Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2014 > Číslo 6 > Libor Martinek: Psal Jakub Deml jedinou knihu?

Libor Martinek

Psal Jakub Deml jedinou knihu?

Soubor prozaických děl Jakuba Demla vydaný v edici Česká knižnice brněnského nakladatelství Host doplňuje oživený zájem o tvorbu tasovského kněze, který zaznamenáváme v určitých frekvencích, amplitudách či vlnách minimálně od konce 60. let 20. století.

Jde o vydavatelský počin o to záslužnější, že četba Demlových textů, rozšířená mezi jeho současníky během první republiky, za protektorátu a v prvním období socialismu, během let do značné míry upadla a teprve po roce 1968 se Deml stal především v prostředí moravského undergroundu kultovní figurou disentu. To vedlo k tomu, že mladí rebelové jeho dílo šířili v samizdatech, jak uvádějí spíše nečetní badatelé moravského samizdatu, ale i třeba německý slavista Alexander Wöll (mj. autor práce Jakub Deml, Leben und Werk [1878–1961], Eine Studie zur mitteleuropäischen Literatur, Köln – Weimar – Wien: Böhlau, 2006). Zejména po roce 1990 v souvislosti s edicemi Demlova díla nebo odbornými pracemi o něm nastává nová fáze kritické i populární čtenářské recepce u nás i v zahraničí. K prvnímu typu prací z poslední doby, tedy k edicím, je nutné připočíst tři svazky Demlovy korespondence Carissime, kde se touláte? (2010), I tento list považujte za neúplný (2011), Číslo jednací: láska (2013) a první díl nových sebraných spisů Prvotiny (2013). Ke druhému typu publikací, tedy odborným pracím o Demlovi, se řadí mj. monografie Vladimíra Binara Čin a slovo (2010) završující autorova celoživotní demlovská studia. „Kniha je souborem mých prací věnovaných Jakubu Demlovi, které vznikaly v letech 1968–2008,“ uvádí o tomto svazku V. Binar. „Soustřeďuje texty různého charakteru a podob – vedle rozsáhlejší monografické studie se zde objevují články, přednášky, doslovy, studie, komentáře, ediční návrhy, průvodce životopisným a místopisným labyrintem básníkova života a jeho vydavatelskou činností, soubory postav vystupujících v jeho ,theatrum mundi', dokonce i interview věnovaná vydávání Demlova díla a tomu, jak zasahovalo do mého života. Přes různorodost těchto textů (...) ve svém celku podají základní obraz dramatického i tragického dění Demlova života, stejně jako vývoje a tvarové podoby jeho díla – jedinečného útvaru v dějinách české literatury“ (kniha také obsahuje bibliografii knižního díla J. Demla sestavenou Jiřím Dostálem). Nicméně nesmíme zapomenout ani na starší práce věnované Demlovi, z nichž Čtení o Jakubu Demlovi (1993) Jiřího Oliče nebo Hledání ráje (1996) Josefa Pěnčíka ve své době patřily k zásadním portrétům tasovského kněze a přes dílčí výhrady je lze považovat za cenný zdroj informací i dnes.

Podrobnější přehled o dosavadním demlovském bádání poskytuje článek Alexandra Wölla Mezi apoteózou a tabu, z něhož si dovolíme ocitovat několik charakteristických úvah: „Bádaní o Jakubu Demlovi se nachází v prekérní situaci. Na jedné straně téměř neexistuje sekundární literatura, která by se zabývala interpretací jednotlivých textů, na straně druhé se v průběhu doby vytvořila v Čechách ,demlovská obec', takzvaní ,demlovci' nebo ,demlologové'. Tito povolaní nebo sami sebe povolavší učedníci publikují již léta své osobní vzpomínky na Demla, korespondenci s ním nebo drobné biografické a pozitivistické nálezy“ (in Otázky českého kánonu, Sborník příspěvků z III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky Hodnoty a hranice, Svět v české literatuře, česká literatura ve světě, sv. 1., Stanislava Fedrová /ed./, Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2006, s. 381). Alexander Wöll se pokusil tematizovat dva základní proudy bádání o Demlovi: na jedné straně jsou to biografisté a pozitivisté (např. Jiří Olič a Jaroslav Med), na druhé straně badatelé o dějinách motivů a editoři-filologové (např. Bedřich Fučík a Vladimír Binar). Binar je také autorem prvních návrhů periodizace Demlovy tvorby a rovněž prvním pořadatelem jeho motivických cyklů. O jejich více či méně úspěšnou syntézu se pokusil Jindřich Chalupecký v jedné ze svých nejvýznamnějších a zřejmě i nejlepších studií – v Expresionistech (ibidem, s. 382). K Demlovu dílu se vyjadřovali i příslušníci první generace československých strukturalistů, například Roman Jakobson v jednom dopise Demlovi označil jeho Zapomenuté světlo za „nejtragičtější knihu české literatury“ a postavil autora na stejný piedestal s Tkadlečkem a Boženou Němcovou (viz Tomáš Kubíček et alii, Literární Morava, Brno, Muzejní a vlastivědná společnost, 2002, s. 184). Mimo tyto badatelské proudy stáli Demlovi současníci a kolegové se svými osobními dojmy (Miloš Dvořák, Rudolf Černý, Jan Zahradníček aj.), nicméně již tam se objevují výklady Demlových textů nejen z české literární tradice, ale i z textové imanence. Podle Wöllova mínění napsali nejlepší analýzy Demlova díla Vladimír Binar, Miloš Dvořák, Bedřich Fučík, Arne Novák, F. X. Šalda a Josef Norman Rostinsky (posledně jmenovaný ve studii Jakub Deml's Proximity to the Czech Avant-Garde, Ann Arbor, 1983). K nim by bylo třeba přiřadit Jaroslava Meda, neboť např. jeho esej Velký z popudlivého plemene básníků... v Demlově knize Sen jeden svítí (1991) má nezanedbatelnou interpretační hodnotu. Ze zahraničních badatelů Demlovy tvorby by bylo na místě uvést ještě významnou práci známého italského bohemisty Angela Maria Ripellina Umění Jakuba Demla (in Tři studie z české literatury, Praha, Společnost F. X. Šaldy, 1999). Neměli bychom zapomínat ani na polské badatele, kteří věnovali Demlovi svou pozornost, mj. na Leszka Engelkinga (autor dvou esejí o Demlově tvorbě a jeho hesla v Słowniku historycznym Europy Środkowo-Wschodniej, Warszawa 2006) či překladatele Andrzeje S. Jagodzinského nebo Andrzeje Czcibora Piotrowského. O Demlovo dílo se rovněž zajímá několik mladých badatelů, podrobněji se mu po několik let věnuje Daniela Iwashita, která si ve své diplomové práci a poté disertaci (První a poslední slovo, Geneze stylu Jakuba Demla v počátečních kritických, básnických a editorských pracích z let 1896 až 1907, Praha, FF UK, 2006) klade za cíl popsat vznik stylu Demlova díla.

