Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 5 > Veronika Opletalová: Fotobanky a volné asociace

Znaky

Veronika Opletalová

Fotobanky a volné asociace

Všude omílají, že prožíváme ten visual turn. Taky ho prožívám, občas víc, než bych chtěla. Nejednou jsem strávila hodnou chvíli hloubáním nad vztahem mezi zpravodajským článkem a doprovodnou fotografií (rezultát: volná asociace). Pak jsem objevila fotobanky a začala chápat: jsou komfortní, bezbřehé, najdete v nich snad úplně všechno kromě toho, co přesně hledáte. A někdy dokonce i to.

Obraz může doprovázet text nejrůznějším způsobem – může vystihnout celkové vyznění, podtrhnout nějaký dějový moment, zobrazit leitmotivický symbol; pěkně o tom referuje studie Text a jeho ilustrace od lingvisty Františka Daneše, která poukazuje na omezení obrazových sdělení (zejména v oblasti narace) i na možné rozcházení interpretace ilustrátora a čtenáře, ale zmiňuje i informační hodnotu ilustrací. Jako absolventka oboru ilustrace jsem se na různých autorských čteních ze zvědavosti ptala autorů, jestli by si přáli, aby jejich dílko bylo ilustrováno. Většinou přišly rozpaky. „Přijde na to, co by to bylo.“ „Možná by to nevadilo.“ Přemýšlím, jak by dotyční zvládali situaci, kdyby byli nuceni ke každé básni nebo povídce sehnat obrazový doprovod. Právě v takové situaci jsou dnes tvůrci zpravodajských sdělení, v televizi, na internetu a stále častěji i v novinách.

Sémiotik Martin Foret poukazuje ve svém článku Referenty vizuálního zpravodajství jako zastření referovaných událostí na to, že „zpravodajství zpracované formou komplexního komunikátu je předkládáno jako úplné, je považováno za jakousi ‚ideální' formu zpravodajství a stává se standardem, resp. normou.“ Zkrátka a dobře vedle textu ještě musí něco být – ideálně v dobrém rozlišení, zajištěné s ohledem na práva k reprodukci, vše přitom musí být opatřeno rychle, pokud se jedná o zpravodajství aktuální. V kontextu těchto skutečností už se (z perspektivy producenta sdělení) jeví informační hodnota a vlastně i přímá souvislost jako záležitosti podružné. A tak dochází k tomu, že obrazové sdělení „nereferuje o události (o níž referuje složka verbální), ale de facto ji zastírá“, píše Foret.

Hledání obrazového materiálu

Existuje množství institucí, u nichž je možné obrazový materiál opatřit: vedle archivů a knihoven mají své obrazové archivy i některá muzea, univerzity, stále významnější roli hrají fotobanky při zpravodajských agenturách (u nás ČTK). Vedle těchto tradičních institucí se v posledních letech prosazují i internetové „komerční“ fotobanky. Jistě, i ostatní instituce si za poskytnutí obrazového materiálu většinou účtují poplatky (a zpravodajské fotobanky nemalé), ale jejich cílem je obrazový materiál uchovávat a třídit, zatímco u posledně jmenovaných je jediným cílem prodej – proto si s nějakým smysluplným tříděním hlavu nelámou. Jsou komfortní: Nabízejí komukoli fotky v kvalitním rozlišení, k získání za úplatu okamžitě (což v případě archivů platí jen zřídka), s poskytnutím licence k reprodukci. Cena jednoho snímku se pohybuje od stovek do tisíců korun, podle velikosti reprodukce. Ovšem spousta periodik či serverů má fotobanky předplacené, takže rychlé hledání může začít.

Dekontextualizace a rekontextualizace

Jak vyjádřit úzkost? Tím se vážně zabývali expresionisté i symbolisté s Munchem v čele. A podstatně méně vážně se tím zabývají dnešní tvůrci fotobank, zato ovšem vychrlí po zadání tohoto pojmu 50784 fotografií na výběr (údaj z fotobanky Profimedia). Pokud byste očekávali, že tyto databanky jsou sestavovány odborníky v oblasti sémantiky artefaktů nebo obrazové sémiotiky, tak jste na omylu. Funguje zde sice pohodlné vyhledávání pomocí klíčových slov i jejich kombinací, ale výsledek je někdy horší než to, co vypadne z automatického internetového vyhledávače. Velké komerční fotobanky by mohly inspirovat manifesty postsurrealismu, neboť jde o nevídané kupení vizuálních vjemů, jejichž souvislosti jsou velmi volné. Ale úplně poetické to také není vzhledem k přemíře umělohmotného kýče, který na nás z fotek zírá (jde o fotografie profesionální, nikoli umělecké – ale i ty se tam někdy omylem dostanou). Zvláštní a opět kvazipoetické je vytrácení původu – mnohé fotky mají popisky značně lapidární („pes“), nevíme, od koho a odkud snímek pochází. Foret hovoří o tom, že při zařazení do fotobank dochází k dekontextualizaci materiálu. A pokud pak zpravodajský článek určité foto užije jako doprovod, následně je rekontextualizuje, tj. použije v kontextu zcela novém.

