Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 6 > Andrzej Romanowski: Polsko, Rusko a státní zájem

Andrzej Romanowski

Polsko, Rusko a státní zájem

Jak mohou Poláci mírově a konstruktivně sousedit s Ruskem?, ptá se ve své eseji krakovský publicista a literární historik Andrzej Romanowski. Text, který vznikl pro Listy, je kromě jiného sondou do myšlení lidí z prostředí polského liberálního katolicismu. Zkrácená verze vyšla koncem srpna ve varšavském deníku Gazeta Wyborcza. Publikování vyvolalo řadu dalších kritických komentářů k tématu.

Co má udělat člověk, který si uvědomuje, že Rusko je stálým prvkem polské politiky, a který je pamětliv toho, že „naše dobré vztahy s Ukrajinou nemohou být namířeny proti nikomu“? Nezabývám se každodenně politikou, nejsem analytikem mezinárodních vztahů. Chci se na ukrajinský konflikt podívat očima občana, kterého vývoj událostí znepokojuje.

Očima Východu

Začnu banalitou – ruský pohled na posledních více než dvacet let se liší od pohledu polského. Rusové jako by říkali: téměř půl století jsme vládli střední Evropě, naše „vnější impérium“ sahalo až k Labi. Nedostali jsme ho darem, byla to naše válečná kořist po „vítězství nad fašismem“, za kterou ovšem Rusové a sovětští občané jiných národností zaplatili krutou, krvavou daň (jen na území dnešního Polska jich zahynulo více než 600 tisíc). Naším, tedy ruským dějinným posláním se tak stala kontrola nad východní a střední Evropou, zejména nad Polskem, přes které vede cesta na Západ a které bylo po celá staletí v naší moci. Toto poslání však zradil Michail Gorbačov. Když už neměl dost sil na udržení „vnějšího impéria“, vzdal se ho ve jménu – jak sám říkal – „společného evropského domu“. Jeho politika ústupků však přinesla ještě větší katastrofu: rozpad Sovětského svazu.

Položme si v tomto okamžiku první otázku: Dokázaly si národy žijící v sovětském útlaku této ruské myšlenkové revoluce povšimnout? Dokázaly ji docenit?

Pak bylo pro Rusko ještě hůř. Dlouho se stavělo proti polskému vstupu do NATO, nakonec se s ním však smířilo, ostatně podobně jako s polským vstupem do Evropské unie. Dalo by se říci: Rusko nemělo jinou možnost. Nebo dokonce: ze strany Ruska šlo o kamufláž. Můžeme to však považovat i za akt dobré vůle, gesto pomáhající budovat dobré sousedské vztahy. Druhá otázka by potom zněla: Ani toho jsme si nevšimli a ani toto jsme nedocenili?

Postupem času se pod deštník Severoatlantické aliance schovala téměř celá střední Evropa, a dokonce i tři bývalé sovětské republiky – Litva, Lotyšsko a Estonsko. Pro Rusko to muselo být traumatické, ale i s těmito fakty se nakonec, ač s obtížemi, smířilo. Třetí otázka by proto měla (se všemi analogickými výhradami) znít stejně jako otázky výše uvedené.

Nakonec začala o vstup do NATO usilovat jiná někdejší, navíc už mimoevropská sovětská republika – Gruzie. Zatímco praskání impéria „podél švů“ hranic mezi jednotlivými sovětskými republikami bylo ještě možné pochopit, další z řady konfliktů – čečenská rebelie – se už odehrávala na území Ruské federace. Čtvrtá otázka by proto směřovala k tomu, zda mohla Gruzie uniknout svému osudu, a ještě předtím Čečensko své tragédii.

