Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 5 > Antonín Rašek: Ukrajinská krize: zmrazení výhodné pro všechny?

Antonín Rašek

Ukrajinská krize: zmrazení výhodné pro všechny?

Vladimir Putin se stal, a to nejen mediálně, hlavní postavou krize. Jelcinovo Rusko se sice jevilo svobodněji, ale prospělo nakonec víc oligarchům než občanům. Proto v ruských podmínkách, ať se to komu líbí nebo ne, musel kdosi jako Putin přijít. Liberální demokracie v Rusku není doma a dlouho nebude.

Putin je nyní v zemi oblíbený jako nikdy dosud. Stačilo anektovat Krym, s jehož přivtělením k Ukrajině za Nikity Chruščova se většina Rusů nesmířila.

Po vlně nacionalismu a tváří v tvář postukrajinské realitě si Putin těžko oblibu udrží. I Rusko ponese následky. To je ale věc Rusů. Proč však Putina příznivěji, ač bez iluzí přijímala i nemalá část naší dosud kritické veřejnosti? Je to paradoxní, spíš bychom očekávali opak – jako u těch, kdo deklarují náklonnost k odkazu Václava Havla. Ale i těch se ozývá méně.

V té změně postojů hrály roli emoce. Česká veřejnost zaregistrovala, že ruský prezident se osobní angažovaností na přípravě zimní olympiády v Soči chtěl zapsat do historie – a představitelé západních zemí mu na ni nepřijeli. Pod záminkou, která by se našla snad ve všech zemích, kde se světové sportovní hry konají.

A do toho vrcholil Majdan, který se dal vnímat i jako kontrapunkt her. Co je nejhorší: našincům se v médiích a ve vystoupení některých politiků vnucoval jako obdoba našich listopadových událostí. Když lidé na obrazovkách pozorovali, co se v Kyjevě děje, žasli, že by se snad něco podobného mohlo dít před čtvrtstoletím u nás. Přihlášením k analogickému srovnání to dorazila Madeleine Albrightová.

Svou roli sehrálo, že EU připravila podepsání asociační smlouvy s Ukrajinou nepří­liš zodpovědně. Její představitelé, zejména komisař pro rozšiřování Evropské unie Štefan Fülle, museli vědět, že jdou do střetu s ruskými zájmy. Putin chtěl, aby Ukrajina vstoupila do Eurasijského svazu. Za této situace, po vyhodnocení možností Evropské unie a Severoatlantické aliance, se mohl s jistotou rozhodnout přičlenit Krym. Využil příležitosti.

Následné události na jihovýchodní Ukrajině podle některých vojáků a komentátorů měly od Krymu odvést pozornost, aby se jeho nové začlenění jevilo jako fait accompli. Pokud by to byla pravda, asi se události vymkly režii, trvaly a trvají nebezpečně dlouho.

Na druhé straně nešlo nezaregistrovat, že Putin stáhl vojska z hranic, nepodpořil referendum na jihovýchodě, uznal volbu nového ukrajinského prezidenta Petra Porošenka a nechal si parlamentem odejmout právo zasáhnout na Ukrajině ozbrojenými silami. Není ovšem nelegitimní názor, že to mohla být kamufláž, jež vedla k takzvané hybridní válce.

Nelze se ani zbavit dojmu, že část lidí u nás sleduje krizi jako (sice tragické) zápolení dvou nepříliš oblíbených mužstev – zápas o cenu, kterou nepovažují za prestižní, o zemi. Evropská unie zvolila ošidnou strategii a Putin byl zprvu vždy o tah, ne-li o víc napřed. Zlatou medaili ale může získat někdo jiný, i když nyní ani to už pravděpodobně nepřipadá v úvahu. O čem nikdo pochybovat nemůže: cenu zaplatí unijní a ukrajinští poplatníci. I Putin přestal bodovat. Eskalace už neprospívá nikomu.

Čas pro Putina pracovat nebude, když události na jihovýchodě Ukrajiny potrvají příliš dlouho. I přes zjevnou chatrnost ukrajinských ozbrojených sil málokdo věří, že by bez ruské pomoci separatisté vydrželi. Nejhorší by bylo, kdyby se tak dělo s cílem vytvořit stát, jako je Podněstří. Nadějí je příměří, i když nikdo neví, co se vyvine.

