Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 6 > Zdeněk Víšek: Nejzápadnější Slované – Drevané

Zdeněk Víšek

Nejzápadnější Slované – Drevané

V současné době nejzápadnější zeměpisnou výspu slovanského osídlení Evropy představuje Ašský výběžek ČR, kde v důsledku poválečného odsunu sudetských Němců dnes žije (téměř výhradně) obyvatelstvo české národnosti. Ovšem až do 18. století těmi nejzápadnějšími Slovany nebyli Češi ani Lužičtí Srbové v Horní a Dolní Lužici, ale potomci slovanského kmene Drevanů v severozápadním Německu, jejichž jazyk vymizel až relativně nedávno – přibližně před dvě stě padesáti lety. Hranice Slovanstva tak ještě na počátku novověku ležela 600 kilometrů západněji než dnes – takřka na předměstích Hamburku, Brém či Hannoveru.

Slovanské kmeny přicházely na území dnešního Německa v několika vlnách v 7. až 8. století našeho letopočtu, tedy o něco později, než Slované dorazili na území Čech a Moravy. Pří­slušníci nejrůznějších pohanských kmenů patřících do slovanských kmenových svazů Obodritů (Bodrců), Veletů (Luticů), Srbů a Pomořanů žili na rozsáhlém území dnešní sjednocené SRN v jakémsi pomyslném trojúhelníku – od Bavorska po pobřeží Baltského moře (zde slovanský jazyk zazněl naposledy v 15. století) a až téměř po ústí Labe.

Na rozdíl od moravských, českých a polských Slovanů ovšem polabští a baltští Slované nikdy nevytvořili pevnější a trvalejší státní útvary, což se jim stalo osudným. Slovanské kmeny, oslabované rovněž vzájemnými boji, postupně podléhaly tlaku germánských Dánů, Franků a Sasů. Téměř všechny oblasti Německa tak byly v průběhu 10. až 14. století postupně germanizovány.

Výjimku v pozdějších dobách představovaly pouze dvě oblasti – Lužice, kde Slované žijí dodnes, a někdejší Drevansko – malé území v severozápadním Německu, kde slovanský jazyk zanikl až v průběhu 18. století.

Drevané v minulosti

Nejzápadnějším slovanským kmenem – společně s Gliňany – byl kmen Drevanů. Je překvapující, že tento k západu nejvíce usídlený slovanský lid odolával nejdéle germanizaci, a i když jí nakonec podlehl, zdejší kraj stále nese určité stopy dávného slovanského původu.

První zmínky o Drevanech se objevují na počátku 11. století. Slovo „Drevan“ pochází pravděpodobně od „drev“ čili stromů. Dosud se dochovaly na Drevansku zbytky rozsáhlých lesů, které byly v minulosti přirozeným útočištěm zdejších Slovanů. Na někdejším drevanském území nese dosud velký počet obcí jména odvozená od slovanských názvů jednotlivých druhů stromů – Breese, Liepa, Jabel, Bukau, Tiesau apod. Strom zde byl až do 18. století objektem uctívání a kultu.

Vztahy Drevanů k Němcům – a pochopitelně i Němců k Drevanům – byly dlouhou dobu vyloženě nepřátelské. Ze sídel od Lüneburského vřesoviště dokonce pořádali Slované loupeživé výpravy a za nocí vypalovali německý majetek, což ve 14. století vedlo až k vystěhování mnichů z blízkého kláštera v Medingenu. Němci zase odmítali přijímat Drevany za členy svých cechů a sňatky s drevanskými ženami byly zapovídány. Zakázáno bylo dokonce i samotné používání drevanštiny na veřejnosti.

Jak ovšem uvádí historik Vilém Václav Kremer (1906–1990) ve svém díle Polabští a baltští Slované, postupem času Drevané začali splývat s německou většinou:

„Co nezlomila přímá germanisace, to dokonali sami tito Slované ve své mladé generaci v 17. století. Jakkoli byli staří Drevané v století 15. a 16. tak protiněmecky založení, že nechtěli se ani německy učit, tak v 17. století zase opakem drevanská mládež se vysmívala těm starým svým otcům a dědům, kteří ještě mluvili svým slovanským jazykem. Jazyk otců a dědů byl mládeži i protivný, nechtěli jej poslouchat a raději mluvili již německy.“

První výraznější písemné svědectví o Drevanech podává vizitační zpráva generálního superintendanta Joachima Hildebranda z roku 1671. Církevní vizitace tehdy konstatovala, že Drevané přijali křesťanství pouze formálně a nadále si udržují své staré pohanské zvyky, nezřízeně se opíjejí, nedodržují církevní svátky a kromě jídla a pití neuznávají žádné životní hodnoty. I jejich ženy prý byly nehezké...