Poslední dva uvedené příklady potvrzují tezi o ruském imperialismu. Ve druhé čečenské válce na přelomu století došlo k vyvražďování Čečenců a v srpnu 2008 Rusko poté, co převzalo kontrolu nad Abcházií a Jižní Osetií, územími odtrženými od Gruzie, pošlapalo postulát o nedotknutelnosti hranic. Impérium tak zavelelo k protiútoku. Předtím se však oblast ruské moci či ruského vlivu po téměř dvacet let (1989–2008) neustále zmenšovala. V dějinách státu, který se od 15. do 20. století cestou systematického dobývání území neustále rozšiřoval, šlo o absolutní novinku. Ani to jsme si ale neuvědomovali, naopak – požadovali jsme, aby se Rusko dále stahovalo. Poslední otázky by proto zněly: Jak dlouho by takové stahování mělo trvat? A jak daleko by mělo zajít?

Neuvědomění si dlouhodobého charakteru změn, absence vhodné perspektivy, nedostatečná znalost toho, čím je pro Rusko Ukrajina, a nakonec nevydařená taktika ruských ústupků po „oranžové revoluci“ vedly k pokusu – jistě vyvolanému samotnými Ukrajinci – přetáhnout Ukrajinu definitivně na Západ. Důsledky dnes všichni vidíme. Jak to celé skončí, nevíme.

Měli jsme šanci

Ruská anexe Krymu je v poválečné Evropě bezprecedentní událostí. Bylo-li odtržení částí území od Gruzie ještě doprovázeno různými zástěrkami, nyní už byly všechny masky strženy. Pro aktivity prezidenta Vladimira Putina existuje jediné vhodné přirovnání, a sice Hitlerův anšlus Rakouska, čehož si mnozí okamžitě povšimli. Ve skutečnosti však byla ruská akce ještě horší, neboť původní obyvatelé Krymu, Tataři, novou vládu nepřivítali, což se v roce 1938 jistě nedalo říci o Rakušanech. I vyzbrojování separatistů a vysílání ozbrojených žoldáků na východní Ukrajinu dalece předčí Hitlerovu podporu sudetských Němců.

Z takových srovnání ovšem nic zásadního nevyplývá. Podstatnější je konstatování, že Rusko se jednoduše cítí být dědicem někdejší Rusi. Kyjev je její kolébkou, posvátným městem, a Doněcká a Luhanská oblast ležely na území moskevského státu i v dobách, kdy tyto oblasti kolonizovali ukrajinští kozáci. Krym získalo Rusko v 18. století a většinově byl osídlen Rusy (Ukrajině byl věnován před necelými šedesáti lety); Sevastopol je dodnes symbolem věhlasu ruské armády. K historickým příčinám je třeba připojit příčiny ekonomické: doly, hutě a továrny Donbasu nebyly budovány pro potřeby Ukrajiny, ale celého ruského (sovětského) impéria. Možná nejdůležitější je však aspekt, který nedávno připomněl profesor Adam Daniel Rotfeld: ruská obava, že Ukrajina bude kopírovat západní vzory – vzory, jež jsou pro Putinův režim smrtonosné.

Uplynulé čtvrtstoletí přesto dokázalo, že je Rusko připraveno akceptovat existenci samostatné Ukrajiny. Ve dnech tzv. oranžové revoluce prokázal i Putin zdrženlivost. Přesto si lze jen těžko představit, že by nejen Putin, ale i Gorbačov či Boris Jelcin souhlasili se směřováním Ukrajiny do západního světa. O západní Ukrajině by se snad ještě dalo uvažovat. Ale ruskojazyčný východ? Sám Gorbačov anexi Krymu okamžitě podpořil.

