Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 6 > Jan Novotný: Václav

Magda de Bruin Hüblová

Dalimil a Listy – paralelní příběh

Dalimil a Listy – to je samozřejmě A. J. Liehm a Listy Jiřího Pelikána. A původně to byl komentář v Literárních listech (od č. 8/1968), jehož autory byli střídavě A. J. Liehm, Milan Hübl (v č. 15, 21 a nejméně jednom dalším čísle), Jaroslav Šedivý a Václav Klaus – i to je dnes celkem známá věc. Méně známo je, že Milan Hübl používal pseudonym Dalimil také v letech 1970–1971, když posílal Jiřímu Pelikánovi zprávy o situaci v ČSSR.

Tyto hustě a oboustranně strojem psané průklepové papíry s oslovením „J.“ a podpisem „Dalimil“, případně jen „Dal“ nebo „D“, posílané do Itálie tajně prostřednictvím různých osob, vedly k vyhoštění dvou italských novinářů a v létě 1972 se staly jedním z hlavních bodů obžaloby, na jejímž základě byl Milan Hübl odsouzen pro podvracení republiky (§ 98) na šest a půl roku vězení.

Mnoho pozdravů od Jirky

Taková jsou strohá fakta, avšak příběh sám, jak se dnes dá zrekonstruovat z různých archivních dokumentů, připomíná politický thriller. Navíc máme co do činění – řečeno literární terminologií – s „nespolehlivým vypravěčem“. A tak zjistit, jak to bylo doopravdy, by byla přehnaná ambice. Podle verze z vyšetřovacích protokolů vše začalo tím, že bývalý pražský dopisovatel italské tiskové agentury ANSA (v letech 1967–1969) Piero Benetazzo se na jaře 1970 (vízum 10.–18. 4.) opět objevil v Praze a telefonicky požádal Milana Hübla o schůzku. Do té doby se osobně neznali. Sešli se u Husova pomníku na Staroměstském náměstí a šli se projít na nábřeží k Vltavě. Mluvili spolu česky. Benetazzo při té příležitosti vyřídil Hüblovi pozdravy od Jiřího Pelikána a předal mu výtisk Listů (jedno z prvních čísel, velkého formátu). Hübl mu sdělil své dojmy z politického vývoje, vyprávěl o dopadu masových čistek ve straně na existenční situaci vyloučených. Benetazzo mu nabídl seznámení s „dobrým soudruhem“ Ferdinandem (Nando) Zidarem, italským komunistickým novinářem, který tehdy působil jako tajemník Mezinárodní organizace novinářů (MON) se sídlem v Pařížské ulici, a rovnou „Nanda“ z kanceláře MONu přivedl. Také Zidar dal najevo, že se s Jiřím Pelikánem dobře zná. I s ním mluvil Hübl česky, jen občas si vypomáhali němčinou (ve zprávě z jejich sledování se však tvrdí, že spolu mluvili německy, naproti tomu u výslechu 2. února 1972 mluvil Zidar česky a nepožadoval ani přítomnost tlumočníka).

Od JirkyJ., od Milana k Dalimilovi

Podle vyšetřovacího protokolu Hübl předal Zidarovi pro Pelikána svou samizdatovou „situační zprávu“ o politických poměrech. Jenže jestliže k jejich seznámení došlo v dubnu 1970 (jak vyplývá z Benetazzova víza), museli se sejít v červnu nebo červenci ještě jednou, bez Benetazzovy asistence, protože první situační zprávu Hübl napsal v červnu 1970. Zidar mu nejspíš až při této druhé schůzce řekl, že brzy odjíždí na dovolenou do Itálie (podle víza od 3. 7.), ale že se po návratu – na přelomu srpna a září – telefonicky ozve. Převzal pro Pelikána první dopis a vzal ho do Itálie osobně. Ten měl ještě oslovení „Jirko“ a byl podepsán „Milan“. Při návratu z dovolené do Prahy sice Zidar vezl Pelikánovu písemnou odpověď, ale před celní kontrolou na hranicích ji prý z obavy před odhalením zničil, takže vyřídil Hüblovi jen ústní vzkaz (ve skutečnosti se tahle historka však zřejmě týká jiného, neodhaleného kurýra, protože se o ní Dalimil zmiňuje až ve zprávě z listopadu 1970 – kdyby šlo o Zidara, napsal by o tom hned ve své první zprávě ze září 1970). Zmínil také, že on sám o obsahu Hüblovy „situační zprávy“ informoval jednoho významného činitele IKS (v rukopisných poznámkách z vyšetřování Hübl specifikuje, že šlo o „Berlinguerova bratra“, to by měl být Giovanni Berlinguer, lékař a funkcionář IKS; Enrico Berlinguer byl v letech 1972–1984 generální tajemník IKS). Zidar Hübla požádal, aby v dopisech nepoužíval plná jména. Od té doby se datuje korespondence mezi „J.“ a „Dalimilem“. Jiná Zidarova prosba zněla, aby Hübl ve zprávách neodkazoval na italskou komunistickou stranu (v prvním dopise totiž výslovně žádal Pelikána, aby informoval vedení IKS), protože Zidar bude materiály do Itálie posílat s vlastní poštou (tzn. diplomatickou poštou italské ambasády) a nechtěl by prý, „aby se o věci dozvěděla italská úřední místa“.