Je snad jednou z motivací zvýšeného zájmu o Demlovu osobnost a dílo, že máme v české literatuře básníky, které bychom mohli nazvat „prokletými“ (většinou příslušníci tzv. generace buřičů z přelomu 19. a 20. století), ale jednoho jediného „prokletého“ kněze-básníka, předchůdce expresionismu a surrealismu...? Mohu-li porovnávat s polskými knězi-spisovateli, kterých je u našich sousedů vskutku požehnaně, vždyť (řečeno s jistou nadsázkou) na každé druhé polské faře nějaký duchovní píše verše, jev, jenž Deml reprezentuje, je vskutku ojedinělý. Připomeňme si proto, že Deml od roku 1905 prožívá osobní drama střetu s církevní správou i s duchem vládnoucím v převážné části tehdejších katolických kruhů, které vyvrcholily v roce 1907, kdy Deml požádal o dočasné zbavení kněžských povinností ze zdravotních důvodů a z církevní správy odchází.

*

Vraťme se však k nejnovější demlovské edici. Jak již bylo naznačeno, po odborné Binarově knize nyní následuje vydání výboru z Demlových próz Pozdrav Tasova, edičně založený na Dílu Jakuba Demla, které v letech 1978–1983 vydávali právě Binar s Bedřichem Fučíkem ve své samizdatové edici Rukopisy VBF. Patrně v návaznosti na Binarovu předchozí rozsáhlou odbornou práci Čin a slovo je editorův komentář k zařazeným textům velmi uměřený. Uvedeny jsou zde základní informace o životě a díle J. Demla, bibliografické údaje, poznámkový aparát není rozbujelý (ocenit můžeme mj. překlady rozsáhlých cizojazyčných pasáží). Poměrně stručný je i komentář, jenž se týká Demlových textů Pozdrav Tasova (1948), Můj očistec (1929), Miriam (1916), Nebe se jiskří mlékem (1923), Moji přátelé (poprvé 1913), Mohyla (ve vydání 1948), Zapomenuté světlo (1934) a Rodný kraj (1936). Stranou bylo ponecháno vydání některých z nich (či jiných textů) v různých výborech, které už nevyšly z autorovy ruky. V rámci Literárněhistorického komentáře pak sledujeme Binarovu snahu podat doklad o tom, že kompozice svazku, do něhož byla soustředěna díla z „rozlehlého, mnohovrstevnatého i rozeklaného díla Jakuba Demla, doplněné z důvodu kompozičních menšími texty“ (s. 485), má ukázat, že „jeho dílo, považované po celá desetiletí za nesourodé, chaotické a rozporuplné, je ve své podstatě celistvé, a to přes všechnu tvarovou i žánrovou protikladnost“ (ibidem). Podle Binara by edice měla přispět k odhalení, „že právě tato jeho rozmanitost tvoří jen různé fazety jedinečného celku nemajícího v české literatuře obdoby“ (ibidem). Binar se rovněž domnívá, že Demlova „potřeba a touha navrátit aspoň v básnickém díle rozpadávajícímu se světu jeho celistvost, nebo dokonce řád, byla v Demlovi neustále přítomna, stejně jako potřeba tento rozpad současně dokumentovat, což jako by se vtělilo do podoby jeho díla, jak postupně vycházelo a jak je známe v jeho roztříštěnosti“ (s. 485–486). Tento editorův názor je pak podepřen básníkem deklarovaným prohlášením, že „ze všech svých knih minulých i přítomných vytvořím knihu jedinou“ (s. 486). Tato vůle se pak měla prakticky prosazovat od počátku 30. let, kdy se Deml pokusil o vydávání svých sebraných či souborných spisů, což ve druhém svazku ztroskotalo, podobně jako jiné takto zaměřené snahy. Nejdále pak dospěl plán vydat „jednu knihu“ pod názvem Dílo Jakuba Demla v autorově uspořádání a za redakce Timothea Vodičky v deseti svazcích v nakladatelství Vyšehrad, kde také v roce 1948 vyšel první svazek pod názvem Mohyla (jde o jakousi kroniku Demlova rodu). Vydání druhého svazku Můj očistec překazily únorové události a následný politický vývoj. (Ibidem.) V 70. letech 20. století se pak o naplnění tohoto plánu pokusili jak již řečeno V. Binar a B. Fučík, kteří vyšli z vyšehradského rozvrhu, jejž podstatně pozměnili. Kromě toho oproti původnímu desetisvazkovému souboru uspořádali Dílo Jakuba Demla do čtrnácti svazků a vydali je ve strojopisné edici Rukopisy VBF. K této edici přičinil Alexander Wöll kritickou poznámku, kterou je zapotřebí v tomto kontextu uvést: „Třebaže nelze tuto edici sui generis dostatečně ocenit, zejména vzhledem k těžkým podmínkám samizdatu, je nutné odmítnout z hlediska dnešních edičně-filologických kritérií řadu ortografických i gramatických zásahů do originálu. Fučíkova a Binarova zásluha spočívá v interpretaci Demlových motivických cyklů, procházejících napříč celým dílem v různých časových rovinách“ (s. 392).