Zastírání místo prezentace

Koncept ilustračních fotografií, které původně fungovaly jako doplněk lifestylových témat, se dostává i do zpravodajství. Pokud redaktor nebyl u zdroje dění a nesežene snímek ve zpravodajské databance, nadchází chvíle ilustračního balastu. Zatímco ve svém původním užití ilustrační snímky vyloženě zavádějící nejsou, je tomu v těchto nových kontextech jinak. Pokud jako doprovod k článku o kriminálním případu vidí čtenář policejní auto a kolem pár lidí, má tendenci usuzovat, že se jedná o aktéry dané události. Ale časem se naučí orientovat v popiscích (ilustrační = přímo nesouvisející) a zvykne si na to, že u kriminálních kauz převládají nic neříkající snímky kapot s nápisem Policie či Police (u zahraničních kauz si grafici dají tolik práce, že ve fotobance vyhledají policejní vůz příslušné země). Mimochodem je to osvědčená strategie: když už nenajdu vůbec nic, dodám fotku nápisu, tzn. vizualizaci verbálního sdělení. Je to ještě k něčemu? Splní se povinnost dodat obrazový materiál, oko čtenáře může spočinout na barevné ploše. Obrazový majáček jako navigace pro pohodlného čtenáře a východisko pro uštvaného redaktora.

Vedle takovýchto redundantních doplňků se nezřídka objevují fotografie, které s událostí určitou souvislost mají, ale přímo k ní neodkazují. Pro jejich zařazení, jak píše Foret, „obvykle stačí reference na individuum, které se účastní obou událostí – jak té referované, tak té minulé, s referovanou nesouvisející“. Tyto subtilnější záměny jsou zákeřnější – ne vždy je totiž explicitně uvedeno, že se jedná o jinou událost, popisky obsahují pouze jména aktérů. Může se jednat o uskupení dvou a více osob, které pak doprovází zprávu o (jiném) setkání těchto lidí, nebo o „nadčasové“ záběry emočních reakcí. Z hlediska producenta jsou tyto postupy velmi pohodlné: stačí mít v záloze několik záběrů politika s výrazy různých emocí a ty jsou pak podsouvány čtenářům jako politikovy reakce na aktuální události. Tak kupříkladu vidíme jako doprovod ke zprávě o volební porážce určité strany zamračeného lídra – byť samotná osoba na veřejnosti nesla porážku s hrdostí. Tak jako lze odsoudit vytrhávání citátů z kontextu, je dle mého soudu na pováženou i vytrhávání emočních reakcí z kontextu. Jsem přecitlivělá?

Nová etika

Naskýtá se otázka, zda se zavádějící užívání fotografického doprovodu stane obecně tolerovaným, nebo zda přece jen nedojde časem k nějaké konsolidaci. V tomto ohledu je zajímavá kauza Prostějovského večerníku z konce srpna 2013, kde došlo při volbě ilustračního materiálu k natolik kurióznímu zkreslení, že to vyvolalo kritiku ostatních médií. Grafik potřeboval rychle opatřit obrazový doprovod k článku o rostoucí agresi Romů, a tak stáhl z internetu foto znázorňující mladé Asiaty demolující auto. Byli naštěstí většinou zezadu, problém nastal pouze u jediné postavy znázorněné en face, což vyřešil grafik suverénní fotomontáží: překryl ji obličejem Roma. Týden poté o kauze informoval server Novinky.cz v článku Prostějovský večerník neměl snímek agresivního Roma, tak ho našel mezi čínskými hooligans. A protože prostějovský grafik zašel příliš daleko, mohl volit autor z Novinek káravý tón: „Zda Prostějovský večerník snímek použil v souladu s autorskými právy, není jasné. Zcela mimo etická pravidla však je úprava ilustračního snímku do výsledné podoby.“ Tak uzavírá článek autor ze serveru, který často používá u aktuálního zpravodajství nesouvisející fotografie. Pravdou ale je, že nejsou ex post modifikované. Rýsuje se nám tedy nová novinářská etika v éře vizuálního obratu, která si vystačí se 2–3 pravidly:

1. Snímek, který s referovanou událostí nesouvisí, označte jako ilustrační.

2. U ilustračních ani dokumentárních snímků užitých ve zpravodajství neprovádějte fotomontáže, popřípadě je čestně označte jako ilustrační fotomontáže.

Aplikované pravidlo číslo 3: U choulostivých témat postupujte při volbě ilustračního doprovodu obezřetně a s úpravou fotografií v žádném případě neexperimentujte.

Veronika Opletalová

Obsah Listů 5/2014
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.