Pondělní obědy

V sídle MONu v Pařížské ulici se nacházel i Klub novinářů, kam Hübl (stejně jako řada dalších vyhozených novinářů a publicistů) v té době pravidelně chodil. Od října 1970 do května 1971 se scházeli se Zidarem prakticky jednou měsíčně, na Zidarovo přání v pondělí (v úterý zřejmě odcházelo cargo z velvyslanectví). V době oběda si smluvili schůzku na tentýž den po Zidarově pracovní době. Sešli se obvykle v liduprázdných staroměstských uličkách v okolí Pařížské, aby měli dobrý přehled o případném sledování. Například 19. 10. 1971 je StB skutečně sledovala, ale právě proto, že se zastavili na rohu Široké a Maislovy ulice, kde tou dobou kromě nich široko daleko nikdo nebyl, nepodařilo se toto setkání sledovačům fotograficky zdokumentovat. Nicméně v květnu 1971 Zidar Hüblovi řekl, že už nebude mít možnost posílání zpráv zajišťovat a že to oznámí i Pelikánovi. Občasných setkání se však nezříkal. Hübl u něj byl pak ještě jednou na večeři v jeho bytě v Braníku a jednou se sešli v říjnu 1971 opět v okolí Pařížské. Při té příležitosti Zidar řekl, že ho generální tajemník MONu Kubka v pohovoru vyzval, aby přerušil své styky „s pravičáky“. Od té doby se nesešli. Bez ohledu na tato dvě pozdější setkání však bylo od května 1971 nutné zajistit kontakty do Itálie jinak.

Beppo také srdečně zdraví

V rukopisných poznámkách Milana Hübla z vyšetřovací vazby se vyskytuje ještě jedna verze setkání s Pierem Benetazzem. Není jasné, zda ji Hübl uplatnil „mimo protokol“, nebo ji měl připravenu v záloze. Odpovídá jeho základní obhajobě: zdůrazňoval totiž neustále, že jeho zahraniční styky se omezují výhradně na komunistické strany, zejména italskou, a v průběhu vyšetřování upozorňoval ve třech přípisech „politickým orgánům“ (tj. Husákovi) na to, že jeho odsouzení za takové styky vyvolá mezinárodní konflikt se západními komunistickými stranami. Zidarovo jméno z toho důvodu uvádí 31. 1. 1972 ve druhém přípisu politickým orgánům, kdežto v protokolu se o něm stále mluví jako o osobě, která má v ČSSR oficiální poslání, takže její jméno Hübl v protokolu uvádět nebude. Teprve od 18. 5. 1972, kdy si zřejmě uvědomil, že tato taktika příliš neúčinkuje, uvádí se i v protokolu Zidar jmenovitě, ale v obžalobě, rozsudku a podobných dokumentech jsou jména italských komunistických prominentů opět důsledně vynechána.

Jak proběhlo setkání Hübla s Benetazzem na jaře 1970 podle této verze? Benetazzo předal Hüblovi pozdravy o „Beppa“ (Giuseppe „Beppo“ Boffa, v roce 1968 pravidelně v Praze jako dopisovatel italského komunistického listu l'Unita, autor mj. interview s Dubčekem, z té doby se také osobně znal s Milanem Hüblem). V knize Český vězeň Karla Bartoška Milan Hübl zmiňuje: „V Moskvě (Husák) hovořil s Enricem Berlinguerem, generálním tajemníkem italských komunistů. U rozhovoru byl ještě Giuseppe Boffa, nikdo jiný. A Gustáv je ujišťoval: ,Nikdy neprohlásím, nikdy neřeknu, že v Československu byla kontrarevoluce.´“ Poukaz na blízké vztahy s Boffou byl tedy přímý vzkaz Husákovi. Beppo prý prostřednictvím Benetazza potvrzoval příjem Hüblova příspěvku (z pléna ÚV KSČ ze září 1969 „Můj postoj k Lednu, polednovému vývoji a dnešku“), o jehož doručení se postaral italský marxistický historik z univerzity ve Florencii, člen ÚV IKS Ernesto Ragionieri (další jméno těžkého kalibru), a dále Beppo „vyslovoval podiv, že mlčíme a nehájíme se, komunista nesmí ke křivdě mlčet, ani když ji působí jeho vlastní strana – znepokojení IKS, máme povinnost bránit volby a svou politiku“, píše se doslova v Hüblových poznámkách. Pozdravy od J. Pelikána následovaly v této verzi až po těch Boffových. Po návratu z dovolené v září 1970 tlumočí Zidar reakce již zmíněného Berlinguerova bratra a Jiřího Pelikána, v bodech zaznamenané v Hüblových rukopisných poznámkách takto: „vážné znepokojení nad vývojem – zatčení, příprava procesů, výtka, proč se nebráníte, měli byste častěji o faktech informovat – tehdy nabídl pravidelný písemný styk cca 1 měsíčně – cargo“. Podle této verze tedy nejen iniciativa k posílání zpráv, ale i podněcování k aktivním projevům nesouhlasu s tehdejším stranickým vedením vyšly ze strany IKS.