Americká chyba: rozchod s Ruskem

Spojené státy mají za sebou 238 let existence, jsou dominantní supervelmocí a v historii překonaly pět velikých krizí – občanskou válku, první světovou válku, hospodářskou krizi 30. let, druhovou světovou válku a Vietnam. Dvakrát významně pomohly Evropě. Z každé krize vyšly posíleny a stmeleny. Nynější krize je odlišná. Komplexnější, výrazně ovlivněná globalizací. USA hrozí kvůli dluhům a neúspěšným vojenským operacím ztráta dominance. Krize přerostla v krizi západního světa a má charakter krize systémové.

Rusko má tisíciletou historii, krvácelo v občanské a ve světových válkách, prožilo carismus a komunismus, který po ne zcela zvládnuté transformaci zanechal zatěžující dědictví. Proto se jeho vládcům nedaří obnovit někdejší postavení, i když o to usilují. To není jen ve vojenské moci a přírodním bohatství. Ty však Rusku dávají významný potenciál k přežití.

Spojené státy a Rusko rozdělovala bolševická revoluce, za druhé světové války se s Velkou Británií a Francií podařilo vytvořit spojenecký svazek proti nacistickému Německu, fašistické Itálii a militaristickému Japonsku. Časopis Time označil v roce 1942 Stalina za muže roku, pro Roosevelta to byl Uncle Joe – Strýček Josif. Po válce byly obě supervelmoci desítky let protagonisty studené války, kterou se podařilo překonat jen zčásti a nyní hrozí její obnova.

Pro Spojené státy bylo Rusko neuralgickým bodem a Rusku Spojené státy skýtaly vděčný obraz nepřítele. Obamův pokus o reset, pokud byl myšlen vážně, nevydržel ani jeho prezidentské období. Nejspíš byl neustále pod tlakem neoliberálních konzervativců. Protože americká politika není schopná najít adekvátní strategii pro překonání krize a pozitivní vývoj, Rusko se dostává do ohniska kritické pozornosti. Poté mu nezbývá než upevňovat svazky s nezápadními zeměmi. Válka řešením není, byla by apokalypsou. Vojensko-průmyslový komplex se bude muset spokojit se zvýšeným zbrojením, ke kterému současné napětí vede.

Výsledkem patu, jehož jádrem je pat jaderný, bude po bipolárním a následně multipolárním uspořádání s americkou dominací vytvoření tripolárního nevyváženého modelu tvořeného západním společenstvím (EU, NATO a plánovaná euroatlantická smlouva), rozšiřujícím se BRICS včetně Euroasijského svazu a Šanghajské organizace spolupráce a destabilizovaným územím táhnoucím se od Afghánistánu přes Střední a Blízký východ po Afriku se sílícím muslimským radikalismem.

Nové uspořádání západní svět minimálně na určité období oslabí, což povede k dominantnějšímu postavení Číny v závěsu s Ruskem. Americká strategie zaměřená proti Rusku tak bude mít bumerangový efekt.

Lze předpokládat, že pět vážných ohnisek napětí (Afghánistán, Irák, Sýrie, Libye, Ukrajina) ovlivní i příští americké prezidentské volby. Proti sobě budou nejspíš stát demokratka Hillary Clintonová a republikán s izolacionistickou politikou Randal Howard Paul, který řekl: „Obamo, musíme se stáhnout. Všude nás nenávidí. A hrozí bankrot naší země.“ Je v tom jistě už předvolební rétorika, ale nejen ta.

Evropa před emancipací

Evropa se s novou situací musí vyrovnat. Měla by směřovat k větší emancipaci, realizovat samostatnější politiku vůči USA. Neobejde se to bez reprezentace světadílu. Tou může být jen Evropská unie, která sportovně řečeno není vzhledem k ukrajinské krizi zrovna v nejlepší formě. Ozvaly se hlasy, že Putin Evropu a EU stmelil, záhy se však projevily a projevují trhliny. Budou-li přijaty další sankce, jednota se bude drolit.

Ukázalo se to i v postojích k výsledkům summitu Severoatlantické aliance ve Walesu. Také v alianční agendě, stejně jako v politice obecně, platí umění možného. Plánované záměry byly splněny jen zčásti. Mnohými očekávaná tvrdá reakce na počínání Ruska zůstala víc v rétorice. Ale Aliance jako organizace založená na konsensu musí předem počítat s tím, co je společně průchodné. Co bude přijatelné pro země s kritičtějším pohledem na Rusko (Spojené státy, Velká Británie, Polsko, Rumunsko, pobaltské země) i s postojem smířlivějším (Německo, Francie, Španělsko, Itálie, Norsko, Slovensko, Maďarsko).

