Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 1 > Jan Gruber: Expremiéři: polojasno, místy déšť

Jan Gruber

Expremiéři: polojasno, místy déšť

Účastnit se natáčení dokumentárního cyklu mladých filmařů Expremiéři se odhodlalo pouze sedm z deseti polistopadových předsedů vlád. Portréty Václava Klause, Josefa Tošovského a Petra Nečase se musely obejít bez svých hlavních hrdinů. Chybí rovněž dokument o krátkém premiérském období Jiřího Rusnoka. Začalo až ve chvíli, kdy už cyklus dokumentů vznikal. Medailonky těch, kteří nebyli svolní k natáčení, filmaři a filmařky vytvořili s pomocí archivních záběrů, rozhovorů s novináři a komentátory a některými bývalými politiky. Dokumentární cyklus o sobě říká, že „je zprávou o české politické elitě“.

Producentka projektu Kamila Zlatušková říká, že „cyklus je třeba brát nejen jako zprávu o české politice posledních dvaceti let, ale i jako představení toho, jak o politice smýšlí generace nastupujících českých filmařů“. A dodává, že na námětu Apoleny Rychlíkové a Jakuba Mahlera ji zaujala právě „konfrontace politických matadorů s drzým mládím“.

Petra Pitharta představil Jaroslav Kratochvíl, Václava Klause Petra Nesvačilová, Josefa Tošovského Viktor Portel, Miloše Zemana Robin Kvapil, s Vladimírem Špidlou natáčel Martin Kohout, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka portrétoval Jan Látal, Mirka Topolánka zpracovala Apolena Rychlíková, Jana Fischera Ivo Bystřičan a dokument o Petrovi Nečasovi vytvořil Lukáš Senft. Každý z mladých filmařů a filmařek uchopil portrét politika a doby, v níž působil, po svém. Jednotlivé dokumenty proto spojuje jen premiérská židle, na které všichni hlavní hrdinové cyklu nějaký čas seděli.

Devadesátá léta

První díl Expremiérů o Petru Pithartovi působí poněkud rozpačitě. Ačkoli s hloubajícím a neustále sebereflektujícím Pithartem musela být radost natáčet, Kratochvílovi se nepodařilo postavit mu důstojného oponenta. A tak tehdejší premiér vzpomíná na krátké období před rozpadem Československa jako na idylickou dobu, kdy se vládlo slušně a bez skandálů. Připomíná těžká rozhodnutí, jimž musela nové politická garnitura v zemi „spořádaného úpadku“ čelit. Obhajuje privatizaci mladoboleslavské Škodovky jako správnou cestu, která se neprosadila. Působí spíše jako zasvěcený pamětník nebo politický komentátor. Přesto dokument představuje připomínku doby, kdy ještě nevyhrával nutně ten halasnější, ale ten s lepšími argumenty.

Petře Nesvačilové se portrét Václava Klause nevydařil. Bývalý premiér a pozdější prezident neměl o natáčení zájem a neustále skrze svého mluvčího oddaloval datum setkání. Z dokumentu zbylo marné nahánění profesora ekonomie, se kterým se podařilo krátce se střetnout až na vrcholu Sněžky. Místo představení politické kariéry nejvýznamnějšího a nejkontroverznějšího českého polistopadového politika divák sleduje autorčino tápání a neschopnost vypořádat se s překážkami, které jí Klaus připravuje.

„Pilíř stability“, dokumentární film o Josefu Tošovském, dopadl oproti dvěma prvním dílům mnohem lépe. Viktor Portel se totiž na rozdíl od Petry Nesvačilové dokázal vypořádat s absencí hlavního protagonisty. „Jako premiér jste nezabránil podezřelému prodeji IPB. Následné kroky Nomury neohlídala pod vaším vedením ČNB. Když pak v arbitrážích Česká republika přicházela o desítky miliard, nikdy jste nepřišel svědčit. Jak tomu máme rozumět?,“ ptal se autor dokumentu Tošovského, který ovšem neodpovídal. Místo něj mluvili Jiří Pehe a Vladimír Mlynář, kteří svorně líčili úřednického premiéra jako slušného člověka sloužícího vlasti. Slova chvály pro jeho vládu měli i jeho ministři Martin Stropnický nebo Zuzana Roithová.