Antonio

Vraťme se k verzi vyšetřovacích protokolů. Když v květnu 1971 Zidar s doručováním zásilek skončil, navštívil v červnu Milana Hübla v bytě jistý Antonio se vzkazem od Jiřího Pelikána: doslechl se prý o samizdatovém měsíčníku Fakta – připomínky – události (FPU), žádá o zaslání (ve skutečnosti ho o něm informoval Dalimil ve zprávě z 26. dubna 1971). Hovor probíhal v angličtině a Antonio byl v Praze služebně („business“). Hübl po Antoniovi pár čísel FPU poslal. Antonio (a později Vittorio) přivezl číslo Listů přefotografované na mikrofilmu. Ze zmíněné Dalimilovy zprávy z dubna 1971 vyplývá, že se Listy v té době na různých místech ČSSR (Hübl používá termín „ohniska“) takhle rozmnožovaly, což prý bylo sice dražší, ale úhlednější než přepisování na stroji (Hübl si také chválí novou úpravu Listů, protože je formát pro fotografování vhodnější). Počet originálních exemplářů Listů v ČSSR byl v té době nedostačující.

Vittorio – verze 1

23. září 1971 vyhledal Milana Hübla jistý Vittorio. Podle původní verze ve vyšetřovacím spisu k tomu došlo tak, že když se Hübl vracel z nákupu, po domě se nejistě a rozpačitě pohyboval od dveří ke dveřím mladý muž a četl si štítky. Hübl se ho zeptal, zda někoho hledá, otázku opakoval anglicky, mladík řekl, že hledá Milana Hübla. Hübl ho pozval do bytu, přečetl si vzkaz od Jiřího Pelikána a reagoval na různé jeho dotazy ústně. Pelikán současně oznámil, že další spojka se objeví až po listopadových volbách. Kvůli předání písemné odpovědi Pelikánovi si Hübl s Vittoriem domluvili schůzku na druhý den v podloubí domu u Týnského chrámu na Staroměstském náměstí, ale Vittorio se tam nedostavil (z následující zprávy Jiřího Pelikána vyplývá, že dostal strach).

Vittorio – verze 2

Vyšetřovatel Hübla konfrontuje s verzí založenou na odposlechu v Hüblově bytě (instalovaném o necelý týden dřív, 17. 9. 1971). Předstírá, že jde o manželčinu výpověď, jenže Hüblova manželka Eliška Skřenková během vyšetřování nikdy u výslechu nebyla: když Vittorio ve večerních hodinách přišel, Hübl nebyl doma a manželka francouzsky domluvila schůzku na druhý den ráno u sochy Karla IV. na staroměstském předmostí Karlova mostu. Hübl připouští, že to tak bylo, a vysvětluje, že nechtěl, aby se do případu zapletlo manželčino jméno, protože ta o jeho činnosti nic neví. V materiálech vyšetřovatele se nicméně k odposlechu konstatuje, že manželka je do Hüblovy činnosti očividně zasvěcená.

Vittorio – verze 3

Je tu však ještě třetí verze – podle vzpomínek nás, syna a dcery (tehdy ve věku 16 a 12 let): jednou večer k nám přišla mladá dvojice cizinců. Jednala s nimi maminka. S jistým pobavením nám pak líčila, jak si mladý muž během hovoru povzdechl: „Ach ty moje nohy...,“ načež si zul boty a vytáhl z nich část zásilky. Jeho partnerka zase vylovila tubu krému na obličej, v níž se také něco skrývalo. Krém jsme v rozporu se všemi konspiračními pravidly nevyhodili, ale časem spotřebovali. Jména návštěvníků jsme nikdy neznali. Jestliže tohle byl Vittorio, jeho partnerka zcela ušla pozornosti – snad proto, že se do hovoru zapojila až za zavřenými dveřmi v pokoji, kam odposlech z předsíně zřejmě nedosáhl (ve zprávě z odposlechu se uvádí, že nahrávka je velice nekvalitní a také překlad je prý třeba pořídit znovu – záznam rozhovoru působí skutečně dost zmateně).

Došetřování?