Ať již dřívější editoři nebo současný dosud žijící editor přistoupili na Demlovu představu „jediné knihy“ nebo nikoli, Jakub Deml „dílo celého svého života“ vydával tak říkajíc „na postupu“ po jednotlivých oddílech, často značně protikladných, torzovitých, fragmentárních, v souladu i rozporu s ustavičným napětím mezi svými tvůrčími záměry a vlastním životním i společenským děním, v neposlední řadě také s ohledem na finanční situaci. (Ibidem, s. 486.) Přesto je podle Binara možné ve vývoji Demlova díla vysledovat jistá cyklická období, tedy jakési periodizační mezníky, jimž odpovídá i editorovo uspořádání díla v recenzovaném svazku. V Ediční zprávě Pozdravu Tasova je nicméně podrobně pojednáno o jazyce Demlova díla, kdy byl text celého souboru upraven podle dnešních jazykových zásad a Pravidel českého pravopisu, přičemž bylo přihlédnuto ke zvláštnostem jazyka i výrazu a současně k podobě i specifické odlišnosti knih vznikajících v různých časových obdobích Demlovy básnické tvorby (s. 509).

Kolem nespočetných fragmentů Demlových písemností mohl skutečně vykrystalizovat mýtus, že básník neustále psal jen jednu jedinou knihu. Jak konstatuje A. Wöll, „českému bádaní zůstává struktura Demlových textů v jejich heterogenitě a provokativní neliterárnosti spíše cizí. (...) Rovněž u Demlových textů nelze obhájit žádnou předem formulovanou generální tezi, vzhledem k níž by mohly být při vydání všechny zlomky přiměřeně zařazeny. Navíc text u něj není žádnou pevnou veličinou, kde by bylo možno už ze slov samých usuzovat na jasné poselství“ (s. 382).

Na závěr znovu připomeňme Wöllův názor, že se nám v demlovském bádání naskýtá určitá naděje do budoucna, pakliže se zrodí nová diskuse o Demlových textech, jak již naznačují některé práce Markéty Kořené (Demlův básnický dialog, Česká literatura, 2003, č. 2, s. 139–159), Štěpána Balíka (Zapomenuté světlo – Marie, Magdalena, Ježíš, Jidáš a pes, Česká literatura, 2005, č. 5, s. 694–709) nebo i Alexandra Wölla (Jakub Deml und die „Spätmoderne“, in Spätmoderne, Lyrik des 20. Jahrhunderts in Ost-Mittel-Europa, 1. svazek, Alfrun Kliems, Ute Rassloff, Peter Zajac /edd./, Berlin, Frank & Timme, 2006, s. 145–176).

Přes všechny tyto zmíněné ediční a recepční komplikace rozhodně nemáme pochyby, že Pozdrav Tasova osloví širší spektrum čtenářů, zejména uvážlivým výběrem Demlových textů, jenž odpovídá záměru České knižnice přinášet reprezentativní díla české literatury.

Jakub Deml, Pozdrav Tasova, Vladimír Binar (ed.), Brno, Host, 2013, 536 s.

Libor Martinek

Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.