Tato zpráva – jakkoliv pro zdejší Slovany nikterak lichotivá – však vzbudila mezi německými vzdělanci pozornost a stala do jisté míry „roznětkou“ jejich dalšího zájmu o toto unikátní společenství.

Zájem jazykovědců o drevanskou řeč

Zájem o vymírající slovanský jazyk v lüneburské oblasti probudil zřejmě filozof G. W. Leibniz (1646–1716), který od roku 1676 působil jako knihovník a rada hannoverského kurfiřta. Dílčí zprávy o dosud neznámém jazyce, jenž se vyskytoval dokonce přímo v okolí Hannoveru, zaujaly Leibnize natolik, že požádal o spolupráci několik osobností znalých regionální problematiky, mezi nimi i kurfiřtského úředníka v Lüchově Georga F. Mithofa, který jeho žádosti vyhověl a roku 1691 mu zaslal malý slovníček čítající 136 drevanských slov.

Jiný zdroj informací o drevanštině se dochoval zásluhou Christiana Henninga (1649–1719), jenž roku 1679 nastoupil jako evangelický pastor ve Wustrově. Henning si během bohoslužeb povšiml, že někteří farníci mezi sebou nehovoří německy, ale zcela nesrozumitelným a jemu neznámým jazykem. Třebaže neovládal žádný slovanský jazyk, zachytil zbytky zanikající slovanské řeči, a to za pomoci drevanského sedláka Jana Janišky. Henning si rovněž zapsal jedinou dochovanou drevanskou píseň Kati mes ninka beyt (Kdo má být nevěstou) a také slovanský otčenáš. Ve svých zápiscích si však skepticky poznamenal: „Dnes tu v okolí hovoří slovanskou řečí jen starci. Mladí lidé nechtějí svou rodnou řeč ani slyšet, natož se jí učit...“

Henningovy zápisky z roku 1705 však ve své době nevyšly tiskem, autograf byl ztracen a dochovalo se pouze několik opisů, z nichž nejúplnější byl uchováván v knihovně Učené společnosti ve Zhořelci. Na základě tohoto rukopisu zveřejnil vědecké zpracování drevanského jazyka Josef Dobrovský (1753–1829) v prvních dvou číslech svého vědeckého sborníku Slovanka v letech 1814–1815.

„Vendská kronika“ J. P. Schultzeho

Jedinečným písemným pramenem přímo z pera člověka drevanského původu je rukopisné dílo, jehož autorem je rychtář obce Žitin Jan Parum Schultze (1678–1740), který v letech 1724–1725 sepsal kroniku zdejšího kraje.

Ve své německy vedené kronice (drevanština nikdy neměla písemnou kodifikovanou podobu) píše Schultze o problémech tehdejšího zemědělství, o cenách a mzdách, o chování vrchnosti, o svých cestách do Hamburku a Wismaru, o lovu vlků a o mnoha dalších událostech, kterých byl svědkem a které považoval za hodné zaznamenání.

Nejdůležitější z hlediska slavistického bádání je v této kronice kapitola, v níž rychtář Schultze zachytil velké množství výrazů ze své mateřštiny. Byl si však vědom neodvratného zániku drevanského jazyka, když o jeho obtížné situaci uvedl: „Jsem muž sedmačtyřicetiletý. Až já a ještě čtyři osoby v naší vsi budeme pryč, nebude už nikdo vědět, jak se řekne vendicky pes...“

Tato kronika v době svého vzniku nebyla vytištěna, ale její rukopisná podoba výrazně ovlivnila vznikající slavistiku již v průběhu 18. století. Tiskem byla poprvé vydána její část až roku 1794 v Hannoveru, nejnovější vydání je z roku 1991.

Kdy vymřeli Drevané?

Zániku drevanského jazyka ve velmi krátké historické perspektivě si byli vědomi již na přelomu 17. a 18. století nejen pastor Henning či rychtář Schultze, ale i další lidé zabývající se tehdy touto řečí. Otázka, kdy vlastně vymřeli drevanští Slované a zanikla tak jejich řeč, zajímala badatele ještě na počátku 20. století.

Podle některých starších tvrzení se měla konat roku 1752 ve Wustrově na lüneburské pláni poslední bohoslužba v drevanském jazyce, což však spolehlivě vyvrátilo další historické bádání, neboť drevanské bohoslužby se nikdy nekonaly – už jen z toho důvodu, že chyběli drevanští kněží, kteří by je sloužili. O této bezesporu zajímavé záležitosti přední znalec slovanské problematiky Ludvík Kuba (1863–1956) uvedl: „Legendu si někdo vymyslil. Nějaký hodný člověk. Asi cítil, že jazyk, ať už kterékoliv národa, je boží zázrak, jehož není hodno, aby jen tak zmizel ze světa. Legenda tedy není pravdivá – ale zato je krásná. Působí jako balsám v onom soumraku umírajícího národa...“

Za konec aktivního používání drevanštiny je považován rok 1756, kdy ve věku 88 let zemřela poslední rodilá mluvčí – Emerentz Schultze ze vsi Dolgowa.