Antonia ani Vittoria se nikdy nepodařilo identifikovat. V poznámkách k obhajobě si sice Hübl píše, že oba byli členové IKS, ale jejich příjmení neznal. Ve vyšetřovacím spisu se nachází obálka s celou sbírkou pasových fotografií nejrůznějších Antoniů a Vittoriů, kteří v inkriminované době zažádali o československé vízum (k jejich vyčlenění byl dokonce použit počítač). Hübl však nikoho z nich nepoznal. V protokolu z výslechu z 3. května 1973 (tou dobou byl už Hübl „ve výkonu trestu“ ve Valdicích, izolovaný s jediným spoluvězněm-udavačem ve dvou propojených celách na nechvalně proslulém třetím oddělení, kde jinak byli vězněni nejtěžší kriminální zločinci) se vyšetřovatel mimo jiné znovu ptá na příjmení těchto dvou mužů a opět se je nedozvídá. V dopise ministrovi vnitra ze 4. června 1973 vysvětluje náčelník Hlavní správy vyšetřování StB ČSR FMV pplk. dr. Jiří Jansa, že v Hüblově případě bylo rozhodnuto o umístění do Valdic (kdežto ostatní odsouzení z politických procesů z léta 1972 byli tou dobou na Borech), protože jednak chtěli oddělit hlavního organizátora od dalších členů skupiny, jednak šlo o jeho další rozpracování v průběhu výkonu trestu, protože jeho trestná činnost prý ještě nebyla dostatečně rozkryta. To je verze z vyšetřovacího spisu. V Českém vězni však vypráví Hübl Bartoškovi: „V květnu roku 1973 přijeli nějací pánové, nabídli mi kávu, nabízeli dokonce i pivo. Prý už uběhla určitá doba od mého uvěznění a že jsem měl určitě dost času k přemýšlení a politické orgány nevidí důvod, proč bych měl sedět dál. A vyptávali se, jestli vidím chyby, jež jsem udělal, a jestli ano, pak by se našlo řešení. Odpověděl jsem jim, že trvám na tom, co jsem řekl u soudu.“ V dopise rodině ze 7. 5. 1973 naznačuje, že došlo k novému vývoji, jehož charakter jinotajně přibližuje slovem „soudružský“, a že je třeba vyčkat, k čemu to povede. V následujícím dopise – ač prý nechce tvrdit, že vše souvisí se vším – zmiňuje novinovou zprávu o návštěvě Karla Hoffmanna 8. 5. u Georgese Marchaise (generálního tajemníka FKS 1972–1994) a 9. 5. u již zmíněného Enrica Berlinguera. Suše k tomu podotýká, že oficiální kontakty s IKS byly v posledních letech téměř nulové.

Lucy – verze 1

V polovině prosince slyší Hübl na ulici zabouchnout dveře od auta a přichází Lucy (bezpečnostními orgány identifikována jako Francouzka Lucie Schmidt). Hübl její národnost neznal, zato se prý zmínila, že pochází z rodiny španělských komunistů žijících ve Francii v exilu – ve Španělsku tou dobou ještě vládl Franco. Dá se pochybovat o tom, zda na takové osobní záležitosti při schůzce s kurýry přišla řeč, ani její příjmení o tom příliš nesvědčí, ale je zřejmé, že Hübl při vyšetřování nevynechal jedinou příležitost, jak zdůraznit napojení na západní komunistické strany, i kdyby si měl původ či stranickou příslušnost spojky vymyslet. V tomto případě se mohl inspirovat rodinou, s níž jsme se seznámili na dovolené v srpnu 1968 a která tomuto popisu přesně odpovídala. Také s Lucy mluví anglicky. Její návštěva byla avizována, takže písemný vzkaz (o zatýkání kolem letákové akce k listopadovým volbám) byl připraven. V dopise Hüblovi oznamuje Pelikán návštěvu Valeria koncem prosince. Hübl slibuje dodat podrobnosti o zatčených po této další spojce. V protokolu výslovně říká, že při jeho jednání s Lucy nikdo z rodiny nebyl přítomen.

Lucy – verze 2

Podle našich vzpomínek k nám jednou večer přišla mladá cizinka (přestože Hübl v protokolech opakovaně tvrdí, že žádal Pelikána, aby za ním spojky chodily během dopoledne, kdy je doma sám, a že se tím také – s výjimkou Vittoria – řídily). Potřebovala zajít ještě na jednu štaci, a tak syn Dušan dostal za úkol jít s ní (ovšem tak, aby nebylo zřejmé, že jdou společně) a v autobuse jí dát znamení, kde vystoupit. Ani její jméno jsme neznali.

Valerio

28. 12. 1971 dopoledne přijíždí taxíkem Valerio ve světlém kožíšku s širokým límcem a výrazným zapínáním (viz jeho fotografii na internetu ze 17. 2. 1972 po návratu z Prahy). Protože Hübl musí sehnat adresy manželek politických vězňů kvůli poskytování finanční podpory (a Valerio, jak později vypověděl, ze dvou balíčků, které měl Hüblovi předat, jeden zapomněl v hotelu), domlouvají si ještě schůzku na druhý den v kavárně Alfa na Václavském náměstí. Valerio se ve smluvenou dobu nedostavil, Hübl čtvrthodinu čeká, už na odchodu ho potká na schodech, a tak mu lístek pro Jiřího Pelikána předává tam. Ochetto mu dává zapomenutý balíček se dvěma komunistickými listy (Rinascita, Studi storici).

Valerio Ochetto byl zadržen 5. 1. 1972 ve 12.30 na ruzyňském letišti před odletem do Říma. Vzkaz pro Jiřího Pelikána se neúspěšně pokusil spláchnout na WC. Milan Hübl byl zatčen 6. 1. 1972 v 19.30 cestou z návštěvy na stanici tramvaje v Braníku. Ochetto strávil šest týdnů ve vazbě v Ruzyni a napsal o tom knihu No, signor referente. Více než osmdesátiletý katolický novinář a publicista dodnes občas vystupuje jako ten, kdo strávil „43 dní v československém vězení“. Na tuto epizodu vzpomíná ještě v bulletinu svého turínského gymnázia z roku 2011: při vyšetřování se dlouho držel legendy, že písemnosti dostal od neznámého mladíka v hotelu Jalta, ale při osobní konfrontaci s Hüblem (který tou dobou už kontakt s Ochettem přiznal), prohlásil, že se s Hüblovou výpovědí ztotožňuje. Přestože spolu dřív mluvili anglicky, Hübl mu prý na odchodu poděkoval italsky: „Grazie!“

Propusťte Ochetta!