Profesor Jan Widacki (právník a v letech 2007–2011 levicový poslanec) v týdeníku Przeglšd (20/2014) napsal: „Existovala naděje, že se Ukrajina během dvou generací sjednotí, že se její obyvatelé – narození již v nezávislé republice – začnou cítit občany jednoho státu. To vyžadovalo čas a klid. Západní Evropa a Polsko by měly evoluční procesy na Ukrajině uváženě podporovat, pomáhat s reformami, vzdělávat studenty a učit Ukrajince evropským standardům. Pozvolna, ale systematicky přibližovat Ukrajinu západnímu světu a zároveň nedráždit Rusko; umožnit Ukrajině i nadále udržovat kontakty jak s Ruskem, tak se Západem, ale současně ji krok po kroku spojovat s Evropou. Elementární znalost reálií východní Evropy napovídala, že rychlé přetažení za Východ nebo na Západ nemusí Ukrajina jako stát přežít, že se může rozpadnout. Co jsme však udělali? Všechno to, co jsme dělat neměli. Svůj podíl na tomto ukrajinském dramatu mají bohužel i polští politici. Chtěli jsme Ukrajinu co nejdříve vymanit z ruského vlivu v naději, že bude přijata do Evropské unie. Tato naděje však zůstane ještě mnoho let nadějí nereálnou.“

Polská odpovědnost

Nelze popřít, že když se Polsko postavilo za snahu Ukrajinců vytvořit „stejný systém jako na Západě“, podpořilo tím aktivity namířené proti prezidentovi Viktoru Janukovyčovi a – podobně jako v roce 2008 v Gruzii – vyslovilo se pro vše, co může Rusku uškodit. To s sebou samozřejmě neslo jistá rizika, ale takové břemeno na sebe musí politik čas od času vzít. Mělo to však smysl? Stala by se Ukrajina za Janukovyčovy vlády skutečně ruským protektorátem? Ukrajina je velký a lidnatý stát rozkročený mezi Východem a Západem, s přátelskými vztahy jak s Ruskem, tak se Západem (ačkoli s Ruskem jsou jistě silnější), takže by sice byla odkázána na neustálé lavírování, nestala by se (zejména pro Ukrajince ze Lvova) vysněnou zemí, ale uchovala by si územní celistvost a měla by pocit bezpečí. Janukovyčova Ukrajina měla šanci, i když jen teoretickou, stát se evropským spojovacím článkem, zemí evropské rovnováhy. O takové možnosti ale Polsko vůbec neuvažovalo. V rámci ukrajinského konfliktu se postavilo proti legální vládě disponující demokratickým mandátem. Ta byla sice neuvěřitelně zkorumpovaná, tento problém si však měli vyřešit sami Ukrajinci, nikoli Poláci.

Ani na chvíli jsme neuvažovali o regionalizaci Ukrajiny. Polští publicisté bili na poplach: byl by to počátek rozpadu ukrajinského státu! Ano, mohlo to tak dopadnout. Je ale dnes, kdy je východ Ukrajiny již řadu měsíců v plamenech, riziko rozpadu menší? Kdyby s projektem regionalizace přišla už dříve ukrajinská vláda, sebrala by Rusku její hlavní trumf. Našlo by si Rusko jinou záminku? Není to vyloučené. I kdybychom ale připustili, že je cílem Ruska pohlcení Ukrajiny (což je z výše nastíněných důvodů více než pravděpodobné), není jisté, že by si takový akt v případě státu, který je s Ruskem jistým způsobem spřátelený a spojený, uchoval legitimitu.

Před deseti lety jsem byl nadšeným přívržencem tzv. oranžové revoluce a můj syn (čímž se nepřestávám chlubit) jezdil do Kyjeva demonstrovat společně s Ukrajinci. Podobnou polskou solidaritu z let 2013–2014 – již po odtržení Abcházie a Jižní Osetie od Gruzie, tedy v odlišných politických podmínkách – jsem však kritizoval. Šlo totiž Polsku o dobro Ukrajiny, nebo o to, abychom ještě jednou popíchli silnější Rusko? V červenci 2012 jsme spolu se synem pozorovali ve Lvově protesty proti právě přijatému zákonu o základech státní jazykové politiky. Rozuměl jsem pochybnostem o způsobu přijetí tohoto zákona, uvědomoval jsem si, jak je pro Ukrajince kontroverzní, ale nenávist k těm, kteří „mluví jinak“, k lidem hovořícím rusky, kteří se nechtěli stát občany druhé kategorie, mě šokovala. Říkal jsem si, že takto se stát vytvořit nedá.