Dnes ovšem můžeme poměrně jistě konstatovat, že posledním člověkem, který byl schopen alespoň odříkat drevanský otčenáš, byl Jan Warratz (Oráč), který zemřel roku 1798.

Ještě v několika posledních desetiletích 19. století se však objevovaly úvahy, zda se přece jen v některých zapadlejších vsích v severozápadním Německu drevanština nemohla udržet. Určitou pozornost – možná i naději – proto vzbudila informace, že roku 1890 při sčítání obyvatel v bývalé župě Drawehn uvedlo asi 600 lidí jako svou mateřštinu jazyk „wendisch“. Nejednalo se ovšem o více než sto let vymřelou drevanskou „vendštinu“, nýbrž o variantu místního dolnoněmeckého dialektu.

Zajímavý, možná poněkud kuriozní poznatek o projevech velmi pozdního „výskytu“ drevanštiny zprostředkoval etnograf Ludvík Kuba, když o výzkumech lužickosrbského jazykovědce Arnošta Muky, který usilovně, ale marně pátral po Slovanech na Hannoversku ještě roku 1901, ve svém díle Západní hranice Slovanstva (1938) uvedl: „Je pravda sice, že se mu tady kmitla bludička ve způsobě zprávy o člověku, jenž umí odříkat obodritský otčenáš, ale když po něm šel, ukázalo se, že ten člověk je už mrtev. Dále že tomu, co říkal, nerozuměl, a konečně že se tomu naučil ze spisu Henningova Das hannoversche Wendland, vydaného roku 1862. Dozvěděl se při tom, že se z této knihy i jiní lidé učili obodritskému otčenáši k tomu cíli, aby za jeho odříkání dostávali nějaký pfenig nebo sklenku kořalky...“

Nástupu 19. století – tím méně 20. století – se tak drevanský jazyk již nedočkal. Drevanská tematika byla ovšem ještě v polovině dvacátých let 20. století pro Ludvíka Kubu velmi zajímavá a přínosná, a tak jí věnoval roku 1925 několik svých historicko-cestopisných esejů, z nichž za připomenutí stojí především Lüchov, Vustrov, Lüneburská ves či Lüneburský otčenáš. Tyto a další Kubovy statě byly vydány v reedici roku 2012 pod názvem Čtení o Polabských Slovanech.

Tradice slovanského Drevanska na počátku 21. století

Od zániku drevanského jazyka uplynulo již téměř čtvrt tisíciletí, ovšem slovanské tradice zdejšího kraje jsou stále poměrně živé, o čemž podává obsáhlou informaci Libuše Hrabová ve své knize Stopami zapomenutého lidu z roku 2006: „Poměr ke slovanské minulosti kraje se měnil. Zájem o drevanský jazyk a zbytky zvyků a tradic se zachovával – možná i pod vlivem protipruských nálad – ještě na počátku 20. století, byl však udušen nástupem nacismu. Začal se obtížně znovu vytvářet v padesátých letech, kdy se na první vykopávky slovanských hradišť hledělo ještě dosti nevraživě. Postupně se však začaly vytvářet národopisné skupiny, které obnovovaly kroje a písně. Byl založen skanzen drevanských okrouhlic v Lubelnu, kam byl přenesen i dům Jana Paruma Schultze. V jakém duchu se budou dál utvářet tradice tohoto krásného kraje, rozhodnou až příští desítiletí.“

S odstupem téměř deseti let, které uplynuly od publikování úvah této uznávané olomoucké historičky, je možno konstatovat, že slovanské tradice kraje v poslední době překvapivě spíše ožívají, než by zanikaly, o čemž svědčí například vystoupení německo-drevanského folklórního souboru De Öwerpetters v Praze 9. 11. 2012 (v rámci Drevanského dne pořádaného Společností přátel Lužice) či divadelní hra s protijadernou tematikou filozofa a jazykovědce Jürgena Buchmanna Wendland: výzva k hlasování, v níž – pro mnohé poněkud asi překvapivě – zaznívají kromě drevanských rozhovorů i píseň Kdo má být nevěstou a (možná symbolicky) onen drevanský otčenáš.

(Více v knihách: L. Hrabová, Dobrovský a Drevansko, Olomouc 2004; L. Hrabová, Stopami zapomenutého lidu, České Budějovice 2006; L. Kuba, Západní hranice Slovanstva, Slaný 1938; L. Kuba, Čtení o Polabských Slovanech, Praha 2012; F. Vydra, Tonoucí ostrovy, Tišnov 1999)

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.