Trvalo přes dva týdny, než ČTK o Ochettově zadržení vydala zprávu. Za jeho propuštění se v Itálii rozpoutala kampaň, do níž se mj. zapojil i turínský arcibiskup (Ochetto u něj prý svého času studoval – Hüblovo tvrzení o výhradně komunistických kontaktech bylo v tomto případě neudržitelné, byť se Ochetto vždy počítal k levicově zaměřeným novinářům). Tehdejší ministr zahraničí Aldo Moro (roku 1978 zavražděn Rudými brigádami) vyjednával s československým velvyslancem. Ochettovo propuštění má však mnohem pikantnější pozadí. Generál Ambrogio Viviani, v letech 1970–74 šéf italské vojenské kontrarozvědky, v rozhovoru pro časopis Panorama (18. 5. 1986), kde prozrazuje pozadí nejrůznějších afér z doby svého zpravodajského působení, říká o Ochettově případu, že „diplomatická řešení pro jeho osvobození nebyla k nalezení. Politici, v naprosté panice, nám uložili, ať řešení najdeme my“. V pokoji hotelu Tea v Římě, kde byl tou dobou ubytovaný ředitel ČSA (Viviani uvádí jméno „Alec Viteslav“), se „náhodou našly omamné látky“. „Viteslav“ byl v zájmu vyjasnění případu zadržen, ale slovy Vivianiho se věc „vyjasnila“ tím, že Ochetto byl vzápětí propuštěn (a samozřejmě vyhoštěn z ČSSR).

A Zidar?

Také Ferdinando Zidar (nar. 1915 v Terstu, etnický Slovinec, podle údajů dostupných na internetu jako komunistický odbojář vězněn od roku 1943 v koncentračním táboře Buchenwald, kde se podílel na organizaci povstání) byl 2. února 1972 předvolán k výslechu. Připouští, že se s Hüblem stýkal, ale zajišťování kontaktu s Pelikánem popírá, a to i tehdy, když mu vyšetřovatel cituje z Hüblových výpovědí. Z údajů o jeho vízu vyplývá, že v lednu 1972 v ČSSR pobýval od 4. do 11., tedy přesně v době, kdy Ochetto i Hübl byli zadrženi – je nepředstavitelné, že by se o tom nedozvěděl. Zidar nejenže z ČSSR 11. ledna zřejmě bez problémů odjel, ale dokonce o dva dny později, 13. ledna znovu přijíždí – jako by se sám vrhal do náruče StB. Nicméně 4. 2. 1972 ČSSR opouští – StB to formuluje tak, že po předložení důkazů o stycích s Pelikánem a opozicí se rozhodl odjet (jinde se píše, že byl vyhoštěn, na německé wikipedii se mluví o zadržení, což ale zřejmě neodpovídá skutečnosti).

Dva Dalimilové v Listech

Ve vyšetřovacím protokolu Hübl specifikuje, které texty v Listech v ročníku 1971 jsou založené na zprávách nebo materiálech pocházejících od něj (Pelikánovi posílal např. své samizdatové „situační zprávy“, samizdatový měsíčník FPU, na jehož vydávání se významně podílel a také za to byl odsouzen, nebo některé jiné dokumenty, jako např. exemplář tzv. volebního letáku Občané atd.). Například v č. 1/1971 je pod titulem Socialistické hnutí československých občanů zveřejněn tzv. Manifest 28. října, v č. 2 je převzat z FPU úvodník Sedm set dnů Gustáva Husáka, jiné zprávy od Milana Hübla vyšly v Listech během roku 1971 v upravené nebo rozšířené podobě. Vyšetřovatel mu také ještě předložil č. 1/1972, které vyšlo v době, kdy už byl Hübl ve vazbě: v něm Hübl identifikuje několik textů založených na jeho informacích a podotýká, že vzhledem k zadržení poslední zásilky u Ochetta se nové číslo FPU muselo dostat k Jiřímu Pelikánovi jinou cestou (k jiným cestám viz dále).

Do Pelikánových Listů tedy v té době přispívali dva Dalimilové, avšak příspěvky toho „pražského“ pod tímto pseudonymem nikdy nevycházely. Hübl během vyšetřování párkrát výslovně prohlašuje, že komentáře v Listech s podpisem Dalimil nejsou jeho a že jejich autory nezná (jen jednou poznamená, že to nejspíš bude někdo, kdo žije v cizině).