Na jaře tohoto roku jsem proto říkal svým přátelům: „Držíte Ukrajině palce? Poslední zárukou její celistvosti je Janukovyč.“

Polská rusofobie

Politický systém vytvořený Putinem je právě tak anachronický jako smrtelně nebezpečný: okcidentalistický, ale ve smyslu návratu do středu Evropy, živící se sny o obnovení ztraceného impéria, a sázející proto na armádu a politiku síly. Metody, jaké tento režim uplatňuje vůči Ukrajině, míra brutality, bezskrupulózního jednání, cynismu a lži budí přinejmenším rozpaky. Výsledkem je strach a spolu se strachem roste chuť postavit se na odpor, touha po odvetě. Přesto – máme-li travestovat klasika – Putinové přicházejí a odcházejí, ale Rusko zůstává. Měli bychom si proto navzájem zasadit co nejméně ran, abychom se za příznivějších okolností mohli vrátit ke vztahům, jejichž předzvěst přinesla raná 90. léta.

Vždyť Rusko má řadu jmen. I nesvoboda, kterou přineslo Polsku nebo Ukrajině (Ukrajině ale mnohem více!), napáchala nejen mnoho zlého, ale – paradoxně a mimochodem – přinesla i něco dobrého. Sjednocování ukrajinského území, k němuž docházelo od 18. do 20. století, by bez ruské a později sovětské vojenské síly nebylo možné. Mutatis mutandis, podobná úvaha by se dala vztáhnout i na dnešní Polsko; vždyť územní podoba polského státu byla vytyčena Stalinem. „Dá se říci, že Polsko existuje z vůle a milosti Stalina,“ psal v Myslivcově roku Czesław Miłosz.

Po vlnách mrazu přicházejí v Rusku období tání. Vedle antipolského nepřátelství v Rusku nikdy nescházely četné projevy sympatie, přátelství, fascinace, a dokonce propolského snobismu. Bylo tedy na čem stavět, zejména v době největší ruské otevřenosti. I kdyby však k podobným projevům náklonnosti nedocházelo, zůstává aktuální výzva básníka Cypriana Norwida: „Když sousedíte s Ruskem, musíte v něm mít svoji stranu.“

Pokud však takovou stranu chceme mít, musíme Rusko nejprve pochopit. Na vzájemném pochopení polské a ruské dějinné mise stavěl kdysi svoji politickou koncepci národně demokratický politik a ideolog Roman Dmowski. Před ním se v 19. století pokoušel využít ruského uvolnění poměrů konzervativní politik, hrabě Aleksander Wielopolski a ještě dříve obnovoval Polsko ruskýma rukama kníže Adam Jerzy Czartoryski (oba přes různé politické osudy v jistých okamžicích usilovali o modernizaci Polska s podporou svých ruských protektorů). Jako členové NATO a Evropské unie jsme Rusko přestali brát v potaz a jen čas od času jím pohrdáme. Ponechali jsme Rusko samotné se všemi jeho komplexy a frustracemi po „největší geopolitické katastrofě 20. století“. Přestalo nám záležet na přítomnosti polské kultury v Rusku. Nepokusili jsme se vytvořit „polskou stranu“. Jakkoli je polský pohled na Rusko různorodý, nejsilněji se ozývá specifický polský patriotismus.