Přesto se režisérovi podařilo vykreslit Tošovského jinak než jako prostého úředníka, který zodpovědně a bezvadně spravoval stát. Ukázal ho jako člověka chybujícího, podivně se skrývajícího před zájmem médií a také jako člověka, kterému by bylo třeba položit ještě řadu otázek.

Při natáčení s Milošem Zemanem režisérské duo Robin Kvapil a Jan Strejcovský pohořelo. Ze setkání s prezidentem nebyli schopni vytěžit zhola nic. Zmohli se jen na přihlouplé schválnosti: Kvapil si během rozhovoru navlékl gumovou masku Zemana a ten mu klidně odvětil: „Bude se vám v tom špatně dýchat.“ Za zajímavý moment filmu lze naopak považovat vyprávění bývalého předsedy exilové sociální demokracie Karla Hrubého o Zemanovi. Líčí ho jako člověka, který – ač stanul v čele sociální demokracie – nikdy nebyl sociálním demokratem. A dodává, že Zeman „má manko v demokracii“.

Hurá do Evropy

Kohoutův portrét Vladimíry Špidly je jako jeden z mála z celého cyklu portrétem politika. Nutno je však dodat, že Špidla je zřejmě ze všech expremiérů politik „nejpolitikovatější“. Dokument sleduje jednotlivé důležité momenty Špidlova působení v čele vlády a zároveň příběh sociální demokracie. Špidla v dokumentu s odstupem času popisuje jako největší úkol své vlády, který dokázal naplnit, vstup České republiky do Evropské unie. Zároveň se vcelku obsáhle věnuje prezidentské volbě, z níž nakonec i díky počínání Zemana vyšel jako vítěz Klaus. A říká, že právě jeho předchůdce v čele strany výrazně přispěl k jeho pádu.

Bývalý eurokomisař a stávající poradce Bohuslava Sobotky v závěru dokumentu říká, že právě sociálnědemokratický projekt je jediný, který má smysl. A dodává: „A řekněte mi: V tomhletom slzavém údolí, kde vidíte nějakou organizující sílu, která v sobě má jakýsi potenciál, aby to jakžtakž šlo? Tak se ho nevzdáte!“

Látalův portrét Stanislava Grosse získal mnoho pozornosti dávno před svým odvysíláním, neboť se na zpravodajských portálech objevily části filmu, v nichž se Gross omlouvá všem, které zklamal, a vyznává se z nalezené víry v Boha. Říká, že nedělal jen správné věci a přistoupil na „pravidla hry“. Bez kličkování vypráví o koupi svého bytu a investicích, které mu přinesly nemalé peníze. Přiznává, že byl v tomto ohledu „úspěšný“ mimo jiné proto, že měl k dispozici informace, které získal coby premiér. Komentátoři a novináři vystupující v dokumentu nad ním vynášejí soudy s udivující rychlostí. Prý se mu nedá věřit. O pokání pokoušející se Gross je v dokumentu mediální elitou odsouzen a znovu vylepeným billboardem „Myslím to upřímně“ zostuzen. Nebránil se, a tak to schytal za všechny.

Stejný režisér připravil i díl o Jiřím Paroubkovi, neboť původně oslovený Bohdan Bláhovec na svůj úkol nestačil. Látal ovšem nenatočil nový film, nýbrž použil svůj starý snímek Paroubkové z roku 2011. Dokument proti duchu předchozích dílů Expremiérů nesleduje působení Paroubka v pozici předsedy vlády, ale soustředí se na projevy masové a mediální nenávisti, která se však vzedmula hlavně až během kampaně k volbám do Evropského parlamentu v roce 2009. O politickém působení Jiřího Paroubka coby premiéra se z dokumentu nelze dozvědět nic. Nepadne žádná zmínka o činnosti jeho vlády. Vystupující nejsou s to formulovat žádné konkrétní výtky vůči jeho politice. Obvykle se jim prostě nelíbí.

