece nemůže být trpaslíkem“.

Márai samozřejmě dobře věděl, že jiná selekce určovala společenské postavení i v době komunismu, a zdá se, že Orbán taky velmi dobře ví, že vlastně jen realizuje prapodivný mix nedávné reálné historie: tu z horthyovského, tu z kádárovského Maďarska. Sugeruje občanům, že ve společnosti je to vlastně tak vždycky; může se ti stát cokoliv, hlavně abys měl věřit, že se o tebe vláda v případě největší nouze postará. Kruh sebestředného nacionalismu se uzavírá: jsme sami a naše malicherné problémy jsou nicotné proti problémům, které naše elita za nás řeší s celým nepřátelským světem.

Zdá se, že Orbánovi všechny plány vycházejí: demokratický systém je v troskách, kamkoli se rozhlédne, vidí jen vděčně přitakávající vlastní karikatury, opozice ochrnutá leží a pofoukává si bolístky. Kde by mu mohli něco vyčítat, doma či v zahraničí, tam nepůjde. Nebo ho tam ani nepozvou. Objevily se ale v poslední době neobratné, zatím slabé, ale nadějné hloučky mladých, kteří se začali opatrně a nejistě srocovat do různých seskupení, do autentické občanské společnosti. Slovo „autentické“ je namístě, protože Orbán i na občanskou sféru myslel, když nechal vytvořit sobě nakloněná „spontánní“ občanská sdružení, která v případě potřeby masově pochodují a mohutně podporují... svou vládu!

Orbánova vláda ani vteřinu nezaváhala, když zjistila, že některá z těchto autentických sdružení využívají finance západního světa (Norska, ale i jiné) na podporu protivládních politických akcí. Týž Orbán, který ve své kariéře nemálo získal díky obdobné či dokonce stejné podpoře před rokem 1989, tato uskupení dnes bez uzardění prohlašuje za služebníky cizích mocností, kteří bojují proti Maďarsku a Maďarům. Kvůli podezření z „protiprávního jednání a hospodaření“ vysílá jeho vláda na zadržení dvou žen četu protiteroristického komanda. Když vzápětí Bill Clinton i Barack Obama zmíní Maďarsko v kontextu autoritativních zemí z Východu Evropy či Asie, Orbán i jeho nový ministr zahraničí bez skrupulí prohlásí, že oba američtí prezidenti jsou o situaci občanských iniciativ v Maďarsku špatně informování.

Bezprostřední nebezpečí však Orbánovi od občanské společnosti nyní rozhodně nehrozí. Spíše, jak to bývá, se může objevit trhlina tam, kde to vůbec nečekáme. V Maďarsku je všeobecně známo, že tři nejvýznamnější ústavní činitelé – prezident, předseda parlamentu i premiér – jsou spolužáci z právnické fakulty, jejichž cesta ze školních lavic vedla rovnou do nejvyšší politiky. Dnes se však v politice objevují další bývalí spolužáci, kteří dosud tvořili dlouhému běhu o život Viktora Orbána „jen“ ekonomické zázemí. Zcela nepokrytě dávají najevo, že svému politikovi, kterému jeho trať vydláždili, nedovolí, aby jim na cestě házel tu a tam nějaké klacky pod nohy. Možná vypukl nějaký závodní běh politiků a mocných podnikatelů, kterým se stále častěji v Maďarsku říká oligarchové. Jako by kromě „být, či nebýt“ šlo také o „kdo s koho“.

Evropa i celý civilizovaný svět by však ani přesto neměly – alespoň podle mého názoru – pustit ruce Orbánovi a vyloučit ho ze svého kruhu. On totiž – alespoň prozatím – vždy doběhl jen ke zdi, kterou mu postavili na nejzazší mez jeho zájmu; pak couvl. Jde o to, kamjak se mu meze postaví. A také o to, aby měl kam couvnout. Podle toho bude pokračovat.

Evžen Gál (1957) je hungarista, přednáší na Filozofické fakultě UK. Byl ředitelem Českého centra v Budapešti.

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.