Možná přestává platit, že v každé době se najdou osobnosti, které zvládnou i katastrofické situace. Jako to za hospodářské krize dokázal F. D. Roosevelt, za druhé světové války Winston Churchill; kubánskou krizi zvládli J. F. Kennedy a Nikita Chruščov.

Přesto má Evropa výhodu, že si vytvořila dlouhodobě působící organizační prvek – Evropskou unii; evropské země jsou spolu s USA a Kanadou v Severoatlantické alianci. Spojené státy (vlastně také společenství), Čína, Rusko, Indie, Brazílie a Jihoafrická republika opírají svou moc o vlastní stát. Pět z těchto států vytvořilo BRICS, což je odlišná organizace než EU. Rusko vytváří Eurasijský ekonomický svaz.

Zastánci EU, tím spíše federalisté si musí připustit, že se dostala do nejsložitější situace za dobu existence – přehnala to s přijímáním nových členů. Podcenila důsledky nabídnutí asociativní smlouvy Ukrajině. Komplikujícím faktorem je, že unijní iniciativa nebyla jen jejím záměrem. Dokonce je možné se domnívat, že byla přes prostředníky, například předsedu Evropské komise Jose Manuela Barrosa, iniciována odjinud, ze Spojených států. Důvodem americké strategie je postupná ztráta dominantního postavení USA, způsobená neúspěšnými vojenskými operacemi, ekonomickou a finanční krizí, enormními dluhy a kauzami, které Američanům zkomplikovaly vztahy s jinými zeměmi, zejména evropskými (WikiLeaks, Snowden, odposlechy vysokých činitelů, získávání agentů zpravodajských služeb ve spojeneckých zemích).

Vývoj na východě a jihu od EU měl být ovlivněn politikou Evropského sousedství. EU ale nedocenila anebo přecenila svůj vliv a roli „měkké síly“ na vývoj v zemích do politiky Evropského sousedství zahrnutých. V rámci politiky Evropského sousedství byla zformulována politika Východního partnerství, usilující o uzavření asociačních dohod s postsovětskými zeměmi sousedícími s Ruskem. V současné době je EU uzavřela s Ukrajinou, Moldavskem a Gruzií. Do Východního partnerství nebyla z polské iniciativy, konzultované možná s USA, zahrnuta Ruská federace, s níž se EU rozhodla jednat samostatně. Rusko mělo a má k Východnímu partnerství výhrady; zřetelně se to projevilo v případě Ukrajiny.

EU není stát, ale o sdružení států, v zahraniční a bezpečnostní politice se prosazuje zásada mezivládní spolupráce, při níž se významně prosazují zájmy jednotlivých, především velkých členských států. Druhým komplikujícím faktorem jsou některé bezpečnostní aktivity. Jeden z přátel mi napsal: „Kam vstoupíme s ušlechtilým odůvodněním, že přinášíme civilizaci a demokracii, tam vytvoříme chaos, kterému nakonec nerozumíme ani sami. Celé dosud relativně klidné oblasti, na zvyklosti a poměry místních lidí určitě, uvádíme na mnoho let do nesnází. Tunisko (dříve země s francouzským nádechem, nyní tu vládne islámské tmářství), Libye (druhdy v podstatě nejvyspělejší země Afriky, nyní rozvrácená), Egypt (země s pevným režimem, ke kterému se musela vrátit), Sýrie (to už je snad úplně bez komentáře), Irák (ani tady není všem dnům konec), Afghánistán (po dvanácti letech je budoucnost horší než na začátku), Ukrajina...“

Málokdo už pochybuje, že unipolární svět – při dominanci Spojených států – jako důsledek studené války končí. Nemá-li být nahrazen studenou válkou jiného typu, západní mocnosti musí navázat dialog s novými mocnostmi BRICS: jaká mezinárodněpolitická pravidla zavést a jak je respektovat v budoucnosti? Ještě je čas. Když jej promeškáme, při jejich dynamickém vývoji už brzy nemusejí být ochotny se s námi bavit.

