Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 6 > Antonín Rašek: Islámský stát nejvážnější hrozbou?

Antonín Rašek

Islámský stát nejvážnější hrozbou?

Podle Baracka Obamy bude po zkušenostech z Afghánistánu trvat konflikt s tzv. Islámským státem několik let. Bývalý ředitel CIA Leon Panatta, který byl v říjnu na návštěvě v Praze, to dokonce odhaduje na dvacet třicet let. A ten by o tom měl něco vědět.

Na internetu kolují děsivá videa a fotografie, jak islámští radikálové masakrují nejen bezvěrce a křesťany, ale i muslimy. Není zrovna příjemné dívat se na podřezávání krků. Objevují se mapky, na nichž je zakresleno, že v roce 2030 bude Islámský chalifát sahat přes Balkán až kamsi k Vídni jako před staletími. Ve středověku byli muslimové až na Islandu. Sarkastik by řekl, že bohužel se nikde neobjevuje žádný Jan III. Sobieski, Turky zvaný Lev z Lechistánu, který by v čele polské okřídlené jízdy zlu z jihu čelil. Zatím jsme spíše v defenzivě.

Přirozená lidská obezřetnost ve vztahu k cizincům se i u zastánců multikulturalismu mění v xenofobii, strach a nenávist. Experti varují, že nedokážeme-li regulovat nelegální migraci, posílí to v reakci na nefunkční demokratické mechanismy fašistické tendence.

Příčiny vzniku Islámského státu

Američané a i mnozí naši politici a komentátoři přičítají vznik Islámského státu irácké vládě Núriho Málikiho preferujícího šíity. Jako by zapomněli, že intervence v Iráku, stejně tak v Libyi a někdejší podpora sil proti syrskému prezidentovi Bašáru al-Asádovi, vedla nebo vede proti diktátorským, ale zároveň sekularistickým elitám, které dokázaly udržet v kmenovém společenství přijatelný smír. Nejspíš proto, že se tyto tradiční elity rekrutovaly z řad důstojníků.

Tito vládci vládli za pomoci násilí a obohacovali se. Proto nedokázali naplňovat nacionální zájmy, zvláště v sociální oblasti. To bylo i příčinou tzv. arabského jara. Západ tento proces podporoval v dobré víře, že povede k demokracii. Arabské jato bylo vlastně úspěšné jen v Tunisku. V ostatních zemích naopak vedlo k posílení radikálního islamismu. Definitivně tím padla i Bushova doktrína šíření demokracie. Bohužel po vítězných volbách chce radikální křídlo Republikánské strany pod vedením Johna McCaina na ni znovu navázat, a to právě ofenzivnější strategií na Blízkém a Středním východě.

Nyní se při hledání zemí, ochotných bojovat proti džihádistům, do koalice musíme v tomto teritoriu obracet ke stejným typům vládců. Paradoxní je, že v minulosti USA v Latinské Americe podporovaly právě podobné režimy.

Chybou Američanů nejspíš také bylo rozpuštění irácké armády, jejíž mnozí příslušníci se nyní spolu se členy al-Kájdy a dobrovolníky z Evropy angažují na straně radikálních islamistů. Tehdy stačilo podle zkušeností z jiných zemí odstranit nejvyšší velitelský sbor a dát kariérní příležitost velitelům na nižších stupních velení. Spojenci vycvičili nové ozbrojené síly, armádu, policii a milici v síle milionu mužů, které ale jen těžko vzdorují třicetinásobně menšímu počtu islámských ozbrojenců. Ti dosud bestiálně popravili sedm set iráckých vojáků. Stejně tak zacházejí s intelektuály, vystavují ženy na trhu s cenovkami a násilně se zmocňují finančních prostředků. Pod hrozbou krutého osudu se irácká armáda začala vzpamatovávat a její bojeschopnost se zvýšila, zvláště při obraně Bagdádu.

Kurdové představují i nebezpečí

Za této situace se Kurdistán, který je jako jediný z vnitřních ozbrojených sil schopný s islamisty bojovat, de facto od Iráku odtrhl a utvořil vlastní vládu. Dochází tak k tomu, co při invazi do kdysi uměle vytvořeného Iráku řada analytiků předvídala – že dojde k rozpadu Iráku na kurdskou, sunnitskou a šíitskou část. Nyní se tento již řízený rozpad státu stává jedním ze scénářů pozitivního řešení konfliktu.

Jenže se tím zároveň vytváří vážný problém do budoucnosti. Kurdové jsou nejen na území současného Iráku, ale i Sýrie, Turecka a Íránu. Posilování Kurdů a jejich snaha sjednotit všechny Kurdy v jednom státě by mohly vést k dalšímu vážnému konfliktu.

Jiný scénář spoléhá na koalici, v níž budou hrát roli i země v sousedství. A to znovu v dobré víře, že si konflikt s Islámským státem, který je také ohrožuje, za pomoci západních spojenců vybojují především sami. Už proto, že Západ hlasem USA dává najevo, pokud to po vítězných volbách američtí republikáni nezmění, že do pozemní operace nepůjde. Jenže každý voják se už v základním výcviku dovídá, že kam nevstoupí noha pěšáka, tam vítězství dosaženo nebylo.

Zatím ke koalici z nezápadních zemí přistoupily Saudská Arábie, Egypt, Jordánsko, Libanon, Bahrajn, Kuvajt, Omán, Katar a Spojené arabské emiráty. K tomuto rozhodnutí je nejspíš motivovalo mít vliv na probíhající dění, posílit své postavení a nelze vyloučit ani soukromé zájmy jednotlivých vládců.