Znovu s pravicí

„Jak se člověk stane pravicovým politikem v regionu plném sociálních nerovností?,“ ptá Apolena Rychlíková Mirka Topolánka ve svém dokumentu. „Ostrava, město plné sociálních nerovností? Já bych neřekl,“ odpovídá Topolánek a dodává, že „daleko větší rozdíly jsou třeba v Čadu“. Bývalý premiér s prořízlou pusou se před kamerou odvázal. Na fotbalovém stadionu pořvává „Banik, p...!“ Otevřeně hovoří o napjatých vztazích v koalici. Neskrývá absenci sociálního cítění. Stále věří ve smysluplnost umístění americké radarové základny v České republice. A čertí se na všechny, kteří mu položili vládu v době evropského předsednictví. Rychlíkové se jako jedné z mála v rámci cyklu Expremiéři podařilo představit Topolánka nejen jako politika, ale i jako člověka – pohybujícího se ovšem mimo realitu.

Jana Fischera natáčení s Ivo Bystřičanem zřejmě příliš nebavilo. Musel se doslova proplétat mezi nástrahami svého premiérování jako na překážkové dráze, přesto stále působil jako panák z plakátu. Nepřirozeně narovnaný s těžce vydřenými „státnickými“ pohyby a poněkud odtažitý. Prostě slušný. Bystřičan s Fischerem prošel celé jeho vládnutí, bývalý premiér působil stále stejně fádně a výsledný snímek zůstal přes režisérovu snahu bez zápachu i bez chuti.

Poslední díl o Petru Nečasovi režíroval Lukáš Senft, který se stejně jako jiní musel vyrovnat s absencí hlavní postavy. Nečas vcelku pochopitelně krátce po pádu vlády netoužil po další mediální pozornosti. Proto Senft najal herce, který měl ve filmu bývalého premiéra nahradit. Herec-Nečas chodil a různě se vyptával, kde se vzal jeho obraz „pan Čistého“. Dostávalo se mu nejednoznačných odpovědí. Stejně tak vyhýbavě odpovídali i ti, kteří tento obraz jako novináři vytvářeli. Zkrátka Nečas byl, už není a je to asi dobře.

Celkové hodnocení cyklu Expremiéři nemůže být pozitivní. Kvalita jednotlivých dílů značně kolísá. Někteří autoři a autorky vyprávějí o mediálním obrazu jednotlivých premiérů, jiní o jejich politických kariérách, občas se mlátí prázdná sláma. Na počátku formulovaný cíl, tedy popsat premiérskou kariéru jednotlivých politiků, se někteří snad ani nesnažili naplnit. Celému projektu zřejmě chybělo přesnější zadání a větší dohled ze strany České televize.

Současně se tvůrcům nedostávalo vhledu do politických zákoutí, nebyli dobře obeznámeni s tématem, opakovali mnohokrát řečené a málokdy přinášeli něco nového. Přesto je dobře, že se Česká televize nebála poskytnout prostor a prostředky mladých dokumentaristům a dokumentaristkám, ačkoli mnozí z nich jakožto „drzé mládí“ dostali od „politických matadorů“ pěkně za vyučenou.

Cyklus Expremiéři (Česká televize, 2014) portrétuje vždy v šestadvaceti minutách deset politiků, již stanuli v uplynulém čtvrtstoletí v čele českých vlád. Autory projektu jsou Apolena Rychlíková a Jakub Mahler. Cyklus připravila generace dokumentaristů a dokumentaristek spojená v posledních letech s pražskou FAMU.

Jan Gruber (1987) je publicista, píše do Listů, Deníku Referendum a A2.

Obsah Listů 1/2015
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.