„Přesvědčený antifašista“

Budí snad údiv, proč Hübl vypovídal od počátku vyšetřování o těchto stycích s Pelikánem celkem otevřeně (o slově „celkem“ později). V motáku manželce z 20. 7. 1972, doručeném advokátem, Hübl vysvětluje: „Věc není v tom, co bylo doma, ale v tom, že fotokopie řady mých dopisů ven od srpna 1971 měli v rukou a čekali jen na to, až jim vběhne někdo do rány, což se stalo den před zákrokem. Čili věc vyšla z Říma a vše ostatní byl následek a shoda několika nešťastných náhod.“ Hübl naráží na bizarní událost: 5. 8. 1971 se totiž na československý zastupitelský úřad v Římě dostavil neznámý muž a spolu s průvodním dopisem velvyslanci Vladimíru Bergerovi, kde vysvětluje své motivy (jakožto „přesvědčený antifašista“, který „chová vřelé sympatie k demokratickým a socialistickým zemím“, podpisuje se „váš přítel“), předává film s kopiemi Dalimilových zpráv – počínaje tou první ze září 1970, ale i dalších dokumentů z kontaktů mezi Prahou a Římem. Hübl nemohl v červenci 1972 vědět, že 14. 7. 1971 podala II. správa StB „Návrh na využití rezidenta I. správy v Římě“ s tím, že italský občan má předat československému velvyslanectví materiály z akce AŠ – BRATISLAVA (týkalo se zahraničních zastupitelství). Kopie Dalimilových zpráv se do rukou StB dostaly v rámci této akce už dřív: 17. 11. 1970 zaznamenávají jako úlovek z tajné prohlídky kopii Dalimilovy zprávy, z níž část o politických procesech je pak zveřejněna v Listech 1/1971. Věc tedy nevyšla z Říma, ale z Prahy.

Choulostivá záležitost

K čemu taková kamufláž? Kopie dokumentů StB získala „technickým úkonem G-9“ (tajná prohlídka) v diplomatických kruzích a v okruhu zahraničních novinářů akreditovaných v Praze. Takto získané materiály se samozřejmě nedaly při vyšetřování používat, a tak bylo třeba jejich získání nějak „legalizovat“. Dojem, že kompromitující materiály předal československým orgánům Ital, snad z okolí Pelikána, měl navíc jistě vyvolat v Hüblovi zahořklost vůči svému adresátovi za to, že ho nedbalostí přivedl do neštěstí. Hüblův případ byl 27. 3. 1972 spojen s „trestní věcí Jiřího Pelikána“ a až do června byl Hübl vyslýchán pod hlavičkou Jiří Pelikán a spol. Pelikán měl být zřejmě odsouzen v nepřítomnosti. Podle Hüblových rukopisných poznámek z vyšetřování: „trestní věc J. P. č. j. 1 T 1/N-71 byla měst. soudem vrácena dne 28. 6. 71 krajské prokuratuře k došetření – další došetření předal s ohledem na závažnost a rozsáhlost věci vyšetřovatel SV Stb ČSR (tj. Správě vyšetřování StB ČSR, pozn. M. d. B.).“ Poštvat obviněné z jedné skupiny proti sobě je běžná a osvědčená praktika, ale z vyšetřovacího spisu nevyplývá, že by se k tomu Hübl nechal vyprovokovat.

Na svitku filmu doručeném československé ambasádě v Římě je také dopis z 27. 2. 1971, který dostal Federico Salleo, rada italské ambasády v Praze (správně má být Ferdinando Salleo, pozdější italský velvyslanec v USA, SSSR i Rusku), od Luigiho Vittoria Ferrarise z Hlavního ředitelství pro politické záležitosti italského ministerstva zahraničí (po diplomatické kariéře přednášel o problematice „východoevropských“ zemí na různých italských univerzitách). StB zachytila tajnou prohlídkou u Sallea několik dopisů ze vzájemné korespondence těchto dvou diplomatů z prosince 1970 až května 1971 s označením „důvěrné“, ale „zlegalizovat“ bylo potřeba jeden z nich: Ferraris píše o dopisu Milana Hübla Husákovi z 5. 10. 1970 (film obsahuje i italský překlad tohoto dopisu – Ferraris ho od Sallea dostal v prosinci 1970) a ptá se Sallea, zda by přes původní zákaz publikace (který pocházel od Hübla, pozn. M. d. B.) nebylo možné aspoň úryvek či parafrázi nechat prosáknout („leak“) do tisku. Domnívá se totiž (jak si Hübl opsal v rukopisných poznámkách z vyšetřování z českého překladu dopisu): „Jde bez jakýchkoliv pochyb o přesné svědectví, které naprosto zřetelným způsobem potvrzuje existenci v Československu té skutečnosti, která je označována jako ,Biafra ducha'. Právě z tohoto důvodu se zdá být téměř naší morální povinností učinit vše pro to, aby netrvalo déle toto ,mlčenlivé spiknutí', které bohužel zahaluje vše, co se děje dnes v ,znormalizovaném' Československu.“ Úryvky z dopisu ve skutečnosti „prosákly“ už dřív – např. 21. 12. 1970 vyšel článek s použitím doslovných citací v listu Times a Hübl kvůli tomu byl povolán v lednu 1971 k výslechu. Dalimil ve zprávách Pelikánovi vždy upřesňuje, zda je připojený dokument určený ke zveřejnění, případně za jakých podmínek. Obecné pravidlo zní: určitý text má vyjít nejprve v některém levicovém listu, pak ať to přetiskuje, kdo chce.