Co zdědí Stoltenberg po Rasmussenovi

Ve dnech 4. a 5. září se ve velšském Newportu konal 26. summit Severoatlantické aliance. Podle jejího generálního tajemníka Anderse Fogha Rasmussena se původně pro vedoucí představitele aliančních zemí měl stát příležitostí projednat ukončení mise ISAF v Afghánistánu a otevřít novou kapitolu angažmá NATO v této zemi.

Již před summitem si někteří představitelé mysleli, že je nevyhnutelná podstatná reforma aliance, jinak se s bezpečnostními problémy nevyrovná; řekl to i jeden z kandidátů na generálního tajemníka, bývalý italský ministr zahraniční Franco Frattini. Aliance by se podle něho měla soustředit na pomoc zemím zasaženým válkou i na přestavbu organizační struktury. Větší roli by měla hrát Evropa. Konkurenci mezi evropskými zeměmi při vývoji, výrobě a prodeji zbraňových systémů by měl nahradit společný obranný trh a průmysl.

I když náš velvyslanec Jiří Šedivý ubezpečoval, že jednání se podrží původního programu, prioritou se zákonitě stala ukrajinská krize. Řeč proto musela přijít na nízké vojenské rozpočty, nutnost zbrojit a posoudit již předem kontroverzní záležitost: posílení aliančních jednotek na území východoevropských členských zemí. K tomu měly nejen naše země, ale i Francie, Španělsko, Itálie a zčásti Německo výhrady.

Nemohlo být překvapením, že summit skončil kompromisem. Pokud jde o zvyšování vojenských rozpočtů, zůstalo jen u doporučení, jakkoli bylo vyjádřeno výrazněji. Místo divize bude vytvořena jen brigáda rychlé reakce v počtu čtyř tisíc vojáků, kteří budou vyčleněni z již existujících jednotek jako hrotová síla. Neprošel návrh na vybudování nových aliančních vojenských základen na území postkomunistických zemí. Budou tu vybudovány jen prostory, kam se jednotky brigády rychlé reakce v případě krize přesunou. Bývalý dánský premiér Anders Fogh Rasmussen to jistě neměl v čele NATO nejlehčí. Nastoupil do funkce, když se americkým prezidentem stal Barack Obama, který měl jiné představy o bezpečnostní politice než jeho předchůdce George W. Bush. Bylo zřejmé, že zahraniční mise v dosavadní podobě musí skončit.

Rasmussenovi se po rozhodnutí nebudovat protiraketový systém v Polsku a v České republice nepodařilo prosadit záměr propojit americký, ruský a alianční protiraketový systém. Asi proto, že ten u nás nebyl budován proti Íránu, jak byl prezentován. Zkomplikovala se i situace v Afghánistánu: odcházející prezident se odmítl summitu zúčastnit a poslal za sebe ministra obrany.

I když za Rasmussena byla přijata nová strategická koncepce, v Alianci k podstatnějším změnám nedocházelo ani po vážných událostech tzv. arabského jara. Navzdory tomu, že v aliančním geostrategickém prostoru byla země, která si ve vojenské doktríně definovala NATO jako nepřítele, v koncepci dosud platí, že „Evropa zažívá z vojenského hlediska nejbezpečnější období svých dějin“. Rasmussen na sklonku své vrcholné kariéry určitě nečekal, že ho zaskočí ukrajinská krize. Může to jednou být charakterizováno i jako selhání a nedostatečná kooperace s Evropskou unií ve věci asociační dohody.

Obamovi ukrajinská krize ukončila reset. Ani jeho snaha výrazně omezit jaderný potenciál příliš neuspěla. To neznamená, že se téma resetu nevrátí. Bez Ruska není Ukrajina řešitelná. Jak se ukazuje, Rusko se muselo angažovat i v Sýrii a nyní v Iráku.

Tohle dědictví zůstane na Rasmussenově nástupci, který byl ve Walesu bez pompy instalován. Když se mezi kandidáty objevilo jméno bývalého norského premiéra Jense Stoltenberga, začala se šířit obava, že přichází Neville Chamberlain, když potřebujeme Winstona Churchilla.