Specifický, neboť myšlenkově primitivní. Jeho imperativem je snaha uškodit Rusku, kde je to jen možné, a to v naivní víře, že ho tak zapudíme dál od našich hranic (polský pravicový publicista Tomasz Sakiewicz začal okamžitě vyzývat k vyslání polských jednotek na Ukrajinu). Nebereme v úvahu, že výsledkem takového přístupu může být přesný opak, že můžeme v Rusech probudit „obranného ducha“. „Musíme vyrazit do boje,“ vykřikoval 12. srpna 2008 v Tbilisi tehdejší polský prezident Lech Kaczyński. Těžko bychom našli lepší příklad fanfarónství, zbytečného dráždění Ruska a nezodpovědnosti/nedostatku odpovědnosti za vlastní slova.

My v Polsku rádi dáváme najevo (veřejně – v soukromí to bývá jinak), jak moc nemáme Rusko rádi. Když hovoříme o Rusku, jsme přinejmenším blahosklonní, ironičtí, ve všem, dokonce i v olympiádě v Soči, spatřujeme ruské imperiální sklony, nechceme vidět nic, co by na Rusku mohlo být sympatické. Ještě navíc si vymýšlíme „komplot Tuska s Putinem“ (o kterém hovoří část polské pravice a podle kterého by tito politici měli mít společný podíl na smrti prezidenta Kaczyńského při leteckém neštěstí ve Smolensku v dubnu 2010). Dokonce i zacházení s tělem prezidenta Kaczyńského po havárii ve Smolensku u nás vyvolalo slova o „ruské rakvi“, proti čemuž jsem protestoval s naivním očekáváním, že se ke mně někdo připojí. Konec konců ani v Polsku nejsou ruské vojenské hřbitovy zcela v bezpečí.

Polská rusofobie však nevyrůstá jen – a dokonce ani především – z komplexů majících svůj původ v dobách, kdy nám Rusko vládlo. Jejím základem je přesvědčení o polské kulturní nadřazenosti sahající až do časů sarmatismu. Nedávno se v tomto stylu vyjádřil pravicový publicista Piotr Skwieciński (přitom jeden z těch rozumnějších), podle něhož rusifikace Polského království „nemohla v situaci kulturní převahy Poláků nad Rusy uspět“ (Rzeczpospolita 31. 1. 2013). Tvrdit něco takového v kontextu ruské kultury a společnosti 19. století, časů Dostojevského, Tolstého, Turgeněva, Petra Iljiče Čajkovského a Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva, je smutným důkazem polské domýšlivosti. Skwiecińskému, žijícímu ve Varšavě, bych rád připomněl, že jeho městem protékaly splašky až do doby, než tam přijel carský generál Sokrates Starynkiewicz a zavedl kanalizaci.

Polská rusofobie samozřejmě nemá větší politický význam, posiluje nicméně snahu pomstít se Kremlu. Škoda, že jsme se v uplynulém čtvrtstoletí nepokusili přijít s nějakým gestem přátelství a sympatie, které by ukázalo, že ruská politika otevřenosti nebyla zbytečná. Stalo by se něco, kdybychom například ve Varšavě, na paláci Morsztynů v ulici Miodowé, odhalili tabuli s informací, že zde od 14. července do 4. září 1707 pobýval car Petr I.? Byl to přeci nejvýznamnější ruský panovník. Že se do polských dějin nezapsal dobře? Právě v této době navštívil Polsko jako spojenec legálního polského krále...

Naše prohra

V pochopitelné, avšak krátkozraké obavě o vlastní bezpečnost jsme Rusku dokázali, že mu nejsme nakloněni. Máme se pak divit, když ten či onen ruský publicista dnes čas od času pronese něco protipolského? Že v Rusku ožívá stereotyp „nafoukaného Poláka“? Po pravdě – když jsem pozoroval polské šílenství „po Smolensku“, řekl jsem si, že Rusko s námi má svatou trpělivost...