Všechny cesty do Říma

Co svědčí o tom, že Hüblova otevřenost o stycích s Pelikánem je jen zdánlivá? Ve vyšetřovacím spisu se nacházejí fotokopie všech 28 položek z filmu odevzdaného „antifašistou“ československé ambasádě v Římě. Kromě dopisů s oslovením J. je tam i několik Hüblových „situačních zpráv“, kde je na závěr připsán vzkaz s podpisem Dalimil. Z písemností jednoznačně vyplývá, že kanálů do Říma bylo víc než jen Zidar a čtyři spojky v druhé polovině roku 1971. Jak už bylo zmíněno v souvislosti se Zidarem, k „situační zprávě“ z 26. listopadu 1970 Dalimil připsal, že písemný vzkaz byl na hranicích zničen, a tak žádá, aby byl poslán „jinudy“. Dalimilova zpráva z března 1971 (tedy v době, kdy spojení údajně obstarával jedině zhruba jednou měsíčně Zidar) končí větou, že se Dalimil příští týden pokusí ozvat opět, ale záleží to „na poslech“ (v množném čísle). Mluví se tam např. o jistém Augustovi, ale také o jistém Kopeckém, který právě testuje novou cestu, a proto Dalimil žádá o potvrzení příjmu. StB si poznamenává, že jde o pana Kopeckého, bývalého zaměstnance ministerstva zahraničí (vedoucího odboru). U Augusta se vyšetřovatel spokojí s Hüblovým vysvětlením, že v tomto bodě jen vyřizoval vzkazy jiných a neví, o koho jde. Ve zprávě z 26. 4. 1971 Dalimil píše, že se toho teď děje tolik, že až do sjezdu (XIV. sjezd KSČ, 25.–29. 5. 1971) bude psát každý týden – připouští, že neví, zda zprávy dojdou včas. Z protokolů nevyplývá, že by na tyhle nesrovnalosti v intenzitě kontaktů vyšetřovatel kdy reagoval.

Dalimilovo odhalení

Tato laxnost, uzavření vyšetřování ve chvíli, kdy očividně bylo jen na půl cesty, je v rozporu s úsilím, s jakým se celý případ připravoval. Stručná rekapitulace:

– Říjen–listopad 1970 (ale už po napsání dopisu Husákovi 5. 10., možná pod dojmem zachycení Dalimilovy zprávy 17. 11.): pod rouškou svědeckého výslechu v Ruzyni v případu Stein a Kubiasová dostává Hübl varování od pplk. Jansy z Hlavní správy vyšetřování StB ČSR FMV: „Vědí prý, že některé mé informace jdou na Západ přes západní ambasády, ať se ukázním, nic neposílám a nedělám, jinak se stanu obětí.“ (Karel Bartošek: Český vězeň).

– 18. 2. 1971 podává II. Správa StB návrh na evidování Hübla jako NO (nepřátelská osoba), k založení spisu dochází 20. 4. 1971.

– Z odposlechu Hüblova telefonu 24. 4. 1971 vyplývá, že „manžel je mimo Prahu“, 26. 4. 1971 sděluje telefonicky manželka Karla Bartoška Rudolfu Slánskému, že „Milan byl v Bratislavě“.

– 1. 5. 1971 úlovek z tajné prohlídky u rady italské ambasády Sallea: kopie zprávy z 26. 4. 1971 podepsané „Dalimil“, kde se uvádí: „byl jsem v Bratislavě, mluvil se Sašou...“

– Ve zprávě o akci DRINA z 25. 5. 1971 padají jména Paola Baseviho (tehdejšího dopisovatele italské tiskové agentury ANSA v Praze) a Ferdinanda Zidara jako možných prostředníků při posílání zpráv do ciziny. Podezření, že DALIMIL není Karel Kyncl, Jiří Hochman nebo Stanislav Budín, jak se původně myslelo, ale Milan Hübl, je stále důvodnější.

– Ve zprávě z 26. 5. 1971 se uvádí, že v korespondenci mezi radou italské ambasády v Praze Salleem a vedoucím VI. odboru italského ministerstva zahraničí Ferrarisem z prosince 1970 až května 1971 jsou Dalimilovy zprávy dávány do souvislosti s Milanem Hüblem. Zmíněný odbor ministerstva, jehož příslušníkem je i Salleo, je přitom údajně legalizované pracoviště italské rozvědky. Závěr zní: jde tu o špionáž.

– Hübl je tou dobou už intezivně sledován (bývá zapojeno kolem deseti sledovačů ve třech autech, pořizuje se fotografická dokumentace). Často si se sledovací četou hraje v uličkách a pasážích Starého Města na kočku a myš, což párkrát vede k tomu, že je sledování předčasně ukončeno. Ale v kombinaci s odposlechem na několika místech, kam Hübl v té době pravidelně dochází, a s informacemi agentů StB (hlavně dosud neidentifikovaného PARLÉŘE, pracovníka Divadla za branou) převážně z vinárny JZD Blatnička v Michalské, zvané lidově „klub propuštěného aparátu“, má StB o jeho tehdejších stycích dobrý přehled.

– 29. 6. 1971 je provedena první tajná prohlídka v bytě Hüblových, kdy je mj. pořízen vzorek písma psacího stroje. Během července se zjišťují možnosti pozorování z bytu o patro výš. Porovnáním typů stroje s Dalimilovými zprávami závěr zní: DALIMIL = Hübl, zasílá prostřednictvím západního zastupitelského úřadu v Praze informace do zahraničí.