Otázkou je, jak významně se toto zatím vojenské seskupení do konfliktu zapojí, a problémem jeho spolehlivost, když některé země radikální islamisty podporovaly. A to zvláště pokud by šlo o účast v pozemní operaci, kde nelze chování vojáků stejné víry předvídat. Nová spojenecká invaze, i za účasti okolních zemí, by nejspíš nepřátelství a nenávist k Západu prohloubila. Ale není jisté, že nebudeme muset takové riziko podstoupit.

Odejít by nebylo jednoduché

Nejhorší, co by se mohlo stát, a tento scénář se nedá vyloučit, by bylo rozhodnutí USA se na řešení konfliktu přestat podílet. Příčinou může být posilování izolacionistické orientace, která se například výrazně projevuje u jednoho z možných kandidátů v příštích prezidentských volbách za republikány Rona Paula.

USA si také brzy zajistí energetickou bezpečnost, a to vlastním břidlicovým plynem a ropou z nových nalezišť v Brazílii. Takže se nebudou muset na Blízkém a Středním východě angažovat. Mohlo by to vést i ke snížení ceny ropy, což by oslabilo rozvojové možnosti Ruska a jeho mocenské ambice. Tento proces už nastal. Tato strategie by se mohla prohloubit v případě, že by se USA nepodařilo angažovat v širším rozsahu v konfliktu Írán, přestože jeho milice tu již působí. Širší zapojení by nebylo bez problémů, irácko-íránská válka s milionem mrtvých ještě zapomenuta nebyla. Podobně nejistě je tomu s angažmá Turecka, které by mohlo vést k vnitřnímu napětí v zemi. Problémem také může být rozhodnutí amerických radikálních republikánů, kteří nechtějí pokračovat ve vstřícné Obamově politice vůči Íránu.

Neznamenalo by to, že se Američané vzdají leadershipu. Určitě si budou chtít udržet postavení v jihovýchodní Asii, kam přesunuli těžiště strategické pozornosti. Zároveň se logicky pokusí narovnat vztahy s Ruskem, aby Evropě na jihu pomohlo. Konečně ruští piloti proti džihádistům začali bojovat jako první. Pomoc Evropě by řešila i jeden ruský problém: potvrzovala by, že Rusko patří k Evropě. Určitě k tomu nepřispívá šéf ruské FSB Alexandr Bortnikov, který v rádiu Echo Moskvy řekl, že Islámský stát je dílem Obamových poradců ze skupiny Magnum 12, které zdědil údajně po Bushovi. Pro nás to znamená znovu se zamyslet nad politikou evropského sousedství.

Je zajímavé, že zatímco k Rusům se Američané moc nepřibližují, Číňanům vyčítají, že se na Blízkém a Středním východě moc neangažují. Logicky se jim nechce napravovat chyby, které tu způsobili svou strategií rozšiřování demokracie zvláště Američané. Opustit prostor Blízkého a Středního východu ale není pro Američany tak jednoduché. Už ze solidarity se světem a hlavně s Evropou, jediným podstatným americkým spojencem. Je tu také Izrael. A nemůžeme vynechat zájmy vojensko-průmyslového komplexu. Američané musí nést za situaci v tomto teritoriu odpovědnost. Kdyby se jí chtěli zbavit, mohli by se ocitnout v izolaci ne z vlastní vůle.

Dědictví by zůstalo jenom na Evropě

Kdyby se černý scénář naplnil, Islámský stát by zůstal na krku Evropě. A nejde jen o jeho ničivé působení na území Iráku a Sýrie. Podobná ohniska by se mohla objevit i v jiných zemích, které jsou nebo brzy budou zhroucenými státy, odkud budou migrovat statisíce lidí. A kam jinam než hlavně do Evropy? Kritická situace by nastala v případě, kdyby zhroucených států byl větší počet, radikální islamisté by se spojovali, takže by mohlo dojít k výraznému negativnímu synergickému efektu.

Pokud jde o migranty, mají s nimi vážné problémy nejen Velká Británie, Francie, Itálie a Německo. Například rozdělení Belgie na Valonsko a Vlámsko údajně vázne na tom, co s eventuálně samostatným Bruselem, kde žije dvě stě až tři sta tisíc Arabů. Ve francouzské armádě slouží třetina vojáků, kteří nejsou původně Francouzi. V Moskvě je milion muslimů. Migrace do Evropy je i vážným sociálním problémem: polovina migrantů má jen základní vzdělání, a proto z nich najde práci jen třetina; ze středoškoláků je to polovina a z vysokoškoláků 60 procent. Jejich podstatná část je odkázána na sociální dávky. Přijímání vzdělanějších migrantů navíc ochuzuje mateřské země o významný intelektuální potenciál, bez něhož se těžko z krizí dostanou.

Vědomí, že přinejmenším tři tisíce muslimů z Evropy bojovalo v řadách džihádistů a mohou být zárodkem pátých kolon, prudce zvýší nechuť nejen přijímat migranty, ale i zbavovat se jich. Ale jak to provést na kontinentu, který po dvou světových válkách znovu prosazuje jako základní princip humanismus? Máme jej ale uplatňovat vůči militantům, jejichž souvěrci veřejně podřezávají novináře, zdravotníky a právě pracovníky humanitární?

Antonín Rašek (1935) je sociolog.

Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.