Ve skutečnosti jsme však v uplynulých letech dokázali cosi mnohem důležitějšího. Ukázali jsme Rusku, že jeho politika otevřenosti – zahájená Gorbačovem, v níž pokračoval Jelcin a nějaký čas dokonce i Putin, jenž před pěti lety pronášel na Westerplatte slova znějící ruskému uchu vpravdě revolučně – je cestou k politickému úpadku. „Společný evropský dům“ se ukázal být místem, z něhož Rusko neustále někdo vyhání, místem, kde se projevují protiruské komplexy a fóbie, někdy až hraničící s paranoiou. Vypadala by situace jinak, kdyby se střední Evropa, a v jejím rámci zejména Polsko, chovala k Rusku přátelsky?

Vždyť Polsko nemělo po dosažení svých strategických cílů, jimiž byl vstup do NATO a Evropské unie, žádný důvod zaujímat vůči Rusku konfrontační postoj. Polsko nemělo být jestřábem, ale spíše holubem, jakýmsi mediátorem. Zejména dnes, kdy má Evropská unie, včetně našeho středoevropského regionu (viz postoj Maďarska či Slovenska), v otázce Ukrajiny daleko k jednotnému postoji, riskuje Polsko jako „jestřáb“ mnohé do budoucna a ztrácí mnohé aktuálně. Není to náhoda, že se rozhovory ministrů zahraničních věcí Francie a Německa s Ukrajinou a Ruskem odehrávají od července bez polské účasti.

Neprohráváme však proto, že bychom nedocenili ruské nebezpečí. Prohráváme, protože jsme toto nebezpečí přecenili. Ne každý krok Ruska byl v minulosti zamýšlen jako konfrontační. Když jsme přirovnali rusko-německou smlouvu o dodávkách plynu k paktu Ribbentrop-Molotov, připravili jsme sami sebe o důvěryhodnost. Polské elity vzešlé z prostředí někdejší Solidarity, vychované na étosu boje a samy vůči sobě nekritické, si nedokáží poradit s ohrožením v okamžiku, kdy se toto ohrožení stalo reálným. Budou – podobně jako Lech Kaczyński – hodně mluvit, protestovat, pranýřovat a požadovat sankce, budou se předhánět v radikalismu, nemají však žádnou ideu jak vůči Rusku postupovat, jak s ním udržovat dobré sousedské vztahy. A když už proti němu nic nenajdou, budou přinejmenším požadovat, aby byl katyňský masakr uznán za genocidu. Taková politika bezpečnost Polska ani Ukrajiny neposílí.

Na druhou stranu dnes lze jen stěží najít sílu, která by dokázala Rusko zkrotit. I řešení rusko-ukrajinského konfliktu zůstává v nedohlednu. Mám-li ocitovat názor z počátků Velké vlastenecké války, Rusko „už nemá kam couvnout“. Nemůže „pustit“ Ukrajinu, neboť by tak vznikl stát ještě výrazněji protiruský než Polsko. Ani Ukrajina už však nemá kam couvnout; nemůže přeci obchodovat s vlastním územím. Evropa, pamětliva mnichovské zkušenosti, si pak dobře uvědomuje, že revize hranic je cestou do záhuby. I Hitler přeci tvrdil, že Sudety jsou jeho „posledním územním požadavkem“. V ukrajinsko-ruském konfliktu se střetávají historicky zdůvodňované územní nároky s existujícími hranicemi garantovanými mezinárodními smlouvami. Takové rozpory nelze vyřešit bezbolestně. Jediným východiskem by mohla být „druhá Jalta“ – ponechání Ukrajiny ve sféře ruského vlivu. Avšak právě to nesmíme dopustit.

Co tedy z ukrajinského konfliktu pro Polsko vyplývá? Musíme myslet. Ideálně ještě předtím, než způsobíme nějakou škodu. Lépe pozdě než nikdy.

Přeložila Michala Benešová.

Andrzej Romanowski (1951) je polský literární historik a publicista, v letech 1990–2002 byl redaktorem časopisu Tygodnik Powszechny. Přednáší na Fakultě polonistiky Jagellonské univerzity v Krakově.

Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.