– 17. 8. 1971 návrh k provedení chemické nástrahy v bytě Hüblových (jde o aplikaci určité chemikálie například na průklepový papír, aby se dalo zjistit, komu Hübl předává své samizdatové zprávy) – měla se provést ihned, ale vzhledem k omezené účinnosti zopakovat zhruba v říjnu, souběžně s pozorováním z jiného bytu.

– 9. 9. 1971 v noci probíhá tajná prohlídka v chatě Hüblových u Říčan.

– 17. 9. 1971 dopoledne je v bytě instalován odposlech, souběžnou tajnou prohlídku však překazí předčasný návrat dcery ze školy.

– Na podzim a v zimě 1971 probíhá sledování bytu Hüblových s použitím televizní kamery (zřejmě z protějšího domu) – kombinuje se s údaji z odposlechu.

– 23. 10. 1971 je instalován odposlech v chatě, 25. 10. 1971 opět demontován (možná proto, že chata se v zimě nepoužívá).

K Hüblově dubnové návštěvě u „Saši“ (tj. Alexandra Dubčeka) v Bratislavě, která sehrála důležitou roli při identifikaci Dalimila, lze dodat, že šlo o text Nemůžeme déle mlčet, jímž se bývalí členové ústředního výboru KSČ zvolení na tzv. Vysočanském sjezdu chtěli v květnu 1971 obrátit po stranické linii na XIV. sjezd KSČ. Původně ho měli tito odstavení funkcionáři – nebo aspoň známější z nich – podepsat. Dubček nejenže podpis odmítl, ale „je proti jakékoliv akci“. Dalimil to ve zprávě Pelikánovi s pohoršením a ironií komentuje (a opisuje si to i do rukopisných poznámek z vyšetřování): „(...) čekat, až jiní vytáhnou kaštany z ohně, a pak si hrát na vůdce. Nejen strana, ale i vůdcové se musí o uznání své vůdčí role vždy znovu ucházet.“ Ve zprávě dále líčí, jak z potenciálních signatářů zbylo jen „sedm statečných“, a tak iniciátoři (mj. „doktor“, tedy František Kriegel) došli k závěru, že v tom případě má dokument zůstat anonymní.

Mělo to smysl?

Když Hübl ve zprávě z 28. 12. 1971 (zachycené u Ochetta) na sklonku roku bilancuje, netuší samozřejmě, že za necelých deset dní bude zatčen. Tuto pasáž si opsal i do rukopisných poznámek z vyšetřování:

„Ke konci roku si společně s vámi klademe otázku po smyslu naší činnosti. Je to pro nás v dané situaci jediný způsob, jak se politicky realizovat. Je pro nás důležité mít vědomí, že alespoň tak jim dáváme najevo, že jsme setrvali na svých názorech a že jsme. Je to také jediný způsob, jak dávat lidu své země najevo, že trváme na svých názorech a že nadále tvoříme politickou alternativu do budoucna. Totéž pro zahraničí. I kdyby naše nepatrná činnost nakonec vyzněla pro naši generaci naprázdno, nepovažujeme to za marné a zbytečné. Vždyť rok 1848 byl v Čechách mnohem nepatrnější, a přesto z jeho odkazu žila politika všech dalších generací až do 28. října 1918. Tato tradice zůstane zachována z roku 1968 bez ohledu na to, jaké šance naší generaci poskytne další vývoj. A navíc bude-li další vývoj přece jen takový, aby nám novou šanci dal, bude to pro obnovení nezávislosti cenný vklad. I když v části veřejnosti jsou názory o marnosti našeho počínání, sami nepropadáme těmto náladám. Buď si aspoň zachováme před dějinami své země tvář, nebo se nám může podařit připravit novou šanci (jak ukazují jejich úvahy o tom, jak spoutat opozici třeba i tím, že by byla vzata zpět do strany). Srdečně zdraví Dal.“

Milan Hübl byl zatčen 6. 1. 1972, v procesu 31. 7.–1. 8. 1972 odsouzen na šest a půl roku. Byl vězněn nejprve v Ruzyni, od 23. 12. 1972 do 8. 9. 1973 ve Valdicích u Jičína, dále do února 1974 na Borech, pak až do podmínečného propuštění v Ostravě. Propuštěn byl 10. 12. 1976 z Ruzyně.

Douška

Probrali spolu někdy „J.“ a „Dalimil“ tuhle společnou historii? Sešli se za zcela jiných okolností v květnu 1989, kdy se Milan Hübl na pozvání dcery, žijící v Nizozemsku, vypravil na Západ. Do Itálie se sice nepodíval, ale Jiří Pelikán za ním zřejmě přijel do Paříže. Domluvili si, že Jiří Pelikán pošle Hüblovi nějaké peníze (honorář za příspěvky do Listů?) prostřednictvím dcery. Když do Amsterodamu přišel stručný dopis, ve kterém ji Jiří Pelikán žádal o bankovní údaje, oznámila mu dcera čerstvou zprávu: Milan Hübl 28. 10. 1989 náhle zemřel. K bankovní transakci tím pádem nedošlo. To byl první a poslední přímý kontakt mezi Jiřím Pelikánem a Hüblovou rodinou.

Magda de Bruin Hüblová (1959) je překladatelka, literární kritička. Od roku 1982 žije v Nizozemsku, studovala slavistiku na Amsterodamské univerzitě.

Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.