Stoltenberg je ale z možných kandidátů nejspíš nejvhodnější. Má za sebou osmiletou premiérskou kariéru v prosperující zemi. Zvládl i tak vážnou krizovou situaci, jako byl útok Anderse Breivika na ostrově Utoya. Měl podporu Obamy, Camerona, Merkelové i Hollanda. Je to lepší volba než některý z kandidátů ze zemí v bezprostřední blízkosti ukrajinské krize.

Stoltenberg ve srovnání s premiéry většiny zemí věnoval ozbrojeným silám své země větší pozornost: norští vojáci se zúčastnili mise v Afghánistánu i akce v Libyi. V Norsku s povinnou vojenskou službou se uvažuje o povolávání – v souladu s emancipační politikou – žen.

Odvaha proti sankcím

Ačkoli o účinnosti sankcí je přesvědčen málokdo a spíše si uvědomujeme jejich bumerangový efekt, zprvu jsme neměli odvahu je zásadně odmítnout. Asi proto, že nemáme-li jasnou zahraniční a bezpečnostní strategii, je pohodlnější se přizpůsobit. Mohli jsme alespoň dát najevo, že tak činíme ze solidarity se západním společenstvím. Nebylo by to tak velké rebelantství, podobnou motivaci má i naše účast ve většině zahraničních misí. Jenže čas oponou trhnul. Sice zatím není změněn svět, ale premiér Bohuslav Sobotka se odvážil posoudit, jak dalece poškodí sankce náš ekonomický vývoj. Části vlády došlo, že reakce veřejnosti jsou rozpačité. Navrhovat podnikatelům, aby se hojili na Balkáně, v Bělorusku, Kazachstánu, Ázerbájdžánu, Saúdské Arábii, emirátech, Číně, Jižní Koreji, na Filipínách či v Latinské Americe? Připomínal státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza, že Rusko vždy bude rizikovým teritoriem, ale mnohé uvedené země na tom nejsou lépe.

Milan Zelený pro Parlamentní listy napsal: „Přijmout Obamovy sankce, když USA nemají žádný business s Ruskem, tj. přijmout sankce, které nikdy nefungovaly a fungovat nebudou, přijmout je v EU, která je na Rusku významně závislá, je tím Putinovým ,protitahem'. Navíc se může Rusko vydat cestou autonomie a nezávislosti a posunout se od globalizace k relokalizaci. Čeští politici nyní hledají nová odbytiště pro podnikatele – zamyslete se nad touto větou a představte si Tomáše Baťu – jak mu Masaryk hledá odbytiště.“

Má smysl zůstávat v Afghánistánu?

Byla po 11. září 2001 strategie války proti terorismu za prezidentství George W. Bushe adekvátní, když důsledkem je přinejmenším padesátinásobné množství obětí, znásobení řad teroristů a několik destabilizovaných zemí? Jen v Iráku zahynulo víc amerických vojáků než všech lidí při útoku na Dvojčata. Místní se tak přesně nepočítají. Jeden z našich vysokých důstojníků nazval Bushovu strategii válkou proti nášlapným minám.

Základním faktorem zůstává solidarita se spojenci, myšlenka kolektivní obrany. Ta nad pochybnostmi o smyslu nejen mise v Afghánistánu převažuje. Naše někdejší i současné váhání má však své důvody. Už zpočátku bylo jasné, což se u nás otevřeně psalo, že v Afghánistánu dojde k vietnamizaci konfliktu. Britové tu ve třech válkách v letech 1838–1919 byli vždy poražení a museli odejít, takže se vše vrátilo do středověkých poměrů. Sověti v letech 1979–1989 dopadli jako Britové. Ani to nebylo pro Američany poučením. Možná nás napadne, že i solidarita má své meze. Nebyli bychom ze spojeneckých zemí první.

*

Nejblíže pravdě je snad názor mého ženevského přítele Jana Vítka: „Konečný výsledek ukrajinského konfliktu bude grosso modo zmražení stávající situace, která nechá některé územní spory s Ruskem otevřené. To bude Putinovi vyhovovat. Zablokuje se tím možnost vstupu Ukrajiny do NATO, protože v jeho chartě je ustanovení, že žádná země, která má nevyřešené územní problémy se sousedy, nemůže být přijata za člena. Vytrhne to trn z paty i Petru Porošenkovi, který je pod tlakem, aby Ukrajinu připojil. Členství v NATO je otázka klíčová, a takhle se smete pod koberec.“

Antonín Rašek

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.